S Hedvikou na tripu

Muž: „What are you doing here“
Hedvika: „We´re on holiday“
Muž: „Here?!“
Hedvika: „Yes..“
Muž: „This is your first time here?“
Hedvika: „Yes!“
Muž: „Well.. in that case I guarantee you that this is also the last time..“
Já: „…..“

Únor mi kromě skvělých destinací (Cape Town, Glasgow) nabízel i několik za sebou jdoucích dní volna, které jsem plánovala využít dobrodružně a zábavně. Pověřila jsem svou (do té doby) dobrou kamarádku Hedviku, aby vybrala prázdninovou fun destinaci, jako stvořenou pro dvě mladé ženy, které chtějí jet za zábavou a chtějí vystavit svá krásná těla slunci a obdivu. Hedvika nelenila a asi deset minut potom, co jsem jí zavolala a řekla, že chci jet „někam“, vymyslela plán, že pojedeme do Fujairah! Prej je to tam krásný, všichni tam jezdí na romantický getaway a prostě tak všechno dokupy. Nadšeně jsem začala hledat hotel a spoje autobusů. Protože bylo už asi 4 odpoledne, navrhla jsem, že bychom mohly jet až příští den ráno a ušetřit tak trochu za hotel. Hedvika ale byla neoblomná a chtěla si ten ráj na zemi užít už v ten den. Mně to konec konců nevadilo a souhlasila jsem. Autobus nám jel přesně v 7, měla jsem spoustu času si nejenom zabalit, ale i pokračovat v nicnedělání, které jsem si poslední dobou dost oblíbila. Nicméně, autobus v 7, tak říkám „hele, sejdeme se v pul sedmý na Union square“ „v půl sedmý?? to je hrozně brzo.. stačí ve tři čtvrtě“

V půl sedmý a čtyři minuty jsem dorazila na Union square, se svačinou, se zkontrolovanou průkazkou, jestli mám dost peněz na autobus a plna očekávání, co nás na našem tripu čeká a byla jsem hodně natěšená!
7:49 zvoní telefon „Petí? hele kde jsi, já to nemůžu najít“
7:54 přibíhá Hedivka
7:57 Hedvika zjišťuje, že samozřejmě nemá dostatek financí na průkazce
7:58 Hedvika odbíhá nabít si kartičku
7:59 Hedvika přibíhá do autobusu „Petí, dej mi peníze, oni neberou karty“
8.00 „Ty jo, to je super, že jsme to takhle hezky stihly co?“

 

Trip začíná

Jak jsem již říkala, udělala jsem do autobusu svačinu, jelikož cesta trvá asi dvě hodiny a to bych bez jídla asi pošla hlady. Přibližně dvě minuty po tom, co jsme vyjeli, jsem ji rozbalila a pět minut na to už byla svačinka u nás v bříšku. Pro případ nudy jsem s sebou přibalila vysoce intelektuální magazíny pro náročné- Cosmopolitan a Joy. Byla to ale zbytečná zátěž, neboť hned, jak jsme dojedly, jsme začaly klábosit a kušnu jsme nezavřely až do cílové destinace. Ta situace mi nasadila brouka do hlavy, proč je vlastně ve veřejných dopravních prostředcích vyhrazen prostor pro muže a prostor pro ženy. Do té chvíle jsme měla za to, že důvodem je ochrana žen před lačnými pohledy mužů, ale díky této cestě jsem pochopila, že je to proto, aby byli muži ušetřeni od nekonečného tlachání dvou slepic. Vynahrazovala jsem jim to alespoň pravidelnými salvami mého jedinečného pronikavého smíchu.

