Down under

Je půl devátý ráno a já nejsem UŽ vzhůru, ale jsem JEŠTĚ vzhůru. Tohle se mnou provedl pětidenní trip Dubai-Kuala Lumpur-Melbourne a zpět. Třetí noc po sobě už nemůžu spát a prášek na spaní se mnou udělal maximálně to, že jsem si nechutně poslintala polštář a hodinu se mi zdála noční můra o kočkách. Dneska jsem si slíbila, že všechno překonám a nepůjdu spát přes den ani náhodou a vydržím to až do večera. Nicméně moje momentální insomnia ve mně vzbuzuje neskutečnej pocit hladu. Já to vůbec nechápu, ale mám pořád hlad. Ne, že by mě „honila mlsná“ (i když to taky samozřejmě), ale mívám neskutečnej hlad a pocit na omdlení. Pak se vždycky musím uklidnit a říct si, že jsem jedla před dvěma hodinama a že určitě neomdlím. No nicméně jako prevenci jsem si do postele postupně donesla jeden toust s nutelou, za půl hodiny druhej toust s nutelou a za patnáct minut čipsy. S plným bříškem se líp spí a já doufala, že mi právě tohle pomůže. Nepomohlo, ale zase jsem mohla bezesnou noc prožít výčitkama a sebemrskačstvím, protože jsem nechutný prase.

Kromě klasických letů do jedné destinace máme i „multisektory“. To znamená, že jedna posádka absolvuje za pár dní několik letů a v každym místě zůstává. Když je skvělá crew, tak je to skvělej výlet. Protože jak jistě víte, s každým letem je jiná posádka, se kterou strávíte maximálně den (záleží na délce layoveru samozřejmě). Takhle jsme jako jeden tým měli před sebou 5 dní a já se nesmírně těšila.
Přípravy probíhaly poněkud pečlivěji, než na normální layover, kdy občas jenom zamknu zámek na kufru a při příletu se modlím, že v něm mám aspoň kalhoty z předchozího letu. Vzala jsem si s sebou několik outfitů (úplně zbytečně), což způsobilo, že můj kufr byl těžkej jako kráva. A vzhledem k tomu, že je v Austrálii momentálně 7 stupňů a já si vůbec nepamatuju, jak to vypadá, když je venku 7 stupňů, zabalila jsem si klasicky úplně na hovno.

