Číňani. Číňani everywhere

Že je Phuket turistická destinace mi bylo jasný, dokonce jsem od pár lidí už slyšela, že je tam turistů opravdu hodně. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že jich je tolik. Moje překvapení nad množstvím lidí mi připomnělo návštěvu Kamči a Přémy v Dubaji. Před jejich příletem jsem je varovala, že je tu hrozný, ale opravdu hrozný vedro. Pokaždý se mi dostalo odpovědi, že oni vedro mají rádi a že jim to nevadí. Když přijeli a měli zpocený i tkaničky od bot, říká Kamča „ty vole, to je ale strašný vedro“. Na to jsem nemohla říct nic jinýho než „já sem vám to říkala“.
Ale popořadě.

O Thajsko a o Phuket konkrétně jsem si minulý měsíc zažádala, protože jsem se tam chtěla moc podívat a užít si taky trochu nějakou tu exotiku. Byli na mě hodný a dali mi na červenec Phukety hned dva. Jneomže jeden let se zrušil (nevím proč) a na ten druhý jsem si musela počkat až na konec měsíce.

Briefing před letem byl taková procházka malým peklíčkem, protože i když celá posádka byla moc fajn, senioři si říkali, že nám to trochu opepří. Celej briefing jsme měli všichni stažený zadky, protože purserka byla šílená kráva a ještě ke všemu podle mě procházela svým měsíčním cyklem. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Mě třeba upozornila na to, že mám ohrnutý límec od saka a když jsem se tomu uchichtla, zeptala se mě, jestli mi to přijde vtipné. Nevěděla jsem, co na to říct, protože opravdu to vtipný vlastně nijak nebylo, ale zase že by se mi z toho zrovna chtělo brečet nebo se mlátit hlavou do stolu, to se taky říct nedá. Odpověděla jsem teda, že ne, že to není vtipný a límec si upravila. Když každýho po jednom postupně zjebala za nějakou podobnou blbost, zeptala se, proč jsme tak potichu a vůbec se nebavíme. No já nevim, nebylo nám moc do řeči vzdelem k tomu, že dvě holky potichu brečely a jeden kluk si kousal nervózně nehty. Já jsem zůstavala statečná a nad věcí. Teda do chvíle, než se konkrétně mě zeptala, co psala v emailu, který nám poslala a který jsme si všichni měli přečíst. Cítila jsem, jak mi postupně rudnou uši, tváře a nakonec mi začal růst nos, když jsem koktala něco o tom, že mám rozbitý počítač a že mi nefunguje internet. No cítila jsem se jak na základce, když jsem neměla úkol.
Briefing jsme všichni přežili jenom s lehčí citovou újmou a na druhou stranu nás to jako posádku semklo víc k sobě a měli jsme si hned o čem povídat. Konverzace se ze začátku točila překvapivě kolem téma „what a fucking bitch“.

