CubaBaby Part 2: Příjezd

Po tom, co jsem vyhodila naplněnej sáček po okraj do přeplněnýho koše na záchodě v letadle, jsem se už neskutečně těšila na čerstvej vzduch a slanej přímořskej vánek. Bohužel jako první jsem dostala facku zpocenym dusnem na letišti ve Varaderu. Jestli má někdo pocit, že se v Čechách všichni tváří jak prdel, tak nebyl na Kubě 😀 Letištní personál vám dá dost jasně najevo, kdo je tady pánem a je víc než jasný, jak je ta práce nesmírně baví. Mně bylo ale tak strašně špatně, že mi bylo všechno úplně jedno. Chtěla jsem se svlíknout do naha a válet se na studených dlaždicích. To mi ale Mára nedovolil, takže jsem musela přetrpět tu dlouhou frontu na customs, než nás pustili dál. Přijde mi vždycky strašně vtipný, jak ty „nejhorší“ země mají vždycky nejpřísnější pravidla a kontroly, obzvlášť v Africe – dvě víza, nutnost zpáteční letenky, výslech od celníků a detektor lži. Opravdu se nemusíte bát, že bych se třeba ze Zimbabwe nechtěla vrátit zpátky. Tak tady to bylo podobný. Protože si nás museli fotit a porovnat to s fotkou v pasu, myslela jsem si, že mě do země nepustí, byla jsem totiž zelená a měla jsem přivřený oči, abych šetřila energii. Po letištní kontrole jsem okamžitě zamířila na záchody. Neměla jsem žádný peníze a paní byla tak milá, že mě nechtěla pustit dovnitř, ale moje ruka před  pusou a zajíkavý zvuky ji obměkčily natolik, že mě pustila do kabinky. No, kabinky.. Na Kubě mají takový speciality, jako třeba to, že dveře záchodový kabinky, pokud budete stát vzpřímeně, vám sahají od kolen k ramenům. Dost často se mi stalo, že jsem v bezdotykovým podřepu čůrala a u toho se na mě přes dveře usmívala hajzlbába. Jednou jsem dokonce vzdala záchodovou frontu na místě, kde všechny ženský ve fronty koukly na hlavy ženských vykonávajících potřebu. Jako nejsem z cukru, ale to bylo moc i na mě 😀 No a tady na těch záchodcích na letišti zase netekla voda, takže já jsem si bohužel nemohla pomoct, ale bylo mi tak zle, že jsem musela znovu zvracet a když jsem opustila kabinku, šla paní s kýblem a spláchla to. Kdyby mi nebylo tak zle, tak se nad tím asi pohorším a nabídnu jí, že to udělám sama, ale bylo mi to upřímně jedno.

Na letišti jsme hned rozměnili půlku eur, co jsme měli, v domnění, že nám to třeba bude stačit (ha-ha a LOL k tomu) a čekali jsme na pick up. Znáte ten moment, kdy uděláte v životě rozhodnutí, za který jste pak nesmírně šťastný a děkujete bohu, že vás v daný okamžik osvítil. Ano, i takové občas mám a tohle byl jeden z nich. Takže před odletem jsem trvala na tom, že si objednáme dopředu dvě noci ubytování a k tomu i transfer z letiště. Nemohla jsem bejt šťastnější, když nás vyzvedla paní s cedulkou, kde bylo napsaný moje jméno a když k ní Mára přistoupil řekla  „Tú eres Petra?“. Zasmála bych se, ale bylo to nad moje síly. Řekla jsem hola a nasedla do auta. Samozřejmě do starý ameriky. Všechno by mě strašně těšilo a vím, že bych byla nadšená, ale bohužel to nešlo. Po několika pokusech navázat se mnu konverzaci tý strašně milý paní Mára řekl, ať na mě radši nemluví, že mi není dobře a povídali si už jenom spolu. Už cesta z letiště byla naprosto nádherná (to jsem zjistila na cestě nazpátek), ale zjistili jsme, že nebydlíme ve Varaderu u moře, jak jsme si mysleli, ale asi 15 km daleko ve vesnici Boca de Camarioca, kde mi příjezdová cesta k ubytování jasně naznačovala „odtud už se nevrátíš“. Nemohlo mi to bejt víc jedno a jenom jsem doufala, že mi ty masový vrazi dají aspoň napít.

