Dovolená v Rakousku

Dnešní den je jako stvořený pro psaní blogu. Nemůžu totiž dělat nic jinýho než ležet v posteli, protože jsem nemocinkatá a ještě ke všemu strašně spálená, takže se nemůžu moc hejbat, jakýkoli dotek na mojí kůži je totiž dost bolestivej. Nemá se o mě kdo starat, což je strašná věc a ještě horší je to, že si nemám komu stěžovat. Nemá mi kdo mazat záda a dělat mi ovocný šťávy a saláty. Velde mě je teda kýbl kafe s mlíkem a na druhý straně, hezky v posteli při ruce, balíček čipsů. S každým dalším hrábnutí do pytlíku se nenávidím víc  víc.
Ale stěžovat si budu v přístím díle o Thajsku, kde jsem se právě tak strašně spálila a teď se budu věnovat dovolené v Rakousku.

Všechno začíná v dávných dobách, asi tak před 16 lety jsme byli s naší dvojrodinou na dovolené v Itálii až úplně dole v tom podpatku. Byli jsme 3 děti a 4 rodiče. Nenechte se zmást početní přesilou rodičů- jako děti jsme měli jendoznačně navrch, protože Huhula, Coca-cola a tu třetí přezdívku furt nevím (mohli jste se dočíst v nějakém předchozím článku), by zaměstnali rozhodně pár dalších lidí. Každopádně cestovali jsme dvěma autama a dolů do Itálie to zabralo snad dva dny a jako zastávku, pro snězení zbylých řízků a tatranek jsme na pár hodin zvolili jezero v Rakousku. I když mi bylo asi 11, nezapomenu na tu krásu, průzračnou vodu a jak se mi tam strašně líbilo. Od té doby jsem si vždycky přála vrátit se na to místo a prožít tam víc než dvě hodiny, kdy rodiče, nervama z nás, kdy jsem se každých 12 kilometrů ptaly „už tam budem“ a kdy jsme poslouchaly kazetu Mrazíka (muzikálu) pořád dokola až do cíle, vykouřili asi třináct cigaret a sjem si jistá, že otevřeli nějakou flašku, aby se jim lépe jelo.
Jenomže vždycky v době dovolených mi bylo líto „obětovat“ moře za hory a jezera. Až do teď, kdy jsme u moře byli v dubnu a v červenci, když jsem dostala dovolenou, bylo Rakousko jasná volba. Hrozně jsem se těšila, protože miluju cestování autem, kempování a všecky tyhle věci. Těšila jsem se, jak zabalím spoustu věcí, usmažím řízky (bad idea), uděláme si svačinu na cestu, čaj do termosky a pojedeme dlouhou cestu a budeme stavět na benzínkách na kafe a dobrůtky a tak.
K těm řízkům.. Asi je to trapný, ale já jsem smažila klasický řízky poprvý v životě a nebyla jsem si úplně jistá, jak na to. Od čeho jsou maminky že jo. Ta moje, přebornice v obalování a smažení řízků (protože jsme klasický Homolkovi a řízky se dělaj i na cestu Vary-Praha), mi dala pár tipů. Bohužel všemu byla svědkem moje do té doby bystrozraká kamarádka Terka, která mě chtěla vidět a pokecat a já jí dala instrukce, že jako jo, ale že smažím řízky, tak ať přijde k nám. Pokecaly jsme o řízkách, vyslechla si pár hodně pikantních nadávek, viděla na vlastní oči (do určité chvíle), proč se nikdy nevdám a pak už jenom rezignovaně seděla na parapetu u nás v okně a snažila se chytat čerstvý vzduch z ulice a mnula si oči a pořád mi podávala debilní otázky jako „hele Péťo a nemyslíš, že se ti pálí ten olej? Nebo nemáš to moc rozpálený? Hele já to nechápu, to mně se nikdy nestává, že to takhle čoudí..“ a podobně. Otevřela jsem teda při smažení dveře do chodby, vchodové dveře od bytu a následně i vstupní dveře do baráku, doufajíce v průvan. Průvanu se mi nedostalo, zato všichni sousedi museli vědět, že se u nás doma pálí řízky. S Terkou jsme toho moc nerozebraly, já byla moc zaměstnaná vymejšlením nových nadávek a sypáním strouhanky po celém bytě a Terka se vykláněla z okna a mnula si furt oči. Nakonec dostala vejslužku tři řizky a protože ani neprotestovala, mám podezření, že byla smířená s tím, že jakmile zajde za roh, tak je hodí někam do popelnice (Terezo!!!!).
Řízky si dal hned Mára k večeři, když přišel z práce a protože byl unavenej a moc hladovej, snědl dva ani si nestěžoval. Musím upřímně říct, že ty řízky byly fakt dobrý, i když proces jejich přípravy nám zničil půl bytu, vzplanula díky nim indukční deska (nekecám) a Terka podle mě měla na tom parapetě v ruce mobil s připraveným číslem na hasiče a s odhodláním kdykoli z toho okna vyskočit.
Ještě jsem k tomu nakrájela zeleninu do krabičky, nějaký to ovoce, sušenky, dobrůtky a všechno jsem to sbalila do termo tašky a cítila jsem se docela hrdě, jak skvěle pokračuju v rodinné tradici balení jídla na cesty.
Přestože jsem řízky zvládla skvěle, zbytek balení prozradilo, že zas takovej zkušenej zálesák nejsem a dalo by se dost vylepšovat s mým odhadem „co se bude hodit“. Protože jsme nechtěla být klasická Homolková, snažila jsem se toho nebrat moc, tudíž jsem chytře vzala do stanu třeba jenom jeden polštář a jenom jeden umělohmotný talíř. Neměi jsme s sebou žádnou židličku, ani stolek ani nic, co měli všichni ostatní a co by nám zpříjemnilo pobyt v kempu. Zato jsme měli v kufru dvě kola, na který jsme ani jednou nenasedli. Asi 100 km za Prahou říká Mára „hele, vždyť my máme tu náhradní matraci, jsme si jí mohli dát do kufru a luxusně spát v autě“ a já na to řekla „hm, to jsme mohli no“.
Nic mi ale nemohlo zkazit náladu tak, jako když jsem na první benzínce zjistila, že jsem zapomněla v lednici krabičku s kyselýma okurkama k řízkům. Chtělo se mi brečet, protože každej ví, že řízek v chlebu se bez okurky neobejde. Mára přísahal, že mu to nevadí a že to nemám řešit. Pak každých 10 kilometrů utrousil něco jako „zapomnělas na okurku“ nebo „ty jo teď bych si dal kyselou okurku“. I přes tohle neštěstí se skoro všechny řízky snědly ještě před hranicema s Rakouskem a tomu říkám úspěch.
Cesta byla veselá a pozitivně naladěná, hlavně proto, že Mára měl nový CD Prago Union, který čerstvě vyšlo, takže jsme ho museli poslouchat a já nemohla mluvit, abychom si pořádně vychutnali ty texty a Mára na mě mohl vrhat zvídavý pohledy, který říkaly: „pochopilas ten rým?“. Pochopila.