Protože jsme s Hedvikou velký dobrodružnice, nevěděly jsme vlastně ani kde vystoupit. Já teda obzvlášť ladím notu „to nějak vymyslíme, až tam budem“ a „hele uvidíme, to nějak zvládnem“. V tomto duchu probíhá většina mých výletů a výprav. Má to značné plusy i minusy, jak si asi dokážete představit. Plusy jsou v tom, že se nikam za ničím většinou nehoním, nechávám se překvapit, vyhýbám se zbytečnému stresu před cestou i na místě a beru to tak nějak easy. No a mínusy.. Občas se mi stalo, že mi pak někdo řekl- a tys neviděla tohle a tamhleto? No neviděla, když jsem nevěděla, že tam něco takovýho je 😀 a taky se dost často ztrácím a vůbec se dostávám do skvělých situací.
No a podobně jsme na tom byly i tentokrát. Se spiritem „to nějak vymyslíme“ se šla Hedvika ptát řidiče autobusu, kde máme vystoupit. Ten ji, ani ne moc slušně, poslal do prdele a pak začal chrchlat ve svým jazyce. Koukly jsme se na sebe dost beznadějně, protože už bylo 9 večer, tma, my nevěděly kde jsme a on nás chtěl vysadit na nějaký dálnici, že prej „to dojdem“. Ale já vytáhla eso z rukávu „hele Hedvi ser na to, to nějak zvládnem“ 😀
Naštěstí ženská síla vládne světu i mezinárodně a tři Filipínky, co seděly hned v první řadě se do toho vložily a bránily nás téměř do krve. (Tady je zapotřebí být obeznámen s filipínským akcentem- doporučuji alespoň pro představu opět pustit na youtube, protože je to děsně rozkošný. Ale zjedodušeně je možno představit si thajský přízvuk apod.)
„Sééérrrrrrr, whááj jů so mýýýn? Dej do nóóó. Dej hír frrrst táájmmm. You be lost in dejrrr kántryyyy. Nó von help jůůůů dééérr“
Bylo to tak rozkošný, že jsme se začaly s Hedvikou smát, řidič se začal smát a nakonec se celej autobus vlastně smál a s holkama filipínskýma jsme byly největší kámošky.
Nakonec jsme díky mému ostřížímu oku vystoupily úplně přesně vedle hotelu a řidič nám ještě popřál hezký pobyt. No.. a tady začala naše dovolená snů.

Chtěla bych v první řadě říct, že nevydařený výlet má taky svoje kouzlo a když jsou všichni zúčastnění v pohodě, je z toho pak velká prča (a výborný blog) a je na co vzpomínat. Za dvacet let, až budeme s Hedvikou srkat Cosmopolitan na dovolený na Bahamách, na to budeme vzpomínat a budeme se smát. Proto nechci nikoho obviňovat, ani Hedviku, která celej tenhle debilní výlet vymyslela.

Při příchodu do lobby hotelu City Tower už jsme tak trochu tušily, že to nebude Four Seasons a osazenstvo hotelu tuhle domněnku podporovalo. Nevěděly jsme, kam se koukat dřív. Jestli na toho krasavce, co měl na hlavě koberec a na sobě teplákovku z pytloviny, nebo na ruskýho mafiána, co byl od hlavy k patě oblečenej do fosforově fialový puma šusťákovky a okolo krku povinné zlaté řetězy (klišé jak debil, ale nekecám). Pořád jsme po sobě pokukovaly (já s Hedvikou, ne s tím Rusákem) a dusily jsme smích a v očích jsme viděla jedna druhé jasný vzkaz „to jsme v prdeli co..“. Nejsme ale ani jedna z cukru (i když já jsem princezna), braly jsme všechno s nadhledem a v hlavě jsme už spřádaly plány na divokou noc v centru Fujairah.
Na pokoji jsme se snažily hledat všemožná pozitiva, takže třeba i to, že máme v koupelně ručníky nám dělalo velkou radost.
Hned jsem seřvala Hedviku, že si nebude brát lodičky, protože já tady žádný nemám a nebude dělat parádu jenom ona!!! Chvíli trucovala v koutě, ale nakonec jsme se shodly na outfitu a byly připravené vyrazit.

