Pařba v Bangkoku

 

Je pravda, že v Bangkoku jsem byla už před nějakou tou dobou, nicméně to byl tak parádní výlet, že ho stále nosím v paměti (a v srdci vole) a jenom jsem čekala na ten správný okamžik, kdy o něm budu moci napsat. Tento okamžik právě nastal. Počkej, jenom si dám cigáro a už jdu na to.

Jsou dvě velice populární místa na světě, kam jsem nikdy neměla potřebu se podívat. Je to Vegas a donedávna to byl ještě právě Bangkok. Nevím, co jinýho by se dalo dělat ve Vegas, než se ženit se striptérkama, vytrhnout si vlastní zub a krást policejní auta. Navíc mám už předchozí zkušenost z Atlantic City, kde jsem prohrála v automatu celých 10 dolarů a ani nadšení pro to je vyhrát zpátky a následně zdvojnásobit, mi štěstí nepřineslo. Takže do města hříchů mě asi jen tak nikdo nedostane. Podobný mínění jsem měla i o Bangkoku. Moje představa milionu lidí, z toho 900 000 ladyboyů, opice, co kradou věci a gangsteři na motorkách, co vás zmlátí ocelovou tyčí. Navíc jsem se bála, že při případným výletu se vrátím s tetováním na spánku. Všechny tyhle příhody jsou mimochodem pravdivé, dávali o tom třídílný dokument.
Ale každej, úplně každej mi prostě tvrdil, jak je Bangkok skvělej! Když jsem ho teda viděla u sebe na rozpisu, začala jsem se těšit.

Hned na briefingu před letem mi bylo jasný, že to bude nejen skvělej výlet, ale i skvělej let. Kapitán, kterej byl pravej emirátskej domorodec (což je vzácný a ceněný), koupil celý posádce kafe v Costa Coffee a ne jen tak ledajaký, ale vanilkový latte,což je moje nejvíc nejoblíbenější kafe na celým širým světě (má asi jeden milion kalorií, takže si ho moc často nedávám a dávám si obyčejný latte, protože je to strašnej rozdíl a ovlivní to celou moji životosprávu a když jsem v tréninku, tak si dám i latte s nízkotučným mlíkem. Bože já jsem blbá). Kapitán patřil hned mezi mý nejoblíbenější kapitány a lidi tady v Dubaji vůbec. Všichni měli hned lepší náladu a začali se dokonce uměle usmívat ještě před nástupem na palubu. Jeden kluk říkal, že to prej dělá před každým letem. No je to klasa ten chlap.
Kapitán ale nebyl jedinej, kdo nám vyrazil dech. Hned po něm následoval purser, kterej nejenom, že nás všechny oslovoval jménem ještě předtím, než jsme se vůbec představili, ale s každým prohodil dvě až tři věty v jeho mateřštině. A to bylo impozantní a moc milý. Byl to strašnej sympaťák a dostal nás do skvělý nálady a všichni jsme byli tak nějak nalazený na bezva trip.

Bohužel si už nepamatuju detaily ze samotnýho letu, ale vsadím se, že mě zase někdo poblil, protože to je taková moje oblíbená disciplína. Na každym druhým letu mě někdo pobleje a dostalo se to tak daleko, že už mi to vůbec nevadí. Vůbec. Pak se všichni strašne omlouvaj a nejradši by samým studem vyskočili bez padáku z letadla, ale já se jenom vždycky tak odevzdaně usměju, pokrčím ramenama a jdu si to na hajzl umejt mejdlem. Když to občas vidí nějakej kolega, tak má ten děsivej výraz v očích jako „OMG Petra are you ok????“ a já na drsňáka řeknu, že jasný, proč bych nebyla, vždyt to jsou jenom zvratky a že by bylo horší, kdyby mě někdo třeba posral (očekávám to každým dnem).

