Čaj o páté

Po návratu z božské dovolené na Bali se mi zpátky do práce nechtělo o moc víc než každému ostatnímu smrtelníkovi. Naštěstí v jednom byl ke mně dubnový rozpis milosrdný a dostala jsem převážně evropský destinace, což u mě není moc častý. Pokaždý, když dostanu nějakou Evropu, srdce mi trochu zaplesá, že jedu „domů“. Alespoň částečně. Přece jenom třeba taková Itálie je Čechám podstatně blíž než například Indie (a nemyslím tím jenom geograficky).  Co mě na druhou stranu nesmírně zklamalo, byla absence volna, o které jsem zažádala. Prosila jsem o 4 dny volna, abych mohla letět na Káti a Ondry svatbu. Bohužel tohle je jedna z věcí, kterou musíte na práci letušky na Středním východě prostě přijmout. Těžko se s tím smiřuju, protože se zatím žádný tak obrovský události v mým životě nekonaly, abych o ně mohla přijít a za tu dobu, co jsem tady, jsem zmeškala už dvě svatby. A ne jen tak ledajaký svatby známých, ale dvě nejlepší kámošky se vdávaly a já u toho nemohla být. To, že jsem měla nejhorší Vánoce, nejhoršího silvestra a přišla o spoustu dalších skvělých věcí, to přežiju, nejsem malý dítě a příští Vánoce si to vynahradím (očekávám dvojitou nálož dárků). Ale zrovna tyhle dvě svatby mě mrzí enormně. Kubiska se vdávala už v srpnu a s tím, že tam nebudu, jsem počítala, protože ve smlouva nám zakazuje prvních 6 měsíců opustit Dubaj. Je to děsně smutný, protože zrovna s těmahle dvěma holkama jsem zažila ty nejvíc největší věci, který nemůžu popisovat, protože by mě zatkli a rodiče by dodatečně zešedivěli. No na historky s Kubiskou  si založím extra blog- bez prdele tisíc čepic (takovej interní infantilní joke). Sledování jejich svateb na facebooku a z vyprávění šťastlivců, kteří se zúčastnili vím, že jejich svatby byly epický a donutilo mě to samozřejmě zavzpomínat na naše nejdivočejší pubertální období (který trvalo cca od 4 do 24 let a u některých stále trvá ehm…). Jednoduše nevím, jak jsme mohly pubertu přežít. Jako fyzicky, že prostě opravdu žijeme, já totiž neznám praštěnější lidi než mě a Kubisku. Samozřejmě teď už žijeme spořádané životy a jsme velké dámy a dostaly jsme konečně rozum (kromě Kubisky). Divím se, že jsme dodělaly základku a jsem v šoku, že nás nevyhodily z gymplu a Kubiska to dotáhla až na magistra. No a s Káťou jsme měly v plánu si otevřít veterinární kliniku a žít všichni (ještě s její ségrou Nikčou) v jednom domě. No nevím, jak by se to jejímu Ondrovi líbilo. Chodily jsme ve třech pravidelně na výlety a psali si deník. Daly jsme si samozřejmě drsné přezdívky , ale paměť už chřadne a pamatuju si jenom dvě- Huhula a Kokakola. Hrát si na Spice Girls bylo na denním pořádku a s ponožkama vycpanou lambádou jsme chtěly chodit i do školy. Měly jsme ve zvyku z naprostý harmonie dokonalýho přátelství ve vteřině udělat hysterickou scénu o síle 10000 decibelů a mlátit se pěstma a vším, co nám přišlo pod ruku a nadávaly jsme si slovníkem, kterej neznali ani naši rodiče (tady se bavíme o děttsví prosimvás, teď už to tak často neděláme). Dodneška si pamatuju, jak jsme měly jít na koupák u nás v Sokolově a Káťa vzala mýho Kena a mrdla mě s ním do zad a já začala řvát a přiběhla moje mamka a seřvala mě, že jsme hysterická, že by Kačenka nic takovýho neudělala. Si to moc dobře pamatuju Kačeno, si nemysli.

