Kdo se ráno nestydí, ten se večer nebavil

Leden byl měsícem lásky, stěstí, harmonie, dobrého jídla a alkoholu. Vše měl nasvědomí více méně můj leave (dovolená). Po šesti dlouhých měsících, jsem se konečně dostala domů. Nevím, k čemu bych přirovnala, jak moc jsem se těšila, takže prostě jsem se těšila tak moc, že to ani nejde popsat. Sice za mnou byl v říjnu Marek a v prosinci rodiče, ale jak všichni moc dobře víme, doma je doma.

Zabookovala jsem si letenku hned minutu po tom, co jsem se dozvěděla, že mi dovolenou schválili a každej druhej den jsem napjatě checkovala, jestli let není plnej a já domů nakonec odletím. Úplně upřímně, i kdybych měla stopovat přes Saudskou Arábii, Irák a Sýrii, tak bych domů prostě toho 15. odcestovala (btw teď jsem si musela otevřít google maps).
Naštěstí letadlo cestou do Prahy bylo poloprázdný a já mohla zůstat v klidu. Letělo mi to v 9 ráno, takže jsem si noc před tím pečlivě zabalila, vybrala si, co si vezmu na sebe, abych to pak mohla pětkrát změnit a dvakrát se rozbrečet, že nemám co na sebe a že jsem tlustá, udělala jsem si nehty na nohou (což byla neskutečná ostuda teda a bylo mi hanba před sebou samou), vyfoukala si vlasy, prostě klasický přípravy před cestou domů. Budíka jsem si dala na pátou, abych se v klidu vyprdelila a dostala s předstihem na letiště, protože věřte tomu nebo ne, bylo to poprvý, co jsem vlastně letěla z normálního terminálu a dubajský letiště je mega obrovský, takže jsem si nebyla ani jistá, jak to budu všechno stíhat. Stíhala jsem to krásně, měla jsem velkou časovou rezervu, tak jsem si jěště sedla do restaurace na snídču, dala si kafíčko a fresh a cítila se jako na dovolený (taky že jo!). Času jsem měla hafo, a proto jsem se šla projít do všech duty free shopů, co byly available a dělala jsem, že si vybírám parfém, abych se mohla navonit a pak jsme na dámičku dělala před prodavačem „hm, hm, very good price, can I try it little bit more?“ a prostě jsem se v euforii procházela a obdivovala drahý věci, který si nemůžu dovolit, ale tvářila jsem se u toho spíš jakože „ne, já už další kabelku nechci, neměla bych to kam dát“ než „I’m poor“. Všechno jsem si už prohlídla a zacítila jsem tu omamnou vůni dehtu a nikotinu a šla jsem teda ještě na cigárko do kuřáckého lounge. Tolik kouře jsem naposledy viděla na gymplu, když jsem vešla do kabinetu profesorky Chlupové (spolužáci rozumí) a říkala jsem si, že budu asi ještě jednou muset navštívit duty free na druhý straně letiště, aby si spolucestující nemysleli, že jsem v noci spala v popelníku. V klidu si pokuřuju a jen tak ze zvědavosti se podívám na tu obrazovku, kde jsou napsaný gejty a čas odletů a v tom se to stalo. Vytřeštila jsem oči jak v kresleným filmu: PRAGUE-FINAL CALL. Cigáro mi spadlo od huby rovnou na zem a skoro mi propálilo nový kozačky a já se ještě ke všemu málem posrala. Srdce se mi rozbušilo tak, že bejt o 30 let starší, tak to tam se mnou sekne na místě. Než jsem si stačila sbalit svý krámy, tak už se mi před očima honily scénáře, jak to nemůžu za boha stihnout (protože jsem díky svým výletům po duty free shopech sakra daleko od správnýho gatu. Teď detailně popíšu, co jsem měla na sobě, abyste pochopili, jak neskutečně těžký a směšný zároveň bylo běžet rychostí „o život“ přes půl terminálu na správnej gate. Takže- měla jsem na sobě šaty, silonky, kozačky ke kolenům a na podpatku, na hlavě klobouk a kolem krku zimní šálu, v jedný ruce příruční kufr a v druhý kabelku hmotnost cca 12 kg a tašku s duty free shopu s kartonem velbloudů. Běžela jsem jak šílená a chtělo se mi upřímně brečet, nejdřív mi spadl klobouk a pak samozřejmě i ta šála, plíce vypověděly dřív než nohy a v půlce jsem to už musela vzdát, protože jsem měla takový křeče v chodidlech, že bylo fyzicky nemožný pokračovat. Zkrátím to- stihla jsem to, ale bylo to o fous a když jsem doběhla do toho gatu, musela jsem si zout ty kozačky a kapesníkem utřít pot po celých nohách i vevnitř bot a bylo to nechutný a trapný, ale bylo mi to úplně u prdele. Tenhle svůj minimaraton jsem rozdejchávala ještě 20 minut v letadle a říkala jsem si, že když už jsem taková kráva a málem změškám let kvůli tomu, že si špatně zapamatuju boarding time, tak bych si aspoň mohla zlepšit fyzičku, abych byla připravená na další podobné situace, které, jak se znám, budou brzy následovat.

