Hej kámo to je Gangsta Paradise

Lidi tady vůbec neumí řídit. Stojím na balkóně, kouřím a pozoruju situaci pode mnou, Nějakej umělec se snaží už tři minuty zaparkovat. Má tam místo na nákladák s přívěsem a furt zajíždí a vyjíždí a točí volantem zásadně jenom na špatnou stranu a já kroutím hlavou a chce se mi přeskočit zábradlí, vytáhnout toho kreténa ze dveří a zaparkovat mu to. Já jsem totiž výborný řidič a podélně zaparkuju napoprvý přes rukáv a s otočkou. A takhle je to úplně pokaždý, když koukám z okna. Nevím, co tady ty řidiče učí. A tohle je ještě sranda. Moc sranda není, když jedu minibusem do College a sedím na předním sedadle hned za řidičem a vidím, jak frajer vedle nás začne vytlačovat do druhýho pruhu při rychlosti asi 120 km/h a náš řidič ani nehne brvou a já sedím za ním, prsty zarytý do jeho opěrky, kvíkám „ííííííííííííííí“ a sřídavě zavírám a otvírám oči. Řidič se pak

Jsem výborný řidič.
Jsem výborný řidič.

začne vždycky smát a taky začne nadávat a já už jenom čekám, kdy celej autobus vybouchne. Už se vůbec nedivím, že letadla jsou statisticky nejbezpečnější dopravní prostředek.

Zažívám tu vůbec spoustu zábavy. Třeba včera při hodině si Číňanka za mnou krkla takovým způsobem, až jsem se musela otočit a ujistit se, že to vážne byla ta drobounká Čínanečka, která když mluví, tak nevím, jeslti mluví čínsky nebo anglicky. Vzhledem k tomu, že měla ruku před pusou a diblíkovsky (typicky čínským zbůsobem) se smála, to byla ona. Tak jsem se taky pousmála a pak jsem si vzpomněla na Měřinu a náš první den na gymplu (kdy jsme se nikdo neznal a ona udělala to samý na hodině biologie, akorát se diblíkovsky nesmála a jenom řekla „ty vole sorry, to ta mattonka“) a dostala jsem záchvat smíchu, kterej byl krajně nevhodnej a nemohla jsem ho zastavit. Myslím, že jsem oficiálně za blázna a pošuka. A to jsem se ještě více méně ani neprojevila.
Vůbec se tady tak nějak vyhýbám trapasům. Zatím. Čekám, až to přijde, ježiš to bude velký..
I když asi jsem si to vybrala, těsně před tím, než jsem odjížděla.. Mára mě vzal na romantický rande do kina na Ant-mana a protože mě to strašně bavilo, rozhodla jsem se v půlce jít na záchod. Jenomže ty kinosály jsou tak temný a matoucí, že jsem teda nejdřív šla do špatných dveří. To se stane, to je jasný, jenomže ty dveře sloužily jako nouzovej východ a byly přímo pod plátnem. Nejenom, že jsem narušila promítání oslnivým světlem, který jsem vpustila dovnitř, ještě jsem pobavila pár jedinců (krom Máry). Už v ten moment mi bylo hodně trapně a nevěděla jsem, co mám dělat. Stála jsem v těch otevřených dveřích, zářivky svítily do kinosálu a já jsme přemýšlela o tom, že do tý betonový chodby půjdu, zavřu za sebou dveře a nějak to vymyslím potom. Naštěstí mi zůstalo trochu zdravýho rozumu a zaťala sjem zuby, dveře zavřela a šla dál. Byla jsem opselpená tím ostrým světlem a šla na druhou stranu plátna na konec zdi a hedala jsem kliku. Tentokrát jsem ji ale nehledala na špatných dveřích, ale přímo na stěně. Na černý stěně vedle promítacího plátna, kde nebylo nic, absolutně nic, co by dveře aspoň vzdáleně připomínalo. Byla jsme zmatená, potila jsem se a přísahám, že jsme měla pocit, že už nic horšího není. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, podle mě už jinudy jít nešlo a smířovala jsem se s tím, že se na ten záchod už nikdy nedostanu. Otočila jsem se teda na Máru, kterej seděl zapadlej v sedačce a nevěřícně na mě zíral za zvuků smíchu úplně celýho sálu. Byla jsem zoufalá a říkala jsem si „mysli, mysli!!!“. Chtěla jsem se vrátit zpátky na místo, ale to jsem uznala, že by nebylo asi úplně šťastný řešení, vzhledem k tomu, že mě v tu chvíli celý kino pozorovalo a doufalo v pokračování zábavy. Tak jsem tam asi ještě tři vteřiny stála a vymýšlela strategii, naštěstí si moje oči už trochu přivykli na tmu a já spatřila opravdovej východ. Našla jsem to! Šla jsem na záchod, kde jsem se ve vlnách zajíkala pláčem a hysterickým smíchem. Měla jsem v plánu se do sálu už nikdy nevrátit, nasadit si kapuci a čekat na Máru v koutě ve tmě před kinem. Ale vzhledem k tomu, že to byla teprve půlka filmu, tak by to těm lidem na sedačkách, pro který jsem byla rozohdně zajímavější, než Ant-man, mohlo přijít divní a mohli by si myslet, že mám třeba průjem a to bych taky nepřežila. Přesvědčila jsem sama sebe, že se zas tak moc vlastně nestalo a že tohle se může přece stát každýmu a hrdě jsem se vrátila na sedačku. Nikdo si mě nevšímal, všichni byli zabraný do děje filmu a říkala jsem si, že si toho třeba teda ani nikdo nevšimnul. Mára se na mě asi po minutě podíval a říká „úplně celý kino se ti smálo“. No a já jsem se už nemohla soustředit na film, smála jsem se až do konce, tekly mi slzy a pořád jsem mumlala „do zdi.. já jsem šla do zdi..“. A Mára jenom kroutil hlavou a asi přemejšlel, jestli je tohle možný. Jo, se mnou je možný všechno.

Přísahám, že od týhle chvíle pokaždý, když jdeme do kina (a je to celkem často), si sednu na sedačku a v hlavě si přeříkám cestu ven, aby se mi tohle už nikdy nestalo.

Tak to je asi všechno.

Zatím čau.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s