Veg veg a Mamsir

Poslední tři týdny mi daly zabrat psychicky i fyzicky, protože jsem hodně lítala a hlavně jsem tu měla svý milovaný rodiče, který mě přiletěli navštívit na celých 11 dní (tady se dostáváme k tý psychycký stránce).

Strašně jsme si to spolu užili a navštívili spoustu míst a užili si parádní počasí, který momentálně v Dubaji panuje. Ráda bych si rodiče nějak dobírala a dělala si srandu z toho, jak mi lezly na nervy, ale bohužel to mí rodiče nedělaj, takže já fakt nemám o čem psát. Ani mi nelezlo na nervy, když se mamka po sedmý zeptala, jestli se v Abu Dhabí platí stejnýma penězma jako v Dubaji a celkem se ptala na otázky, na který podle mě nezná odpověď vůbec nikdo. Ani mi nepřišlo zvláštní, že si z Dubaje veze domů kanystr přepuštěnýho másla o objemu 1,5 litru (já osobně nevím, k čemu slouží přepuštěný máslo a co to vůbec je, jenom vím, že kvůli těmhle píčovinám naši museli na letišti u přepážky přehazovat věci z kufru do kufru, protože měli nadváhu). Není ani nic vtipnýho na tom, že se chtěla zjevem přirovnat k Andymu Warholovi a místo toho řekla „hele já ve stínu vypadám jak Wandy Andrhold“. Taky jsem byla v pohodě s tím, že Míla udělal za 11 dní caa 1500 fotek (a tentokrát nepřeháním!!!!!). Pokud se stal v UAE během doby, co tu byly naši, nějaký zločin, tajné služby můžou klidně kontaktovat Mílu a s pomocí jeho mobilu a foťáku dopadnout zločince, protože Míla zaznamenal úplně, ale úplně všechno. Od mamky a mě na pláži, po mušle na písku, po ptáky ve vzduchu a mravence na chodníku přes cedule u silnic a prasklin v chodníku. Taky jsem se nerozčilovala, když skočil šipku kolmo (!!!) do bazénu a rozsekl si hlavu.


Navštívili jsme Global Village v Dubaji, kde má pavilon většina zemí na světě a byla jsem strašně překvapená, jak je to krásný a vymakaný a obrovský a zase mě to utvrdilo v tom, že se v Dubaji nedělá nic napůl. Ne jako u nás, třeba Matějská, kde to vypadá jak v Černobylu a kolotočáři svými přívětivými pohledy vzbuzují pocit nájemných vrahů a prznitelů starých lidí. Před pozřením cukrové vaty bych si ji nejradši pokropila savem. Tady ne, všechno krásný a úžasný stánky s jídlem a spousta krámů ke koupi (půlku všeho koupila moje mamka). Moc se mi to líbilo a ještě ke všemu se k nám připojila Hedvika Všechnovědělová, který se naši furt ptali na nějaký otázky a já pak byla uražená, že už mě nemilujou a chvíli jsem trucovala a chtěla Hedvice minimálně podkopnout nohy (pusinku Hedvi).

 

Nevim, se zeptejte Hedviky!!!!!

 


Navštívili jsme Abu Dhabí, který není tak hezký a čistý jako Dubaj a mamka se tam trochu bála, protože tam nebylo moc cizinců (bělochů) a všichni na nás čuměli. Ale zvládli jsme to skvěle i když se nám křížily plány a v mešitě, kam jsme chtěli, bylo nejdřív zavřeno, když jsme tam dorazili, protože byl pátek a prej se modlí nebo nějaký jiný kraviny, tak jsme se šli podívat po městě a měli v plánu se vrátit teda později. Jenomže protože jsem byla nepřipravená a nevěděla, kam jít a taky bylo celkem pozdě, tak jsme jenom vzali bus do centra, podívali se k vodě a do parku, nadlábli se do sytosti (rozuměj přežrali se jak prasata) v Burger Kingu a vzali taxíka zpátky do mešity.

 

Abu Dhabí. je tu spousta krásných staveb a míst k vidění. Ale já mám nový šaty, tak to vyfoť, aby šly vidět jo?

