Když se chce, všechno jde

Dlouho jsem se neozvala. Začínám takhle až moc příspěvků, ale tahle časová propast od posledního článku je vážně extrém i na profesionálního prokrastinátora jako jsem já. Mám ale patřičnou omluvu- pracovala jsem sama na sobě. Dokážu teď vyhledat na internetu mnohem víc filmů než kdy dřív za minimum času, vím přesně, co se děje v showbiznysu, na Facebooku jsem vystalkovala maximum lidí, mám perfektně vytrhané obočí, naučila jsem se další slovo arabsky, to znamená, že už umím dvě a se španělštinou jsme taky náležitě pokročila. Svojí oblíbenou (a jedinou) větu, kterou umím „Mi gato bebe leche“ říkám s takovou přesvědčivou výslovností, že se rodilí Španělé ptají, odkud přesně ze Španělska pocházím. Navíc jsem na youtube zhlédla tolik videí o cvičení, že mě z toho bolí břišáky. No prostě tvrdě na sobě makám a výsledky se pomalu ale jistě dostavují.

Na konci května jsem měla naplánovanou dovolenou v Čechách, na kterou jsme se samozřejmě enormně těšila a patřičně jsem se jako vždy připravovala. Koupila jsem si pár nových outfitů (čehož si Mára klasicky ani nevšim), vytrhala jsem si knírek (toho si všim), ostrouhala paty, abych doma neroztrhala povlečení a zabalila do kufru 90 % skříně, abych pak v Praze stejně nosila jedno a to samý. Byla jsem mírně rozladěná, protože jsem měla letět domů už o den dřív, ale šéfové mi trochu zahýbali s letovým plánem a já si musela přebookovat letenky. Na všechno se ale zapomnělo a já si užívala klasickou snídani na letišti, kde jsem při odchodu zapomněla pas i s letenkou. Na stole. Dala jsem si to na stůl, před sebe, abych to neztratila. To byla taková předzvěst následujících né moc příjemných událostí. Třikrát jsem si zkontrolovala boarding time, abych zase nezmatkovala a potulovala se po duty free. Nenápadně jsem se navonila oblíbeným parfémem, pak jsem se nenápadně navonila ještě druhým oblíbeným parfémem a ve výsledku jsem voněla jako ruská děvka před šichtou- exactly how I like it. Povinný kartón velbloudů jsem tentokrát štědře vyměnila za výhodnou akci při koupi dvou kartonů velbloudů a už jsem pak nevěděla co dělat, tak jsem šla na cigáro a pak se ještě jednou navonit a pak jsem uslyšela „Flight 0139 to Prague is now CLOSING“. Srdce mi zase poskočilo že jsem se málem posrala a běžea jsem ke gejtu a nadávala jsem, jestli je to normální, že jsem si hlídala čas a že nevím, jak je to možný tohlecto. Po minulých zkušenostech jsem byla poučená, tudíž už na letiště nechodím v šatech a podpatcích, ale v legínách a botaskách- to se přece jenom běhá líp. U gejtu mi spadl kámen ze srdce, nejenom proto, že jsem let stihla, ale taky proto, že nejsem úplně retardovaná a nepropásla to, protože si oni spletli hlášení a měli říct „Flight 0139 to Prague is ready for boarding“. Byla jsem tedy díky mýmu klasickýmu letištnímu sprintíku přesná jak švýcarský hodinky.
Let byl plnej, ale klidnej (překvapivě), lidi si četli, pracovali a celkově využívali ten „ztracenej“ čas k různým prospěšným věcem. Já jsem dívala po desátý na Millerovi na tripu a po desátý jsem se smála jak z pomocný školy, až mi tekly slzy.

