Holandské historky

Spousta skvělých akcí vzniká spontánně a bez většího předchozího plánování. Spousta z nich taky dopadne díky tomu naprosto tragicky. Ne však tato. Náš výlet do Holandska jsme vymysleli asi za pět minut na zahrádce před barákem, když jsme si říkali, že bychom všichni 4 – já, Mára, Kačka a Adam, chtěli jet zase do nějakýho zábavního parku. To „zase“ se týká Máry, Kačky a Ády, protože ty se dohromady znají asi sto let a 99 let z toho spolu Adam s Kačkou chodí. Tím pádem tady samozřejmě vzniklo prostředí pro společné výlety, které absolvoval tento pár snů vždy spolu s Márou a jeho momentálníma  holkama. Coury… Ježiš, kdo to řekl, taky jste to slyšeli?

Každopádně z výletu do zábavního parku jsme vytvořili dovolenou, dohodli termín a bylo. Nebylo to úplně tak jednoduchý, strávili jsme plánováním spoustu času. Já s Kačkou jsme tím strávily hodně času. Kluci se na to klasicky vysrali. Původně jsme chtěli jet přes Polsko do Pobaltí až do Estonska. Usoudili jsme ale, že je to strašně daleko a že bychom se uhnali a stálo by to strašně peněz. Chtěli jsme jet low-budget a tak jsme se rozhodli pro jednu z nejdražších zemí Evropy. Pro Holandsko. Ty tři vobejdové tam samozřejmě už byli (ano spolu a s nějakou Markovo poběhlicí. Ano MARKOVO). Ale světe div se, já tam ještě nikdy nebyla. Ani v Amstru, ve městě hříchu a pozemského potěšení. Klukům se hned roztáhly zorničky při pomyšlení na dovolenou strávenou v Holandsku. Bylo rozhodnuto. Sesynchronizovali jsme si termíny (nejenom já s Kačkou) a už jsme se těšili a plánovali, co všechno podnikneme.

Máme hrozně moc řízků. Ne, máme málo řízků.

První zastávka na našem roadtripu, na kterou jsme se moc těšili, byl Zličín a obchodní dům Globus. Tam jsme se napakovali alkoholem, jehož značnou část stihl Mára už u auta roztřískat a po zbytek cesty smrděl jako pivo. Ne, že by mu to vadilo teda, prej je to jeho oblíbený parfém. Jak kdyby nám bylo zase 18, kufr auta jsme měli narvanej chlastem, jenom ten sortiment se za těch 12 let trochu změnil. Místo zelený, božkova a Bráníku jsme si vezli pěkně na pány basu Coron, Plzně a výběrové víno.. chichi. Nemusím říkat, že polovina svačinky, sestávající z řízků od Kačky, zeleniny a dalších dobrůtek byla snězená už před Globusem..

Okolo 8. večer jsme celkem vyřízený dorazili do pravýho německýho Gastehausu, kde se nám úplně ožralej domácí snažil otevřít dveře od pokoje, kterej, jak jsme posléze zjistili, nebyl náš. Nic nám nezabránilo ťuknout si Coronou (a pak další). Jako dospělí a rozumní lidé jsme šli brzo spát, protože jsme věděli, jak náročný den nás po probuzení čeká – den ve Phantasialandu!