 

ještě jednou zepředu

 

Wandy Andrhold

Naštěstí se všechno ukázalo jako perfektní načasování, protože jsme dorazili okolo pátý, to je část dne, kterou mám nejradši, kdy pomalu zapadá sluníčko a všechno je krásně do červena. No a mešita v tom světle vypadala naprosto luxusně! Je to mega stavba, vejde se tam snad až 40 000 lidí, něco fakt neskutečnýho, rozhodně stojí za to vidět! A protože jsme s mamkou byly oblečený jak světský nestoudnice, před vstupem jsme si musely jít vypůjčit abáju i s kapucí, abychom zapadly a nevzbuzovaly povyk místních přítomných. Musím říct, že taková abája je suprová věc. Vůbec se nedivím těm ženským, co ji nosí každej den. Je to pohodlný, je to volný, můžes se fotit do alelůja a nemusíš se bát, kde žes to nezatáhla břicho. Navíc šátek na hlavu se hodí dokonale na mastný vlasy a odrosty, prostě no stress. A když máš kocovinu a vypadáš jak piece of shit, vezmeš šátek rovnou přes celej ksicht a nikdo si nebude v Sokolově v Tescu u pokladny v neděli ráno, až mě potká po nějaký supr zdravý pařbičce říkat „hele, to je Péťa, no ta vypadá..“


 

  
Co bylo ale nejvíc super, je to, že tu naši byli na moje narozky. V den mých narozenin jsem narozeninová princezna, nikdo mi nesmí odmlouvat a všichni mi musí sloužit a být na mě hodný, i když jsem třeba trošičku protivná (teď si asi mamka říká, že to teda není žádný vyjímečný den). Takže bylo fakt skvělý, že jsem tu měla dva otroky, který mi mohli plnit každý přání. Oslavu jsme začali hned po půlnoci, kdy jsem si nasadila narozeninový klobouk, sfoukla svíčku na čokoládovým muffinu, přála si pár věcí (nesmím říct jaký, jinak se toho štěnátka a prstýnku nikdy nedočkám) a i přes přísný zákaz kupovat mi jakýkoli dárky, jsem se dala do rozbalování. Jako každej rok, i tentokrát jsem byla strašně moc hodná a všechny překsrásný dárky jsem si zasloužila (ještě jednou mocinky děkuju miláčkové moji dva praštěný).

 

narozeninová princezna

Mezitím, co tu byli naši, jsme si dvakrát odskočila na kukačku do světa, nejdřív jsem byla v Manile na Filipínách a pak v Thiruvananthapuram v Indii (to je fakt název toho města, nekecám a ne, nevím, jak se to vyslovuje).

Manila byla short but sweet. Měli jsme layover bohužel jenom 17 hodin a to nestihneš nic moc. Já stihla jít s crew na večeři a pár drinků na jedno děsně cool místo, kde bylo asi dvacet hospod kolem dokola a uprostřed byla jedna velká zahrádka, kde všichni seděli a pařili (myslím, že byl zrovna pátek nebo sobota) a ještě ke všemu tam bylo podium, kde místí kapela zpívala skvělý pecky. Měli jsme fakt skvělou crew, prostě perfektní konstalace pro dobrej večer. Objednala jsem si rybu s mangem (ovocem), ale byla jsem přesvědčená o tom, že jsem si objednala hovězí s mangem. Takže když mi to přinesli a já se do toho hladová jak dva vlci zakousla, přišlo mi to hovězí trochu divný. Pak jsem usoudila, že to je asi kuřecí, že se spletli a nakonec jsem zjistila, že to je přesně ta ryba, kterou jsem si objednala z jídeláku. Na mojí obranu, ta ryba byla smažená a nešlo to tak zřetelně poznat.
Po jídle a dvou pivech jsem jenom seděla, poslouchala hrozný hitovky tý kapely (například It’s my life od Bon Jovi a pak další známý písničky od známých kapel, který nevím, jak se jmenujou) a pozorovala lidi kolem (což mě obecně dost baví). Filipínci jsou děsně cool, potetovaný, stylově oblečený a usměvaý.
Měla jsem náladu docela zapařit, ale byla jsem unavená začala se tam rozjíždět nejaká tequila a to já musím utéct vždycky, když se něco takovýho děje, jinak to nedopadne dobře. Vzala jsem nohy na ramena a šla zpátky do hotelu. Hodinu jsem skypovala z Márou a najednou bylo asi šest ráno a já měla budíka na desátou, abych stihla masáž a nějaký ty nákupečky v obchoďáku, kterej byl nalepenej přímo na hotelu. Vzbudila jsem se teda v půl druhý (klasika) a měla čas tak akorát na to běžet do toho obchoďáku, koupit to nejduležitější (víno pro mamku a pivo pro Mílu) a připravit se a letět zpátky „domů“.
Tam mě čekalo nadšené vítaní a rozářené úsměvy, když ty dva viděli, co jsem jim přivezla 🙂
Nadšeně se se mnou proto loučili, když jsem letěla do Indie a čekali, že přivezu to samý ne-li víc!