Kokakola, Huhula a PoshSpice
Já s Kubiskou před třiceti lety na gymplu. Jo a to cigáro držíme kámošce.

Oh man, o tom budu fakt budu muset něco napsat.

Já nevím, že si museli takhle sobecky vybrat termíny zrovna, když tady nebudu. Až mám pocit, že to udělaly naschvál. Nicméně mé ostatní přátele na život a na smrt žádám, aby nebyli bezohlední a počkali, až se vrátím! Tak a už přestaň fňukat Petruno.

Na den Káti svatby jsem měla na programu Manchaster a i když chabá, byla to alespoň nějaká útěcha, protože Anglii miluju. Všichni kolegové lety do Anglie nenávidí, protože Angláni rádi kalí a mají pocit, že letadlo není nástroj přepravy z bodu A do bodu B, ale že je to magický létající bar, který má bezedné zásoby ginu a tonicu. Naštěstí na cestu tam se přes noc spalo a na cestu nazpátek  bylo poloprázdno.  I tak pro mě byl let tam noční můra, protože odlet byl ve 3 ráno a to už samo o sobě je peklo, natož když se před letem nevyspíte. U mě to není žádná novinka, protože mně se nejlíp spí od 4 od rána do 11 dopoledne. Závidím lidem, který si lehnou do postele, nebo jenom trochu dýl mrknou a už spí. Většinou to maj chlapi podle mě. Třeba s Márou si lehnem do postele a já se zeptám, jestli si budem ještě chvíli povídat „to víš že jo miláčku, já se jenom takhle otočím a na něco se podívám..“ a spí. Hned, okamžitě ve vteřině a je jedno, jeslti je den, noc, nebo jestli se před chvílí vzbudil. Já když vím, že musím vstávat v netradiční čas, třeba o půlnoci, naplánuju si tak 4 hodiny spánku, teda od 8 do 12, musím jít do postele tak ve 3 odpoledne, abych usnula. A věřte mi, vyzkoušela jsem všechno, do posilky, do bazénu, nespat, hudbu, bez hudby. Takže abych to zkrátila, samozřejmě jsem před letem nespala a měla jsem šílenou krizi, ale šílenou. Nejenom, že jsem se cejtila jak pytel sraček, co hůř, já tak vypadala. Navíc to na mně jde strašně poznat, když jsem jenom trochu unavená, natož když usínám za chůze. Mám pocit, že se mi i tou únavou zmastí vlasy a moje pleť se změní z lehce popelavé barvy na morbidně zelenou. No totální katastrofa. Ještě jsem se mučila myšlenkou vyhřáté postele a měkoučké peřinky. Jenomže žádný happyend se nekonal. Do Anglie se neletí proto, aby se spalo, ale nakupovat, utratit přesně to množství peněz, na který jste nechtěli ani sáhnout a pak se litovat, že jste utratili majlant. Na mojí obranu jsem už fakt neměla co na sebe a ve všem novým mi to děsně sluší. Navíc co si budem povídat, pro nás pro holky jsou nákupy taková forma terapie a já ten den měla blbou náladu. Tak mám radši utratit nesmyslnej balík za psychiatra nebo si koupit něco moc pěknýho a prokázat tak vlastně službu i společnosti (tím, že se na mě ostatní lidi budou koukat, jak mi to sluší).
Původně  jsem měla v plánu vyrazit hned po letu na nákupy  a na oběd se vrátit, trochu si zdřímnout  a připravit se na randevu s Adrianem, kterej mě měl k večeru vyzvednout. Plán se trochu zvrtnul. Sice jsem vyrazila hned po tom, co jsme dorazili na hotel- v 9, ale přijít na oběd se mi úplně nepodařilo.. V 5 jsem utíkala na vlak, abych to všechno stihla.
V 6 mě Adrian vyzvednul a udělal mi strašnou radost, vzal mě na véču do Skiptonu 🙂