Hned jsme si padly do oka s čokoládovou Francouzkou Martiné (čti Martýn) a kecaly jsme už v letadle a pak v autobuse do hotelu. Bohužel jsme přijeli strašně moc pozdě, asi v půl druhý ráno, ale nejsme žádný sračky a domluvily se, že se jenom rychle převlíknem a skočíme si do lobby aspoň na něco k jídlu. Cca za 10 minut už Martiné klepala na dveře mýho luxusního pokoje a když jsme otevřela, tak tam stála bosa a říká, že si zapomněla boty, jestli nemam nějaký extra 😀 Budete se divit, ale měla jsem extra boty! Ne díky tomu, že bych si tak pečlivě zabalila a pro jistotu si vzala náhradní, ale proto, že jsem si už asi půl roku nevybalila a ty další boty se tam nějak v zapomnění ztratily na dně kufru. No nemá to výhody bejt neorganizovanej bordelář a lempl? V podstatě jsem Martiné zachránila život, takže mi slíbila skleničku bílýho.
V hotelové restauraci k našemu potěšení seděl purser a ještě jeden kolega a ládovali se Pad Thai Kai, který jsem nejdřív od obou ochutnala a pak jsem snědla i celej svůj talíř. Ve dvě ráno, pohoda. Purser byl ostřílenej pardál, kterej v company pracuje snad od jejího založení a ví o všem a všech všechno, takže nás zásobil vtipnýma historkama z natáčení a sem tam přidal i nějak ten drb samozřejmě. Vtipný historky z našeho pracovního prostředí já moc ráda, takže jsme se bavili, pili, já se nahlas smála a zase pili.

 

trochu netradičně na mě dýchla vánoční atmosféra

Asi ve tři jsem vyburcovala Martiné k tomu, že si vezmem taxíka a že pojedeme někam za zábavou. Nejdřív se vzpouzela, že je moc pozdě a purser nás odrazoval, že ve tři se všechny bary v týdnu zavírají, ale já chytla slinu a strašně jsem chtěla někam zapařit. A protože umím být neoblomná a otravná, nakonec jsem Martiné přemluvila. Kousek před hotelem jsme chytly taxíka a říkám „odvezte nás někam do klubu“ „a kam? všechno zavírá ve tři“ „to je jedno, někam, kde je otevřeno“ „no dobře“. A jely jsme 🙂

 

s Martiné taxíkem do klubu století

V půlce cesty jsme začaly mít pocit, že nás taxikář veze někam za město znásilnit nás a pak zabít nebo naopak, tak jsme se tomu chechtaly jak pitomý, ale ani jedno z toho se nestalo. Temnýma a tichýma ulicema nás dovezl k asi opravdu jedinýmu otevřenýmu baru široko daleko a tam to žilo. Byl to sice děsně divnej bar, s divnou muzikou a hodně divnýma lidma, ale nám to nijak extra nevadilo, hned u vstupu jsme do sebe hodily panáka a bylo nám hned veseleji. Evidentně jsme nebyly jediný, kdo nějakýmu taxikáři řekl „do nějakýho otevřenýho baru“, protože se to tam hemžilo samýma turistama. Přestože venku bylo asi tak milion stupňů, pár swagerů na sobě mělo kožený bundy a čepice. Asi jinej gang. Co bylo hodně vtipný, že na záchodech byl takovej minishop s kosmetikou, líčidlama a za malej poplatek se mohlo využít služeb žehličky na vlasy. Přemejšlela jsem, že bych se trochu upravila, ale když jsme se na sebe detailně podívala do zrcadla, zjistila jsem, že tolik peněz u sebe nemám a že bych tu žehličku mohla přehřát. I bez toho party byla super, i jsme si zatančily, odmítly pár pozvání na rande a jako důvod jsme použily laskavou lež, že jsme vdané a že pro nás za chvíli manžel přijede a neřekly jsme pravdu, že jestli si myslí, že půjdeme na rande s někým, kdo je o hlavu menší než my a má pokecanou košili, tak se asi zbláznil. A i když jsme odcházely a venku před klubem nás dva urostlí Švédové zvali na afterparty k nim na hotel, tak jsem řekla, že nemůžem, že už pro mě ten můj manžel přijel a ukázala jsem na taxík dva metry před námi, z kterýho v tom okamžiku vystoupil thajskej, asi 50letej řidič s velkým břichem. Martiné nevypadala, že by chtěla bejt zrovna momentálně vdaná, ale to mě nezajímalo, jako starší a rozumnější jsem jí chytla za rukáv a odtáhla do toho taxíku. Celou cestu na hotel jsme se chechtaly a říkaly si, jak je skvělý, že jsme tady a že je sice 5 ráno, ale že vstaneme už v 9 a půjdeme na snídani a pak na masáž a pak si uděláme výlet po městě.

