U babičky

Mám dvě babičky a jednoho dědečka. Ale jelikož ženy vládnou světu a především jsou hlavou  každé (správné) rodiny, říká se „jedu k babičče“ nebo „jdeme k babičce na oběd“ nebo „prázdniny u babičky“. Dědečkové se z popisku činností přirozeně vytrácejí, neboť už nějaký ten pátek dělají poslušně to, co babička řekne. Každopádně dědu dodneška, i s přibývajícím věkem, vnímám jako nejschopnějšího chlapa, který umí udělat úplně všechno od vyrobení domečku pro panenky (měla jsem ten nejlepší domeček pro panenky, kam se na něj hrabě pravý od mattela), přes stavbu opravdového domu (to pomáhal mýmu tátovi) až po sestavení stroje času (tady trochu kecám).

Mám tedy dvě babičky, jednu v Sokolově, odkud pocházím a druhou v Habartově. Kdo nezná mapu, ať se na ní podívá. Obě babičky jsou úplně jiné a s oběma mám nejkrásnější zážitky.

„Babička z Habartova“ je pojem sám o sobě. Když jsem byla malá, bylo mi dětí, které neměli babičku v Habartově, hrozně líto. Měla jsem pocit, že každé dítě má mít právo na babičku v Habartově, která bydlí v domě se zahradou, se psem a se slepicemi. I když Habartov není žádná malinká vesnice ale takové menší české město, babička z Habartova žije na samém konci Habartova, kde jsou jenom rodinné domy a jako na vesnici to vypadá. Paneláky jsem viděla jenom cestou autem z okýnka a litovala jsem všechny lidi, kteří nemůžou bydlet jako babička z Habartova v domě.
U babičky panovala jasná pravidla. Každý den, když se vstalo, jsem se musela převléknout a umýt. Žádné lenošení v posteli neexistovalo. Oběd býval přesně v půl 12 a kdo se zpozdil, tomu děda hrozil, že ho prodá cikánům. To byla dědova taková univerzální hrozba. Za nedojezený oběd- prodání cikánům, za zlobení a odmlouvání- prodání cikánům a za lenost trest nejvyšší- zaplacení cikánům za to, aby si mě vzali.
Každý den po obědě jsme šli na procházku do nedalekého okolí a děda mi často vypravoval, jak támhle stál dům, který shořel, támhle byla škola, kterou rozbombardovali za války a támhle to je les, který můj táta zapálil. Milovala jsem všechny historky a miluju je dodneška. Ráda poslouchám, jak babička chodila do školy, kde se mluvilo jenom česky a ona mluvila jenom německy, jak se s dědou poznali, jak chodili tančit a prohlížím si rodinné fotky a pořád se ptám, kdo je tohle a kdo tamto a ptám se pořád dokola na stejné věci a stejné lidi a stejně si nikdy nic nepamatuju. Často jsme jezdili na výlety, kdy se babička vyšňořila a děda si vzal klobouk s pérkem a nasedli jsme do naleštěného dědova favoritu, který měl za 10 let najeto asi 5000 km (pro neřidiče-to je hodně málo).
Večer jsme si sedli v obýváku, děda zatopil v krbu a koukali jsme se na německé westerny. Ničemu jsme nerozuměla, ale bavilo mě to (od tý doby nesnáším westerny).
Babička měla vždycky něco „dobrýho“, vždycky to vonělo bábovkou a nikdy se nestalo, že by v lednici nebylo nic k jídlu. Chleba od ní chutnal líp než normální chleba a všechno bylo mnohem lepší. Zelenina ze zahrádky, domácí vajíčka, vzduch a nejlepší na světě byla obrovská duchna v ledové ložnici, kde bylo přibližně -2 stupně a babička mi četla každý večer pohádku.
V Habartově jsem měla taky spoustu kamarádů. Jáju, s kterou jsme zavírali kočku, která chodila k nám na zahradu do schránky a hrály jsme si na poštu. Všichni se uklidněte, nebyla to klasická poštovní schránka, ale zděná velká schránka, ve které se té kočce moc líbilo. Potom jsme rádi do kočárku pro panenky dávali našeho jezevčíka Beníka a aby mu nebyla zima, dávali jsme mu háčkovaný svetřík. Taky se mu to moc líbilo.
Nebyly mobily a když jsem nepřišla po setmění domů na večeři vyšel děda na hlavní ulici, kde jsme hráli vybiku a řval „Peťo, střihej domů nebo tě prodám cikánům!“.
Nikdo si nesměl hrát vevnitř, jenom když pršelo. Jinak jsme museli být všichni venku až do večera. Koukat na televizi neexistovalo. To je možná příčina, že nám děti Kalouskovi v zápalu hry na slepu bábu rozbili skleník, snědli jsme nesčetně pulců z radioaktivního rybníka za garážema, s Jájou si udělaly bahenní lázně v kádi se směsí staré omítky a dešťové vody a já nejednou přesekla dědovi kabel od sekačky.