Pasažéři byli naštěstí dost v pohodě a i když bylo plno, nedělali ani moc problémy. Většina lidí letěla na líbánky nebo se zasnoubit a jeden pár se jel dokonce vzít přímo do Phuketu na pláž. Awwwww.
Crew byla fajn ale taková, jak bych to řekla, taková kuriózní. Třeba  jedna holka z Anglie s typickým manchesterským přízvukem a s ostrýma loktama. Takovej ten typ holky, co se nestydí a v prvních deseti mintách od seznámení vám poví všechno od první menstruace po problémech s rodiči až po nejhorší sexuální zážitek. Tak jsem jenom čuměla s otevřenou pusou a jakýkoli námitky jsem si nechávala pro sebe, protože to byla ta holka, co vám dá klidně přes držku. Nic takovýho se nestalo, i když si myslím, že k tomu nebylo daleko, když se mě Kristy zeptala, jestli mám botox, že mám čelo úplně bez vrásek. trochu jsem si přála, abych ten botox měla, protože jsem se jen nerada přiznávala, že botox nemám, veděla jsem totiž, že ji zklamu. Byla fakt celkem nasraná, že ona na botox chodí už nějakou dobu a já, ve stejným věku ne a ty vrásky na čele nemám. Abych ji uchlácholila, zeširoka jsem se usmála a ukázala jí všechny vrásky, co mám kolem očí. To jí evidentně potěšilo a uklidnilo a doporučila mi, že bych si na ten botox přece jenom zajít měla. Zajdu, neboj.
Nebyla by to správná crew bez egyptskýho Mohameda. Moe, jak si nechal říkat, byl nejvíc vyčilenej týpek (jinak to fakt říct nejde). Furt se usmíval, nic neřešil, na nic si nestěžoval a nic ho nerozhodilo. Podle mě byl trochu blázen, protože pořád dokola bez důvodu říkal „what happened“ a než jsme si na to zvykli, měli jsme potřebu se pátrat po tom, co se jako mělo stát a co se teda stalo. Moe to ale asi bral jako nějakou svojí catch phrase protože třeba řekl „jdu na záchod, what happened“. Druhá jeho vyšinutost bylo říkat „cookie“  s takovým roztomilým přízvukem jako [kchukchí]. Jen tak to vždycky vykřikl do ticha. Další v seznamu bláznů na palubě byla Kanaďanka, která byla strašně zvědavá a strašně divná. Její druhá otázka hned po tom, jak se jmenuju byla: „máš kluka?“. Tak jí říkam že jo a jestli ona taky a ona že taky, ale že není moc dobrá přítelkyně, že ho hodně podvádí. Tak jsem jenom kejvala hlavou a neříkala radši nic. Pak dozádu do galley přišel Španěl a začal twerkovat a zpívat Beyonce a Moe začal pokřikovat „kchukchí, kchukchí“.  Naštěstí já byla normální.

Let jsem přežila bez úhony a už se těšila na hotel a hlavně druhej den na výlet lodí. Ten jsme si naplánovali ještě večer a domluvili se, že se sejdeme ráno v 9.
Já jsem si klasicky přivstala a s mastnýma vlasama a obříma brejlema na obličeji se šla nasnídat. Hotelový snídaně miluju a téměř nikdy si je nenechám ujít, navíc v tak nádherným hotelu s výhledem na moře. Snídaňovou servírku jsem evidentně nasrala už jenom svým příchodem.
„Pro jednoho?!“
„Ano, stůl jenom pro mě“
„No dobře teda, tak si sedněte třeba tady. Kafe nebo čaj?“
„Můžu poprosit jedno kafe a zelenej čaj?“
*hluboký nádech a hluboký výdech, doprovázený kroucením očí*
Nenechala jsem se rozhodit a i s vědomím, že mi rozhodně do obou nápojů flusla, jsem si vychutnávala úžasný panorama a dobrou snídani.

V 9 přesně jsem byla nastoupená v recepci, kde už na mě mával Moe a řval „kchukchí“. Výprava se skládala z Mohameda, Julie z Běloruska a z Kanaďanky, říkejme jí třeba Rachel a měl dorazit i Španěl. Tomu jsem ve 9:10 volala na pokoj a on mi polohlasem oznámil, ať na něj nečekáme a jedeme sami. Na to řekla Rachel taktně „hm, to je super, on byl jedinej člověk, na kterýho jsem se těšila“. Moe zahlásil „what happened“ a jeli jsme. Už v přístavu nás přivítalo asi tak 1000 Číňanů a pár Thajců, co nám úžasným přízvukem vysvětlovali, co se bude dít. Nerozuměli jsme jim ani slovo, tak jsem jenom čekali, Rachel si mezitím odběhla a když se po deseti minutách vrátila, vítězoslavně nám oznámila, že už utratila všechny peníze, jestli jí prej nějaký půjčíme.

Na lodi nás bylo 64 a přesně 4 lidi nebyli Číňani. My jediný jsme seděli na přídi a jinak zbylých 60 sedělo pod střechou vevnitř v šusťákových teplákovkách a s oranžovou plovací vestou na sobě. Jelikož jsem už zvyklá na nejrůznější debility od lidí, ani mě moc nepřekvapilo, že bylo 40 stupňů a 60 Číňanů má teplákovku. Samozřejmě jsem si nemohla odpustit protočení očí a posměšný zakroucení hlavou, ale k tomu se ještě dostanu.