Osud tomu ale nechtěl a když jsem přišla na hotel, mohlo se stát, že jsem malinko zvracela (to bylo z toho jídla) a nebylo mi úplně dobře a musela jsem spát s rozsvícenou lampičkou v sedě, se čtyřma polštářema pod zádama. Přesně tahle jsem v 11 probudila. Bylo mi v životě už i líp, ale pochlapila jsem se a oblíkla se a že půjdu teda na tu masáž. Na recepci jsem se zeptala na instrukce a recepční mi řekla, že to je strašně jednoduchý, že vyjdu z hotelu, pak doprava a pak zase doprava a pak doleva a pak jsem tam. Asi sedmkrát jsme se ztratila a vzhledem k tomu, že snad nikdo neumí anglicky, tak jsem pořád bloudila v kruhu, unavená a hladová. Zachránila mě jedna stařenka, která ručně vymačkávala nějaký maličký ovoce (něco mezi citronem a mandarinkou) a já si u ní koupila tenhle fresh a bylo mi hned líp. Nakonec jsem to magický masážní místo našla a protože jsem měla trochu kocovinu a byla jsem možná trochu nepříjemná, personál v Healthy spa se na mě asi díval trochu skrz prsty. Bylo mi to celkem ale jedno a v hlavě jsem si už jenom představovala dvě hodiny slastné masáže a relaxace. Jenomže to bych si nesměla objednat thajskou masáž, jejímž jediným účelem je způsobovat vám bolest a trápení. Moje masérka, která uměla dvě anglický slova „nice“ a „pain“ se mnou slitování zrovna neměla. Důkladně jsem se jí snažila popsat, že mi není moc dobře, ale že mě hodně bolí záda, že mám náročnou práci a že bych to potřebovala rozmasírovat tady pod lopatkou, že mě to tam jako dost často bolí. Kejvala hlavou a pak říká „hmmm… nice“. A začalo peklo. Nevím, co jí kdo udělal, ale podle mě si na mě vybíjela zlost. Podle mě jí v práci dost ojebávali, tak si to hojila na zákaznících. Já čekala, kdy se buď rozbrečím nebo pozvracím a vždycky, když už jsem to nemohla vydržet a vyjekla jsem bolestí, zastavila se a říká „pain? nice!“. Věděla jsem, že jsem v moci pekelné a ty dvě hodiny tam budu muset přežít. Přežila jsem, akorát jsem si nebyla jistá, jestli mě to pod tou lopatkou bolí míň nebo víc. Nakonec se ukázalo, že moje masérka umí i další slova, dokonce větu. Na závěr masáže, kdy jsme ze sebe vysoukala „thank you“ ona s rozkošným přízvukem odpověděla „tip for mí madhám?“. Nelhala jsem, když jsem řekla, že moc peněz nemám, ale nakonec jsem tam něco vylovila. Doufám, že jsem svým tipem zachránila dalšího zákazníka před středověkým mučením.

Protože můj mozek po párty obvykle vypíná a já dělám nepochopitelné věci, nechala jsem peněženku s penězma a kreditkou na hotelu, ale zato jsem si s sebou vzala očkovací průkaz. Tak jsem si pár hodně sprostýma slovama zanadávala a musela jít zpátky na hotel. Chtěla jsem se na recepci zeptat na nejkratší cestu k metru, ale před hotelem zrovna vyhazoval lidi řidič s tuktukem, zaúkolovala jsem portýra, ať se ho zeptá, za kolik by mě odvezl na nějakej market. Řekl, že za 300 a vzhledem k tomu že jsem neměla ponětí, kolik to je, tak jsem řekla ok a nasedla k němu. Vůbec jsme nemluvili, já se kochala krásnýma ulicema a byla jsem udivená, jak je Bangkok hezkej, jak to tam žije a že to je vlastně skvělý město plný hrozně milých lidí (kromě tý masérky, to byla svině). A protože jsem byla poučená o tom, že na silnicích řádí motorkářský gangy a kradou lidem za jízdy kabelku, tu svojí jsem si teda držela mezi kolenama tak pevně, až jsem si praskla sluneční brejle.


 Na marketu jsem si chtěla koupit něco hezkýho a spoustu věcí, ale nebyla jsem nalazená na nákupy a jenom jsem tam tak bloumala a bála se, že se ztratím. Můj řidič Charlie mi na sebe dal mobil a řekl, že na mě teda počká a pak mě odveze zase zpátky na hotel.
Uvědomila jsem si, že jsem vlastně celý den ještě nic nejedla a že bych se asi měla najíst a ochutnat úžasnou thajskou kuchyni, kterou tak miluju. Šla jsem do minimarketu a koupila si slaný laysky, dvě kinder buena, dietní colu a ledový kafe v plechovce. Mám ale dobrý srdce a dala jsem jedno kinder bueno Charliemu, kterej se rozplýval a byl celej šťastnej a od tý doby jsme spolu i mluvili.
Protože jsem si market moc neužila a na hotel se mi nechtělo, zeptala jsem se Charlieho, jestli by mi nedělal řidiče na zbytek dne a nezavezl mě do toho chrámu s Buddhou. „Do jakýho?“ „No do toho s Buddhou“ „Ale do jakýho??!“ „No do toho, kde je socha Buddhy!“ „Ale jaká???!!!“ a takhle jsme se bavili jěště asi 12 minut, než jsme se domluvili, kam mě má vlastně vzít. Po cestě tam, kam jsem chtěla, jsem pochopila naše nedorozumění. V Bangkoku je asi tisíc chrámů (a je tam i Buddha). Mohla jsem si vykroutit krk na všechnu tu nádheru, co jsem z tuktuku viděla, všechny ty chrámy a markety a dopravu a prostě všechno typicky asijský. Strašně se mi to líbilo a uživala jsem si vítr v lehce umaštěných vlasech a sluníčko na tváři.

