Tak jsem doma

Vážení přátelé, jsem doma. Po několika poznámkách „jo ty jsi vlastně ta letuška, viď?“ se mé ego otřáslo hrůzou „to mě jako nesledujete na Facebooku a nevíte, že už jsem sakra dávno zpátky?!“. Musím všechny zbloudilé duše přivést na správnou cestu a dát všem vědět, že jsem doma.

Má cesta přesně po roce (před půl rokem) skončila a já se z hvězdné Dubaje vrátila do stověžaté Prahy. Není všechno zlato co se třpytí a já na žádného šejka s dvacetimetrovou jachotou nenarazila a pohádka o chudé holce ze Sokolova se nekonala.

Nevím, jak ostatní cestovatelé a dobrodruzi, ale pro mě je ta Praha a Čechy stejně nejkrásnejší, je tu nejkrásnější vzduch, nejhezčí holky (a vlastně i kluci) a nejlepší pivo (prej, mně nejvíc chutná to německý pivo z dlouhý tenký skleničky). Je tu spousta věcí, co mi dokážou zkroutit nehty na prstech u nohou, ale ráda bych to shrnula do filmové hlášky

-„Ale určitě je tachle země pekně zkurvená.“
-„No tak to každopádně! Ostatně jako jakákoli jiná země.“

Nicméně, mám rozepsaných spoustu článků (kecám, nemám nic, ale mám to všechno v hlavě) na různá témata o tom, kde se mi nejvíc líbilo, kde se mi nejvíc nelíbilo, co nejúžasnějšího jsem zažila a co nejhoršího atd atd. Teď bych ale chtěla napsat pár řádků o tom, co všechno jsem se naučila a jak mi rok u Emirates změnil život. Chtěla jsem čas tam co nejlépe využít, přečíst knížky, které jsem odkládala a naučit se další cizí jazky (alespoň dva).

Když jsem se balila na roční výpravu, přibalila jsme si s sebou „španělštinu pro saomuky“, kterou jsem si koupila v prváku na gymplu, když jsem se přihlásila na dobrovolnou výuku španělštiny. Byla jsem nesmírně nadšená a zapálená, jak obvykle bývám z nových projektů. U spousty lidí nadšení pomalu opadává, ne však u mě. U mě opadne extrémně rychle. Prakticky hned. Takže když jsem šla na první hodinu, která byla mimochodem ve tři odpoledne v úterý hned po plavání, nadávala jsem si a možná jsem i tenkrát trochu brečela. Ano, dostavila jsem se vzorně na hodinu španělštiny, ale jako projev rebelství a vzdoru jsme neposlouchala a sem tam jsem usnula. Opakovalo se to takhle ještě párkrát, až jsem s ostatními spolužáky vyhodnotila, že vlastně nemá vůbec cenu tam chodit, že je to ztráta času, když nám to stejně nic nepřinese a že místo bezúčelného sezení v lavici můžeme čas využít smysluplněji. Tak jsme místo španělštiny chodili na pivo. Na pivo jsme chodili do doby, než profesorka Vacurová vyvěsila na nástěnku list s absencí studentů a ti, kteří mají více jak 30% neúčast, dostanou dutku, v horším případě dvojku z chování a zavolají se samozřejmě rodiče. 30% neúčast je dost, ale byli i takoví borci co měli 75% (já), ale i dokonce 100%. To jsem nezapomněla zdůraznit rodičům, že já mám sice 75, ale třeba taková Kubiska má 100! Učitelé nám nakonec nechtěli zkazit život nadobro, dostali jsme tedy podmínkou, že od této chvíle se musíme účastnit všech hodin španělštiny bez výjimky. Hned další hodinu mi učitelka dala za úkol popsat, jak se dostanu z Hlavního nádraží ke Karlovu mostu (španělsky of course). Jako takhle, kdyby mi dala do ruky rubikovu kostku, zavázala mi oči a řekla, že mám 30 vteřin na to ji složit, vyšlo by to úplně nastejno. Koktala jsem asi půl minuty „Yo soy uuuhhhh, yo soy uuuhhh to internacionalo transtación uuhhh“ a to bylo všechno, Dostala jsem kázání o tom, že jestli si myslím, že je to vtipné (já si to zas tak moc nemyslela, ale všichni ostatní ano), tak že teda není a že kam si myslím, že to dotáhnu. Ten den, jsem si koupila učebnici španělštiny pro samouky a zapřísáhla jsem se, že jí to jednoho dne vrátím a vytřu jí zrak.

