Not that glamorous.

Zase jsem se nějakou dobu neozvala a internety málem přestaly existovat. Nemůžu to nechat dopustit, tak napíšu něco o prvních týdnech pracovního nasazení.

over Baghdad
over Baghdad

Řeknu to asi takhle: růžový brejle mi při prvním letu spadly na zem a jěště jsem na ně omylem šlápla a rozbila na milion kousků. Je to dřina. Fakt je to náročný psychicky i fyzicky. Furt něco tahám, zvedám, chodím, nejím, nepiju a ještě ke všemu nevím, co mám dělat. Training college nás připravila na všechny možný i nemožný scenáře, jenom ne na to, jak to na palubě opravdu chodí. Že to je makačka jak prase, že jste nonstop unavený, protože jeden let máte od půlnoci do šesti do rána a druhej hned od tří ráno do pozdního odpoledne. A i když jsem zvyklá pracovat přes noc a jsem zvyklá na dvanáctky, tak se přiznám, že občas padám na hubu.

Toilik by bylo k fňukání a teď trocha zábavy.
Je mi špatně na palubě. Jako hodně špatně. Tak špatně, že zvracím a mám horečku a nemůžu se pohybovat, protože můj žaludek je jak na vodě a potím se a smrdím a říkám si, co jsem si to kurva vybrala za povolání. Jednou mi bylo tak špatně, že jsem na zpáteční cestu musela celou dobu sedět u pursera (nejvyšší hodnost co se cabin crew týče) na jump seatu a jenom jsem přemýšlela o tom, jestli je horší při přistání vstát a jít na záchod a způsobit si dost pravděpodobně nějaký zranění a zcela určitě nějakej pojeb, nebo se poblejt na tom jump seatu a ztrapnit se nadosmrti. Zvolila jsem za horší možnost to druhý a byla jsem odhodlaná porušit pravidla a odběhnout na záchod kdykoli se mi zachce. Naštěstí nebylo potřeba, zvládla jsem to i bez záchodu (všechno jsem spolkla). No a po týhle šílený zkušenosti jsem se rozhodla, že vyhledám odborníka v oblasti medicíny a on mi předepíše prášky a já budu zase v pořádku. Šla jsem hned druhej den na naší kliniku a popsala jsem všechny symptomy nejdřív sestře a pak i doktorovi. Oba se na mě dost podezíravě koukali a měli spoustu připomínek jako „no to je zvláštní, že Vám je špatně z lítání, to je docela blbý, když jste letuška, že.. haha“ NEASI. (To jsem ještě od nikoho neslyšela tuhle připomínku. Ani Mára na to nic neřek „no říkal jsem to mamce, že ti je blbě z lítání, tak jsme se oba smáli“.) Musela jsem taky oba dlouze přesvědčovat, že opravdu nejsem těhotná, i přesto, že symptomy by tomu i odpovídaly, ale vzhledem k tomu, že už ani nevím, co to je sex, tak je to dost nepravděpodobný. Ale je pravda, že jsem si vzpomněla na jeden díl Věřte-Nevěřte, kdy holka, co plavala v moři, otěhotněla a pak porodila chobotnici. Už si nepamatuju, jeslti to byla pravda nebo ne, ale vzhledem k tomu, že jsem v moři nedávno byla, dost mi to vrtalo hlavou. Nakonec jsem je přesvědčila, že těhotná nejsem tím, že jsem dost nechpájícně řekla, že přece nejsem vdaná. A tady nemůžete mít samozřejmě sex před svatbou.
Doktor mi předepsal medicínu a já se před dalším letem modlila, aby to zabralo. A zabralo 🙂 Byla jsem tak šťastná a dokonce jsem se usmívala na pasažéry, i jsem s nima prohodila pár slov a nebála se, že se při tom ublinknu.

