Cesta kolem kousku světa

Na konci října jsem měla takový tušení, že listopad bude skvělej měsíc. A taky že jo! Nejenom, že jsem dostala fakt skvělý destinace, ale to důležitější-měla jsem taky nějaký to volníčko a to znamenalo naplánovat návštěvu mé drahé polovičky (záměrně neříkám lepší, protože ta lepší polovička jsem já, to dá přece rozum). Ale popořadě.

IMG_6348
noční Singapore

Sama nevím, kde přesně začít, stalo se toho tolik, až se mi to všechno plete. Nicméně nelze zapomenout na můj výlet do Londýna, kde jsem utratila tolik peněz, že se doteď bojím podívat na internet banking. Znáš to. A bojím se stále a ještě víc s každou další transakcí a napjatě očekávám, až budu muset jednoho dne u pokladny dělat divadlo, že je to zvláštní, že to neprošlo.. hmm.. asi jsem dneska překročila limit.. ta blbá banka, samý problémy jenom. Ale to utrácení stálo za to, koupila jsem si úžasný krémy na tvář se všema možnýma i nemožnýma funkcema a už teď, po třech týdnech užívání, vypadám minimálně o půl roku mladší. Taky jsem se nemohla dočkat, až si koupím jednu z nejlepších věcí na světě, a to je limetková marmeláda, kterou jsem nesehnala jinde, než právě v UK. Zrovna teď si ji na prasátko vychutnávám v posteli s english breakfast s mlíkem, všude kolem mě drobky a výčitky, hlavně z toho bílýho pečiva, ale to si nějak nedokážu odpustit. Útěchou je, že mám oficiální cheat days, které trvají vždy tři po sobě následnující dny v nejšťastnějším a nejkrásnějším období ženy (potažmo i muže), které se více méně pravidelně opakuje každý měsíc. A abych to řádně oslavila, koupila jsem si už včera- Magnum (mandlové s bílou čokoládou- ou maj gad), donut s jahodovou polevou (no dobře dva), Doritos, vanilkový puding a Colu (lehkou, abych to zase nepřeháněla). Takže se mám skvěle a ve vlnách žeru a propadám panice, že jsem hnusná a tlustá a nikdo mě nemá rád. Klasika, co naděláš.

Jak byl tenhle měsíc skvělěj, tak byl zároveň náročnej. Včera jsem dorazila z Austrálie domů v pět ráno a spala jsem a spala a spala bych ještě tak tři dny mám pocit.
Nikdy v životě jsem předtím nebyla v Austrálii a tenhle měsíc už dvakrát! Dostala jsem skvělej multisektor Dubaj-Singapore-Melborne-Singapore-Dubaj, kterej zabere cca 6 dní a kterej si všichni pochvalujou jako jeden z nejlepších. No a fakt to byla bombice.

V Singapore jsem nikdy nebyla a věděla jsem o něm asi tolik jako o východním Slovensku, ale děsně jsem se těšila. Všechny zajímavý informace jsem se ale dozvěděla od rodilý Singapuranky přímo na palubě a co může bejt lepší. Ráda bych se o to s váma podělila, ale všechno jsem už zapomněla (já se nedivím, že jsme nedodělala vejšku, spíš se divím, že jsem vůbec vychodila gympl). Každopádně Singapur je fakt ohromnej. Krása střídá nádheru na každym kroku, moc milý lidi. Jako mínus bych vypíchla vedro jak v prdeli a draho. A když říkám vedro, tak myslím vedro. Žiju v Dubaji a byla jsem tu přes léto, takže když já řeknu vedro, tak mi věřte. Cejtila jsem, jak mi kapičky potu tečou po zádech, po bocích i po špecích na briše a z mýho nepřirozeně velkýho pupíku se stal minbazén s mořskou vodou.