Lidičky to je vám taková paráda! Doporučuju, deset z deseti, možná i jedenáct. Nejenom, že tam jsou fakt boží atrakce, ale celej ten areál je naprosto pohádkovej a boží jak pro dospělý, tak pro děti a nejvíc ze všeho pro dospělý děti (M+A). Ty tři hajzlové mě vytáhli jako první na tu nejpříšernější a nejhrůzostrašnější atrakci v celým parku! Když jsem vyšla, byla jsem tak vyčerpaná z toho, jak strašně jsem křičela, že jsem si myslela, že místo další atrakce si půjdu lehnout. Mělo to však jednu nespornou výhodu – už jsem se celej den ničeho tak strašně nebála 😀 Rozhodně nedoporučuju jet do zábavního parku o víkendu. I když je tam přes týden taky hodně lidí, rozhodně ne tolik, jako v sobotu. Na pár atrakcí jsme čekali fakt dlouho. Hrozně dlouho. Třeba hodinu a půl, a to vám pak zkazí trochu chuť. Protože ve frontě máte hlad, žízeň, začnete bejt podrážděný (kluci) a přestane vás bavit dělat si srandu z ostatních lidí. Až na tohle byly všechny atrakce fakt pecka. U pokladny byla možnost koupit si dvoudenní lístek a já si říkala, kdo by si proboha koupil dvoudenní lístek. Já! Fakt bych si koupila dvoudenní lístek a byla tam od rána do večera. K naší smůle jsme ještě vyžrali dvoudenní „pride fest“, ne že by nám vadila samotná pride (i když teda koukat na nějaký ty kreace nepřeju nikomu 😀 ), ale o to víc tam bylo lidí. No mohla bych tady o tom básnit ještě na tři stránky, ale spíš vám řeknu, ať tam zajedete s celou rodinou! Vemte auto, udělejte svačinku (dost velkou, aby vám zbylo i do parku – jídlo i pití můžete vzít s sebou a neutratíte milion jako my), zabookujte si ubytko a vyrazte. Celodenní lístek pro dospělýho vyšel na 47 EUR a samozřejmě zahrnoval vstup na všechny atrakce. Odkaz zde.

Dovolená začala tim správnym odvazem a my byli prfektně naladěný na další dobrodružství. Z Phantasialandu to bylo coby kamenem dohodil do Eindhovenu do krásnýho hotelu za městem, kde jsme stejně měli jenom přespat (a vypít většinu zásob Corony).

Dá si někdo výbornou brazilskou kávu?

V Holandsku mají prej výborný kafe, každej o něm pořád mluví a kluci už se taky nemohli dočkat, až si pro něj do nějakýho coffeeshopu skočí. Jako kafe máme v Čechách dobrý, ale v tom Holandsku prej chutná mnohem líp.
Já se ráno vzbudila a šla si zaběhat (poprvý a naposled) do toho krásnýho sychravýho a trochu mrazivýho rána a dejchala jsem tak zhluboka, abych nasála ten dokonalej čistej, borovicovej vzduch, že jsem málem omdlela. Chtěla jsem všem udělat radost a udělat snídani, poslala jsem Máru do auta pro sendvičovač a ten radost vůbec neměl. Nelíbila se mu moje snaha o udržení budget-friendly dovolený a taky to, že ho s tím sendvičovačem viděli hosti hotelu 😀 Místo aby byl rád, že má tak spořivou ženu.. pfff!

Po královský snídani (tousty s avokádem a sušenky) jsme se přesunuli rovnou do našeho apartmá v Rotterdamu, který Kačka sehnala za neuvěřitelnou cenu na Airbnb. Rotterdam i naše apartmá byli fakt úžasný. Rotterdam je krásnej, tak akorát velkej, tak akorát lidí a přitom dost obchodů i restaurací. Hned večer sjme šli objevovat místní kuchyni a proto jsme zalezli do vietnamský restaurace Little-V. Moc krásný a světový a moc pohodový místečko. Než to Kačka všechno nafotila, to jídlo bylo hnusný a studený, ale zase máme krásný fotky. Jakmile jsme přijeli do Rotterdamu, všechny nás začala hlodat myšlenka, že bychom všechno prodali a přestěhovali se do Holandska a žili tady. Jako takhle, jestli prodáme našeho Forda, tak nejenom, že si nekoupíme v tom Holandsku ani hotel na víkend, ale ještě se tam nebudeme mít ani jak dostat. O Ádově Fabii ani nemluvím. Tento nápad zůstal pouze v našich představách.  Áda s Kačkou si teda  hned ten večer našli na internetu byt ke koupi, ale Fábie před barákem pořád stojí, tak nevim no..
Rotterdam byl ve znamení dobrého jídla a pití, hraní her, nakupování a taky trochu lelkování.