S Adrianem se známe už pár let od doby, kdy jsem přijela do Skiptonu poprvé a začala jsem svůj prázdinový dream job. Já ani nevím, že mi ten osud vždycky přihraje takový zaměstnání do cesty opravdu 😀 Ve Skiptonu jsem strávila dvě prodloužená léta a prodávala jsem zmrzlinu. Ale nebylo to jen tak obyčejné prodávání zmrzliny. Chlapík jménem Gary vybudoval obrovský podnik se zmrzlinou a k tomu postavil obrovskou kavárnu/restauraci na své vlastní farmě, kde choval dobytek a Maďary. Gary nakoupil postupně několik desítek zmrzlinářských vozů a s těma jsme jezdili po celý Anglii na „show“ a na sajty. Show je anglická specialita, týká se většinou zemědělství, přirovnala bych to k takový velký pouti, ale na úrovni a mnohem mnohem větší. Na show se dá sehnat všechno od krávy po traktor po novej klobouk. Show jsou moc pěkný a jako návštěvník je to zábava, spousta dobrýho jídla, spousta zvířat a aktivit. My jsme tam ale jezdili makat. A jestli si myslíte, že prodávat zmrzlinu je nějaká prdel, to se děsně pletete. Angličani milujou dvě věci- zmrzlinu a fronty. Je jedno, že leje jak z konve, oni si vystojí frontu a tu zmrzlinu si daj. A čím delší fronta, tím líp. Kolikrát byla tržba na jednom stánku o dvou lidech i několik tisíc liber. Neskutečný. A ta zmrzlina nebyla točená pohodička, jako když Měřina pracovala ve Sparu (haha), ale hezky kopečková. Několikrát jsme měla zánět zápěstí z toho, jaká to byla makačka. Ale byla to samozřejmě i sranda, vydělala jsem nějaký zlaťáky a poznala skvělý kámoše, který mám až dodneška 🙂 Největší oříšek byl právě Gary, kterej podlě mě musí mít za sebou minimálně tři infarkty a dvě mrtvice. Gary hrozně rád a hodně často řval. A když neřval, tak jste věděli, že je to jenom ticho před bouří. Gary řval kvůli všemu a na všechny ani nevím proč, protože většinou všichni dělali, co měli, ale byla to taková company politika na všechny nonstop řvát. Samozřejmě to od Garyho pochytil i jeho přímí podřízení, který pak řvali na všechny ostatní. Bylo to takový příjemňoučký pracovní prostředí, kde nejčastější slovo bylo idiot a stupid. Občas mi ale ten totálně cikánskej život chybí. Pořád jsme stanovali, bydlela jsem v domě s pěti dalšíma lidma. Ne, nechybí mi to.

Já mám vůbec neskutečný štěstí na naprosto vyjímečný šéfy. Dost mě mrzí, že jsem nepsala blog už v době, když jsem pracovala v Royalu za recepcí, protože dneska mi to už nikdo neuvěří, co tam se dělo. I když mám svědky, který mi to určitě moc rádi potvrdí, tak možná něco napíšu 😀

No prostě díky Adrianovi bylo skvělý na to zavzpomínat, pokochat se zase Anglickou krajinou, která je naprosto dechberoucí a já se jí nemůžu nabažit (Adrianovo oblíbený slovo). Mohla jsem se kochat z okýnka auta dvakrát tolik, protože Adrian neměl vůbec žádnej benzín, takže jel po dálnici 50 a vůbec na mě ani moc nemluvil, jak byl nervní, že nám to někde chcípne. Jen co jsme našli benzínku, všechno se změnlio, dupli jsme na to, mohli jsme zapnout topení a dokonce i trochu hudbu.
Bylo to super, přidal se k nám na véču ještě můj bejvalej šéf Hamish, s kterym teď Adrian vlastně na farmě pracuje (a společně řvou na ostatní), dala jsem si jedno pivko a byla jsem zralá na nemocniční lůžko, protože jestli čtete pozorně, už jsme dva dny nespala. Naštěstí mě Adrian hodil brzo zpátky na hotel a já mohla upadnout do kómatu.
Tohle na mojí práci miluju. Absolutně nečekaný situace se dějou téměř každej den a mě by ani ve snu nenapadlo, že si v neděli jen tak zajedu na pizzu do Skiptonu s přáteli 🙂