Když jsme asi po hodině jízdy konečně dorazili na místo, byla jsem beze slov. Fakt nádhera, naprosto dechberoucí a majestátní. Schylovalo se k západu slunce, takže to hrálo barvama, nebylo tam ani tolik lidí a já se celou dobu procházela a usmívala jsem se (vyjímečně, jinak mám samozřejme klasicky východoevropskej výraz „bitch face“). Charlie šel se mnou, dělat mi průvodce, i když s jeho vytříbenou angličtinou to jediný, co mi ukázal, byly záchody a řekl „toilet“. Což ale přišlo vhod. Aspoň mi dělal osobního fotografa a já nemusela otravovat turisty. Koupila jsem si pár pohledů, dojedla balíček chipsů a jesli jsme nazpátek. Zeptala jsem se Charlieho, jestli mě může nazpátek vzít nějakou jinou cestou, abychom se ještě trochu projeli a já se ještě pokochala krásama Bangkoku. Kejval, že jo a vzal mě úplně tou stejnou cestou, bylo mi to ale jedno a i tak jsem si to užila, hlavně v tý zácpě.


Když mě vysadil, měla jsme mu zaplatit 600, dala jsem mu 900 a jeho výraz naznačoval, že si mě asi chce vzít za ženu. Bohužel (pro něj) jsme se spolu jenom vyfotili, přátelsky se rozloučili a já mu slíbila, že mu zavolám, až budu zase ve městě a využiju jeho řidičských služeb.
Zbylo mi přesně 300 báthů (?!) a protože vím, že líbání je nejdražší, objednala jsem si  kosmetickým salonu jenom pedikúru. Potřebovala jsem to jako sůl a trochu jsem se před tou pedikérkou styděla. Ale byla tam free wifi, tak jsem si říkala, že tu ostudu přežiju a budu relaxovat v křesle. Jinej trapas se ale blížil. Mára ztratil telefon, tak jsem mu dala svůj starej iphone. A protože mám novej iphone a stejnej účet, synchronizuje se nám kromě menstruace ješte galerie fotek. Což je dobrý v případě, že tam mám fotky z cestování a mára z hospod s holkama a můžeme si to prohlídnout. Špatný to je ve chvíli, kdy na to zapomenu a nesmažu selfíčka s masáží a Mára mi na fejsbuk pošle mojí fotku, kde vypadám naprosto, ale naprosto příšerně a napíše mi, jestli mu tohle můžu vysvětlit, jak to vypadám a proč se tak fotím 😀 Já jsem dostala takovej záchvat smíchu přímo na křesle u tý ženský, že se tak strašne lekla a přestala mi pilovat nehty, protože si myslela, že mě lechtá. Protože neuměla anglicky, musela jsem jí ukázat tu fotku v mobilu, aby pochopila, čemu se tak strašně směju. Nejdřív to asi pochopila a taky se pousmála, ale po deseti minutách, co jsem já pořád dusila smíchy, to už nechápala a divně se na mě koukala.

 

Tohle není ta fotka, kterou mi Mára poslal. Ta byla mnohem, mnohem horší a chtěla jsem jí sem dát, ale pak jsem si to rozmyslela

S nohama jak ze škatulky jsem se dobelhala do pokoje, zkolabovala na postel a spala až do wake up callu, kterej byl asi za tři hodiny.

 

naštěstí jsem si oholila nohy, tak to nebylo takový utrpení

V lobby mi Martiné vrátila boty, řekla, že celej den spala a že taky zvracela ( to určitě to prokletý Pad Thai Kai) a že přístě sem pojedem a nezřídíme se tolik. Svatá pravda.


  
  
  

 

Tak zatím čau.

 

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s