Cestou do protějšího hotelu Radisson Blue se stal jeden z nejvtipnějších momentů výpravy (smutné). Při čekání na výtah jsem jen tak mimochodem utrousila „no to sem zvědavá, co v tom výtahu přijede za exoty“. Jen jsem dořekla tuhle svojí uštěpačnou poznámku, otevřely se dveře výtahu a v něm stály 4 osoby mužského pohlaví okolo 20 let, dohromady vážící cca 800 kg (trochu přeháním, ale ne moc), všichni oděni v tradičních hábitech. Nastaly asi tři vteřiny, kdy jsme na sebe všichni koukali a my s Hedvikou se rozhodovaly, jestli do výtahu vůbec nastoupíme, jednak proto, že jsme se bály, že se ty lana utrhnout a taky proto, protože prostě 4 mužský, co na nás čuměli, jak kdyby jsme teď spadly z Marsu. Nastoupily jsme a bylo ticho. Všichni jsme cítili to neskutečný napětí, který nastalo první milisekundu s naším příchodem. Vůbec jsem nevěděla, kam se koukat a vzhledem k tomu, že jsme tam byli namačkaný jak sardinky, měla jsem jenom dvě možnosti, buď se koukat do země nebo Hedvice zezadu na hlavu a zároveň jí mačkat nosem do temene. Chvíli jsem se koukala do země, ale pak už jsem to nevydržela a koukla se na tu Hedviky hlavu a viděla jsem v odraze zrcadlových dveří výtahu Hedviky výraz ve tváři. Nebyla jsem totiž jediná, komu se chtělo smát. Spatřila jsem Hedviku, jak se dusí a kouše se do dolního rtu, aby to zvládla se nesmát. To už jsem ale nemohla vydržet a přitiskla ten nos Hedvice do vlasů. V tu chvíli Hedvika vybuchla smíchy, já půl vteřiny po tom a za další půl vteřiny i všichni ti kluci. Všichni jsme se smáli jak debilové úplně ničemu, jenom tý situaci, kterou jsme asi všichni prožívali stejně. Smáli jsme se celou cestu až dolů a vystupovali jsme, jak kdybychom si ve výtahu vyprávěli vtipy a byli jsme nejlepší kámoši. Nikdo neřekl jediný slovo. Prostě kouzlo okamžiku. Hedvika se přestala smát, co jsme vyšli ze dveří a já se tomu nepřestala smát ještě dneska.
Naštěstí jsme hned zapluly do hotelovýho lounge, kde bylo překvapivě spoustu lidí (samý cizinci a většinou ještě bílý) a já se pořád smála a Hedvika si objednala salát a margharitu a já se furt smála a dala si cosmopolitan, kterej byl odpornej, tak jsem si hned taky objednala  margharitu. No co vám budu povídat, měli jsme těch margharit požehnaně. Dokonce tolik, že jsme tancovaly s o hlavu menšíma Filipíncema a nějaký Němci do nás hodili ještě panáka tequily (fuuuuuj). Měly jsme skvělou náladu, kecaly jsme asi jesště další 4 hodny v kuse, vykouřily karton a dělaly si velký plány na druhej den. To jsme se ale měly s těma drinkama krotit.
Na pokoj jsme se dopotácely před filipínskej bar „Manila Beats“, kde jsme strávily asi přesně tři minuty, protože jsme tam vešli a já měla pocit, že mi někdo hodil do pití minimálně LSD, jinak nebylo možný, co jsem viděla. ocitli jsme se v úplně nějakým psychdelickým světě, kde sedělo asi 300 Filipínců jako v divadle kolem pódia, kde poskakovali chlapi v tygřích oblečcích a zpívali a kroutili se a já jenom stála u dveří s vyvalenýma očima, a nevěřícně jsme kroutila hlavou. Hedvika byla asi tak sťatá, že jí to vůbec nepřišlo divný a ještě na mě řvala „jééé to je moje oblíbená písnička“. No to jsem fakt myslela, že mě vomejou a řekla jsem jí, jestli je normální, že okamžitě jdeme, že tady nebudu ani minutu. Za tu krátkou chvíli, co jsme tam strávily, jsme samožřejmě vzbudily všeobecný povyk, protože jsme byly jediný dvě ne-Filipínky a i já byla v průměru o půl hlavy vyšší než 90 % osazenstva.
Z tohohle zážitku jsem se oklepávala ještě hodně dlouho a v noci se mi o tom zdál sen, že Mára tancoval na tom podiu v tom tygřím oblečku a já v publiku brečela 😀
Jak jsme byly celkem navátý, Hedvika dostala výbornej nápad objednat room service a hezky kolču s ledem. Přišel poskok a přinesl dvě coly bez ledu. Hedvika je velice milý (až moc někdy) člověk, ale v tu chvíli podnapití a žízně mi říká „no je to kokot nebo co, já chci kolu s ledem a on přinese dvě koly a bez ledu“ a vyslala ho hezky zpátky pro led. Usnuly jsme jako miminka (podezřívám Hedviku, že chrápala).