V letadle jsem se pohodlně usadila na úplně volnou trojsedačku a ještě nějakou dobu přemýšlela o tom, jak jsem debilní a co bych dělala, kdybych to nestihla. Vůbec jsem si nedokázala představit, co bych třeba řekla Márovi „miláčku promiň, ale tak bylo tolik parfémů a já si nemohla vybrat… víš já měla strašný chuť na cígo, tak sjem si říkala, že přiletím jindy“. Říct pravdu, že jsem jednoduše dementní, jsem zavrhla a snažila se přijít na víc pravděpodobný scénáře. Napadlo mě, že bych mohla říct, že jsem najednou dostala strašněj průjem a zvracela jsem a uletělo mi to, protože jsem seděla na záchodě. Ale to bych trapností nepřežila a vím, že kdyby se tohle někdy doopravdy stalo, tak radši řeknu, že jsem blbá a špatně jsem si zapamatovala čas letu. Tak mě napadlo, že bych mohla říct něco jako že mě obtěžovalo spoustu lidí, protože říkali, že jsem strašně krásná a vtipná a nechtěli mě pustit do letadla. Ale vzhledem k tomu, že jsem nebyla namalovaná a vypadala jsem jak 12letej chlapeček, tak i od toho jsem upustila (když jsem namalovaná, tak vypadám jak 30letej pořádnej chlap totiž).
Nemusela jsem se tím ale už moc trápit, protože jsem seděla svým né moc vypracovanym zadkem v letadle!
Nevím, jestli tohle někdy bude číst někdo z crew, kdo operoval na tom letu, ale chtěla bych všem poděkovat, jak byli úžasný! Chovali se ke mně jak k princezně, pořád se ptali, jestli mám všechno, jestli něco nechci, v podstatě mi to bílý víno k snídani vnutili a pořád se ujišťovali, jestli je mi pohodlně. Sám purser mi přišel podat ruku i všichni senioři a přísahám, že lidi, co seděli za mnou, si stoupali, aby viděli, co tam sedí za celebritu. Ještě jsem čekala, kdy přijde kapitán se se mnou pozdravit. Nepřišel (hajzl namyšlenej). No bohužel jsem to byla jenom já, pořád ještě nenamalovaná, ale to se mělo brzo změnit. Hodinu před přistáním jsem si totiž ze svýho sezení udělala kosmetický salón a vyndala všechny možný i nemožný zkrášovadla a začala to na sebe hezky patlat. Trvalo mi to asi jenom 59 minut, ale stálo to za to, protože když mě Mára viděl, tak řekl, že mi to docela sluší ❤

 

snidane v letadle

Když jsme dorazili domů, sundala jsem si boty v koupelně, silonky spláchla do hajzlu a nenápadně jsem si umyla a navonila nohy a dělala, jakože nic.
Taky na mě čekaly nějaký kytičky a dárečky, ze kterých jsem měla strašně moc velkou radost, halvně z nádhernýho náramku od Swarovskiho, kterej jsem si snad ani nezasloužila (zasloužila). Ten byl ale na mojí šlachovitě svalovitý ruce moc dlouhej, tak jsme se domluvili, že ho půjdeme zkrátit. Mára mi nechtěl dovolit, abych tam šla sama, že bych prej loudila, kolik to stálo (co si o mě myslí, že jsem snad ženská nebo co), ale protože pořád něměl čas, tak jsem si tam nakonec stejně skočila sama a slíbila jsem, že čmuchat nebudu (a nečmuchala jsem, vážně). Přišla jsem tam a velice důležitě, jsem oznámila, že jsem od přítele dostala tento krásný náramek (dala jsem si záležet na tom, aby pochopili, že mě můj přítel velice miluje a že jsem mu velice drahá, když mi kupuje takový věci), ale že je mi bohužel dlouhý a že ho potřebuju zkrátit. Paní prodavačka si asi myslela, že jsem nafoukaná píča, ale i přesto velice mile a profesionálně odpověděla, že je jí to líto, ale že se u nich náramky nezkracují. Tak jsem vytáhla hodobóžovou krabičku z kabelky a ukazuju jí, že to musí jít zkrátit, že jsou tady takový dvě zapínání udělaný asi na to. Paní se na mě podívala, nadzvedla jedno obočí a říká „Slečno, prosímvás, když to má dvě zapínání, tak stačí to jedno přece rozepnout a odendat.“ „Hmmm.. no jo, já sem ale blbá haha hihi“ „No, na shledanou“. Po cestě z obchodu jsem si sundala čepici, aby viděla, že jsem blonďatá a mohla si to hodit do kontextu.
Takže abyste to pochopili, dostala jsem překrásnej náramek Z LÁSKY a asi že jsem úžasná ne.