Babička ze Sokolova byla jiná babička. U ní doma neexistovala téměř žádná pravidla krom těch, které jsem si určovala já. Celé dny v pyžamu nebyly žádnou vyjímkou. Jedlo se, kdy jsem si poručila a často to vypadalo následovně:
12:00 „Peťulko, já jdu uvařit oběd“
„Né babí nikam nechoď já nemám hlad, pojď hrát bingo“
12:30 „Peťulko už se musíš najíst, musím začít vařit oběd“
„Né babí já vůbec nemám hlad, pojď si hrát na školu“
12:45 „Babí já mam hroznej hlad, co je k obědu“
U babičky kuličky (tak jí všichni říkáme), to byl magický svět fantazie. Babička kulička bydlí v paneláku na sídlišti, takže na procházky jsme chodily „do světa“. Vycházky do světa spočívaly v tom, že jsme si sbalily do batohu svačinu a vyrazili do nedalekého lesíka nad benzínkou OMV a nezřídka kdy jsme potkaly vysloužilou prostitutku, vracející se z šichty ze silnice R6. Babička ji vždy velmi slušně pozdravila a jen co odešla kus od nás suše utrousila „kurva“.
Naše další oblíbená činnost byla hra videoher, které jsme koupily u vietnamců. Název nejoblíbenější hry byl „holčička, co se musí dostat domů“ a „chytání much“. Dokázaly jsme to hrát od rána do večera. Babička kulička dodnes ráda vypráví, jak jsem jsem vytahala všechny její šminky, odborně jsem ji několik hodin líčila až vypadala jako někdo mezi Marfušou a Boy Georgem. Vždykcy jsem se na ní podívala a s uspokojením jsem řekla „no, hezká holka!“. Umělecky založená babička pohádky nečetla, ale všechny si vymýšlela. Samozřejmě na moje přání. „Babi, dneska chci princeznu, čerta, zlou sestru a prince, co má hnědý dlouhý vlasy.“ Babička musela pořád dokola tahat z rukávů nejrůznější příběhy a jí naškodu bylo, že všechny pohádky byly tak zajímavé a napínavé, že jsem nikdy neusnula a dožadovala se dalších a dalších. V momentě, kdy jsem po sedmé pohádce za sebou pořád nespala, vytáhla babička tajnou zbraň- orgoje chorchoje. Orgoj chorchoj je pouštní červ, který žere zlobivé děti. Babička začala nenápadně vlnit peřinou, až jí vystřelila ruka a vlnitými pohyby, imitujícími pouštního červa křičela „orgoj chorchoj! orgoj chorchoj!“ až jsem strachy omdlela.
Opakovaně jsem se dožadovala historek o babičce a její kamarádce z mládí Martě. Babičce a Martě se stalo asi úplně všechno, co se mohlo mladým holkám stát. Nevhnula se ani historkám o stopování a o tom, jak se Marta (jenom Marta, babička ne) opila do bezvědomí a pak si pozvracela svoje krásný dlouhý vlasy. Strašně jsem babičce bláznivou kamarádku Martu záviděla a strašně si přála ji poznat. Později jsem potkala svou bláznivou kamarádku Péťu a rozhodně naše histroky svým dětem vyprávět nebudu. Taky není co že jo.
Když jsem zlobila a neposlouchala (což bylo vyjímečně), dávala mi babička za příklad mojí maminku. „Maminka nikdy nezlobila a se vším pomáhala“. Později, když jsme svou maminku poznávala lépe a lépe a poznala jsem její kamarádky ze školy a vyslechla (často nechtěně) pár historek „z mládí“, jsem pochopila, že babička je sprostý lhář a že maminka zcela rozhodně nebyla tak moc hodná. Každopádně jsem si příkladů o své matce nic moc nedělala a často jsem odpověděla „no to máš babi ale štěstí, že jsi měla tak hodnou dceru“.

Nebylo to se mnou vždycky lehký, přiznávám, nebyla jsem nejhodnější dítě na světě, přiznávám. Pamtuju si období, kd yjsme nejedla nic jinýho než opečený rohlíčky na másle, dušenou mrkvi s masem a tekutou krupicovou kaši. Obě babičky mi samozřejmě vždykcy chtěly dopřát a ke dvěma rohlíkům na pánvi přidaly půl kostky pravýho másla, aby se mi to krásně opeklo a obě vždykcy říkaly „ještěže to nevidí maminka“. Naštěstí mi bylo cca 6 let a byla jen malá šance, že bych umřela na vysoký cholesterol. Babičky ve mně vždycky viděly génia a babička kulička každým rokem na rodinných oslavách snižuje věk, kdy jsme začala číst a psát.

Nechápu, jak dneska někdo nechce svý děti dávat třeba přes noc k babičkám. Já mám teda v plánu, že jakmile přestanu kojit (a budu mít teda nějaký děti), děti si udělají měsíční okružní jízdu po babičkách.
Na chíle u babiček mám ty nejkrásnější vzpomínky
Dodneška, když se smráká a svítí pouliční lampy a ve vzduchu je cítit vůně páleného dřeva, vzpomenu si na to, jak jsem vykoupaná v pyžamu seděla v Habartově na gauči, plápolal krb, koukali jsme všichni na televizi a děda vyhrožoval, že jestli nedojím ten chleba, tak mě prodá cikánům.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s