IMG_6323
moje vlasy zezadu. katastrofa

O vlasech se nebudu vůbec vyjadřovat, to bylo ztracený hned, jak jsem udělala první krok z hotelu a ani jsem se nechtěla fotit a když, tak z dálky. Nejvíc mě vytáčela jedna jinak supr holka, co chodila se mnou, Polka Ania, která měla naprosto dokonalý rovný a lesklý vlasy jak z reklamy na šampon (a celkem vypadala až moc dokonale) a stěžovala si celou cestu, že má díky tý vlhkosti hrozně zvlněný vlasy a že vypadá jak obluda a vzala do ruky jeden pramen vlasů, kterej byl zvlněnej asi jako moje vlasy, když si je vyžehlím a já musela zaostřit, abych si toho všimla. Byla jsem ale dehydrovaná z toho pocení se, že jsem neměla sílu zareagovat. Vzpomněla jsem si na Dášu Zajičkovou, která na gymplu před Vánocema dostávala hysterický záchvaty, že jestli nedostane žehličku na vlasy, tak se zabije, protože takhle přece nemůže chodit mezi lidi. Dáša měla přesně jednu vlnku ve svých vlasech, které byly rovné jako kombinace vlasů asijského děvčátka a hřebíků. No a to pak my šťastlivci, co máme na hlavě místo vlasů něco mezi použitou drátěnkou na nádobí a hodně jetou ovčí vlnou, můžeme jenom kroutit očima. A nejlepší je, když se jednou, maximálně dvakrát do roka poštěstí, že ty vlny vypadají celkem slušně, tak vám tyhle lidi s dokonalou hřívou řeknou „já bych tak chtěla mít vlasy jako ty“. #thirdworldsproblems

IMG_6344
skočila jsem kvůli týhle fotce tolikrát, že nemusím měsíc do gymu

Takže vlasy byla jedna katastrofa, daleko větší ale byla ta, že jsem si zapomněla sluneční brejle. Já prostě občas myslím kolenem, když si balím, takže jsem si sbalila tři svtery, ale brejle ne. Takže jsem si Singapur prohlížela pak spíš z fotek, protože jsem toho moc neviděla a po pár hodinách mě už tak bolely oči a vlastně celej obličej z toho věčnýho mračení se, že sem prostě zůstala na jednom místě se zavřenýma očima a čekala jsem, až se pro mě vrátí.
Měli jsme supr crew, takže celej výlet byl peckovej, navíc naše seniorka nebyla o moc starší než já a sedly jsme si a byla sranda, protože ona umí (a každej, kdo to umí má můj nejhlubší respekt a obdiv) napodobovat přízvuky. Nejradši mám ten indickej a ten uměla famózně. Takže ona celou dobu muvila anglicky s indickym přizvukem a když náhodou mluvila bez přízvuku a pak si na to vzpomněla a zase ho zapla, tak jsem se mohla potrhat smíchy takovým způsobem, že jsem bavila lidi deset metrů kolem sebe. A když viděla, jak jsem šťastná, tak nepřestávala a mluvili jsme tak všichni celých pět dní. Kdo nezná indickej akcent, silně doporučuju pustit si nějaký video na youtube, je to pecka. Navíc jsme házeli hlášky z letadlovýho prostředí, který normálním lidem asi nebudou připadat vtipný, ale nám zasvěceným to přijde k popukání.

IMG_6311
můj výhled z hotelovýho pokoje v Singapuru. not bad

Po procházce v zahradách jsem ještě jely s holkama do China town nakoupit hromadu píčovin a já jsem se chtěla především najíst. Sklidila jsem vlnu kritiky, za to, že „už zase jím“. Ale to prostě nějde odolat všem těm nakládaným žebírkům a voňavý rejži a lahodným nudlím. Mise byla splněna a já se odkutálela do hotelu a ještě jsem si zdřímla před cestou do Melbourne. Po vydatném spánku mi samozřejmě vyhládlo, tak jsem se ještě rychle před letem stihla nafutrovat vietnamskou polívkou Pho, pro kterou jsem si skočila do úžasnýho obchoďáku hned vedle hotelu. A když už jsem tam byla, koupila jsme si i jeden čokoládovej dortíček žejo. Mňam Mňam.

