Všechny cesty vedou do Říma

Ačkoli mám Itálii celkem zdatně prcoestovanou, v Římě jsem ještě nikdy nebyla (ostuda). A i když evropský destinace nijak zvlášť nevyhledávám (protože se pracovně radši podívám do Tokya než do Paříže, kam můžu víceméně kdykoli z Prahy), byla jsem dost nadšená, že se do Říma konečně podívám.
Další pozitivní věc na seznamu bylo to, že poletím s Rosemarie, se kterou jsem týden předtím letěla do Manchesteru. Rosemarie měla prořízlou hubu, furt se smála a furt mluvila jinýma hlasama. Na takový kravinky mě užije, takže jsme si padly do noty a už cestou z Manchasteru jsme vymejšlely, co všechno podnikneme.
Přípravy na cestu do Říma byly samozřejmě mnohem náročnější, než když si třea balím na layover do Indie. Do Indie a odstatních míň „glamorous“ destinací si prakticky nebalím nic a vezmu si jenom to, co se momentálně nachází v kufru (nikdy nevybaluju) a je mi celkem šumák, co to je. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem na na večeři musela jít v kahotech od pyžama a v pracovních botách, protože jsem si zapomněla kalhoty a boty. Asi chápete, že v Praze a natož v Římě bych nikam v kalhotech od pyžama nešla- maximálně k nám před barák k vietnamce pro rohlíky, kam zajdu klidně i s ručníkem na hlavě. Nechtěla sjem, aby se situace opakovala, protože pokud by můj jediný outfit bylo pyžamo, nadšená bych moc nebyla. Zjistila jsem si dokonce i jaký má být v Římě počasí (!) a těšila se, že konečně nebudu muset mít na sobě obří zimní kabát, ale ultra moderní světle modrý jarně-podzimní kabátek. Zabalila jsem si i šaty a podpatky, kdyby se náhodou naskytla nějaká elegantnější příležitost, tak abych nebyla za křupana že jo.
S Rosie jsme se vítaly už na letišti jak dvě puberťačky a ujišťovaly se, že let bude určitě v pohodě, protože to je noční let a všichni budou spát a nebudou nás otravovat.
Přesně tohle se vyplnilo a my si užívaly let a i když zbytek crew byli takoví podivíni, my si jich moc nevšimaly a těšily se na přistání.
Hotel v Římě byl hned na letišti, což je výhoda i nevýhoda. Výhoda v tom, že jste na pokoji za 15 minut od nastoupení do autobusu a můžete jít hned spát a nevýhoda, že je to samozřejmě daleko do centra. Naštěstí hotel provozoval zdarma shuttle přímo do srdce města.
Domluvily jsme se na 2 hodinky spánku a sraz přímo v lobby. Já mam vždycky takový kreténský nápady, že po celonočním letu, před kterým jsem samozřejmě ani oka nezamhouřila, stačí dvě hodinky šlofík a jsme ready. Za dvě hodiny zazvonil budík. Brnělo mě tělo a cítila jsem se jak po flámu. Je zajímavý, že když potřebuju, aby ty dvě hodiny skutečně trvaly dvě hodiny, tak uběhnou za 3 minuty, ale když se na palubě podívám na hodinky v 8 a pak za hodinu, tak je 8:04. Nicméně jsem textla Rosie (která mimochodem protestovala už od začátku), že dvě hodinky je fakt málo a že se radši sejdeme až za dalši dvě hodiny. zrovna ten den bych mohla spát až do dalšího dne, ale touha po poznání byla silnější. Hodila jsem sprchu, namalovala jsem se (což na layoverech taky moc nedělám- proto jsem na většině fotek k objektivu zády) a oblékla ten úžasný outfit. Asi takhle.. zjistila jsem, že můj supermodení bledě modrý jarně-podzimní kabátek byl supermoderní možná tak před pěti lety (kdy jsem si ho cca kupovala) a že v něm vypadám úplně strašně. Neměla jsem ale jinou možnost, než si ho vzít, protože venku byla zima (asi tak na můj tlustej zimní kabát) a já neměla nic jinýho na sebe. S pocitem, že vzhled není všechno, jsem se hrdě vydala do lobby čekat na Rosie, u který jsem doufala, že se objeví aspoň s vypadanýma vlasama nebo s pochcanýma kalhotama, abych já nebla za největší zrůdu. Předtím jsem si zašla do hotelové kavárny, protože jsem měla šílený hlad a kručelo mi v břiše tak, že jsem rušila ostatní hosty. V kavárně něměli prý nic snídaňového, ale číšníka se mě zželelo a dal mi zadarmo (!) dva croissanty, co jim zbyly ze snídaně. Silně pochybuju  tom, že to byl pokus o flirt, spíš se přikláním k variantě, kdy si mě číšník prohlídl od hlavy až k patě a uznal za vhodné, abych si peníze na svačinu radši šetřila na koupi nového kabátu.
Přicházi Rosie. Neměla ani vypadaný vlasy, ani pochcaný kalhoty, ale vypadala jak kdyby sestoupila z obálky Vogue a šla na další focení do centra Říma, zakončené schůzkou s ostatníma kámoškama z Victoria Secrets. Zakuckala jsem se croisantem. Podle mě ta coura vůbec nešla spát, ale celou dobu se snad fintila nebo já nevim. Měla nádhernej čokoládově hnědej kabát (ten byl moderní), černý overal s velkým výstřihem, aby si každej mohl všimnout jejich obřích prsou, značkovou kabelku (já měla plátěnej batoh), boty na klínku, dokonalej makeup, kterej vidíte jenom v tutoriálech na YouTube a na svých nechutně zdravých a až moc lesklých vlasech po pás měla čelenku z norku. Zní to, jako bych jí snad záviděla nebo co.. ale to není pravda, jenom jsem chtěla zapálit a spláchnout ten modrej kabát do hajzlu a chtěla jsem si oholit vlasy jako Britney při svým breakdownu. Rosie prostě vypadala jako modelka z Říma a já.. já jako.. jako holka ze Sokolova :D.

