CubaBaby Part 3: Havana Uh na na

Ve Varaderu jsme strávili jeden krásnej den, pronajali jsme si koníka s kočárem a hezky jsme se projeli, našli super restauraci, kde jsme si dali na poměry dost dobrej oběd a kochali se nejkrásnější pláží, co jsme kdy viděli. Voda byla tak průzračná a modrá, že nás z toho bolely oči. Neměli jsme ale v plánu zdržovat se dýl jak jeden den, protože jsme si to chtěli nechat jako velkou romantiku a lážo-plážo na konec dovolený. Hned na druhej den ráno jsme se chystali do Havany, od který jsme měli velký očekávání.

Vzheldem k tomu, že večer předtím jsem si lehla ve smradlavým oblečení do postele, ani jsem si nevyčistila zuby a upadla do bezvědomí, chtěli jsme si ten druhej večer užít o poznání víc. Leonel nám dal tip na úžasnej lokální podnik, kam místní chodí pozorovat západ slunce, mojita dělaj nejlíp z celý Kuby a kapela hraje a zpívá jak nikde jinde na světě. Jenom škoda, že jsme se „na chvíli natáhli“ a probudili se druhej den v 6 ráno, takže jsme viděli, slyšeli a pili uplný hovno. Asi už jsme starý, ale prostě ten spánek je báječnej..

Ráno nám Leonard udělal snídani, my si sbalili svých pět švestek a vydali se na autobus. Po 20 minutách a ve 30 stupních na přímým sluníčku nám nějaký domorodec řekl, že čekáme na špatný straně. Po přeběhnutí silnice a dalších 20 minutách nám další dobrák řekl, že do Havany nic nejede. Naštěstí na Kubě funguje „taxi colectivo“ což v reálu znamená, že ten, kdo má auto, za drobnej peníz pobere po cestě tolik lidí, kolik se jich tam vejde a jedou stejným směrem. Mára vykomunikoval od člověka, co vypadal jak masovej vrah a drogovej dealer v jednom, skvělou cenu (1 dolar na osobu) a skvělý místa – v kufru, předělaným na sedačky. Sice jsme ušetřili (a to výrazně), ale chudák Mára z toho stísněnýho prostoru měl trauma. „Taxikář“ nás nezabil, ani s náma nenaboural a vyhodil nás na autobusáku v Matanzas, na půli cesty do Havany. Nějaký jízdní řády se tu neřešej, takže musíte čekat, kdy a co přijede. Hned po příjezdu prvního autobusu jsme pochopili, že tak easy to nebude. Byli jsme svědky dost podivnýho úkazu. Přijel autobus a v momentě, kdy ještě (relativně rychle) jel a snažil se zaparkovat, se místní čekající toho autobusu začali chytat a snažili se tam narvat. Po tom, co zastavil, začali házet dovnitř svoje kabelky a div se neušlapali. No my na to koukali jak blázni a ještě s jedním německým párem, co čekal na zastávce, jsme pochopili, že jestli se chceme dostat do Havany, budeme muset mít ostřejší lokty. Už se k nám sbíhali taxikáři jak supi a snažili se o „nejvýhodnější“ cenu. Odolávali jsme dost dlouho na to, aby stihl přijet další autobus, kterej byl úplně prázdnej, měl klimatizaci a stál jeden (!!!) dolar na osobu až do centra Havany. Podařilo se nám nemožné: za 3 dolary dostat se z Varadera o 150 kilometrů dál. Bohužel touto cestou budget friendly cestování skončilo 😀

Přes webovky jsem den předem objednala ubytování kousek od centra, akorát jsme museli najít místo, kde fungoval internet, abych zkontrolovala, jestli nám to potvrdili. Místo, kde je internet, najdete snadno – je tam hodně lidí a všichni drží v ruce mobil. Ubytování nám nepotvrdili, takže jsme žádný neměli a ještě jsme padali hlady na hubu. Zalezli jsme do první restaurace a objednali si 5chodové menu. Nic tak hnusnýho jsem do tý doby nejedla, fakt. Bylo to tak hnusný a tak blbě to vypadalo, že sjem se tomu museli úplně smát a mám pocit, že se smála i obsluha. Škoda, že to nemám nafocený, stálo by to za to. Jenomže co chcete dělat v nějaký restauraci v Havaně, kde vám nechutná a vy víte, že si stěžovat můžete tak maximálně na nádraží, protože je to všem úplně jedno. Customer service level vlez mi na záda je populární po celý Kubě. Naštěstí to bylo celkem levný a byla tam klimatizace a mohli jsme vevnitř kouřit. Zabila jsem teda ten hnus třema mojitama a hned mi bylo na světě líp.