 

Vypadá to, že já lemtám o sto šest, ale jsem ve skutečnosti sklenku za Hedvicí

Jak jsme měly velký plány večer předtím, ráno jsme se vzbudily v 11, s mega kočkou na zádech a litovaly se a nadávaly si.
Je potřeba říct, že předešlou noc jsme pochopily, že Fujairah není úplně ideální místo na dovolenou, protože se nás každej pal, co tu děláme a když jsme jim řekly, co tu děláme, koukaly na nás jak na kretény a pár lidí se neubránilo smíchu. Nechtěly jsme se ale vzdát a řekly si, že si to nencháme zkazit, vyrazíme do města, na pláž a užijem si to.

 

Ajajajaj, těžká rána opilcova

První zastávka byla ve stejném hotelu, v jakém jsme se ožraly a daly si snídču, která se v mém případě skládala z polívky, fresh džusu a perlivé minerálky. Hedvika byla konzervativnější a dala si omeletu a kafe. Každopádně byla jedna odpoledne, takže moje jídlo bylo rozhodně tématičtější.
Ukradly jsme si v hotelu mapu a plánovaly, co přes den podnikneme. Já jsem si o sobě myslela, že neumím číst v mapě, ale to, co předvedla Hedvika nemá obdoby. Protože ve Fujairah vlastně vůbec nic nebylo, mapa byla nakreslená i s detailama a obrázkama o velikosti obrázků dětský knížky. Takže i takovej debil, jako já pochopil, že měřítko je asi tak 1:10, kdežto Hedvika žila ve světě za zrcadlem a myslela si, že Fujairah má třeba milion obyvatel a měřítko je 1:100000. To jsem ale netušila a nevědomky v tom Hedviku nechala celej den až do večera a nechápala jsem, když pořád říkala, že „půjdeme do centra“. Pak sjem v hysterickym záchvatu řvala, že tady žádný centrum není a co furt na tý mapě hledá, že už jsme úplně všechno prošly a že to je všechno!!!

 

Pane, vy neznáte mapu!

Poskok v hotelu nám poradil cestu na pláž a se slovy, že je to max 15 minut, jsme se vydaly na cestu. Po hodině cesty jsme pochopily, že myslel 15 minut taxíkem. Vedro jak v prdeli, byly jsme nejenom jediný ženský na ulici, ale taky jediný živý lidi. Do toho mi Hedvika vyprávěla historky o tom, jak slyšela, že jsou tady taxikáři domluvený, že naberou bílý lidi a pak je zavezou za město a tam je unáší. „Hedvi už drž hubu ty vole!!!“
Těšily jsem se ale na pláž, jak se natáhnem, dáme cigárko, opálíme se a vykoupem se v Ománským zálivu.
Došly jsme na pláž. Další salvy smíchu. Na pláži byly (kromě hromad odpadků) dvě místní rodiny v hábitech a jeden človek, co stál po kotníky v moři a asi močil. V tu chvíli nám došlo, že už to nic nezachrání a že jsme prostě v prdeli a musíme se s tím smířit. Všchno tam vypadalo úplně strašně. Připadala jsem si jak někde v pušti v Nevadě, kde se točí všechny horory jako Hory mají oči a podobně. Už chyběl jenom kotouč slámy, co ji vítr zavál přes silnici a páreček hladových šakalů.