Přivítal nás Leonel v udržovaným, ale šíleně nelogicky uspořádaným domě (toho jsem si všimla i přes přivřený oči. Byl strašně milej a donesl nám na přivítanou dvě mojita. Já jsem řekla hola a šla jsem si lehnout.

Abych přiblížila, jak špatně mi bylo – po 20 hodinách na cestě, jednom přestupu a 2-3 zvracení (podle toho, jak to kdo počítá) jsem se ani nepřevlíkla, ani neumyla, ale jenom si lehla na postel, zakňourala jsem na Máru příkaz „klimatizace..“ a usnula a vzbudila se v 5 ráno místního času. Byla jsem celkem vyděšená kde jsem a co se děje a taky dost znechucená nad svým „pyžamem“. Naštěstí mi už bylo úplně dobře. Několikrát jsem nenápadně zakašlala a agresivně jsem se přetočila, abych vzbudila Máru. Díky časovýmu posunu jsem se zas tak moc nemusela snažit. No jo, jenomže co chcete dělat v 5 ráno.. Já jsem se teda rozhodně chtěla vysprchovat. Ještě předtím mi Mára prozradil, že má vlastně trochu kocovinu (?!) protože domlask i to moje mojito a pan domácí mu donesl pak ještě jedno a ještě doutník. Mojito rozhodně nechutná jako u nás, protože u nás se šetří chlastem, ale na Kubě se šetří nealkem. Takže se většina drinků míchá 1:1, někdy i víc a vyhrává vždycky alkohol. Ničemu jsme se už nedivila. Mára si užil první noc beze mě a myslím, že jsem mu ani moc nechyběla.

Kuba day 1. lavicka
Party hard první noc beze mě. Prej to byl nejlepší večer na Kubě.. 😀

Snídani jsme měli domluvenou na osmou, tak jsme se váleli v posteli, koukali na španělský kreslený pohádky (zábava) a těsně před snídaní jsme se šli projít do ulice hrůzy. Takhle poránu a s čistou myslí mi to nepřišlo tak strašný, naopak jsem si všimla, že i když jsou skoro všechny domy strašně ošuntělý a některý i polorozpadlý, je všude hrozně čisto. Ale jako tak divně-i ty polorozpadlý baráky/staveniště byly zarovnaný, nikde žádný odpadky a jedna paní dokonce zametala chodník (rozuměj prašnou cestu) před barákem. Příjemné.

Kuba day 1. ulice
Ranní procházka uličkou smrti. Na první pohled hrůza, na druhý pohled upravená vesnička.

Leonard nám udělal báječnou snídani, kafe silný jak smrt, čerstvě vymačkanou šťávu z papáji, vajíčkovou tortilu (tak říkali klasický vaječný omeletě) a strašně dobrej nasládlej chleba s máslem. Vzhledem k tomu, že jsem skoro celej předchozí den nic nejdela, jsem to zhltala a nebylo mi trapný říct si o přídavek. Dokonce nám Leonard nabídl dort z oslavy narozenin svý manželky předchozí den. Mára slušně odmítnul a já jsem si neslušně poručila kousíček. Mňam.

Leonard nám dal samozřejmě spoustu tipů, jak se dostat levně do Varadera a co tam podniknout. V 9 jsme společně vyrazili na zastávku a v 9:10 se doslova nacpali do místního autobusu, ve kterým jsme byli jediní gringové. Jak by řekl klasik – celou cestu jsem stála na jedný noze a ještě ne na svý. Autobus byl tak narvanej, že kdyby řidič prudce zabrzdil, ani by to se mnou nehlo, byla jsem zaklíněná mezi ostatní pasžéry. Pán, co byl o holi si ani nepotřeboval sednout a holí se nepodpíral – podpírali ho ostatní. Všimla jsem si zajímavého jevu – pokud přistoupila paní s miminem na ruce, nikdo jí nepustil sednout, ale natáhl ruce a ona mu to dítě podala. To nás dost pobavilo, ale evidentně je to zvykem. Navíc jsem snad neviděla ženskou s kočárkem, ale všechny ženský svoje děti tahaly normáně v ruce. Bez šátku a nostítka #strongwomen

Když jsme dorazili na správnou zastávku Leonard a nás z druhý strany autobusu zařval, že máme vystoupit. Tak jsme vystoupili a začalo pro nás dobrodružství ve Varaderu a na nejkrásnějších plážích ever 🙂

To je zatím všechno, tak čau.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s