Toulali jsme se ve vedru Havanou a hledali něco, kam se uložit. Našli jsme relativně dobře (pro pochopení – všechno co na Kubě vypadá dobře, je relativní) vypadající hotel, kterej ale stál okolo 100 dolarů na noc. Vypadali jsme celkem zoufale, zželela se nás proto uklizečka a řekla, ať ji následujem. Dovedla nás za roh do dost divně vypadající čtrvti, kde seděli týpci bez trička před dveřma na židli a čuměli. Nic jinýho nedělali, jen seděli a čuměli. Uklizečka zaklepala na dveře s mřížema, otevřel týpek bez trička (překvapivě), odemkl mříž, prohlídl si nás od hlavy až k patě a mávl, jakože nám teda ten palác ukáže. Ještěže šel před náma a neviděl můj zděšenej výraz, kterej jsme neuměla skrýt. Já ani nevim, jak ten byt/dům popsat, byl to velekj bizár, co se interiéru týče. Njevíc se mi líbil plakát vystřižený hlavy Billa Clintona a havajskej věnec, pověšenej okolo něj, třicet obrázků ježíše a panenky Marie nad obří plazmovou televizí v obýváko/chodbě. Před televizí pět týpků bez trička, co koukali na nějakou ukrutně vypadající telenovelou a ani nezvedli hlavy, když jsme vešli dovnitř. Pokoj nebyl o nic míň luxusní samozřejmě. Zhodnotila jsem, že je tam aspoň čisto a funguje klimatizace, takže to berem. Stálo to 40 dolarů na noc. Rozhodně nic pro lidi vyžadující luxus a pro slabý povahy. Ještě jsme v tom neuměli chodit a nevěděli jsme, že takový ubytování je na každym rohu a nemuseli jsme se teda stresovat, že nebudem mít kde spát. Ale opravdu tam bylo čisto, byla tam koupelna a lednice a ta klimatizace a nám se hlavně už nikam nechtělo. Uklidňovali jsme se navzájem, že Kuba je bezpečná (což je pravda) a že je to v pohodě.

Hned na úvod jsme zalezli do báječnýho baru, přímo vedle nejznámější Floridity, která byla ale totálně narvaná. Tady hrála ale živá kapela, byl tam ten nejkrásnější bar s nejúžasnějšíma flaškama, co jsme kdy viděli a celkem dobrý ceny. Mojito bylo silný jak smrt, ale lahodný a skvěle namíchaný. Teď už si nepamatuju, jestli stálo 4 nebo 5 CUC, ale my se rychle opili, takže nám to bylo jedno. Chodili jsme tam pak každej večer a vlastně pokaždý, když jsme šli okolo.

Druhej den ráno jsme se jen tak toulali uličkama historický Havany, popíjeli jsme a furt se nemohli nikde dobře najíst. Od místního veksláka v košili Ralph Lauren jsme si vyjednali vyjížďku pořádným americkým veteránem, což jsme měli v plánu od samýho začátku. Protože jsme ale vyškemrali víc než 50% slevu, řidič byl epesně nasranej a vyjížďka s výkladem vypadala následovně: „V pravo je hotel“, „loď“, „náměstí“, „velká diskotéka“. Dozvěděli jsme se o Havaně opravdu mnoho. Hostorický centrum je opravdu překrásný a úplně to vidím v dobách největší slávy, jak se tam prohánějí barevný kabriolety, ženský v šátkem na hloavě a všude hudba. Bohužel tím kouzlo Havany končí, stačí zajít za roh, kde už nestojí naháněči turistů, ale jenom postávaj místní, všechny baráky jsou polorozbořený, nebo se k tomu brzo chystaj, sláva tatam. Bylo to až depresivní, jak kdyby byli všichni na drogách a neměli co dělat, tak prostě postávali nebo seděli a čuměli.

Poslední večer jsme dorazili na překrásný náměstí, plný zahrádek, živý hudby, spontánně tančících lidí a překvapivě dobrýho (a drahýho) jídla. Sedli jsme si na nejhezčí zahrádku, já si tradičně objednala krevety a mojito a hranolky a tulili jsme se k sobě a poslouchali hudbu a užívali jsme si ten okamžik.

Na Havanu jsme se strašně těšili, ale kromě historickýho centra jsme si toho moc neužili. Spousta turistických pastí, všechno celkem drahý a divný, too much koček všude, spoustu divných lidí. Každej z toho měl jinej pocit, jden pár, co jsme potkali na cestách, s námi souhlasil ve všem a další pár si zase nemohl Havanu vynachválit. Byl to rozhodně zážitek a odškrtnutý políčko na bucketlistu. Dva dny ve městě nám ale bohatě stačili a už jsme se těšili zase o dům dál 🙂

Pro dnešek to je vše, zatim čau

P.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s