Hodinovou cestu autobusem jsme strávily klábosením o všem možném, o vstazích, rodině, dětství a životě obecně, koukaly jsme se přitom z okýnka (moje oblíbená činnost) a bylo to prostě fajn. Klasicky jsme ani jedna z nás nevěděla, kde autobus vlastně staví, ale nasraný řidič nám to velice neochotně ukázal na mapě. Mapu jsem vzala prozíravě z hotelu, jako další úplně zbytečnou věc, kterou můžu tahat s sebou. Navrhla jsem, abychom se vydaly doprava ke koloseu. Rosie souhlasila, ze se vydáme nejdřív ke koloseu, ale že teda v tom případě musíme doleva. Ať jsem otáčela mapou sebevíc, levo jsem tam neviděla, ale vzhledem k tomu, jak bravurní navigaci nosím v hlavě, jsem poslechla Rosie ( a samozřejmě měla pravdu). Obě jsme měly příšernej hlad a obě jsme byly na dietě, zapadly jsme teda do první putyky na něco „lehkýho“. Já si dala pizzu a colu a Rosie nějaký těstoviny s extra parmazánem. Lidi to byla ta nejlepší pizza, kterou jsem kdy jedla. Byla třikrát lepší, než ta nejlepší pizza v Praze. Těsto bylo tak křupavý, ale zároveň jemný, sýr úplně rozteklej na tom nejlepším rajčatovým základě, vyváženě sladko-kyselým. Panebože to byla taková slast, že Rosie vůbec nemohla jíst svoje (hnusný) jídlo a jenom mě pozorovala, jak mlaskám, olizuju si prsty a říkám pořád dokola OMG thats soooo good. Na začátku jsem ale udělala osudovou chybu, když jsem velkoryse nabídla, že se o pizzu podělíme, protože já jí přece celou nesním..
Když jsem se slzami v očích a rozeplým knoflíkem u kalhot rozloučila s posledním kouskem pizzy, který zmizel ve chřtánu té nenažrané bestie, mohly jsme vyrazit. Pro jistotu jsme se zeptaly hned prvního kolemjdoucího, na přesnější nasměrování rovnou ke koloseu. Nic lepšího jsme udělat nemohly, protože týpek, co jsme ho stoply, byl Ital jak z pořadu o Italských klišé. Měl černou kouženou bundu, černý kalhoty a rolák, černý vlasy stažený do culíku, kouřil cigáro a mluvil s nejsilnějším italským přízvukem na planetě Zemi.
„Excuse me sir how do we get to the Colosseum?“
„Óh-a Colossea-a“
„Yes, sir“
„Jů masta gó rájta-a and déén tůůrn lééfta-a“
Hned co se otočil, jsme jak teenagerky vyprskly smíchy, že tohle je „moc“ a že bysme nevěřily, že někdo takhle vážně mluví. Mluví.
Procházka ke Colosseu byla báječná, já se tý nádhery nemohla nabažit, krásný budovy, krásný lidi, příjemnej jarní vánek, naprosto pohodová atmosféra a samozřejmě úchvatný památky, který jsem neznala ani trochu. To jsem si teda myslela až do chvíle, než se Rosie hihňala u sochy vlčice, pod kterou stojí hladově Romulus a Remus. „Ty jo podívej se jak ty děti cucaj ty cecky tomu psovi, co to má jako znamenat?“. Chvíli jsem konsternovaně zírala, protože jsem nedokázala pochopit, že dospělej člověk nezná pověst o založení Říma, ale pak jsem si trpělivě zahrála na profesionálního průvodce a těch pár základních faktů, který si pamatuju ze základky jsem Rosie odvyprávěla. Rosie byla fascinovaná mými znalostmi. Já taky. Byla jsem sama překvapená, kolik toho ona neví a já jo. Znáte to- to, že někdo neví pověst o založení Říma, mě dokáže naprosto šokovat a hlavou se mi honí „co je to v tý škole učí“ a „kam ta mládež dneska spěje“. Nicméně, že já nevím, jestli je v Belgii moře nebo ne, to je veldejší a ať si někdo jenom zkusí ceknout, že „bych to měla přece vědět“. Tohle chytráčkovství se dědí u nás v rodině z generace na generaci, neuděláš nic.