vyrážíme

Do naší první zastávky, kempu Grabner u Alertsee, jsme se dostali těsně po poledni a všechno bylo jak jsem si představovala. Štíty hor, zrcadlící se v průzračné vodě jezera, svěží alpský vánek a vůně posečené trávy (dobrý co). Byla jsem nadšená. I když kemp byl teda spíš pro východní Němce než pro turisty a evidentně měl svojí největší slávu za sebou. Nám to ale nevadilo, rozdělali jsme stan a šli si dát turka do místního občestvení. Internet, který byl v ceně, nefungoval a my se chvíli rozčilovali, že si nemůžem nic naplánovat, ale po koupačce v nejstudenějším jezeru na světě a po chvilce dřímání jsme se šli projít po okolí, najít nějaký misto na dobrou večeři. Sice trochu pršelo, ale to nás neodradilo a mně to bylo úplně fuk, nebyla jsem totiž namalovaná a moje vlasy už hůř vypadat nemohly. Vyšláply jsme si kopeček do nějakýho nejvíc klasickýho Gasthausu, kde jsme sic htěli dát pivo a nějakou flákotu (třeba řízek). Mojí vytříbenou němčinou jsem se zeptala „Haben Sie eine bier bitte?“ a paní v tradičním rakouským úboru dost opovržlivě odpověděla „Nein“. Byli jsme v moštárně (což neznáme ne asi), tak jsme byli nucený dát si mošt- alkoholickej a prkýnko s různýma dobrotama.


Před tímhle výletem do Rakouska jsem si myslela, že moje němčina není úplně nejlepší. Nebyla to pravda. Moje němčina je absolutně tragická a naprosto k hovnu. Mára, kterej pojal podezření, že mluvím docela dobře (je dost možný, že jsem to vypustila z úst), nechal konverzační fráze a objednávání v restauraci na mě. Po tom, co jsem 10 slovíček z 9 nevěděla, začal asi o mých znalostech pochybovat a po tom, co jsem na číšníka sebevědomě zavolala „Zahlen Sie bitte“ začal Mára všechno vyjednávat anglicky. Byl to určitě rozumný krok, ale dost jsem se taky nasmála, když se servírka ptala „noch ein bier?“ a Mára odpověděl „Sí“.