Naše neplánovaná, lehce punk, easy-going dovolená s sebou nesla i pár úskalí. Třeba to, že bylo sice skvělý, že jsme neměli pevnej plán, podle kterýho bychom se museli řídit a honit se, ale na druhou stranu jsme museli každej den řešit, co teda budem dělat. A když kluci pokaždý řekli „mně je to jedno, jak chcete“, zbylo to na nás s Kačkou a ležely jsme v bookingu nebo airbnbčku. Všichni se asi zbláznili a zrovna v ten týden, co jsme vyjeli my, vyjela celá Evropa taky do Holandu a booking i airbnb nám společně hlásili 99% obsazenost. To si pak moc nevyberete. Ale jak to u dětí štěstěny chodí – ano, měli jsme štěstí.

V Amstru jsme našli krásný apartmán. Ano, pravda, byl trochu menší. Byla to teda taková trochu větší skříň. A nevešly se nám tam všechny naše věci. Vešly, ale nedalo se tam moc chodit. Kluci proto trochu špačkovali, když jsme s Kačkou trvaly na tom, aby náš nákup z Primarku byl vynesen nahoru (5 velkých tašek), abychom si mohly udělat přehlídku 😀 To holky snad chápete. Taky jsme u každý zastávky dostaly sežrat, že s sebou taháme tolik krámů, který pak kluci musí nosit nahoru a dolů jak kreténi. Přiznávám, měli jsme trochu víc věcí, ale nevím, proč bychom se měli omezovat, když jsme měli tak velký auto. A kluky, který to vždycky odtáhli… jak kreténi 😀

Tak kde jsou ty děvky

Amstr mě naprosto nadchnul. Strašně krásný místo s báječnou atmosférou. Pravda, lidí bylo hodně a chyba byla, že jsme si nepůjčili kola, protože jsme toho nachodili nesmysl a bolely nás nožičky. Hrozně se mi líbily zapadlý uličky, kanály, lodičky, kavárny a restaurace. Škoda jen, že to byly dva nejstudenější dny, který jsme na celý dovolený zažili. Trochu poprchávalo a to nás samozřejmě vždycky zahnalo do nějakýho baru nebo kavárny a bylo. Mezi highlighty rozhodně patřila foodhalle, ve který jsme strávili asi tři hodiny, všechno snědli a hlavně všechno vypili. Potom jsme se museli opatrně vypotácet na ulici a po cestě trochu vystřízlivět.
Jak říkám, všichni už v Amstru byli kromě mě a já chtěla vědět, co je to ten red light district. No je to boží 😀 Byla jsem teda trochu nasraná, protože ty dámy za sklem byly mnohem hezčí, než jsem si představovala a nevěděla jsem, kam mam koukat dřív, jestli na holky nebo hlídat Máru, kam kouká. Každopádně mě překvapily davy turistů, který šly taky na kukajdu. Jako turisti dobrý, ale půlka z nich byli důchodci a hlavně starý babči, který chodily sem tam a já se bála, že některou z nich uvidím, jak jde dovnitř. To bych už nikdy neměla klidný spaní. Brrrr.
Kačka, milovnice jídla, nás tahala všechny po různých kavárnách, což lahodilo jazýčku, ale nelichotilo postavě. Většinu dovolený jsme byli všichni přežraný k prasknutí a já přibrala asi 4 kila, který se teď snažím pracně shodit. Díky Kačí. No a Kačka měla zase fajn nápad, jít do kavárny na „nejlepší jablečnej koláč“. Byl to ten nejlepší jablečnej koláč, ale vážil asi půl kila a já si musela rozepnout knoflík od kalhot už v půlce jeho konzumace. Stala se tam další věc, za kterou očividně může Kačka (protože nás tam dotáhla). Bylo tam spousta holubů a já holuby fakt nesnáším, ba se jich až bojím a tyhle moje fobie dost často nenajdou pochopení u ostatních. Nicméně… To si to tak z posledních sil futruju koláček a najednou koutkem oka zahlídnu zběsilej pohyb. Bylo to holubí křídlo. Představte si, že si mi sedl holub na hlavu. Normálně vzlítnul a přistál mi na hlavě. Jako takovej jekot, co jsem tam spustila, jen tak někdo nezažil. Spadla jsem ze židle přímo na kolena a zuřivě mávala rukama. Holub samozřejmě hned odlít, ale o zábavu jsme měli po zbytek dne postaráno. To se mi fakt ještě nestalo. Takže až se zase bude někdo (Marku) divit, proč se bojím koček a holubů, tady má odpověď.