Na palubě vládla velmi přátelská atmosféra, ani pasažéři mě moc nerozčilovali a říkala jsem si, jak nám to hezky začíná. Až do chvíle, než holky začaly rozebírat téma o tom, že v hotelu v Kuala Lumpur straší a že ta jedna to sama zažila. Okamžitě jsem si vrazila prsty do uší a za hlasitého „tádýdádýdá“ jsem se šla zamknout na záchod, abych neslyšela už nic víc. Bohužel tohle už ale nešlo vrátit zpátky a já nemylsela celou dobu na nic jinýho, než jak v hotelu straší a vzpomínala jsem na všechny strašidelný filmy, co jsem kdy viděla. Hororům se snažím vyhýbat, ale touha po adrenalinu a po nočních můrách je někdy silnější, takže jsem jich samozřejmě pár viděla. Naposledy film Klíč, kterej mi doporučila moje mamka se slovy „to se ti bude moc líbit Peťulinko“. Dík mami.. I přesto, že jsem se dívala klasicky přes škvíru mezi prstama ruky na mým oku, viděla jsem víc než dost, aby mě to děsilo po zbytek života.
Po příletu do KL bylo odpoledne a já nechtěla strávit den v posteli, tak jsem vyrazila k bazénu, kde byli dva kluci od nás a ve skvělý náladě do sebe házeli jedno pivko za druhým. Možná by bylo lepší si po otm nočním letu trochu zdřímnout, protože se musím přiznat, nebyla jsem úplně nejpříjemnější. Kluci, oba mluvící španělsky, se mateřštině přede mnou gentlemansky vyhýbali a snažili se mě zapojit do hovoru. Po pár mých odpovědích „hm“ „nevím“ „možná“ a „ne“ to vzdali a bavili se španělsky dál (a evidentně líp). Mě asi z únavy všechno sralo. Moc sluníčka, pak málo sluníčka, prolítla kolem mě moucha a to mě úplně vytočilo, tak jsem se zvedla, klukům se omluvila, že se mnou moc srandy stejně není a šla jsem se převlíknout z plavek do šatů a nasměrovala jsem si to k Petronas Towers.
V Kuala Lumpur jsem už byla a Petronas Towers jsme měli pět minut chůze od hotelu, nepotřebovala jsem teda ani mapu, ani společnost. Nicméně kapitán, rodilý malajčan/malajsiec (?!), prostě kapitán z Malajsie, nás na brífingu víc než důrazně upozornil na fakt, že se v KL krade a to ve velkým a gangy tam jezdí na skútrech a kradou osamělým blondýnám kabelky za jízdy a to je ta lepší varianta. Pak tam probíhaly diskuze o tom, jak před hotelem jednou jeden blázen polejval holky kyselinou přímo na obličej a že tamta zná támhlectu, která zná setřenici tý, který se to doopravdy stalo.
Vyzbrojená únavou a značnou dávakou paranoi jsem se vydala na cestu. Kabelku jsem si k tělu tiskla, jako kdybych v ní měla milion v neoznčených bankovkách, kilo kokainu a náhradní orgán pro pacienta, který je zrovna na sále. Ohlížela jsem se tak často, že se lidi za mnou začali bát mě a značně zpomalili, aby mi dali náskok. Telefon jsem si dala do podprsenky (nekecám) a co si budem povídat, šestkovej iphone so do dvojkový podprsenky úplně nehodí. Navíc bylo šílený vedro, takže jsem za chvili cejtila, jak mi stejkají čůrky potu po břiše a když jsem telefon po pěti minutách svižný chůze vyndala, byl úplně zapařenej a já se bála, že nebude fungovat.
Bez toho, ani by mě nekdo zabil, přepad nebo polil kyselinou jsem dorazila do háemka, kde jsem měla v plánu utratit svoje přísně střežený peníze. Paranoia mě ale ani tam neopustila. Držela jsem si kabelku ještě víc u sebe a s každým slyšitelným krokem jsem se otáčela na všechny strany a monitorovala situaci. Vapadala sjem nejenom jako blázen, ale hlavne jsem vypadal, že chci něco ukrást. Toho si všimla i ochranka a co hůř, já si všimla ochranky a snažila se chovat „nenápadně“. Jenomže čím víc nenápadně jsem se chtěla chovat, tím horší to bylo, protože jsem o tom moc přemýšlela a nechovala jsem se úplně přirozeně. Třeba jsem si prohlížela jedno triko, který se mi vůbec nelíbilo, ale měla jsem pocit, že už jsem se podezřele dlouho na nic nepodívala, tak jsem ho zkoumala s velkým zaujetím, až mi spadlo z ramínka na zem. Ochranka, která mi byla v patách to změrčila a přiblížila se ještě o kousek a já jsem zpanikařila a místo toho, abych to triko jako normální člověk sebrala a pokračovala v nákupu jsem se podívala na sekuriťáka, na triko na zemi, na sekuriťáka a utekla jsem ven z obchodu.
Já prostě když jsem unavená, tak mi vynechává mozek a jsem úplně k ničemu. Namířila jsem si to proto do Starbucksu, kde jsem si chtěla prohlídnout hrnečky a jeden si koupit, ale moje kriminální minulost mě dohnala i tam a když se na mě barista hodně podezřele díval, koupila jsme si limonádu a sedla si ven.
Dívala jsem se přes silnici na Petronas Towers, usrkávala limonádu, kouřila cigáro a sledovala extrémně velkýho motýla vedle na stole a přemejšlela o tom, co bych dělala, kdyby mi vlít na hlavu. Únava mě dohnala nadoraz a já neměla na nic už náladu, tak jsem se skrz pár obchodů docourala zpátky do hotelu a do postele. V obchoďáku jsem si koupila sushi a hezky na prasáka jsem si ho vychutnávala v posteli u filmu Horrible Bosses. Chtělo se mi spát a chtělo se mi zhasnout a zkolabovat. Jenomže to by v hotelu nesmělo přece strašit že jo. Tak jsem vymýšlela strategie toho, co mám teď dělat. Chtělo se mi zaťukat na kolegyni vedle v pokoji, jestli můžu spát u ní, ale pak jsem se zhluboka nadechla, uvědomila si, že jsem rozumná a hlavně dospělá žena a nechala si rozsvíceno na chodbě, v koupelně a puštěnou televizi. Když jsem se kolem pátý vzbudila za řevu televize, mohla jsem všechno už klidně vypnout a pozhasínat, protože po pátý zž duchové nestraší, to dá přece rozum.