Moe, já a Julia
what happened?

Náš průvodce za náma pravidelně chodil a informoval nás o průběhu plavby a dalších zajímavostech. Nerozuměli jsme mu díky jeho skvostnému akcentu ani slovo, ale kejvali jsme hlavou. Jediná já jsem rozuměla, když nám nadšeně vysvětloval, že se pojedeme podívat na ostrov, kde se natáčel film Pláž, ve kterém hrál Leonardo Dicaprio. „Toho neznám“, řekla s nezájmem Rachel. Na její obranu je nutno říct, že průvodce jeho jméno vyslovil jako „Henadro Hikaphio“ a název filmu jako „Sss Bíííííš“. Když jsem s pobavením opakovala průvodci „Henadro Hikaphio?“ povzbudivě kejval hlavou a opakoval „jééssss Henadro Hikaphio!“. Asi si myslí, že se to fakt vážně vyslovuje. Do průvodcova výkladu se často vměšoval Moe, kterej se ptal na všemožný otázky, třeba kolik má tahle loď motorů, kolik lidí na týhle lodi nejvíc bylo, jestli se někdy potopila, kolik má průvodce dětí a kam se splachuje záchod.

Cesta speed boat byla jinak suprová, díky rychlosti foukal příjemně vítr a nám vůbec nebylo vedro. Rachel, místo aby se kochala výledem na miniostrůvky, dělala jedno seflie za druhým a nutila mě, abych jí pomohla vybírat, který z nich je nejlepší. V tý době nás všechny začala už suprově srát a snažili jsme si jí nevšímat. S každým větším nárazem lodi o vlnu Moe zařval „kchukchí“ a když loď plula hladce vykřikoval „what happend“. Já jsem se usmívala a rozhlížela se kolem a připadala si jak Bridget Jones na lodi s Danielem Cleaverem, teda s tím rozdílem, že se mnou nebyl Hugh Grant ale banda retardů.

První zastávka na koupačku byla v laguně s nejvíc modrou vodou, co jsem kdy v životě snad viděla. Voda byla tak zářivě modrá a ostrovy kolem tak strašně zelený, že mě z toho bolela hlava. Nebyla tady žádná pláž, jenom skály kolem, jediná možnost, jak se teda okoupat bylo vyskákat z lodě přímo do vody. To ale není tak jednoduchý že jo, protože nejdřív musí každej každýho natočit u toho, jak do tý vody skáče, musí se udělat selfíčko na přídi a pak skupinovka a všichni se musí prostřídat. Nám, normálním lidem, to zabralo asi tak 2 minuty, Moe nechtěl udělat ani jednu fotku, ale Rachel do vody ani nevlezla, protože zaprvý   problémy s ušima a za druhý zrovna řešila, jestli v těch plavkách nemá divnej zadek. Po zhlídnutí 27 fotek jejího zadku jsem jí řekla „docela jo“ a skočila jsem do vody. Byla to fakt nádhera. Julie prohodila, že voda tady je mnohem víc slaná než v normálním moři a já se napila, abych to otestovala. Možná to bylo tím, že to Julie řekla, ale fakt ta voda byla nějaká hrozně slaná. Jo a po zbytek dne jsem měla žízeň. My tři jsme se ale vesele cachtali a pozorovali z vody Rachel, jak obtěžuje každýho v její blízkosti, aby jí udělal fotku.
Nejvíc srandy měli ale Číňani, který se šli koupat všichni společně v těch šusťákovkách, s plovacíma vestama. Nedokázala jsem rozeznat, jestli si užívají vodní radovánky nebo se všichni i s plovacíma vestama topí. Byl to věru zajímavej úkaz. Plus mínus 60 Číňanů ve vodě, rozdělený do třech skupin, seskupený do kruhu a lidi v každým kruhu se navzájem drželi za vesty. Do toho strašně ječeli a kopali nohama. Byl to takovej apokalyptickej zjev a já si chvíli myslela, že tu všichni umřeme. I když jsem tomu nevěřila, všichni se dostali zpátky na loď a bylo hodně zábavný každýho sledovat, jak se drápe na palubu. To bylo vlastně ještě dramatičtější než samotný koupání. Dost mi to připomínalo scény z Titanicu, až teda na to, že voda v Thajsku má cca o 57 stupňů víc, než Atlantickej oceán a žádná loď se zrovna nepotápěla.

