I cesta je cíl

Čím jsem starší, tím víc si v určitých zaběhlých klišé libuju víc a víc a konečně jim rozumím. Navíc s prací, kterou momentálně dělám je tohle až trapně trefný.
Když jsem se stěhovala do Dubaje, slíbila jsem Márovi, že určitě pojedeme někam na dovolenou. Nebylo ale v tý době jasný, jestli se někdy ještě uvidíme, natož kam na tu dovolenou pojedeme. Potvrdili jsme si ale, že nejsme žádný tlučhuby a že co si řeknem, to uděláme (Mára mi v opilosti slíbil toho pejska, tak uvidíme 😀 ).

IMG_8073

A samozřejmě nastal moment, kdy bylo jasný nejenom, že se ještě uvidíme, ale že se budem vídat asi dost často (protože jsme si spolu našli byt, nebo aby to bylo přesnější- ten byt si našel nás), začala jsem plánovat dovolenou. Nechci si přivlastňovat všechny zásluhy, protože je jasný, že Mára na tom má taky svůj podíl. Řekl čtyřikrát “hmmm” a dvakrát “to zní skvěle”.

Asi měsíc před odletem jsem začala vyzvídat od všech na palubě, kde kdo byl a kde se komu líbilo a kam jezdit a zaručeně nejezdit. Naše společná domluva vypadala pak následovně:

Pondělí
“Hele lásko jedna holka říkala, že Bali je skvělý a že je to tam levný a že to stojí za to”
“Hmmm, tak pojedem na Bali”
Úterý
“Hele lásko jedna holka říkala, že je Bali na hovno  a že je tak akorát spousta turistů a že je to drahý a že máme jet radši na Filipíny”
“Hmmm, tak pojedeme na Filipíny”
Středa
“Hele lásko jedna holka říkala, že Bali je skvělý a že na Filipíny se máme vykašlat”
“Hmmm, tak pojedme na Bali”

Mára to rozhodl. Pojede se na Bali.
Bylo to trochu peklíčko s letenkama, protože v letadle na Bali bylo místa spousty, ale na cestu nazpátek nebylo volný nic. Musela jsem teda rozlousknout, jak se z Bali dostat, protože to byl docela zásadní bod dovolený- dostat se zpátky. V úvahu připadaly dvě možnosti- buď přes Kuala Lumpur nebo přes Singapore. Byla jsem v Singaporu a v Kuala Lumpur ne a Mára nebyl ani na jednom místě, přikláněla jsem se teda víc ke Kuala Lumpur, a to i z finančního hlediska, protože přelet do KL byl levnější a obecně je v KL mnohem mnohem levněji než v Singapore. Upřímně se mi ani do jedný destinace moc nechtělo, protože bych nejradši zůstala celých 8 dní na Bali, ale nebylo zbytí.
Letenky byly koupený, vyřešila jsem celkem elegantně ubytko- ani moc drahý a fancy, ale ani moc levný se švábama po zdech a přímo v centru Kuty- to jsem chtěla. Nemyslím si, že všechny místa, který jsou zásadně turistický jsou špatný. Samozřejmě, správnej cestovatel si hledá místa co nejmíň dotčený náplavou a co nejautentičtější. Jenomže já nejsem žádnej posranej Emil Holub, ale klasickej českej baťůžkář, kterej to chce mít blízko do hospody a do obchodu se suvenýrama (baťůžek měl Mára, já měla svojí zaručeně pravou MK kabelku z Jakarty, abych udržela náš výlet trochu na úrovni).