Let do Melbourne byl v pohodě, akorát ty časový posuny jsou prostě vražedný. Přiletěli jsme ráno a dohodli se, že se sejdem ve 4 odpoledne a pujdem na jídlo a projít se a tak celkem prozkoumat město. Nařídila jsem si budíka na půl čtvrtou a s pocitem, že stejně neusnu, si šla lehnout. Probudila jsem se v půl šestý z děsivý noční můry o Sinistrovi (děkuju Marku, žes mě donutil se na to dívat)  a bylo mi jasný, že už jsou všichni v

IMG_6352
Melbourne

čudu, tak jsem se nějak oblíkla, malovat jsem se neobtěžovala a vyrazila jsem. Vzala jsem si na recepci akorát mapu a zeptala se, kde je ulice plná barů a restaurací, vysloužila jsem si opovržlivý pohled, ale taky přesné instrukce. Melbourne je krásný, zelený a upravený město a jak říkám, nikdy předtím jsem v Austrálii nebyla a netušila jsem, jak je tam všechno jiný. Jasný, když jedete do Číny, tak asi tušíte, že to je jiný, ale myslela jsem, že Austrálie bude prostě tak nějak podobná jako Amerika nebo Evropa. Dobrý, jsou tu baráky, co maj dveře, okna i střechu a lidi s dvěma rukama a nohama (většina teda), ale to to tam prostě nějak jiný. Jiná atmosféra, taková pohodová, jiný lidi (moc hezký mezi náma ehm), jiná móda. Úžasná architektura a já jako odborník na slohy to můžu potvrdit. Dokážu odborně popsat budovy asi takhle: „to je úžasný, jak je ten novej barák postavenej vedle toho starýho, to je fakt pecka, to mám ráda“. Mají i jiný oblečení v obchodech a já díky tomu zjistila, že jsem totální šupák bez jakýhokoli vskusu a stylu. Líbí se mi, jak se tady oblíkaj chlapi stylem „I dont give a fuck“, nicméně je to stojí stojí hodně námahy a (co jsem si mohla ověřit) i hodně peněz. Ale maj styl, to se fakt musí nechat a je mi celkem jedno, jestli to vytahaný tričko a roztrhaný džíny jsou výsledkem ježdění na longboardu u pláže při západu slunce nebo to dohromady stálo 300 dolarů v místním mallu (doufám že to první). Ale protože jsem byla sama a byla zima a čumění po chlapech mě unavilo, zalezla jsem do Starbucksu (trapný, já vím) a dala si perníkový latte a čokoládovej dort a volala jsem s mámou a bylo mi smutno a chtěla jsem jít domů a koukat na gauči s Márou na Colomba, ale to se tak nějak těžko dalo uskutečnit, když jsem byla v Austrálii že jo. Tak jsem do sebe loupla loupla těch deset tisíc kalorií a šla jsem zpátky na hotel. Po cestě jsem na semaforu potkala našeho FO (first officer) a měli jsme z toho oba radost, protože on byl Slovák, tak jsme mohli pokecat. Chvíli jsme se procházeli a jen tak se kochali ulicema Melbourne, ale byla taková nekřesťanská zima, že jsme zamířili zpátky na hotel a dali si drink a jídlo v restauraci v přízemí. Jako správnje gentleman to za mě zatáh za což jsme byla vděčná i z praktickýho hlediska, jelikož jsem utratila všechny prachy 😀 Může to znít podezřele, že mě nějakej chlap zve na večeře, ale tady se to tak nebere. Prostě jsme všichni na jedný lodi (letadle) a když ještě někdo mluví skoro tvojí mateřštinou, tak je prostě supr si pokecat. Navíc Peter byl fakt sympaťák a dost mě bavil příběhama o jeho manželce a o tom, jak to měli těžký, když se sem přestěhovali a že třeba jeho žena musela mít jeho písemnej souhlas k tomu, aby si mohla udělat řidičák. No LOLec.