Navštívila jsem taky svůj hood aka Sokolov, maminku, tatínky, babičky, dědečka, sestřičku a kamarádky, který buď porodily, jsou těhotný, „pracují na tom“, nebo se budou v nejbližší době vdávat. S Kubiskou a Měřinou jsme skočily na oběd, díky čemuž mě zase dva dny bolelo břicho, ne z jídla, ale z toho, jak jsem se pořád musela smát. Řekla bych, že fakt, že nám za chvíli bude 30, z nás nedělá o nic menší střeva. Stačily jsme probrat všechna důležitá témata.

já: „hele představte si, že normálně existujou kočičí kavárny“
Kubiska: „jak jako?“
já: „no prostě kočičí kavárny, kde jsou všude kočky“
Kubiska: „jakože se tam chodí najíst jo?“

Potom taky Kubiska, jako ukázněná řidička stavěla na přechodu pro chodce i chodcům, který ani přejít nechtěli a zahamstla to na metr takovým způsobem, že se Měřina v zádu rozplácla ksichtem o sedačku řidiče a řekla „ty pičundo“, což jsem slyšela poprvý v životě, ale prej Měřina nemluví sprostě, tak nechtěla bejt vulgární. Když jsem se jí ptala, proč nepoužila ruce, který měla volně položený na klíně, aby si chránila obličej, tak řekla, že neví, že jí to nepřišlo přirozený.

Většinu času jsem ale trávila v Praze, kde se stala většina zajímavých věcí. Nebudu všechno popisovat, to by bylo na tejden, ale chci se podělit o dvě zásadní události- Márova oslava narozenin a zhlédnutí StarWars.

Koukat se na něčí nejoblíbenější film s tím člověkem je za trest. Asi to všichni znáte i u sebe, když někomu chcete ukázat svůj nejoblíbenější film a sledujete, jak se ten člověk tváří v daný moment, jestli ten vtip pochopil, proč se teď nesměje a proč teď nebrečí atd. No ale teď jsem byla na té druhé straně já a nebylo to úplně příjemný. Přišli jsme z překrásný romantický procházky po téměř celý Praze a Mára mě upozornil, že ho bolí nožičky a že je možná trochu nevrlej. Já jsem zase byla dost unavená i z toho vína, co jsme vypili. Takže když jsem si sedla na gauč, bylo to jako ocitnout se na magickým místě plným těch nejměkčích polštářů a heboučkých peřin. Ale slíbila, jsem, že se na to podívám a Mára se těšil podlě mě od chvíle, kdy jsme vyšli ze dveří na tu procházku.
Začalo to nevinně. Mára mi přinesl čipsy, pustil film a řekl, ať se dívám, že jde uvařit čaj. Byla to lest a zástěrka pro to, aby mě mohl pozorovat z kuchyně, jestli se vážně dívám. To já ale netušila a u úvodní znělky jsem si dovolila psát esemesku. V tom se z kuchyně ozval takovej řev, že co dělám, že se nekoukám, že jsem sebou tak škubla, že mi telefon spadl na zem. Takže Mára musel ty tři vteřiny přetočit nazpátek a já se od tý doby bála i mrknout. Nastávaly klasický momenty jako „nespíš?“ „díváš se?“ „líbí se ti to?“ a když už jsem řekla, ať toho nechá, ať mě nechá se v klidu koukat, tak jsem viděla, jak se „nenápadně“ naklání, aby mě zkontroloval, jestli vážně nespím a jak se u toho tvářím. Taky miluju „hele hele, teď se dívej, teď to bude hustý“ nebo „Tak tohle bude v těch dalších dílech klíčový, zapamatuj si to“ nebo „pochopila jsi to, že jako..“ nebo „tak schválně, jak se jmenuje tahle postava“. Dostala jsem ještě několikrát vynadáno, když jsem si moc dlouho vybírala, jakou nachosku teď zrovna sním a když jsem začala potřebovat čůrat, tak jsem vymejšlela, že se asi radši počůrám na gauč, protože si stejně budem kupovat novej, než abych si musela říct o pauzu. Naštěstí Marek není žádný gestapo a dovolil mi dojít si na záchod a jenom dvakrát u toho zakroutil očima.
Výsledek: ani jednou jsem neusnula, i když jsem měla namále, celkem se mi to líbilo, i když (promiňte všichni skalní fanoušci SW) zas tak moc, abych se na to koukla podruhý ne a je pár nejasností, který si ale radši vygooglim, než abych musela přiznat že jsem za A) nedávala pozor, nebo za B) jsem to nepochopila.
Mára mě ale ujistil, že teprve druhým dílem začne všechna akce a že to je teprve jízda, tak už se nemůžu dočkat, až v únoru přijedu a uděláme si zase nějakej hezkej romantickej večer.
Nicméně jsem šťastná, že už vím, že Luke Skywalker není Harrison Ford a že Stormtroopeři nejsou roboti, ale lidi v robotickým oblečení. Na druhou stranu je to konec jedný éry, kdy pro me SW byla jedna velká neznámá a neměla jsem ponětí, o čem to je. Zase jsem ale o něco chytřejší a můžu trochu víc machrovat.