Ačkoli jsem si už hodněkrát potvrdila, že jsem soběstačná a nesmírně schopná emancipovaná superžena, vždycky, když musím zařizovat něco velkýho, jsme z toho trochu nervózní, protože logicky, když se něco posere, nemam to na koho svést. Několikrát jsem překontrolovala letenky i rezervaci hotelu, obsazenost letadla a odletový čas. Nicméně dramatu jsme se na letišti nevyhnuli. U přepážky si pán nejdřív Máru důkladně prohlídnul a vzhledem k tomu, že Mára nestihnul (totálně se na to vysral) zajít do salonu krásy k paní Augustové na stříhání za sto pade a nezastřihl si vousy, zdál se mu dost podezřelej a řekl mu, jestli se může převlíknout do dlouhých kalhot místo kraťasů. Vzhledem k tomu, že jsme měli menší výměnu názorů asi přesně 78 minut předtím, když se Mára doma oblíkal a já mu říkala, ať si radši vezme dlouhý kalhoty, anebo ať si je radši aspoň zabalí s sebou do kufru („Na co?!?!“), chtěla jsem strašně říct „vidíš, já ti to říkala“. Neměla jsem na to ale nárok, protože pravidla toho, jak zaměstnanci a jejich doprovod mají cestovat oděni jsem měla nastudovat já a stát si pevně za svým. Přemluvili jsme teda pána za přepážkou, že na cestu zpátky kalhoty určitě koupíme a že se moc omlouváme a že jsme strašně slušný lidi s dobrým srdcem a to, že Mára vypadá jak bezdomovec, protože se totálně vysral na to jít k holiči, na co taky, když jenom se mnou jede na dovolenou (neříkala jsem to už? nechtěla bych to zbytečně rozmazávat), na tom nic nemění. Pána jsme přesvědčili, mrknul na mě a pokračovali jsme v inkvizici. Další mini infarkt jsem dostala ve chvíli, kdy mi ten chlap říká, ať mu ukážu letenku z Bali do Dubaje. Jako já jí měla, ale absolutně jsem netušila, že je povinný mít v Indonésii letenku nazpátek, jako důkaz, že tam asi nechcete zůstat a v tom jejich blahobytu žít dosmrti. Jako jednu z možností jsme totiž s Márou zvažovali, že koupíme letenku jenom tam a uvidíme, kam budou levný lety a zpáteční koupíme až na Bali. To kdybychom udělali, tak letíme tak do prdele. Zní to jako banalita, ale já se z toho oklepávala ještě dvě hodiny.
Možná by bylo výhodnější, aby Mára letěl z Prahy rovnou na Bali, ale protože i cesta je cíl (ha!), chtěla jsem, abychom si let užili spolu a aby Mára taky konečně viděl, v jakým prostředí vlastně pracuju. Hned jak jsme nasedli do letadla, začali jsme si užívat a užívali jsme si až do konce letu. Já jsem devět hodin koukala před sebe a Mára zkouknul 4 filmy. Když jsem na něj nedejbože promluvila, s nechutí si vyndal jedno sluchátko a zamračil se, co chci. V pravidelných intervalech se ptal, jestli jsem normální, proč nekoukám na film, ale koukám jenom před sebe a pak kňoural, že chce Jacka s colou. Na konci letu se ho mě zželelo a hráli jsme proti sobě tetris, ve kterým jsme ho krutě drtila a po pár hrách řekl, že je to debilní hra a že ho to už nebaví. Hlavně jsme oba byli tak netěšený a chtěli jsme tam už bejt.

 

zábava na palubě

Na letišti jsme rozměnili 100USD, že nám to bude stačit (double haha) a Mára zkušeně vyhandlovalou dobrou cenu od „taxikáře“, kterej „rozhodně ví, kde je náš hotel“. Po hodině cesty nám zastavil u úzký uličky a ukázal, že 50 metrů rovně je náš hotel a že jestli to dojdem, dá nám ještě slevu. Udělala jsem miniscénu „no miláčku já teda nikam nepůjdu s tím kufrem a se vším a nevíme kde to je a jezdí tam samý skútry a je tma a…“ nenechal mě to ani dokončit a říká omluvně k Márovi „okay okay my friend dont worry me taking you there your woman dont wants go okay okay“ a my se smáli a vezli se až k hotelu (kterej byl opravdu 50 metrů) :D. Na recepci jsme si domluvili půjčení skútru, usměvavej recepční nám vysvětlil, od kolika  jsou snídaně a že bazén je otevřenej „from sepn to sepn“ a na následující dny a koupili dvě pivka a šli umřít na pokoj, kterej byl moc hezkej a čistej, ale velkej asi jako koupelna u nás doma. Velký plus byla televize s anglickýma kanálama a s HBO, což jsme my dva gaučový povaleči a milovníci čumění na bednu ocenili velice.