Po příjemném letu na mě čekalo nepříjemné přivítání od českých celníků. Čekala jsem 40 minut na kufry-klasicky, byla jsem už nervní, že jsem z toho málem dostala průjem a po vyzvednutí stokilového rozdrbaného zavazadla (ostuda) jsem se rozběhla za Márou, kterej na mě čekal v dobré náladě s květinou. Ale protože vypadám jako dealer drog, byla sjem zastavena a vyzvána k proskenování zavazadel. Na otázku, jestli vezu něco k proclení jsem prozíravě odpověděla „ne“, ale to mě nezachránilo. Pan celník zjistil, že vezu cigarety nad limit.
„Jak nad limit, vždyť mám jenom dva kartony?!“
„No a můžete mít jenom jeden, slečno“
„Aha, to jsem nevěděla“
„Tak teď už to víte, budeme to muset proclít“
To už jsem se chovala poněkud nepatřičně, protože pocit průjmu opět zaútočil a moje nálada klesla pod bod mrazu. Nejenom, že jsem nechtěla nic platit, ale taky jsem tam nechtěla strávit už ani vteřinu navíc. Hluboce jsem se nadechla a uvědomila si, že se zas tak nic neděje, že to bude 5 minut a tak stovka, takže nebudu za krávu a nějak to vydržím. Po 15 minutách zmateného ťukání do počítače celkem milým celníkem na mě vybalil
„Tak slečno, bude to 1050 Kč“
„Prosím?!“
„Bude to 1050 Kč“
„Cože?!“
„1050 Kč“
„To si děláte srandu, za 1 karton cigaret?!“
„Nedělám“
Já normálně měla slzy v očích a polykala knedlíky v krku. Hlavou se mi honilo milion výmluv od „Já už to příště neudělám, slibuju“ a „tak si ten karton nechte, já ho nechci“ až po „víte Vy vůbec, kdo já jsem?!“. Radši jsem ale držela hubu, protože jsme si předtsvaila noc strávenou ve vězení a co hůř- ten trapas, kdybych se tam fakt rozbrečela. šla sjem vybrat teda dvojku do letištního bankomatu, kde předpokládám mi napařili ještě 100% poplatek za výběr, naházela jsem před něj peníze, neřekla ani nashledanou a uraženě odešla.
No.. místo klasickýho „ahoj miláčku, já jsem tak šťastná, že tě zase vidím“ a přemíry dotyků a polibků, jsem Máru probodla pohledem, kde má tu kytku, proč vypadá jak po kalbě a proč se víc neusmívá. Mára byl po kalbě a měl v sobě jeden aspirin. Měl jsem tak zkaženou náladu, že jsme to nemohla překonat a i když můj lepší vnitřní hlas nabádal „nechovej se jako kráva, je to ‚jenom’tisícovka a nic strašnýho se nestalo“, nemohla jsem si pomoct a neposlechla jsem. Navíc doma nebylo tak uklizeno, jak bych si představovala, což přililo jenom olej do ohně. Šla jsem si na chvíli zdřímnout, abych se uklidnila, ale před tím jsem ještě stačila vypustit z úst něco moc příjemnýho jako „zažívám tady jenom samý zklamání“ a podobný perly. Bylo mi to samozřejmě hned líto, ale nemohla jsem si prostě pomoct. Abych to ještě uvedla na pravou míru, já se takhle nemožně (zas tak často) nechovám, nicméně pár dní před odletem nastalo moje nejoblíbenější období v měsíci a to, jak všichni víme, se i ty nejmírumilovnější ženské bytosti promění v bestie (chtěla jsem říct krvelačné bestie, ale to není vhodné). Takže konstalace hvězd tomu chtěla, aby Mára musel přemýšlet o tom, jestli tahle píča je opravdu žena jenom srdce a života. Naštěstí šlofíček vždycky všechno spraví, takže když se Mára vzbudil, choval se už lépe a my si mohli nerušeně užívat mojí dovolenou, která byla jako vždycky bezvadná 🙂

img_8660
romantika v Průhonickém zámeckém parku

 

img_8651
neeee došlo na romatiku
absolutně nevinné posezení na zahrádce u nás před barákem..
img_8704
…které skončilo ve 3 ráno v nonstopáči objednáním pizzy, kterou Adam za křiku „tyhle blafy musí z český gastronomie vymizet“ zahodil za sebe. Pak jí sebral a snědl. Mezitím si zdřímnul.
img_8703
skvělá předčasná oslava Mílovo narozenin s naší dvojrodinou (a můj vzorný nevlastní otec je za levou pochodní a polyká oheň)
jen tak ze Singapore z nejvyšší restaurace
jen tak ze Singapore 
protože mi to moc sluší

 

 

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s