Amstr jsme prochodili křížem krážem, chtěli jsme zažít i nějakou boží párty plnou tance až do rána, ale protože jsme už starý a rozmazlený, zavolali jsme si Uber a jeli na apartmán hrát hry a pít Coronu.

No ale houseboat to není

Njevětší prekérka nastala při odjezdu z Amstru. Zde právě nastala ta trhlinka v našem whatever-the-fuck-we-want-to-do plánu. Nevěděli jsme co. Věděli jsme, že chcem barák a přírodu, ale na netu bylo asi pět baráků, z toho pět příšerných, jeden barák někdě v prdeli a jeden houseboat. Prohledali jsme celej web, ale nic jinýho jsme nenašli. Museli jsme se rozhodnout – buď dům někde nikde anebo houseboat ještě dál. My s Adamem byli jednoznačně pro houseboat, protože jenom sráči jsou v Holandsku a nebydlí na houseboatu. Ale byli jsme přehlasováni a nedalo se nic dělat, než porážku se ctí přijmout. Nevím jestli se ctí, ale přijali jsme to. A udělali jsme dobře. Ten barák byl fakt boží. Krásnej, prostornej, s posilovnou, hernou a saunou, obří zahradou a Netflixem jenom pro nás. Jako a ta vesnice… to byla naprostá nádhera. Vůbec jsem nepochopila, kde jsme se to ocitli, ale předpokládám, že to byla nějaká osada vesnických milionářů, který měli třeba zahradu plnou srnek. Protože mít psa je mainstream. Je dost možný, že jsem svým nadšením vlastně pro cokoli všechny dost srala, ale já se tý nádhery nemohla nabažit. Všem se to strašně líbilo a i Adam uznal, že „sice houseboat to neni, ale je to super“. Potichu. A jenom přede mnou.
Hráli jsme ping pong, air hockey, smažili se v sauně a kochali se výhledem. Taky jsme koukali na Přátelé a hráli Osadníky z Katanu. Nevím už kdo vyhrál, ale vím, že většinou se na prvním místě střídala Kačka s Márou, Adam byla pak vždycky předposlední a hádejte, kdo byl poslední.. Ale to je tak vždycky a mě už to začíná pěkně srát. Asi si najdu nový kamarády.

Poslední zastávka v Utrechtu mě stála nabíječku na telefon, která jako jediná fungovala. Ach jo. Ale bylo to tam taky hezký. A konečně jsme s Márou jeli na projížku lodí kanálem! To byla vlastně jediná chvíle, kdy jsme se rozdělili a Kačka s Adamem si šli po svých, kanál jim asi nebyl dost dobrej (a šli určitě někam něco jíst) a my si užívali svěží vánek na palubě.

Závěrem: Holandsko nás strašně nadchlo. Hrozně se nám tam líbilo a v příštím životě tam chceme určitě žít. Týden utekl jako voda a my jsme neradi jeli zase domů. Příště bych chtěla k moři a na houseboat prosím pěkně. Jo a kafe maj fakt dobrý.

To je zatim všechno, ještě se podívejte dolů na fotky.

Čau,

Péťa.

PS1: Můžete mě a moje příhody taky sledovat na Instagramu jako @toosweetnothings a když budete mít štěstí, třeba mi zase někdy přístě přistane holub na hlavě a někdo to zdokumentuje.

PS2: Pokud by měl někdo v plánu jet taky Tour de Netherlands, nechť se mi ozve a já mileráda sepíšu dobrý místa a kavárny a tipy na cestu.

2 Replies to “Holandské historky”

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s