A s otevřením prvního pivka a cigárka na balkoně začala dovolená 🙂
Bali je naprosto úžasný a my jsme si to užili na 110 %. Každej den jsme nasedli na skútra a jezdili jsme křížem krážem po ostrově a pořád jsme se usmívali a pořád jsme si říkali, jak se nám tu líbí. Mára si jízdu na skútru osvojil hned první den a za chvíli už jezdil jako místňák, dokonce agresivně troubil na řidiče, jejichž jízda se mu nelíbila a předjížděl a dokonce urval plastovej blatník jinýmu skútru, když se snažil nasrat v zácpě co nejvíc dopředu. Ten blatník urval mojí nohou, za což jsem ho odměnila řevem a scénou, za kterou by se nemusel stydět ani italský fotbalista. Škodu jsme museli uhradit cash (cca 200Kč) i když jsme se to diplomaticky snažila zahrát do autu otázkou „máte pojištění?“, za což jsem si já od Máry vysloužila posměch. Nic se mi nestalo, jenom jsme měla sedřenou kůži a strhlej nehet a sedřenej lak na nehtech (to mě štvalo nejvíc). Byla to vlastně jedna nehoda ze dvou, kterou jsme měli (to je slušný číslo řekla bych na začátečníky). O první nehodu jsem se zasloužila čistě já, když jsem na příjezdový cestě na pláž řekla „tak mi to půjč, já se chci taky trochu projet“. Tak mi to půjčil. Jelo se mi hezky, v klidu, vychutnávala jsem si jízdu až do chvíle, kdy jsem se potřebovala otočit a jet zpátky. V tu chvíli se ten pekelnej stroj zbláznil a už si jenom pamatuju, jak ležím na zemi, skútr na mě a z jedný strany běží ochranka z hotelu a z druhý sprintuje Mára. Oba se mě hned snažili zachránit a ptali se, jestli jsme v pořádku a jestli se mi něco nestalo, ale viděla jsem, jak se na sebe podívali o oba se pod vousy posměšně ušklíbli. Hajzlové. Odnesla jsem si jenom pár šrámů na nohou, sedřený dlaně a pošramocenou důstojnost.  No a od tý doby mi to nepůjčil a já jsem po tom zas tak moc netoužila, protože jsem se trochu bála 😀 .

DCIM100GOPROG0197466.
Vypadá to jako brnkačka. Ona to i je asi brnkačka, jenom já jsem nemehlo.

 

Skoro každej večer jsme po celodenní dřině chodili do moc pěknýho podniku hned vedle hotelu na jedno pivko, něco k jídlu a na pokec. Prostě takovej relax, na žádný párty jsme fakt neměli ani pomyšlení. Relax jsme k dokonalosti dovedli dokonce společnou masáží v salonu naproti (abychom to náhodou neměli moc daleko) a troufám si tvrdit, že to byl nejlepší moment Márovo dovolený, protože hned jak jsme do salonu vstoupili, jeho masérka se do něj zamilovala a nešetřila lichotkama. Nejdřív se zeptala, jestli jsem jeho gilflend nebo wife a když zjistila, že jenom gilflend, nepolevovala. Ocenila na něm úplně všechno, od vlasů, po vousy, po hebkou kůži, dokonce si nazula jeho žabky a chodila v nich a když se dostala k masáži jeho nohou, obdivně vrněla „ó you sooo nice.. so big and sooo long“ To už jsem si sundala ručník z obličeje a hodila na ní takovej pohled, že se mě zeptala „you ok dalling?“. Já sem ok, ale ty štětko  by sis měla dávat pozor na jazyk jinak ti tu kušnu romašíruju. To jsem neřekla, ale myslela jsem si to, a to se počítá aspoň napůl. Mára nic neříkal, jenom spokojeně ležel a usmíval se a když nám řekly, že se máme otočit na záda, tak se Mára otáčel hodně opatrně. Na protest jsem se s ním deset minut nebavila.

