Eine kleine Weihnachten

Na konec listopadu jsem měla naplánovanej Hamburk a musim říct, že jsem se nekutečně těšila. V Hamburku jsem byla jednou před milionem let na koncertu Dead By Sunrise a ještě ke všemu v noci a všechno, co jsem viděla, jsem viděla z okýnka auta. Nicméně, protože jsem tam BYLA, všem jsem na palubě říkala, že jsem tam byla a že to tam je skvělý. Dokonce jsem se nenechala zastrašit ani holkou, která byla přímo z Hamburku a když nám předávala nějaký tipy, kam jít a tak, tak jsem jenom dělala „hmmm, no jasný, já vím, hmmm, jo samozřejmě, vždyť já bydlím na hranicích s Německem, tak mně to říkat nemusíš“. A vůbec jsem se cítila dost dotčeně a chvílema i uraženě, že už se mě potom nikdo neptal na radu, kam zajít a co v Habruku dělat. Ale protože nejsem žádnej quiter, čekala jsem vždycky na vhodnou chvilku, kdy se Sara (tak se ta sebestředná německá cuchta jmenovala) třeba potřebovala napít a vykřikla jsem něco jako „DROGERIE!! V Německu je výhodný nakupovat drogerii“. A tak podobně. Nakonec jsem se musela smířit s tím, že holka z Německa má prostě navrch a vzala jsem prohru se ctí a do konce letu jsem se s nikým nebavila.
Let byl celkem v pohodě až na pár vyjímek teda. Nekteří pasažéři si totiž zřejmě dost často pletou množství kuřecího s množstvím paliva v nádrži letadla. Protože takový scény, co dokážou udělat ve chvíli, kdy se omluvím, že už nám došlo kuře a mám teda jenom rybu, bych čekala maximálně, když bych jim oznámila, že nám právě hoří oba motory a kapitán spáchal rituální sebevraždu.

„Nezlobte se, nemám už kuře, můžu Vám nabídnout lososa s bramborovou kaší?“
„Prosím?!“
„No že už nemám kuře“
„Já ale rybu nejím“
„To mě moc mrzí, tak vám tady aspoň můžu nechat tác, s houskou a dalším jídlem“
„Ale já bych si dal kuře“
„Já ale už kuře nemám“
„To nemyslíte vážně“

Ten rozhovor může pokračovat i dalších pár minut v závislosti na tom, jak moc je pasažér přesvědčený o tom, že půjdu dolů do karga na dvorek, kde chováme kuřata, jedno osobně chytím, podříznu, hodím Gordonu Ramseymu na pánev a cca za dvacet minut mu ho donesu. Ale nechci zabíhat do detailů.
No řeknu vám, je to fakt někdy fuška s těma lidma. Teda většinou.
Beru to jako takovou výzvu sama k sobě a čím víc mě ty lidi vytáčí a čím víc se chovaj jako rozmazlený děti, kterým někdo sebral hračku, tím víc jsem milejší například na lidi na recepci, když se checkinujeme do hotelu, nebo pokojský, který potkám ráno na chodbě, nebo na servírky na snídani a obecně na všechny lidi, který pracujou ve službách a po každý šichtě musí doma mlátit hlavou o zeď a říkat si, jaký kreténi po tom světě chodí. Zažila jsem už všechny národnosti, snad všechny povahy, pracovala jsem za barem, kde jsem do rána tvrdla s opilcema, v hotelu, v kavárně, prodávala jsem zmrzlinu ve Skotsku, kde vám na všechno řeknou „áj“ místo yes (a když to neznáte, tak jste v tý nejtemnější prdeli, protože na každýho čumíte jak na debila, přitom ten debil jste vy), obsluhovala jsem v americký restauraci i jsem byla za pokladnou v Americe, kde se zákazníkům dovolí úplně, ale úplně všechno (i vrátit napůl vypotřebovaný oční stíny, protože po dvou měsících madam zjistila, že „to není její barva“), ale paluba letadla je ta největší lidská džungle ever. To si neuvědomíte, dokud nejste na tý druhý straně prostě. Nestěžuju si, je to úžasnej džob, neskutečná příležitost a já jsem šťastná a hrdá na to, že tu možnost pracovat tady mám. Ale je to kurevsky náročný.
Ale zpátky k Německu, ke stěžování si na práci a pomlouvání pasažérů si vyhradím samostatnej článek v budoucnu. Až tu nebudu pracovat. Aby mě nikdo nemohl vyhodit.