Další na programu byla již zmíněná pláž z filmu Pláž (haha) a tady jsem teda pochopila to s těma turistama. Voda byla opět absolutně nejmodřejší na světě, nádherný zelený ostrovy všude kolem a písek.. písek bych řekla, že byl sněhově bílej, ale upřímně jsem si toho pořádně ani nemohla všimnout, protože jsem na metr čtvereční snad neviděla nikdy víc lidí. Jo viděla, v New Yorku, ale myslím na pláži. Tak strašně moc turistů, všude jenom samý lodě a uřvaný Číňani. Jako vzít si ručník (ktrerej jsem si jako jediná já vzala z celý výpravy) a lehnout si tam na pláž nepřicházelo v úvahu. Všude fronty (nevím na co), lidi, co řvou, protože se nemůžou najít a odjíždějící a přijíždějící lodě. Na malinkatý pláži mi dalo celkem zabrat, abych našla místo, kde můžu vstoupit do vody a vykoupat se. Upřímně, spíš než se vykoupat jsme se potřebovala nutně vyčůrat a předpokládala jsem, že jedna z těch nekonečných front je na záchod. To jsem ale nemohla tak dlouho čekat. Řeknu vám, v tak neskutečně modrý a průzračný vodě není jen tak „odskočit“ si. Nenápadně jsem plavala až nejdál, co jsem mohla, od všech lidí a stejně mám pocit, že mě zpozoroval jeden turista, co o asi 50 metrů dál relaxoval na lodi.
Horor nastal ve chvíli, kdy jsem se snažila vrátit na loď. Všechny jsem v davu lidí ztratila a nemohla za boha najít ani jednoho člena naší výpravy. On se Číňan mezi tisícem Číňanů hledá dost těžko. Ani Moe, Julie a Rachel, který z dvau samozřejmě naprosto vyčnívali, nikde. Chodila jsem po pláži sem tam a už mě popadala panika, že mi ujedou a co si počnu. Naštěstí (!!!) když se Moe na začátku ptal našeho průvodce, kolik motorů má naše loď (a já kroutila očima, proč se ptá na takový kraviny), pamatovala jsem si, že řekl 4. My jsme jako jediný na celý pláži měli 4 motory! Naskočila jsem na loď a všichni jednohlasně pronesli „no kde si byla?“.

img_9259
jak se chcete v takový vodě vyčurat

Byla 1 odpoledne a my už úplně hladoví se pořád dokola vyptávali, kdy už pojedeme na oběd. „Minýýýýt firs mónkýs“. A sakra. Nenávidim opice a to poslední, co jsem chtěla, bylo vysedávat na nějakým opičím ostrově. Navíc se opic dost bojím a oni to ty svině cítí a vždycky si mě o to víc všímaj. Zůstala jsem teda na lodi a pozorovala je z dostatečný vzdálenosti a ze srandy se ptala průvodce, jestli chodí na loď. Prej občas jo. No takže z relaxu se stala noční můra a já byla jak na trní a pozorovala všechny pitomý opice, co se jenom snažily přiblížit k naší lodi.

Měli jsme velký štěstí (možná to nebylo štěstí ale náš nátlak na to, že už chceme na oběd) a na mini ostrůvek, kde se měl konat náš bufet, jsme dorazili jako první a byli jsme tam úplně sami. To byl ráj na zemi. Přesně takhle jsem si to představovala. Ale nepředstavovala jsme si, že u oběda budeme my 4 a všech 60 Číňanů sedět u jednoho velkýho dlouhýho stolu pohromadě. Byl to opravdu zážitek poslouchat mlaskání a krkání ze všech stran.
Po obědě jsme se šli natáhnout na liduprázdnou pláž, jen tak se opalovat. Každej ale ví, že po obědě se spí nejlíp, tak jsem možná na 5 minut (půl hodiny) přimhouřila oko. Něžně mě vzbudil děštník, co ulítl nějakýmu Číňanovi a trefil mě přímo do hlavy. Okamžitě jsem vyskočila, vyděšená co se děje, ale místo omluvy se mi dostalo jen smíchu od všech přítomných. Musela jsem spát fakt tvrdě, protože jsem neslyšela, jak se za těch pět minut (půl hodiny) připlavilo dalších 30 lodí a s nima milion lidí. Ráj byl ztracenej. Navíc přšla Rachel, prej kde jsme byli a že nám chce ukázat nový šaty, co si tam ve stánku koupila a jestli nemáme nějaký peníze na půjčení. Měla jsem jenom na zmrzlinu pro sebe.