Procházely jsme se, fotily se, smály se a já si dál hrála na učitelku dějepisu.
Jak jsem předtím zmínila ty hezký lidi, tak je to proto, že chodit v Římě po ulici a provozovat „people watching“ je rozhodně jiná liga než v Dubaji. Navíc já žiju v části města, kde jsou převážně Indové, Pákistánci a Filipínci, kteří chodí neupravení nebo zahalení od hlavy až k patě. V Římě mají lidi styl. Jezdí v podpatcích na skútru, nosí obří klobouky, dámy i v sedmdestáti full makeup, chlapi nosí obleky, který jim padnou jak ulitý, spousta mladých rodin s krásnym tátou, nádhernou mámou a rozkošnýma dětma. A pak jsem tam byla já, ve svym nechutným bleděmodrým kabátě a od pizzy pokecaný košili. Štýlo. No nevěděla jsem kam s očima, chodily jsme a chodily až jsem si uvědomila, že Rosie už asi půl hodiny nepromluvila jediný slovo. Pak z ní vypadlo, že má hlad a že ji bolí nohy. Pro bolavý nohy jsem neměla pochopení, ale pro posezení někde v kavárně nad dortíčkem už ano. Před fontánou di Trevi jsme si sedly na zahrádku restaurace, která už z dálky hlásala FREE WIFI a kde měli na stolečkách venku elektrickej zvonek s předvolbama, na to, co potřebujete-obsluha, platit, další drink atd. Rosie to přišlo báječný, mně to přišlo trochu trapný arádoby moderní. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si díky tomu na restauraci z Kurvahošigutentag. Dala jsem si předražený kapučíno a předraženou kremroli, která chutnala úplně jinak, než jsem si to představovala, dala jsem si cigáro a mohly jsme pokračovat.
K fontáně jsem směřovala hlavně já, protože jsem strašně chtěla hodit peníz a něco si přát. A nemůžu říct co, prtože jinak se to nevyplní, a protože si od tý doby, co házím peníze do fontán, přeju více méně to samý a ono se to pořád plní, tak držím jazyk za zuby.
Rosie už byla tak unavená, že jí nepomohlo ani to kafe a ani další kafe, na který jsem ji pozvala. Směřovaly jsme to pomalu k autobusu nazpátek a udělaly jsme dobře, protože jakmile jsme zalezly dovnitř, začal takovej neskutečnej slejvák, že jsme si mnuly ruce, jak jsme chytrý a smály se ostatním lidem venku bez deštníku a bez hotelovýho autobusu. Půjdu do pekla.
Bylo to fajn a když zavřu oči, dokážu si ještě vybavit vůni a chuť tý pizzy. Těším se, až pojedu do Říma jenom jako turista a budeme bloudit úzkýma uličkama a vysedávat v kavárnách a jíst spoustu pizzy a budeme mit spustu romantiky a ja si do tý doby koupim novej kabát.

přeju si novej kabát
nějaký moc hezký památky


ve svým nemožným kabátě u modrýho kola
nejlepší pizza v historii lidstva

Tak to je všechno, zatím čau

 

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s