Hned ze začátku- let do Indie mě strašně zklamal. Čekala jsem spoustu dramat a scén kvůli tomu, že došlo vegetariánský jídlo, spoustu zavazadel, který nemám kam dát, spoustu lidí, co nemluví anglicky, ale nebrání jim to v tom, aby si se mnou povídali a rozčilovali se, že jim neodpovídám, prostě jsem čekala indickej let se vším všudy a nemohla jsem se dočkat, až o tom napíšu na blog. Jak naschvál byli všichni pasažéři nesmírně hodný, vychovaní, nic nechtěli, za všechno třikrát děkovali, neměli skoro žádný kufry a když jsem řekla, že už nemám veg, tak mi řekli, že to nevadí, že si teda dají to, co mám. Tím mě fakt vytáčeli, protože jsem čekala nějaký pozdvižení, aspoň malý pozdviženíčko.

„Pane nezlobte se, já už mám jenom kuře s bramborem.“
„To navadí, tak já si to dám“
„Ale mě už došlo vegetariánské jídlo“
„Netrapte se tím, já si dám to kuře“
„Chápete, že já už NEMÁM veg?!“
„Slečno to nevadí, já to přežiju“
„No tak Fajn!!!!!!!“

Prostě nechytali se vůbec. Zklamání. Jediný co stojí za zmínku byly teda dvě děti. Jedna holčička, co seděla přímo naproti mně a kluk, kterýmu byly asi tři a byl pro jistotu jenom tři řady za mnou. Holčičce rostly zoubky a chlapečka bolelo bříško. Nikdy v životě, upozorňuju že NIKDY, jsem nezažila takovej řev, co ty dva spolu předvedly. Úplně celej boarding time a take off (takže cca hodina) ani jeden nepřestal. Krvácely mi uši i srdce, protože to se nedá slovy popsat. Myslím, že paní ve stejný řadě jako ta holčička začala brečet na chvíli taky, protože jí podle mě dosloužil jeden sluchovod. I chlapi se nadzvedávali, aby dobře viděli, který dítě to brečí a co mu tady provádíme. Po nějaký době jsem nevědela, jeslti mi je líto víc dětí nebo jejich matek. Asi těch mamin, protože ty evidentně vyčepraly všechny  svoje uklidňovací kouzla a z omluvných úsměvů už je bolely čelisti. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si, jak jsme na základce četli knížku Lovci mamutů a jak pro záchranu kmene matka hodila břečící dítě ze skály. Just sayin.. Mně z toho řevu zešedivěly přesně dva vlasy a ukápla mi jedna slza. Nechápala jsem, jak se z toho maličkýho tělíčka může ozývat tolik rámusu a že ty děti z toho věčnýho pištění nejsou unavený. Haha teď si určitě všechny matky, co to čtou říkaj „jojo holka, jen počkej, taky tě to čeká“. Naštěstí jestli bude moje dítě po mně, tak bude hrozně klidný a hodný. Že jo mami???!!!

Na hotel jsme dorazili asi v 10 ráno a s dvěma holkama jsme se domluvily, že se ve 2 sejdem a pojedeme na market. Tentokrát jsem se vzbudila včas a byla dole přesně minutu před druhou! Chytly jsme si tuktuk (můj oblíbený způsob přepravy) a nechaly se dovézt nejdřív na jeden market a ten nám byl malej, tak hned vzápětí na druhej. Ten byl mega obří a bylo tam mega hodně lidí a asi hodinu zpátky pršelo, takže na ulici bylo po kotníky vody. Lidi si prostě sundaly boty a brodili se vodou bosí. Museli byste vidět můj výraz v obličeji, když Fey z Japonska řekla, ať si taky sundám boty. Myslím, že po tom mym pohledu, co jsem na ní vrhla se se mnou už moc kamarádit nechtěla. Řekla bych, že brodit se tou vodou bosa by bylo srovnatelný s vypitím lahodně vychlazené sklenice vody z Gangy. Česky jsem si zamumlala něco jako jen přes mojí mrtvolu a poohlížela jsem po alternativním řešení.
Boty jsme si nechaly a i když nás dvakrát málem srazil autobus, vždy jsme šlapaly jenom na suchá místa. Nemohly jsme teda vidět na trhu všechno, co jsme chtěly, protože naše nákupní možnosti se smrskly na oblasti, kam jsme mohly vkročit suchou nohou. Spustu času jsme tím pádem strávily v oddělení zeleniny a pak v oddělení plastových krabiček.
Když už jsme viděly všechnu zeleninu, která lze v Indii sehnat a všechny druhy a velikosti krabiček, mávla jsem na tuktuk a jely jsme si odložit všechny rajčata a kokosy zpátky do hotelu.