tady se tak hezky dřímalo

Teď nastává čas na šusťákový teplákovky všech Číňanů. Při cestě nazpátek se mi docela nepohodlně sedělo, plavilo a dejchalo. Asi to bylo tím, že jsem byla absolutně nelidsky spálená (kdo by to byl řekl že jo). Nebyla jsem sama, kromě Rachel, která se už bavila vevnitř s Číňanama jsme trpěli všichni tři. Moe říkal, že ho bolí, když mrká a Julia nemohla ohnout prsty na rukou. Jestli Číňani vypadali debilně v šusťákovce, tak já vypadala jak z ústavu, protože jsem si na zbytek cesty přes nohy hodila ručník, krk omotala tílkem a kolem hlavy si uvázala šaty namočený ve vodě. Už mi bylo jasný, že budu asi trochu trpět.
Napáchané škody jsem si pořádně prohlídla až na pokoji ve velkým zrcadle a nebyl to hezkej pohled. Dala jsem si studenou sprchu, dvakrát se namazala krémem s aloe vera a doufala, že se to do odletu zmírní.
Naopak, do odletu se to pořádne vybarvilo a nejenom, že mě bolelo celý tělo, ale v obličeji jsem vypadala, že jsem zrovna doběhla maraton a někdo na mě chrstnul vařící vodu.
Snažila jsem se vše zamaskovat makeupem ale jediný, čeho jsem dosáhla byl vzhled něco mezi pandou a prostitutkou.
Naštěstí při srazu na recepci s celou crew jsem nebyla v centru pozornosti já, ale Moe, kterej makeupem nemohl zamaskovat nic a vypadal, jakoby zrovna snědl nejpálivější čili papričku. myslím, že se tak i cítil, protože se šíleně potil a myslím, že mu tekly slzy.

Naštěstí pro nás na cestě do Dubaje bylo na palubě poloprázdno a byl to noční let, takže byla tma. Moe, Julia a já jsme si pořád ukazovali, kdo z nás je víc spálejen a neváhali jsme si kvůli tomu třeba rozepnout i triko, abychom ohromili i ostatní. Úplně každej pohyb nás bolel, vypadali jsme jak roboti a snažili se co nejvíc omezit jakoukoli činnost.
Po zbytek letu jsem si nadávala a přála si vrátit čas a bejt chytrá jako Číňan a jestě v Dubaji si s sebou do kufru na cestu do Phuketu zabalit jednu šusťákovou soupravu.

One Reply to “Číňani. Číňani everywhere”

  1. Ahoj Peťuška

    Všimla som si že si opustila „dreamjob“ v jednom z naj-ko-zmo-po-lit-nej-ších miest planéty (:
    Viem že ťa veľa ľudí otravuje aby si ešte napísala článok na „rozlúčku“ a ja sa k nim pripájam…
    Viem že nemôžete písať „negatíva“ o tej naj-sam-lep-šej aerolinke sveta ale keď už tam nie si nemohla by si trocha poodkryť čo všetko je za tým „dreamjobom“, to čo letušky nikdy nedajú na instagram ?
    Moc by to pomohlo napr. aj mne, pošahanej blondíne, ktorá by rada skúsila pracovať v tej ich multi – kulti divočine ale pritom tiež ako mnohí iní tu nechá stabilnú prácu, zničeného priateľa a polku zdravia 😦
    Stojí to tam za to ?

    Dík, tvoja verná čitateľka Britney Spears. 🙂

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s