Ráno jsem ze stanu první vylezla samozřejmě já, a to v 6 hodin, protože ve stanu se mi nespí uplně nejlíp a protože prostě proto. V umývárce (připadala jsem si jak na táboře) jsem dostala facku při pohledu do zrcadla. Co si budem povídat, nikdo asi v kempu nevypadá jako topmodelka (kromě topmodelek), ale já jsem vypadala jako absolutní zrůda. Můj plán zajít si před odjezdem v Praze na kosmetiku a nechat si nabarvit řasy a obočí se nevydařil, protože smažení řízků se protáhlo o několik hodin a já vypadala jak 12letej chlapeček, co prodělává pubertu a leukémii. A ještě ke všemu je ošklivej. Vlasy nebudu komentovat, ty jsem svázala do zapletenýho copu (to mýmu vzhledu dospělé a sebědomé ženy přidalo). Bohužel mi tenhle look vydrželpo zbytek dovolený a kdo by si myselel, že svěží horský vzduch má pro pleť více než příznivé účinky, je na omylu.
Vyčistila jsem si zuby, umyla si oči, ještě jsem se párkrát podívala nevěřícně do zrcadla na můj opuchlý obličej s novou sadou pupínků a šla zpátky do stanu vzbudit Máru „haló vstávej, já už nemůžu spát a vypadám jak zrůda“.