 

chčije, je to jasný

 

přírodní památky

Náš cíl se změnil na hotel Hilton, kterej měl bejt kousek od nás a kde jsme se chtěly vykoupat a dát si studený pivo. Po cestě jsme spolu už ani moc nemluvily, byly jsme na to až moc vyčerpaný, jenom sem tam jedna z nás propadla záchvatu smíchu díky tý zoufalý situaci, v který jsme se nacházely.
Před hotelem jsem dala jasný pokyn „nezastavuj se, jdi rovnou k bazénu a dělěj, jakože sem patříme“. Nebyl to asi zas takový problém, protože personál hotelu neočekával, že se dvě evropanky vydaly na dovolenou do Fujairah a procházejí se pár hodin po „centru“ a pak se chtejí vkrást do hotelu, ve kterým nebydlí. Prostě jsem fakt vypadaly, že tam patříme.
V hotelové zahradě se schylovalo ke svatbě a Hedvika poznamenala, že jestli se tady někdo bere, tak to manželství jim moc dobře nezačíná teda a pak jsme ještě politovaly všechny turisty, co sem jeli třeba na dovolenou. I když Hilton resort stál za velkou bačkoru, bylo to pořád to nejhezčí, co jsme za celou dobu viděly, daly jsme si dvě velký piva a salát a byly jsme spokojený. Došlo taky na smočení kotníků v ománském zálivu, pár fotek na istagram a byly jsme rozhodnutý, že dorazíme do hotelu, sbalíme se, serem na tu druhou noc, co máme zaplacenou a táhnem zpátky do Dubaje. Po cestě taxíkem na hotel Hedvika prozřela a konečně pochopila, že neumí číst mapu ještě víc než já a že opravdu žádné centrum už není.

 

like a lady

 

„kde to do prdele jsme..“

 

to je moje žena, krásná co?

 

no moc se nejsměj, na blogu ti to pěkne vytmavím

V hotelu jsme se hodně rychle sbalily, dopily kolu z večera a vzali nohy na ramena. Nastoupily jsme do prvního taxíku, kterej stál před hotelem a daly mu instrukce, že chceme na autobusový nádraží.
„Where are you going?“
„Dubai“
„I’ll take you there!“
„Noooo, too expensive“
„No no no, good price for you“
A už jsme si vezly naše krásný zadky taxíkem zpátky do Dubaje. Byly jsme tak vyřízený, že i kdyby po nás chtěl milion, tak mu to asi zaplatíme. Ale taxikář byl sympaťák a my byly fakt šťastný, že se nemusíme trmácet autobusem.
Hedvika se ráda vybavuje úplně s každým, tak začala z taxikáře tahat životní příběhy. Ani jí nevadilo, že řidič neumí moc anglicky. Konverzace vypadala asi následovně:

„So sir, you live here in Fujairah?“
„Glkjjeww snnhdhdjjrr ajjrhehhdn FUJAIRAH hszerrrdfs DUBAI TAXI jdjjdj“
„Oh that is so nice and you have family?“
„Qhdjdklr jjduustttr ndchcgsjdhfhff WIFE“

Na to jsem neměla nervy a dívala se z okýnka. Trochu jsem usínala, ale najednou řidič strhl auto z dálnice na poušť, zastavil u ohrady s velbloudama a řekl, že bude za chvíli zpátky. V tu chvíli jsem si vybavila Hedivky historky o tom, jak taxikáři unášejí bělochy. Nicméně jsme pochopily, že se šel pomodlit do tý hliněný boudy vedle stáje. Trvalo mu to asi 45 minut, už jsem byla nervní, ale Hedvika krátila chvíli dalšíma historkama o tom, že chlapi v poušti provozují styk s velbloudama, protože nemají jinou možnost. „hele podívej na ty velbloudy, na nich je to úplně vidět a hele hele!! jednoho už si někam vede!!!“. Četla jsem si cosmopolitan a  zůstala v klidu, ale nařídila jsem Hedvice, ať zavře dveře a zamkne.

 

olizuju si prsty, protože jsem právě dojedla pytlík brambůrků

Zbytek cesty probíhal hladce a když jsme začaly poznávat předměstí Dubaje, oběma nám asi spadl kámen ze srdce.

Byl to skvělej výlet a ještě jednou bych chtěla Hedvice poděkovat za nápad a organizaci. přístě pojedeme do Balúčistánu a do pohoří Kašmíru. V tuhle roční dobu to prej stojí za to!
Výletu zdar!

Tak zatím čau

Ps.: Kdyby někdo chtěl tipy na cestování, obraťte se na miss Hessovou!

 

výhled z hotelového pokoje

 

 

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s