img_8805
Petronas Towers

Let do Melbourne byl překvapivě náročnej, spousta callbelů, spousta otravnejch pasažérů a na posádce se už projevovala únava. Ale já se hrozně těšila, žádnou únavu ani podráždění jsem si nepřipouštěla a byla jsem to já, kdo udržoval pouzitivní spirit na palubě. Chvílemi jsem měla pocit, že dokonce se svojí dobrou náladou někomu trochu lezu na nervy (ale to není možný).

Cože, pracovat? Ne, díky..

V Melbourne byla zima. Fakticky zima, kterou jsem si nepřipouštěla a i když jsem věděla z předpovědi počasí, že má být 4-6 stupňů, vzala jsem si svetřík a jarní bundičku.
Přiletěli jsme nad ránem a já klasicky spala asi dvě hodiny a v 11 dopoledne jsem pokusy o usnití vzdala úplně. Znalecky jsem z okna vystrčila ruku, abych zjistila, jaký je počasí. Zima, kurevská zima a když je člověj rozespalej, tak se to dá srovnat se zimou na Sibiři. Vzala sjem si svůj svetřík s tříčtvrtečním rukávem, na to pletenej šál, jarní bundičku a šátek. Vypadala jsem nejenom jako tlustej vidlák, ale ještě jako debil. Ale vzhledem k tomu, že vzhled pro mě není středobod vesmíru, konkrétně v případě, že mi je jasný, že v Melbourne jen tak někoho známýho nepotkám a ani žádnýho ex, kterej by s hlavou na stranu soucitně řekl „jak se máš“, dala jsem přednost pohodlí. Před zrcadlem jsem párkrát zakroutila hlavou a hlasitě vydechla, ale vyrazila jsem na cestu. Hned ve dveřích jsem si pochvalovala, jak jsem chytrá, že mi je hezky teploučko.
Bylo mi tak strašně hezky, i když byla zima, foukal studenej vítr, mrzli mi uši a já byla docela unavená. Nasávala jsem ten čerstvej vzduch, obdivovala jsem park, kterým jsme procházela a k úplnýmu štěští mi chybělo jenom vidět veverku. Ale ty svině jsou v takový zimě asi zalezlý.
Melbourne je strašně krásný město. Je hodně evropský, což mu mnozí výčítaj, ale já miluju Evropu, takže mně to rozhodně nevadilo. I přesto, že má opravdu evropskej nádech, je to tam prostě jiný. Austrálie (na místech, kde jsem byla) mi vážně přijde báječný místo pro život a nedivím se tolika Čechům, že tam jezdí za štěstím. Kdyby to nebylo tak daleko od rodiny, určitě bych si tam dokázala představit žít. No kdo ví, kam nás život ještě zavane 🙂


Tak jsem se tak procházela, kochala se ulicema a koukala do výloh všech obchodů a představovala jsem si, co všechno bych si koupila, kdybych byla strašně moc bohatá (všechno). A taky jsem si představovala sebe samu jako v Pretty Woman, kdybych nakráčela do nějakýho toho fancy obchodu v tom, co jsem měla na sobě a poručila bych si ten krásnej Armani kabát z výlohy a pak úplně všechno ostatní, co měli na skladě. No a pak že jenom chlapi jsou navždy dětma (což je teda rozhodně pravda).

