CubaBaby Part 1: Odjezd

Dovolená na Kubě si rozhodně zaslouží víc článků než jenom jeden. Sice se mi od tý doby, co jsme se vrátili, strašně špatně píše, protože mě ten šutr na levym prsteníčku hrozně zpomaluje, ale zkusím se hecnout.

Dovolenou jsme plnánovali celkem dlouho, ale stejně dlouho jsme nevěděli kam pojedem. Náš bucket list zahrnuje ne míň než celej svět, takže rozhodování nebylo úplně easy. Úplně nejvíc vážně (i na základě ceny letenek) jsme se v poslední fázi rozhodovali mezi Kubou, Peru a Jamajkou. Když jsem se ale bavila s lidma, který na Kubě už byli a samozřejmě se jim tam děsně líbilo a popisovali Mojita za 3 dolary a nejvíc nejkrásnější pláže a nejprůzračnější moře, měli jsme vybráno. Představovala jsem si sebe v nejkrásnějších letních šatech, nejvíc opálenou s vyšisovanýma vlasama na balkoně luxusního apartmá s kokosem ze stromu, který mi spadl přímo do rukou.. No realita byla trochu jiná, ale o tom až později.

Takže plán a nadšení by bylo, ale vzhledem k tomu, že Mára dal v práci výpověď a odjel si na 3 týdny do Vietnamu, peněz nazbyt nebylo. Museli jsme se smířit tím, že to bude buď nejvíc lowcost punk holiday ever, nebo se vydáme absolutně z peněz, utratíme všechny úspory i ty, co nemáme a možná se už nebudeme moc vrátit, protže budeme muset prodat byt, kterej nám nepatří, nebo rozumně budeme šetřit na horší časy a pojedeme jindy. A protože razím heslo „peníze budou, my nebudem“ (hlavně ve chvílích, kdy žádný nemám), jsem koupila dvě letenky do Varadera. Chvíli na to jsem si nás představila v televizi v pořadu Krotitelé dluhů, jak finanční odborníci kroutí hlavama nad mým zbrklým nápadem a říkají „mladá paní, kdybyste byli s manželem rozumní a radši si spořili, než letěli do Karibiku na dovolenou, nemuseli jste vyhlašovat osobní bankrot“. Ale to se nestalo. Zatím…

Letenky jsme měli, projeté všechny fotky na pinterestu taky, byli jsme připravení vyrazit. Termím byl debilní, protože u mě v práci to je nejvíc busy období, ale jedinej možnej, protože jsme věděli, že jakmile se Mára vrátí z cest, nastoupí do práce a my jen tak někam vyrazit na 14 dní nemůžeme. Navíc já mám moc hodnýho šéfa, kterej mě kdykoli pustí kamkoli a pak mi to otírá o hubu další dva měsíce a nemá problém mi napsat esemesku i během dovolený „debilnější termín jsi si vybrat opravdu nemohla“. Ale jak jednou máte letenky, víte, že není cesty zpět a jenom ty největší tyrani by vás nechali, ať vám propadnou.

Letenky jsme sledovala už nějakou tu dobu a snažila se je koupit za nejlepší možnou cenu. Nainstalovala jsem si i pár aplikací do mobilu , který jsme pravidelně sledovala a přečetla i spustu stránek na netu o tipech, jak na levné letenky. Hodiny strávené vyhledáváním se vyplatily, protože jsme koupily letenky za úplně standartní (ne-li nadprůměrnou) cenu s nejhorší leteckou společností, kterou tento svět spatřil. Jupí. Naštěstí (nebo bohužel) jsme to nevěděli až do odletu. Mně to teda bylo celkem jedno a neuvěřitelně jsem se těšila a myslím, že bych přežila, i kdybych tam měla dopádlovat na voru (jo, ale to se dělá, až když se Kuba opuští prej).

Už před odletem jsme věděli, že jsme si vybrali tu správnou destinaci, protože Mára přijel z Vietnamu lehce znaven z toho tempa, kdy museli za tři týdny na skútru urazit 2000km (to určitě ty hajzle, já vim moc dobře, že unavej jsi byl hlavně z toho, jak jste každej den lezli po hospodách a spát jste chodili spát ve 3 ráno). No víc o Márovo verzi zde. A Kuba byla rájem dovolenkářských povalečů a plážových nasávačů, mohli jsme si teda užít pomalé tempo nicnedělání. Ono to ve skutečnosti bylo naopak, ale malovali jsme si to nějak tak.

Nastal den odletu a já už nemohla ani samou nedočkavostí dospat. Odlet byl v 9, vyzvedl nás tedy, jak bývá zvykem, ráno před šestou Áda, aby nás mohl hodit na letiště. V šest jsem pro nás tři připravila snídani, byla velká zábava a dobrá nálada, zpívali jsme si písničky, Áda byl dj a puštěl Eda Sheerana a jeho „dancing in the dark“, kterou jsem si kurva pak zpívala celou kurva celou dovolenou a nemohla jsem se jí za boha zbavit a hlavně jsem neznala ani slova, takže jsem v hlavě omílala jenom ten kreténskej refrén. Děkuji mockrát, Adame. Ještě jednou bych chtěla upozornit na to, jak šílenej psychostav to je, když si musíte furt zpívat v hlavě jednu písničku, kterou ještě ke všemu nenávidíte! To se mi naposledy stalo na gymplu s Yellow submarine od Beatles. Tu jsem si zpívala od prváku až do třeťáku. Jestli mi nevěříte, pusťte si ji na YouTube, není zač.