Na ten den jsme měli naplánovanou první túru po horách. Mára stáhl aplikaci, našli jsme výchozí bod a těšili se na 15 kiláčků a pár hospod po cestě. Těšila jsem se moc, tohle byl i hlavní cíl naší cesty, nachodit pár kilometrů po horách, nadejchat se čerstvýho vzduchu (já) a pokochat se nějakou tou faunou a florou (já). Koupila jsem si na to nový boty a v Lidlu jsem si koupila ty nejlepší kraťasy na světě za sto pádlo. Nejvíc pohodlný a vypadají nejvíc profesionálně. Takže děkuju Lidlu.
Vyrazili jsme hned ráno po snídani (dva zbylý řízky), sluníčko svítilo, ptáci zpívali a my se usmívali a těšili se na vejšlap. V Rakousku je všechno perfektně značený, takže jsme se ztratili jenom jednou a stejně jsme to hned našli. Chvílema jsem odpočívali, fotili se, kochali se a tak se courali a kecali, ale řekli jsme si, že přidáme trochu do kroku, ať těch 15 km zvládnem a brzo odpoledne jsme v kempu. Nevěděli jsme, co nás čeká. Přišlo mi divný, že nikde žádný další turisti nejsou, jenom my dva. Dneksa už to chápu. Celou dobu jsme šli více méně do kopce, ale bylo to v pohodě, počítali jsme s tím a nikam jsme nehnali. I když to nebylo nic hroznýho měla jsem toho už docela dost a párkrát jsem se zastavila, abych načerpala síly. Nicméně přišli jsme k rozcestníku a Mára říká „hele už jsme tady u tý skály, to vylezem, za chvíli jsme tam a dáme oběd“. Přátelé, tu skálu jsme lezli skoro tři hodiny. Nepamatuju si, že bych někdy byla tak moc na pokraji svých sil. Sluníčko furt zkurveně svítilo, bylo asi 35 stupňů, pod batohem mi tekly ne čůrky, ale vodopády potu, plíce mi připomněly každičkou cigaretu, co jsem kdy vykouřila a nohy vypovídaly službu. Škrábali jsme se na skálu, která neměla konce, za každým horizontem byl další kus skály, i když Mára sliboval, že „už tam budem“. Chtělo se mi trochu brečet a trochu zvracet a kdyby mi bylo o 20 let míň, tak si tam sednu a řeknu, že už nikam nejdu, ale protože jsem už velká holčička, hecla jsem se a že to vydržím a nebudu fňukat. Vdržela jsem to, ale trocu fňukání jsem si neodpustila. K dobru mi bylo, že i Mára byl na pokraji smrti, takže ani neříkal klasický chlapský „prosimtě nefňukej a poď“. Měli jsme strašněj hlad a v batohu byly jenom dvě tatranky a broskev a naděje, že na vrcholu tý K2 bude nějaká hospoda slábla s každým krokem. Mžitky před očima se ze žlutých skrvn změnily na maso a knedlík a vychlazený pivo a štrůdl a kafe. Došli jsme/dodrápali se na vrchol. Byla tam tyč-jakože vrchol. Chtěla jsem si lehnout, sníst obě tatranky, rozbrečet se a pak umřít. Mára navrhl, že když už jsme tady, tak se půjdem podívat na konec tý louky teda. Protože jsem (prej) princezna bojovnice, sebrala jsem poslední zbytky sil a následovala jsem svého muže až na kraj světa (nemyslela jsem si, že na to někdy doslova dojde). Když ale Mára, o dvě hlavy vyšší než já, se slzama v očích vykřikl „hele támhle je nějakej barák! a je to restaurace!!!“, trochu jsem se rozbrečela štěstím.
Do nejvýš položený restaurace, kterou jsem kdy viděla, jsme došli jak po zdolání Everestu. Dejchali jsme jak kdybysme se zrovna vyšplhali na nějakou skálu nebo co, zpocený jsme byli jak kdyby bylo 30 stupňů a hladový, jak kdybysme celej den nejedli (chápete jo jakože to všechno je pravda).
Já, která měla už úpal, jsem nemohla do stínu, protože se pán tvorstva chtěl koukat na hory a sedět na sluníčku. Objednali jsme si stylem, že jsme ukázali na jídlo, co měl pán vedle nás u sotlu a řekli „cvajmal“. Já věděla, proč si mám dat birell a ne klasickýho piváka jako Mára, kterej už v půlce skleničky začal mlít nesmysly. Já měla takoveh hlad, že jsem ty knedlíky i maso snědla skoro úplně celý a ještě si dala štrůdl zalitej vanilkovým pudinkem. Nevím, z čeho mi pak víc bylo zle, jeslti z jídla nebo z toho, že jsem musela sedět na zahrádce na sluníčku. Vzhledem k tomu, co jsme měli za sebou a že jsem věděla, že nás ta samá štreka čeká nazpátek, začala sjem plánovat, že zůstanu už dosmrti v týhle restauraci a budu mejt nádobí nebo tam prostě zůstanu a nebudu mejt nádobí. Mára ale nechtěl mít žádný ztráty ve výpravě, proto mi laskavě vysvětlil, že musíme už jít nebo bude za chvíli tma „nekecej a poď a nebo se pobleju vzteky“. Když jsme se číšnika ptali, jak se dostat nejlíp k jezeru, protože očividně ostatní lidi, co seděli na tý samý zahrádce neměli ani úpal ani nebyly zpocený jak prasata, se tam museli dostat jinou cestou, tak se zeptal, kde máme auto. No asi u toho jezera vole.Cesta dolů byla už perfektní, jenom se mi půlku chtělo zvracet a druhou půlku jsem už zavírala oči a přála si ať mě srazí autobus nebo sežere nějakej jelen. Ale jak jste pochopili ani jedno se (naštěstí) nestalo a když jsme dorazili v 8 večer (!!!!!) zpátky do kempu, vzali jsme si plavky a koupačka v jezeru, který podle mě mělo stejnu teplotu vody jak oceán, ve kterým se potopil Titanic, byla tou největší spásou. Mára pak vtipně navrhl, jeslti se nepůjdem projít po okolí.

takhle skvele jsme byli naladeny na zacataku

to jsme vsechno snedli
to jsou ty kraťasy z Lidlu. dobrý co

krásnej výhled na posraný tepláky (nejsou naše)