Neměla jsem žádnej extra plán, chtěla jsem se projít, zajít si někam na dobrý jídlo a dobrý kafe a dort. Neměla jsem ani mapu, protože jsem od minule nebyla sebevědomí a říkala sjem si, že se rozhodně neztratím a kdyby jo, tak si sednu na zem a budu brečet a někdo mi určitě pomůže.
Někde v centru jsem úplně náhodou potkala svýho kolegu letušáka Alejandra ze Španělska a měla jsem z toho až přehnanou radost, že jsem mu mávala s takovým nadšením, jak kdybych najednou v Austrálii třeba potkala svojí mamku. Alejandro trochu udiveně a mnohem víc konzervativně pozdravil a bylo jasno- den strávíme spolu. Alejandro byl děsnej sympaťák a i když byl teplej jak voda u nás v bazénu na střeše, nebyl žádná drama queen a skvěle jsme si rozuměli. Padli jsme si do noty hned na letu, když jsme spolu zpívali písničky od Adele (nepřeju nikomu to slyšet) a rozebírali nejrůznější kosmetiku. Navíc Alejandro byl děsnej gentleman a řekl, že budeme dělat cokoli, co budu chtít. A já jsem chtěla jít podél řeky po promenádě až na pláž a k přístavu. Tak jsme šli. Bylo strašně příjemný si s ním povídat a nebylo mi blbý mluvit o pocitech a o plánech do budoucna a o tom, z čeho mám strach a Alejandro poslouchal a povídal zase o sobě a o jeho klukovi a rodině a životě obecně. Navíc byl dost vtipnej a se mnou je taky občas legrace, takže jsem se sem tam popadala smíchy za břicho a kdo zná můj pronikavý smích, chápe, proč se Alejandro otáčel a omluvně pokukoval po lidech kolem. Vyměnili jsme si role ve chvíli, kdy mě uši boleli z toho větru takovým způsobem, že nebyla jiná možnost, než vzít šátek, kterej jsem měla do tý doby v kabelce a omotat si ho kolem hlavy. Neměla jsme zrcadlo a nebyla jiná možnost, než se řídit instinktem. Nicméně když jsem se zeptala Alejandra, jestli se za mě stydí a on přiznal, že trochu jo, vyhodnotila jsem šátek jako neslušivý. A když se na mě upřeně dívalo pár lidí, byla sjem si jistá, že to není kvůli mé oslnivé kráse. Někdy je ale potřeba mít všechny a všechno na háku a mně bylo zrovna s tím šátkem tak pohodlně, že jsem si ho ještě chvíli nechala.

img_8818
Slečno, vy máte ale hezkýho pejska. Můžu si Vás pohladit?