Nejlepší let byl předevčírem do Bejrútu. Byla super crew, pasažéři byli příjemní a já si to tak nějak užívala. Byla jsem strašně important a busy a když jsem si povídala s lidma, zněla jsem, jakože lítám už minimálně sedm let a byla jsem úplně všude. Třeba jsem tam kecala s dvěma českýma ženskýma (jaká je pravděpodobnost na trase Dubai-Bejrút potkat dvě češky a ještě ke všemu se jedna z nich jmenovala Petra) a ta jedna mi říká: „my jsme tu pracovně a já ani nevím, co je za den“ a já zkušeně odpověděla: „haha, no to mi nemusíte ani říkat, já jsem ráda, že vím, jakej je měsíc“. No prostě jsem se předváděla, že jsem děsně kosmopolitní a zaneprázdněná. Ale ono to přijde 😀
Let fakt hezky utíkal, měla jsem šanci se i najíst, trochu poklábosit s crew (což zahrnuje mix stěžování si, sebelítosti a otázek, kam kdo letí přístě) a i jsem odváděla dobrou práci bych řekla tak skromně. Měla jsem dobrou náladu a když jsem se loučila s pasažérama, snažila jsem se s širokým úsměvem oslovit všechny a nadšeně jsem opakovala „Welcome to Bahrain madam, welcome to Bahrain sir, Thank you, It was my plesure, Welcome to Bahrain“. Až mi jeden pán hodně potichu až skoro šeptem  (jako by se mnou soucítil, jak mi bude trapně, až mi to řekne) říká: „slečno, my jsme v Bejrútu.“. El-ou-el.
Náladu mi to ale nezkazilo a i když jsem po zbytek loučení neřekla už ani slovo a jenom se křečovitě usmívala a říkala si, jak jsem pitomá, furt jsem z toho měla dobrej pocit.
Let nazpátek byl taky v klídku, ačkoli s každou další půlhodinou jsem byla víc a víc kantáre až při přistání jsme byla tak vyflusaná, že jsem na svym jumpseatu málem usnula. Držel mě ale v pozoru jeden pán, co seděl naproti mně a očividně mu lítání nepřinášelo moc potěšení. Všimla jsem si, jak mě pozoruje při každý maličký turbulenci. Takovýto, jak se koukáte na letušky a říkáte si: je to v pohodě, oni jsou v klidu, tak se nic neděje. Jestli poletíte se mnou, tak se na mě nekoukejte, protže já jsem zatím ze všeho taky v prdeli. No ale to ten pán neví že jo, má mě za 100% profesionála, kterej pozná i jakou rychlostí zrovna letíme. A tak jsem tam tak seděla a najednou začalo něco jako křupat ve stropě. Nevěděla jsem, co to je, ale upřímně jsem byla tak vyflusaná, že i kdyby upad motor, tak mi je to totálně volný. Odpočívala jsem a přemejšlela o píčovinách jako vždycky a najednou cejtim, jak se na mě ten pán pořád dívá, má skřížený ruce a něco si mumlá (asi se modlil). Povzbudivě jsem se na něj usmála jakože „neboj, všechno ja dobrý“ ale doopravdy to bylo spíš „no na mě nečum, já vím hovno, co se děje“. Usmál se zpátky, ale zděšení v jeho očích neustávalo naopak rostlo s každým dalším zvukem a pohybem letadla. Pak udělal kapitán (jako vždycky) oznámení, který se snažim vždycky bedlivě poslouchat, protože mu většinou nerozumim. No ale tentokrát to oznámení z nějakýho neznámýho důvodu skoro zařval a ten pán se podle mě připosral a kouká na mě, já koukam na něj, vytřeštím oči a říkám mu dramaticky „fasten your seatbelt we’re gonna land soon“. A už jsem se neudžela a začala se smát a pán se taky smál a trochu podle mě brečel a trochu se pochcal, ale byla to sranda a není nic hezčího než cizí neštěstí. Což věděl i chlapík vedle něj, tak se taky smál s náma a byla to prostě taková příjemná chvilka 😀

Další informace ve zkratce:
Počasí se umoudřilo, už není 50, ale jenom 37 stupňů.
Pokecala jsem si prostěradlo čokoládovou zmrzlinou a nehodlám to v brzký době prát.
Při letu do Muscatu jsem polila jeptišku pivem a je mi jasný, že půjdu do pekla.
Nevím spoustu důležitých věcí a mám ten pocit, že to je nehorázný, tak se bojím zeptat.

No a to je asi zatím všechno. Další dobrodružství přijdou zanedlouho.

Tak čau

One Reply to “Not that glamorous.”

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s