IMG_6350
chtěla jsem se hodit do formy, než přijede Mára

Na druhej den jsem měla naplánováno vstát brzo a prozkoumat zbytek města, jít do parku a možná, MOŽNÁ si i zaběhat. Všechno se ale zvrhlo ve strašlivý drama. Nejdřív jsem mluvila hodinu s Márou a pak, že jdu teda spát. No nešlo to ani za boha, pak jsem vopruzovala teda mámu, s tou jsem mluvila taky minimálně hodinu, pak zase Máru a ten pak už radši dělal, že spí a pak jsem už k ránu koukala na nějakou kreslenou pohádku, kde všichni pořád prděli. No nic praštěnějšího jsem nikdy neviděla, ale nic jinýho nedávali. V 7:00 jsem to už vzdala a šla na snídani, protože s plným bříškem se spí vždycky líp. Docela to zabralo, protože jsem se najdenou probudila ve 4 odpoledne a musela jsem se už oblíkat a připravovat na let zpátky do Singapuru.
Let byl noční a dlouhej a my jsme si ho krátili střídavě hraním šarád v zadní kuchyňce a mluvením indickým přízvukem. Všichni pasažéři spali, teda až do chvíle, než můj tým (kterej jsem pojmenovala Mango 😀 ) uhádl mnou předváděný film Mission Impossible. To byla taková upřímná radost, že jsem začala skákat a ječet, jak jsem dobrá. V tu chvíli ale přišel Purser, tak jsem se bála, že dostanu asi trochu vynadáno za mé výjimečně nestandartní chování, ale byl to takovej borec, že se smál a dokonce s náma asi dvacet minut mluvil indicky a pak vytáhl z rukávu ještě australskej a anglickej přízvuj a jako třešničku na dortu začal mluvit „řecky“. No to už nemohl spát jedinej pasažér, protože já měla smíchy prochcaný i silonky. Jak málo mi stačí ke štěstí.

IMG_6393
já, Ania a moje brejle, který byly celou dobu v kufru

Únava se na mě ale projevila psychicky a co hůř, hlavně fyzicky, takže když jsem se druhej den ukázala na snídani, holky na mě zděšeně koukaly a ptaly se mě, co se stalo. „Nothing, I just look like shit.“ Po snídani jsme se já a Ania vydaly na ostrov Sentosa, kde se nám moc nelíbilo a kde byly strašně divný lidi a hlavně ženský, co měly chlupatý nohy brrrrrr. Tak jsme se chvíli procházely, drbaly o chlapech a o životě a lanovkou se vrátily zpátky a protože máme málo krámů, tak jsme se vydaly ještě jednou do China Town pro další. Ania koupila konvičku se dvěma hrnečkama, měla z ní strašnou raodst, až najedou jí z ničeho nic zmizel úsměv z tváře tak dramaticky, jako by jí zrovna oznámili, že někdo umřel a ona mi říká „no jo, ale co já s tim budu dělat, u nás nikdo čaj nepije“. Ale bylo to hezký a byla to rozhodně výhodná koupě. Já už žádný krámy nekupovala, protože já všechno utratila za jídlo :D. Tenhle den jsem si už ani nemohla užít, protože very next day měl už dorazit my boyfriend a já už nemyslela na nic jinýho. To je prostě syndrom vztahu na dálku. Já ty poslední dva dny nezačínala větu jinak než „my boyfriend said that..“ nebo „well.. but my boyfriend..“ a nejlepší „me and my boyfriend..“. Prostě na přesdržku. Já sama to nenávidím, protože u lidí, který neznáte je to otravný a nikoho to nezajímá. Ale já si nemohla pomoct a Ania byla shovívavá a vypadala, že jí to i zajímá. A dokonce, když jsme se po přistání do Dubaje loučili, tak mi celá posádka přála „nice time with your boyfriend“ včetně kapitána 😀

 

IMG_6394
ládovačka v Chinatownu

 

 

lanovkou na Sentosu. vypadam zamyslene, ale ve skutecnosti spim

 

No a s Márou jsme se měli skvěle. Ale to je zase jinej příběh.

PS.: Neviděla jsem ani jednoho ubohýho klokana, zato jsem každých pět minut čekovala, jestli mi po stropě neleze tarantule.
To, že se v Austrálii a v Singapuru jezdí vlevo mi došlo, až když mě potřetí málem srazilo auto.
V Austrálii není zvykem dávat spropitný, což je divný.
Byla jsem tak rozsekaná, že když mi v Dubaji zvonil budík, zvedla jsem telefon a řekla „No, mami?“ a pak se tomu asi deset minut smála.
Biljaně přijel manžel a první, co jsem řekla bylo „ježíš ty si obrovskej“ (má minimálně tři metry).

Tak zatím čau

 

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s