Celou dobu jsem se bála, aby nás s našema malýma krosnama pustili na palubu a aby nás posadili vedle sebe. Protože nejbáječnější letecká společnost Eurowings povoluje jenom příruční zavazadlo a ještě ke všemu si musíte zaplatit něco jako místenku, abyste měli jistotu, že budete sedět vedle sebe. No jako na to jsme se samozřejmě vysrali, protože jinak by naše mega výhodná letenka stála se vším všudy už jako cesta kolem světa, takže jsme to riskli bez toho. Naštěstí nás na palubu pustili a dali nás vedle sebe. Tím to štěstí na cestu tam asi tak končí. Všechno ostatní od toho okamžiku bylo příšerný. Letadlo vypadalo jako nějakej výrobní model z roku 1950, kabina byla rozdělená na dvě půlky- na otřesnou a na míň otřesnou. V otřesný půlce nebyly obrazovy na sedačkách a klimatizace se zapínala na dvě minuty každý tři hodiny a v míň otřesný půlce byly obrazovky a klimatizace na tři minuty každý dvě hodiny. Seděli jsme v míň otřesný půlce. Celou hodinu a půl (!!!), co jsme měli zpoždění on ground a dřepěli jsme v letadle, jsme si s Márou říkali, jak je skvělý, že sedíme v míň otřesný půlce (v tý době jsme to nazývali ještě „dobrá půlka“) a máme ty obrazovky, který se určitě zapnou hned jak vzlítnem, co bychom taky na 10hodinovym letu bez toho dělali. Obrazovky sice po vzlétnutí zapli, ale byl to tak dokonalej systém, že obrazovka před váma fungovala jen jako ovladač a menu a film jste si museli promítat na svým mobilu kterej jste museli připojit přes USB. Tohle všechno bychom ještě přežili, ale ve filmový nabídce byly jenom tři německý film. Přísahám. Nic víc. 10 hodin čumění před sebe. Ano, správně, měli jsme jeden druhého a mohli jsme si povídat, ale Máru to asi po dvaceti minutách přestalo bavit a moje otázky typu „jaká je tvoje nejoblíbenější barva“ ho spíš asi začaly srát. Takže jsem se neměli na co koukat, neměli jsme si co říct a knížku jsme měli jenom každej jednu a tu jsme si šetřili na pláž. Nabízela se možnost spánku, ale to by sousedi přes uličku nesměli hrát kostky přesně tak, jak se hrát maj- tedy míchání kostek v tom posraným kelímku, což nedělá snad nikdo, jenom důchodci ve filmu a evidentě naši sousedi. Ježiš to byl takovej kravál. Lidi z otřesný půlky si evidentně měli co říct a byli mnohem víc v pohodě, protože už asi po hodině letu se tam každej seznámil s každým, povídali si přes několik řad sedadel všichni se všema a já jenom čekala, kdy vytáhnou nějaký hudební nástroje a začnou všichni zpívat a tancovat.
Naštěstí letadlo nebylo plný a já se mohla vzdálit od hluku improvizovaného casina, provozovaného našimi sousedy a lehnout si na tři volné sedačky a na celých 17 minut usnout. Vzbudila mě vůně jídla a to je, jak všichni víme, hned po příletu do destinace druhá nejlepší věc na lítání. Bohužel Eurowings je low-cost company, takže jídlo si musíte zaplatit. Jakože cože? No my byli samozřejmě hladoví, i přesto, že jsme jsme se na přestupu v Duseldorfu dobře najedli. No nechali jsme na palubě asi 50 EUR, což bylo k naší momentální finanční situaci asi půlka z rozpočtu na dovolenou.

Mára přečet tři čtvrtě knížky, já asi půlku, zalehli mi uši a začalo mi být špatně. Nevím, jestli to bylo z jídla nebo z toho vzduchu nebo ze všeho dohromady, ale udělalo se mi extrémně špatně a přišla jsem o všechny krásy Karibiku z okýnka letadla, protože jsem se musela dívat jenom před sebe. Taky jsem přišla o přistání na Kubě a na pohled na ní z ptačí perspektivy. Všichni byli přilepení na okýnku „Hele!! Koukej!! Ty bláááho no to je nádherný, to jsem v životě neviděl“. Ne, nic z toho jsem neviděla. Takže já, ostřílenej cestovatel a letuška, jsem při přistání zvracela do papírovýho pytlíku (do toho mi v hlavě hrál Ed Sheeran) a jen tak tak mi stačil jeden. Mára mě ze sedačky za mnou (asi aby ne mě nemusel koukat) jednim prstem hladil po hlavě a u toho koukal z okýnka.

Musím říct, že jse cestu opravdu vysloveně protrpěla a neužila si z ní nic a už nikdy nikdy nepoletím s Eurowings ani do Bratislavy a nesnáším je i všechny letušky, který byly tak neuvěřitelně protivný a hnusný a tlustý. Jo a máte to. Nechci spoilovat další článek, ale cesta zpátky s nima byla o poznání příjemnější, ale to příště.

img_2825

To je všechno, tak čau.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s