 

Ne, nemám paruku, takhle kreténsky vypadají ve vlhku moje vlasy.

V lobby popíjel pivko kapitán a FO. Kapitán říkal, že tady byl minimálně tři a půl tisíckrát, takže ví co a jak a že se k nám připojí a že pojedem na pláž. Nadšeně jsem kejvala, protože zaprvý jsem tam stejně strašně chtěla a zadruhý protože jsem sic htěla šplhnout.

Pláž je úžasná. I přesto, že jedna crew nám na palubě říkala, že je tam špína a nic extra, já byla nadšená. Palmy, moře, písek, místní indiáni, co spravovaly rybářský sítě a spousta lidí, co čilovali jen tak na pláži a sem tam někdo cvičil jógu. Prostě takovej divokej paradise. Jedno z míst, kam se jen tak nepodíváš a ani by tě to ani možná nenapadlo (mě teda rozhodně ne, já měla za to, že do indie se nepodívám ani na internetu!!!).
Už jsem ale padala hlady na hubu a začínala jsem být malinkato protivná a nenápadně jsem se každých 15 vteřin ptala, kdy už si půjdeme sednout na jídlo.
Naštěstí jsem nebyla jedniná, kdo měl takovej hlad, ale holkám bylo trapný to pořád říkat. Jenomže já jsem drzej spratek a není mi trapný bejt otravná a prudila jsem tak dlouho, dokud kapitán nezavelel a nesedli jsme do „Crab Club“.
Já měla vybráno hned, ale ty ostatní tak zdržovali, až jsme musela zatleskat a udělat menší scénku, abych doložila, jak obrovskej hlad mám. Naštěstí všichni byli rozumný a nechtěli, abych se tam svíjela po zemi a začala dupat, tak si rychle objednali a já už byla šťastná a spokojená a o 2 procenta příjemnější než předtím.
S plným a spokojeným bříškem jsem se kochala západem slunce, vlnama indickýho oceánu, slaným vzduchem a takovou nějakou příjemně zvláštní atmosférou, který to místo mělo. Všechno bylo perfektní do tý doby, než mě kapitán upozornil na to, že přímo za mnou sedí velkej černej pták a určitě mi chce sníst zbytky jídla z talíře. Kapitán to myslel jako vtip, ale protože mě nezná, tak neví, že jsem hysterická a že se budu okamžitě dožadovat odchodu. Pro jistotu jsem si hlavu omotala ručně vyšívanou hedvábnou sukní, kterou jsem pár minut předtím koupila pro mamku, abych si ochránila vlasy a oči před krvelačnou bestií. FO se na mě docela zaraženě díval a pak uznal, že je nejlepší fakt odejít, protože nevěděl, čeho všeho jsem schopná 😀
Ještě jsme si to vyšláply k majáku, kde mě úspěšně pokousalo několik komárů (malárii stále netrpělivě očekávám), udělali jsme pár fotek a šli nazpátek.
Protože jsme byli fajn výletníci, kapitán nás všechny ještě pozval na pivo na střechu jednoho baráku, kde jsme kecaly a pozorovaly se znechucením jednoho chlapa, co se vychcal přímo na něčí stan. Romantika.


  

Támhle od toho chlapa jsem mamce koupila zavinovačku.


Nádhera. Ticho, jenom šumění moře.. a zasraný komáři!!!!

Po příletu mě doma čekal naposledy výbornej oběd od mamičky a mně bylo smutno, že příště až přiletím, na mě bude čekat zase jenom Mango, kterej je poslední dobou hrozně línej a nehce se mu ani nic dělat.

Dneska jsem se vrátila z Bangkoku, kde to bylo peckový a chtěla jsem o tom něco hned napsat, ale už mě bolí ruce, takže to napíšu přístě!

Tak čau.

Jo a veselý Vánoce 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s