Další den, jsme si sbalili saky paky a jeli jsme na jich k Villachu k dalšímu jezeru a do dalšího kempu, kde jsme opět chytli ten poslední spot na stan. kemp byl značně luxusnější a taky kurevsky drahej. Jako sorry, ale 40 euro za noc za stan je docela luxus. Koupelny teda měli hezčí než u nás doma, to se musí nechat.
Když jsme plánovali další vejšlap, důrazně jsem upozornila Máru, že jestli se mnou chce ještě nějakou dobu zůstat, už nikdy v životě nepodstoupím nic takovýho. To se tak napůl podařilo. Ráno jsme vstali, dali si čertsvý pečivo z pekárny, která byla přímo v kempu a lodí jsme se nechali převézt na druhou stranu jezera. Plavba sice trvala jenom 10 minut, ale já si jí neskutečně užila, protože miluju jezdit lodí. Koupili jsme si zpáteční jízdenku na kabinkovou lanovku a hezky se vezli do mittellstation a kochali se nádherným výhledem. Měli jsme kabinku jenom pro sebe, protože Mára mi chytře vysvětlil, jak na to „hele, to musíš jako pomalu nastupovat a dělat, že si jak sundaváš dlouho batoh, aby ty lidi za tebou měli pocit, že to nestihnout a nasedli do tý další“. Chytrej génius. V mittellstation ostatní sračky nastoupily ještě na sedačkovou lanovku a vezly si zadky až nahoru, ale my jsme si to chtěli vyšlápnout, protože „to jsme přece měli v plánu“. Zajímavý bylo, že jsme zase jako jediný idioti funěli nahoru a všichny chytře funěli jenom dolů. Zase jsme si vysloužili obdivné pohledy, když jsme se škrábali tím největším krpálem. Mára změnil taktiku na moje fňukání a začal mi slibovat dobrůtky. Že prej ty knedlíčky budou líp chutnat a že si pak můžu dát i něco sladkýho a to víš že jo, kafíčko taky bude. Bylo kafíčko, byl germknodel, na kterej jsem se celou dobu těšila a protože mě měl Mára už plný zuby, tak si dal i panáka.
Na cestě dolů nás zatihl déšť, ale mně to nevadilo, měla jsem svojí multifunkční bundu z Primarku. Po svezení se bugynou do mittelstation a po mým dobrým drinku ve skleničce na stopce, kterej si Mára nechtěl dávat, protože není žádnej buzerant, ale pak ho potají půlku vysrkal, přišla další zábava. Prej nebudeme čekat na loď, která jede až za hodinu, ale jezero do kempu obejdeme, vždyť to není tak daleko. Bylo to kurva daleko, šli jsme hodinu a půl a našlapali jsme ve výsledku skoro to samý, co předtím. 5ekla jsem Márovi, že jeslti se mě chce zbavit, ať je chlap a řekne mi to a že mě nemusí nenápadně uhnat k smrti.

Mára čůrá
nejšťastnější velký dítě


Po další noci ve stanu, kterej nám málem odplavil přívalovej déšť, jsme se rozhodli jet za babičkou na Slovensko, která určitě bude doma, protože nikam nechodí. No zrovna byli na dovolený v Řecku.. Jeli jsme teda ke strejdovi, kterej naštěstí doma byl. Cesta to byla náročná, 500 kiláků a když jsme dorazili, chtěli jsme si protáhnout nohy, tak sjme se šli projít po okolí. Mára mi dělal skvělýho průvodce. Na poli uprostřed absolutně ničeho se zastavil, protáhl se a hrdě ukázal do dálky a říká „vidíš, tak tady je úplný, ale úplný hovno“. Dali sjem si u slnice cígo a šli zpátky.

Nejveseljší byla cesta domů do Prahy se zastávkou v Dětenicích v krčmě na oběd. Už jsme byli oba fakt vyflusaný a před sebou viděli jenom naší obrovskou a pohodlnou postel se šesti polštáři a velkou peřinou. Když nám ukázala v Praze navigace čas dojezdu 12 minut, tak jsme po všech těch sračkách na D1 samou radostí tleskali. Ale Mára měl pocit, že 12 minut je moc, takže si to zkrátíme a projedeme Blankou. Blanka se ale záhadně přesunula a nebyla tam, kde Mára myslel, že bude, takže jsme se najednou ocitli na Wilsonově ulici- pro nepražáka na takový tý ulici pod muzeem, kde jsou ve špičce 30minutový kolony. A byli jsme tam přesně v pět hodin. Ideální čas. V tu chvíli jsme musela zavřít okýnka, který byly díky příznivýmu počasí stažený úplně dole, protože Mára začal řvát takovým způsobem, že se lidi v autech kolem nás, který měly taky stažený okýnka, začali otáčet a vystrkovat hlavy, co se to tam děje. Takovou frekvenci sprostých slov jsem už dlouho neslyšela (a slýchám toho hodně a často je to z mých vlastních úst). Chvíli jsem se smála, ale po deseti minutách  buzerantů, kreténů a horších věcí jsem jenom přemejšlela, co se stane, když vystoupím přesně teď z auta a dojdu to pěšky.
Zvládli jsme to, dojeli jsem domů v šest a užívali si ještě s pivem a vínem na zahrádce před barákem 🙂 Drink jsme oba potřebovali jak sůl.

Dovolená byla jedním slovem perfektní. Musela jsem to trochu odlehčit, jinak bych se jenom rozplývala samou láskou. I když jsme byli utahaný a domů se těšili, ještě bychom si to prodloužili o pár dní. Prostě miluju tyhle dovolený, že si děláte co chete, podle toho, na co máte náladu, klidne přejedete 500 km jinam, staví se na kafíčka a cigárka a vládne všeobecně dobrá a pozitivní nálada, protože dovolená. A láska. 🙂

❤️
nemrkej furt na těch fotkách


Tak čau .

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s