Tak zatím čau

Vlastně jsme se chtěla podělit ještě o jeden silnej zážitek z minulýho týdne. Čas od času se z našeho pevnýho pracovního rozvrhu může stát tzv „rezerva“. To znamená, že nevíte, kam poletíte, alle dostavíte se v 6 ráno na letiště do „standby lounge“, kde čekáte, až vám zavolaj a řeknou, kam letíte. Je to jedno velký překvapení, musíte si s sebou teda vzít kufr a do něj všechno možný na různý typy počasí. A protože mi kvůli nízký obsazenosti letadla sebrali let do Varšavy, šla jsem takhle hezky na šestou ranní na standby. Nemohla jsem v noci spát (překvápko), takže jsem to zalomila až někdy ve dvě a už v půl pátý jsme musela vstávat. Nechtělo se mi, co vám budu povídat, ale říkala jsem si, že půjdu do „quiet roomu“, lehnu si tam a trochu se ještě prospím. Quiet room je pokoj s cca 10 polohovatelnýma křeslama, kam si můžete jít odpočinout, když čekáte, až vám zavolají. Je tam tma a obsazený křesla unavenýma lidma. Protože to nebylo poprvý, co jsem byla na standby, byla jsem už vybavená. Měla jsem špunty do uší, dlouhej pletenej svetr jako deku a pyžamo, který musíme povinně nosit v příručním zavazadle, jsem použila jako polštářek. Měla jsme pohodlíčko a protože jsem byla unavená, vytuhla jsem ve vteřině. Předtím jsem si nastavila mobil na vibrace a dala si ho do náprsní kapsy, abych to cítila, až mi zavolají, ale abych zároveň nikoho nerušila. Upadla jsem do opravdu tvrdýho spánku a když jsem ucítila asi za hodinu vibrace, vůbec jsem nevěděla, co se děje. Byla jsem jak praštěná palicí po hlavě. Ve zmatku jsem chtěla rychle vstát z toho křesla a vyjít do vedlejší místnosti, abych nikoho nevzbudila. Jenomže jsem celou dobu ležela na jednom boku a neskutečně jsem si přeležela nohu, kterou jsem vůbec necejtila. Takže jak jsem vstala, okamžitě jsem sebou praštila na zem a nemohla jsme za boha vstát. Drápala jsem se zpátky na to křeslo, shodila jsem cizím lidem věci ze stolku a samozřejmě jsem úplně všechny vzbudila. Pořád jsem měla snahu vyjít do tý vedlejší místnosti, ale na tu nohu jsem nemohla stoupnout, tak jsem tam odskákala na jedný noze a ze dveří doslova vypadla. No hovor trval 7 vteřin, kdy mi řekli „Hello Petra, you are flying to Doha at 10:30“ „Yes thank you“ a kdybych bývala byla zvedla telefon v tom křesle, napáchala bych míň škod. Když jsem se zpátky vrátil, kluk, co ležel vedle mě se na mě díval a nejvíc anglickým přízvukem řekl „what the absolute fuck man“ a jedna holka za mnou měla záchvat smíchu. Já se ani nesmála, ani jsem se nestyděla, pořád jsem nevěděla, co se děje a byla jsem šťastná, že můžu ještě hodinu spát.

Hrad ve Skiptonu
S kucíma na večeři

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s