Po cca sedmihodinovým letu, kdy nemůžu úplně říct, že bych byla nejoblíbenější mezi posádkou, jsme byli v Hamburku. Byl to strašně příjemnej pocit bejt zase v Evropě, téměř doma a v místě, kde to znám (i když to evidentně nikoho nezajímalo). Nevadila mi ani zima a ani déšť, kterej nás hned na letišti přivítal a s pocitem uspokojení, že jsem o trochu blíž domovu než Dubaji, jsem se zhluboka nadechla, abych nasála tu atmosféru z plných plic. Jediný, co jsem ale tak nasála byly výfukový plyny autobusu, co pro nás v tu chvíli přijel, takže jsem se tak maximálně přiotrávila a nasrala. Déšť už mi nepřišel tak romantickej a očistnej, ale otravnej a celou cestu autobusem jsem jenom koukala z okýnka a snažila se rozpoznat to místo, kde jsem byla na tom koncertě. Našla jsem to místo asi padesátkrát. „Hele, to je tady, jak jsem vám říkala, že jsme byli na tom koncertě.. Ne, vlastně asi tady, to vypadalo podobně. Ne, tak to bylo v týhle ulici!“
I když jsem byla celkem kantáre, chtěla jsem dodržet svému předsevzetí a na pracovníky recepce hotelu jsem se zubila od ucha k uchu, popřála každému dobrou noc a minimálně sedmkrát poděkovala i za to, že mi dali špatnou kartu od pokoje. Ale vzhledem k tomu, že bylo už pozdě večer a že v civilu určitě milí pracovníci recepce toho za ten den zažili už hodně, tak si tak maximálně říkali, jestli je ta zmalovaná kráva sjetá a co si o sobě myslí. Myslela jsme si o sobě, že vypadám jak špatně zmalovaná kráva.

I přes mojí prvotní nepopularitu jsem dokázala přemluvit většinu posádky k pozdní večeři v hotelové restauraci. Domluvili jsme se za 40 minut dole u výtahu. Což pro mě znamenalo 30 minut mluvit s Márou na skajpu a stěžovat si na let, 6 minut zmateně pobíhat po pokoji, vyhazovat věci z kufru a nadávat si, že jsem si zase nesbalila nic hezkýho, 2 minuty patlání čtvrté vrstvy mejkapu a snaha zakrýt kruhy pod očima a minuta a půl hledení do zrcadla a litování se, jak hrozně vypadám. Půl minuty mi stačilo na to se obout a být dole včas. Sešly jsme se teda tři. Já, anglická Natasha a česká Lenka, která naštěstí pracovala v první třídě, takže první české „ahoj“ jsme si řekly až po příletu a neměla teda možnost mě nemít ráda už během letu. Vyklubala se z toho výhoda, že jsme jenom tři, protože jsme skvěle pokecaly, daly si dobrou véču a i skleničku vína a jak už to tak s crew bývá, i jedna sklenička vína nás dokáže docela slušně po letu položit. Nicméně jsme byly ve slušném podniku, což znamená, že i při objednávce pouhých dvou deci vám vrchní nechá víno nejdřív odegustovat a vy se na základě toho rozhodnete, zda jo nebo ne (známe, je mi jasný, že nejste vidláci). V těchto momentech se konečně navrací zpátky peníze a čas investovaný do hodin herectví v městkém divadle Sokolov pod vedením úžasné Rity Jasynské (byla bys pyšná Rito!). Protože kdybyste nalili do zaprášené, archivně vyhlížející flašky krabicák Hradní svíce bílé barvy, tak to nepoznám. A i kdyby to víno kroutilo hubu, tak protože jsem viděla, jak pan vrchní kvůli mým dvěma deckám otevírá novou lahev, tak bych neřekla ne. Ale protože jsem nechtěla vypadat jak neznalý buran, tvářila jsem se, že je to samozřejmost a že to dělám i s ročníkem 54 z Napa Valley, když si jím oplachuju podpaží. No prostě bílý víno. Samozřejmě jsem zatočila sklenkou, nasála vůni a pak poválela na jazyku. Zatvářila jsem se, že přemýšlím, jeslti je to jižní nebo severní svah a pak dala po chvilce váhání povolení k plnému nalití. Každopádně v rozpoznávání vína jsem dobrá natolik, že když jsem asi před deseti lety vypila s Kubiskou demižon vína ve Falknově, kde jsme se střídaly v padání pod stůl, při poslední skleničce říkám obsluze zčásti bulharsky „hele Jíťo, to víno je nějaký zkažený ne?“ a Jíťa si čuchla a říká „fuj, to je hnus, to nepijte holky, to je fakt zkažený“. Takže asi tak.
Klábosily jsme asi tak dvě hodinky (z toho slušnu hodinku a půl jsem tu klapačku nezavřela já) a pak Lenka zívla a to byl povel k tomu jít spát. Postel byla měkoučká a peřinky heboučký přesně tak, jak to mám ráda, takže jsem usnula ještě dřív, než jsem dolehla na polštář a doufala v kvalitní spánek minimálně osm hodin. Ve tři ráno mě vzbudilo klapání podpatků v pokoji nade mnou. Nevím, kerej génius nedal do pokojů tohohle designovýho hotelu koberce, ale plovoucí podlahu a pak si tam pozval crew snad všech aerolinek na světě, ve kterých všchny ženský nosí podpadtky. Znepokojila mě ale jiná věc. Vzbudila jsem se totiž na druhý straně postele, v polosedě a odkrytá. Blázen, říkala jsem si.. A od tý doby to šlo se mnou už z kopce, vrtěla jsem se, převalovala, chvíli mi byla zima, pak zase vedro, pak jsem začala počítat na minuty přesnej čas do doby, než se mám s Natašou sejít na snídani. Nezabrala jsem pořádně už do rána a jednoduše se smířila s tím, že budu unavená až do tý doby, než doletíme zase zpátky do Dubaje.
Protože jsem byla trochu nevrlá z nevyspání, doufala jsem, že mi snídča zvedne náladu. A povedlo se. Co totiž miluju, jsou totiž hotelový snídaně. Dieta jde stranou a všechny rohlíčky a vdolečky a máslíčka a salámky do mě! nejenomže hodně jím, ještě ke všemu hodně piju. Takže než vypiju čaj, kapučíno, horkou čokoládu a dva pomerančové džusy, tak to chvilku trvá. Naštěstí Nataša měla podobnou zálibu, takže jsme na snídani strávily slušnou hodinku a hezky si to vychutnávaly. Po chvilce nás doplnila Lenka, kterou jsme ale zase opustily, protože do města chtěla jít sama a my už jsme nechtěly čekat. Vzaly jsme si na recepci mapu a šly jsme. Prvotní plán byly vánoční trhy a trocha nákupů. Vyklubalo se z toho až moc nákupů a proběhnutí vánočníma trhama. Byl ale krásnej den a my se couraly jen tak po městě a jako správná turistka jsem v ruce držela celou dobu mapu, která mi byla platná asi jako buzola nebo počítání azimutů, protože já v mapě stejně neumím číst.