DCIM100GOPROG0177022.
jsme hodně krásný
DCIM100GOPROG0337762.
a taky jsme hodně drsný
DCIM100GOPROG0167398.
kouzelná momentka

Znova musím říct, jak je Bali úžasný. Usměvavý lidi, přenádherný pláže a skvělá atmosféra. Co jsme si moc nepochvalovali bylo jídlo. Žádnej zázrak pro nás. Jedli jsme, abychom neměli hlad, ale že bychom nevěděli, co sníst dřív, to rozhodně ne. Možná jsme něco dělali špatně, ale fakt nás to nijak neuchvátilo. A co mě přímo vyšokovalo, byla cena piva. Jedno malý pivo stálo průměrně 60 korun, což stojí i na Staromáku pod Orlojem v restauraci.  A nebylo to jiný ani v obchodě. Prostě pivo drahý. Ne že by nás to nějak limitovalo v konzumaci teda :D.

IMG_2701
tohle mi zrovna šmakovalo

Loučilo se nám strašně těžce a poslední večer u pivka jsme si už stýskali a Mára slíbil, že přístě pojedeme na měsíc. „Ale na Měsíci se nedá jezdit na skútru“. Mára se zasmál, jakože jsem vtipná a pak se začal smát mnohem víc, když pochopil, že nejsem vtipná, ale jenom pitomá, protože já se nesmála a myslela jsem si, že myslel Měsíc jako planetu a ne jako časový období. Já jsem se pak smála ještě víc a nepřiměřeně dlouho.

Ani skútr jsme nechtěli vrátit a říkali jsme si, že bychom si ho mohli koupit v Praze, ale to rozhodně nebude taková zábava, protože Mára nebude moct na řidiče řvát „no to je kretén, podívej se, von zastaví na červený!“.

V Kuala Lumpur jsme byli oba totálně dead a mě napadla geniální věc- koupit si lístky na hopon-hopoff bus. Jeden z mých nejlepších nápadů ever. Hezky jsme si seděli v klimatizovaným prostoru na střeše, koukali se ven, občas jsme hopoffli a trochu se prošli, dali si jídlo a zase hoponli. Zvládli jsme koupit Márovi kalhoty na cestu nazpátky, abych už nemusela prožívat trapas na letišti a trochu se cournout po tržišti. Měli jsme jenom jeden den a večer jsme zase letěli zpátky do Dubaje.

DCIM100GOPROG0138274.

Náročná cesta se na mě podepsala a už na letišti jsem upadala do komatu. Zvládli jsme se ale podívat na Deadpoola na noťasu, kterej Mára viděl samozřejmě už tak třikrát, tím pádem se historie sledování filmu s ním opakovala (jako u StarWars). „Pochopilas to?“, „hele teď se koukej“, „ty se vůbec nedíváš“, „tohle to si zapamatuj, to bude důležitý“. No a v letadle jsem už naprosto odpadla. Byla mi šílená zima, vzala jsem si svojí mikinu, Márovu mikinu, svojí deku, Márovu deku, ponožky a polštářek a zalomila jsem to ještě před vzletem. Jednou jsem se probudila a Mára vedle mě klepal kosu v tričku, protože na palubě bylo klasických 15 stupňů a mně se ho chudinky zželelo, tak jsem ho trochu neochotně přikryla jednou ze svých dek.

V Dubaji jsme dali totální chill a seriálovej maratón na kompu v posteli, jeden den jsme šli na pláž a na véču a následovalo loučení, který pro mě bylo jako vždy těžký, ale tentokrát težší než obvykle, protože jsme strašně chtěla jet k nám domů a lehnout si na gauč a prohlížet si všechny fotky a videa a být ještě napůl v prázdninovým módu. Ale prázdniny nemůžou trvat věčně, jinak by to přeci nebyly prázdniny.

DCIM100GOPROG0268415.

 

Bylo to naprosto dokonalý a už se těším, až pojedeme někam příště. Klidně na Měsíc 🙂

Přidávám video, který je podle mě, když budu skromná, nejepší video z dovolený v historii lidstva. NUTNO ZAPNOUT HUDBU!!! A ještě k tomu pár fotek 🙂 Tak čau

 

DCIM100GOPROGOPR7867.

DCIM100GOPROG0467982.

DCIM100GOPROG0257662.

DCIM100GOPROG0067203.

DCIM100GOPROGOPR8442.

DCIM100GOPROG0166998.
Nusa Dua beach- další ráj na zemi

Naše dvě nejhezčí fotky. Myslím ale, že Mára vede 😀

DCIM100GOPROG0258379.DCIM100GOPROG0367835.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s