Od té chvíle uplynulo 12 let a já jsem se naučila větu „Yo gato bebe leche“ neboli „tvá kočka pije mléko“. Ale jsem stále odhodlaná a pokaždé, když někam jedu, beru španělštinu pro samouky s sebou. Byla už v Anglii, Americe, dokonce na Maltě, na každé dovolené a samozřejmě v Dubaji. A v Dubaji jsem si nekladla malé cíle. Naučím se španělsky a rovnou i arabsky, alespoň trochu.

Umím uplný hovno a ještě jsem zapomněla dvě německý slovíčka a umím jich už jenom sedm.

Ale abych se jenom nehanila, naučila jsem se zásadní věc- plavat kraula. Nebylo to tak jednoduché, jak se může zdát. Zaprvé v bazénu pořád někdo byl a já se nechtěla ztrapňovat před ostatníma a zadruhé jestli si myslíte, že je příjemný plavat ve vodě a sem tam se jí napít, která má 50 stupňů, neni. Chodila jsem tam tedy po večerech, kdy už tam nikdo nebyl. Jenomže plavat ve tmě v bazénu je taky dost nepříjemný, protože i když jste racionální a průměrně inteligentní, určitě jste viděli Čelisti nebo aspoň Piraňa. Přes všechny tyhle překážky se mi to povedlo a sice neumím španělsky, ale zase umím kraula!

Kromě naučení se španělsky a arabsky jsem propadla i ve všech mých dalších předsevzetích – miluju dávat si předsevzetí a pokaždé napálím sama sebe, že je budu dodržovat. Chtěla jsem být prostě lepším člověkem a každé ráno vstávat v osm, nejíst v posteli brambůrky, nekoukat celý den na seriály, nenosit sepranou podprsenku, nespát v pokecaném triku, koupit si saténové pyžamo, nemačkat si pupínky, nechodit spát s mokrou hlavou, přestat kouřit, nebýt vztahovačná, nenechávat vše na poslední chvíli, psát pravidelně blog, napsat knihu, darovat krev. Nic, vůbec nic jsem nedodržela, pořád kouřím, kdyby mě srazilo auto tak přísahám, že se musím dobelhat do nejbližšího obchodu a budu si muset koupit novou podprsenku, póry mám jak krátery na měsíci z toho, jak si je furt mačkám a včera kamarádka vtipně poznamenala, že to vypadá, jak kdybych měla na hlavě paruku, jak to mám přeleželý. Ha-ha fakt moc vtipný. Ale na krev fakt chci jít a dávám lidem drobný v metru, takže mám cestu do nebe jasnou.

No, všichni se zabývají od nepaměti otázkou, zda se lidé mění. Odpověď je jasná-ano-k horšímu.

Jsem doma a je to báječný, většinou 😉 A jestli se mi stýská? Jasně že jo, ale představte si, že se vám po něčem sem tam zasteskne a že se vám po něčem stýská pořád a každý den a intenzivně. To první je Dubaj a to druhý domov. Takže asi takhle.

Zatím je to všechno, ale bude toho víc, mám totiž manažerku a obě se musíme nasrat brzo do Forbesu do 30 pod 30. Mám na to rok a půl, tak uvidíme!

Tak čau

IMG_5514

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s