IMG_6464
S Natashou jsme si říkaly, že nebudeme chodit do žádných obchodů, protože nic nepotřebujeme a nechceme zbytečně utrá-„Jé hele támhle je Douglas, jenom nakouknem jo?“ No takže asi takhle to probíhalo… Nejvíc jsme znásilnily déemko, kde jsou ceny pětinový oproti Dubaji, takže jsme vždycky přistavily vozík co nejblíž k regálu a jenom jsme shrnovaly zboží dovnitř. U pokladny mi klasicky tekly slzy proudem.
S dvanáctikilovou taškou z déemka jsme se konečně odhodlaly na vánoční trhy. V tý době už tam byly mraky lidí a nám se to moc nelíbilo (trhy jo, lidi ne), tak jsem přemluvila Natashu k rychlýmu a povinnýmu svařáku a šly jsme na hotel. Cestou jsme se zastavily v jedný moc hezký pekárně na pozdní obídek a protože Natasha neumí německy, tak zabrala místa a já jsem šla objednat.
„Guten tag, eine Tomaten Suppe bitte ja mit orange juice und for mich diese.. diese ehm.. ehm.. Dort! up there! Diese angebot right there jesus christ! Ja, ja diese Kartoffeln mit cola bitte, Dankeschön.“
Kartoffeln byly hnusný jak německej seriál, ale bylo to teplý a byla k tomu kola a já byla happy, že můžu sedět a nemusím být už v déemku.

IMG_6467
Tady mám ještě mastný vlasy, ale v déemku jsem si koupila suchej šampon a za chvíli bude vše jinak.


Na pokoji jsem byla o tři hoďky dřív a naivně si myslela, že si trochu dáchnu. Nedáchla jsem si, jenom jsem se zase převalovala a přemejšlela o hovadinách. Po hodině jsem to vzdala, napustila jsem si vanu s pěnou, hezky jsem se do ní naložila a poslouchala nový album Adele, který jsem si legálně koupila na itunes a zpívala jsem a místama hystericky brečela a pak jsem to spojila a bylo to moc krásný. Prostě Adele no.. asi to nemusím vysvětlovat.
Docela jsem se těšila na cestu na zpátek a to z jedinýho důvodu, koupila jsem si totiž v Douglasu konturovací sadu a nový oční stíny a neskutečně jsem se těšila, až to požiju a budu mít pleť jak Kim Kardashian. Jenomže po hodině snažení a vyplácaný roli toaleťáku, kterou jsem si stínovala makeup do ztracena, až se snažila totálně totálně ten mejkap odstranit, jsem si uvědomila, že nejenom, že Kim na to má asi lidi, ale taky že se musí vědět jak na to a co hůř, že už jsem neměla čas s tím cokoliv udělat. Rychle jsem to na sebe teda dopatlala, oblíkla si uniformu a šla na sraz do lobby. Kapitán se na mě dlouho a upřeně díval. Nevím, jestli jsem mu připomínla Kim Kardashian nebo Heatha Ledgera v Batmanovi. Pochopila jsem, ze až přijdu na palubu, musím nejdřv na záchod použít další roli toaleťáku.

Ještě jsem chtěla popsat svůj dnešní výlet do Ikea, ale na to mi už nezbývá síla. Takže to řeknu takhle: dneska jsem byla v Ikea s Klárou, Mílou a Zuzkou. Jestli si o mě někdo myslí, že jsem praštěná, tak nezná Kláru, Mílu a Zuzku.
Pusu holky ❤

Tak zatím čau.

 

 

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s