Márovo narozeniny. Mára se na svojí oslavu narozenin těšil stejně, nebo i víc než na mě, protože pozval všechny kamarády a oslava = spoustu (ale spoustu) alkoholu. Já jsem se samozřejmě taky těšila a náležitě jsem se připravila, vzala jsem si svý nový šaty (který jsem si v průběhu večera roztrhla) a nový boty (který jsem si v průběhu večera poblila). Shrnu to- oba dva jsme moc moc pili, já jsem opět sršila vtipem a energií (to je mi podobný až na to, že jsem vždycky vrcholně trapná a chce se mi spát) a ve tři ráno jsem Márovi řekla: „U omů, mi je blě“ (jdu domů, je mi blbě). I přesto, že jsem ho ujišťovala, ať tam zůstane, tak mě jako pravý gentleman nenechal jít samotnou a odešel se mnou, abychom se v půlce cesty pohádali (nemám ponětí kvůli čemu) a on mi utekl. Musela jsem zvonit, aby mi otevřel. No prostě klasická párová vracečka z hospody. Ještě předtím jsem ale zlomila ramínko v tý hospodě (pardón), jak jsem se snažila ladně sundat zimní kabát.
Každopádně pokud je ukazatelem zábavy předešlý noci to, jak horzně a trapně se druhý ráno cítíte, tak já jsem se bavila královsky. Blbě mi bylo neskutečně a i když si toho moc nepamatuju, tak trapně taky. Márovi trapně nebylo, ale bylo mu blbě. Ne tak jako mně (já se evidentně umím bavit víc). Největší neštěstí bylo, že jsme se na oslavě domluvili s Márovo mamkou, že k nim půjdeme na oběd (můj nápad- opět geniální). Takže když na nás zatroubila, že čeká před barákem, poslala jsem Máru napřed, protože jsem se ještě diskrétně musela vyzvracet. Diskrétnost byla k ničemu, protože mi mamka hned co jsem vylezla ze dveří říká „no ježiši, ty vypadáš“. Ano, vypadala jsem přesně tak, jak jsem se cítila. Když jsem nasedla do auta, slíbila jsem, že mi už je dobře a že se půjdeme projít se psama, že se těším na procházku na čerstvým vzduchu a že bychom mohli s lidma sednout večer na pivko. Nejenom, že to byla sprostá lež, ani se mi neudělalo vůbec dobře a mamka musela dvakrát stavit, abych se mohla u silnice vyzvracet. No dáma k pohledání opravdu. Doma jsem dostala suchou rýži a když si mamka dělala legraci, co budu pít, jestli gin tonic, tak jsem šla i tu rýži vyzvracet. Tak krásně se o mě starali a mně to bylo tak trapný, že jsem si přála, abych měla radši nějakou strašnou nemoc než kocovinu. Psy jsem si pohladila dvěma prsty v obýváku na zemi a na procházku s nima šel Márovo brácha a já jsem si lehla do postele, otevřela jsem na sebe okno, pod hlavu si dala dva polštáře a střídavě jsem se litovala a proklínala všechny, kdo mě pozval na panáka. A tiše jsem si pořád dokola říkala moudré rčení KDO SE RÁNO NESTYDÍ, TEN SE VEČER NEBAVIL. Hodně jsem se bavila.

priprava pred cestou domu

„teda lasko dve kytky v jeden den“ „no, si nezvykej“

 

nejrozkosnejsi Rozinka

vole si dam aspon rtenku kdyz se budem fotit

prochazka v obyvaku

 

v Habartove snezilo

 

Měla jsem se vážně nádherně a děkuju všem, co si na mě našli čas a řekli mi, že jsem zhubla a že mi to sluší, taky Kamče za krásný šaty a Fílovi, kterýmu se mě zželelo, že nemám co číst a koupil mi knížku Hovno hoří. S kým jsem se neviděla a ještě mě vidět (obzvlášť po party 😀 ) chce, tak přístě 🙂

Mocinky moc jsem si to užila a už se těším v únoru na viděnou!

To je asi všechno, zatím čau

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s