Jak jsem říkala, mapu jsem neměla, řídila jsem se instinktem, takže jsme k přístavu nikdy nedošli, ale zato jsme došli do velkýho outletovýho obchoďáku (ha, instinkt veděl, kam mě má zavést). Já, která si zakázala koupit cokoliv na sebe (a minulý měsíc jsem to dodržela), jsem trochu trpěla, zato Alejandro si na sebe v Niku koupil elastický kraťasy, který mu jsou prej dost těsný, ale „na druhou stranu apsoň vyniknou moje předostni“. Ughhh. Protože jsem si nemohla nic koupit a protože jsem už měla velkej hlad, začala jsem být trochu nevrlá a rozhodli jsme se pro změnu směru a Alejandro nás vedl do jeho oblíbený Pho restaurace zpátky v centru. Pho miluju a nemohla jsem se dočkat. Měla jsem už fakticky fest hlad a tak jako správná dospělá žena jsem každých 12 vteřin položila otázku: „už tam budem?!“. Po nějaký době Alejandro přestal odpovídat.
Najezený a spokojený (i když měla jsem rozhodně lepší Pho než bylo tohle) jsme se ještě trochu courali po krámech, po ulicích, dali si kafe a dort a pak se pomalu kutáleli k hotelu. Byla jsem vyčerpaná z toho chození, chladnýho počasí a pravidelných záchvatů smíchu, který jsem dostávala z Alejandrových poznámek jen tak na okraj.
Byl to strašně fajn den a já si před nočním letem ještě zvládla zdřímnout, což umocnilo mojí spokojenost.

Už jsem si z minula nepamatovala, jak náročný jsou tyhle multisektory, ale při příletu do KL jsem si to hodně rychle připomněla. Domluvili jsme se i s ostatníma, že se sejdem u bazíku na opalovačku a něco k jídlu, já pak ještě chzěla do posilky a s Alejandrem na večeři do Petronas Towers a trochu po obchodech. Na celej program jsem se těšila, ale bylo 10 ráno a já všechny upozornila, že si musím aspoň na hodinku zdřímnout, že jsem vyřízená. Po nočním letu žádný překvapení a všichni souhlasně pokyvovali, že oni maj v plánu to samý. V 11 jsem si teda na hodinku natáhla a probudila jsem se v 7 večer. Čuměla jsem na mobil a nevěděla jsem, jestli je ráno, večer a jakej rok. Venku samozřejmě tma, nad představou jít do posilovny jsem se sama sobě hlasitě zasmála, ale měla jsem spoustu malajských peněz a ty jsme měla v plánu utratit. Hodila jsem na sebe zase nějakej supr model a s vědomím, že se s nikým nebudu ani líbat ani s nikým mluvit, jsem si jenom ledabyle vyčistila zuby a abych svojí krásu docedla k dokonalosti, umyla jsem si ospalky.
Byla jsem už otrkaná a taky se svojí vizáží průměrnýho bezdomovce jsem nepředpokládala, že by mě někdo chtěl okrást, nechala jsem si mobil v kabelce a i vsechno ostatní.

Po veleúspěšném nákupu mi vyhládlo, rozhodla jsem jít najistotu do Nando’s a neexperimentovat s místím jídlem. A nejenomže jsem nebyla ani jendou za celou dobu v posilovně, ale jedla jsem jako prase bez výčitek, vybrala jsem si cesar salát a vodu. Ale když ke mně přišla servírka pro objednávku, moje horší já mě donutilo říct: „Kuřecí burger, hranolky, coleslaw a colu. Dietní.“. No a bylo dokonáno, nenáviděla jsem se ještě o stupeň víc. Ale bylo to moc dobrý a Mára by měl radost, protože jsem všechno snědla a vypila.
Zpátky na pokoji jsem si zase chytře rozsvítila většinu světel a pustila televizi (to totiž všechny strašidla odradí) a spala zase několik hodin do odletu.

Letadlo bylo klasicky narvaný a lidi klasicky otravný, ale já už jsem se naučila se s tím vyrovnat a nenechala jsem si pokazit příjemný zážitek z celého výletu, kterej byl moc fajn! 🙂

Alejandro s dokonalou pletí a dokonalýma zubama
15 filtrů a vypadám i celkem normálně
O australský historii vím asi tolik, jako o jaderný fyzice. Takže tohle je významnej dům někoho významnýho, co se zasloužil o velký věci.
Mohl by ze mě bejt food blogger, ale tohle vypadá líp, než jak to chutnalo

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s