Poporodní psychika

Po hodně dlouhé době jsem se rozhodla napsat článek na blog a hned takhle zhurta 😀
Ale stejně jako já, se i tento blog vyvíjí ❤

Myslím, že každá žena se po porodu více či méně změní. Co vidím kolem sebe, tak spíš více 🙂 Najednou je vše jiné, nové, názory se mění ze dne na den, máme víc pochopení pro to, co jsme si říkaly, že nikdy dělat nebudeme a naopak opouštíme od předsevzetí, které jsme si daly. To vše se dá tak trochu předpokládat, i když samy sebe často překvapíme. 

V těhotenství se nejvíc připravujeme na porod. Přirozeně. Nejvíc o tom zjišťujeme, čteme, díváme se na YouTube, ptáme se kamarádek a maminek, jaké to měly ony. A jak moc to bolelo? A jak dlouho to trvalo? Vybavujeme pokojíček, připravujeme postýlku, pereme oblečky, těšíme se “kdy už tady bude”. Ale myslím, že málokterá z nás se vlastně zajímá o období “až tady bude”. Já to alespoň tak měla. Nikdy by mě nenapadlo, že s příchodem vytouženého dítěte s ním přijde i poporodní deprese. Že se všechny hormony zblázní jak šílený a já nebudu vědět, čí vlastně jsem. Tělo jsem po císaři měla v jednom ohni a nechápala, jak maminky, které rodily taky císařem ve stejný den jako já, už můžou chodit po chodbě. Já se nemohla ani otočit bez toho, aniž by mi vyhrkly slzy do očí. Cesta do koupelny pro mě byla pokaždé procházka peklem. Na záchodě jsem kolikrát brečela. “Hlavně se musíš sprchovat”, “hlavně choď, to ti pomůže”. Tyhle rady mi hučely v uších. Věděla jsem, že musím a snažila se každou hodinu vstát a jít kolem postele. Vašíka jsem nemohla asi 14 dní přebalit. Nemohla jsem si ho pořádně pomazlit. Kojení bylo bolestivé a mlíčko nikde, Vašík už měl chudáček hlad. Po prsou jakoby mi jezdil ostnatý drát. Všechno tohle se děje novopečený mámě, která má neustále na krajíčku. Ani si nepamatuju, jestli za mnou v porodnici byl nějaký psycholog, který by se mě zeptal, jak se mám. Možná, že ano, ale v tom prostředí a rychlosti by se mi stejně nechtělo se svěřovat. Kdyby ke mně někdo přišel, nějaký “odborník”, sedl si ke mně, chytil mě za ruku a zeptal se “jak se máš”, byla bych za to strašně vděčná, kdybych věděla, že mě bude poslouchat, že mi řekne, co se se mnou děje, že je to normální.. Zmítala jsem se mezi pocitama naprostého štěstí a úplného zoufalství. Byla jsem v sedmém nebi, když jsem viděla Máru, jak přebaluje Vašíka, jak se s ním mazlí, jak se stará o mě, hladí mě, konejší mě, uklidňuje, mění pode mnou krvavý podložky. Večer jsem pak brečela ve sprše, nemohla jsem zprocesovat všechny ty pocity. Bavím se tady zatím o pobytu v porodnici, o šestinedělí, který je opravdu náročný i pro maminky, který hormony a psychika tak nesemlela. Mám spoustu věcí už v mlze, ale pamatuju si častý pocity zoufalství, že se takhle budu cítit pořád. Po příchodu domů jsem začala číst spoustu článků, spoustu příběhů a pořád hledala na internetu téma poporodní deprese. Nebyla jsem na to vůbec připravená. Spousta žen mi psala, že se to zlepší, že to odezní.
Je to mnohem lepší. Už s tím dokážu víc pracovat, už to dokážu přijmout a už vím, že když se mi chce brečet, tak brečím. Není to nic příjemnýho vám řeknu. A naprosto si uvědomuju, že já o opravdovou depresi jen tak zakopávám, že (díkybohu) opravdovou depresi neznám. Ale co vám budu povídat, je to k posrání.

Pod poporodní depresí si většina lidí představí ženu, která se odmítá smířit se svojí novou rolí matky. To je taky samozřejmě jeden z možných příznaků, já ale takové pocity vůbec neměla a nemám. Když to na mě přijde (je to nárazově, někdy to trvá deset minut, někdy několik hodin) cítím velkou úzkost, strach ze všeho a o všechno. Vždycky jsem byla citlivá, někdy trochu přecitlivělá, empatická, teď to nabralo ale úplně jiný rozměr. Cítím často strašnou lítost. Je mi líto všech, opuštěných dětí, starých lidí, pána v tramvaji, zatoulaného psa. Minule jsem se rozbrečela, protože sousedův syn plakal, že si nechce vzít šálu. Je to někdy až komický :). 

Mám pocit, že mám najednou tíhu celého světa na ramenou. Nemůžu se ani dívat na zprávy. Spousta věcí mi nedá v noci spát. Doslova. Kolikrát se mi stalo, že jsem nemohla hodiny usnout, protože jsem myslela na opuštěné děti. A strašně se bojím o Vašíka. Vím, že ten strach o děti je normální, ale já to neznala 🙂 

Není jednoduché o tom mluvit, není jednoduché takové věci přiznat, ani před těmi nejbližšími. U nás se na psychické zdraví nikdy nekladl velký důraz a pro spoustu lidí je ještě pořád nějaký psychický problém spíš slabina a osobní selhání. Není to selhání, psychická pohoda je stejně důležitá jako fyzické zdraví. Zlomená ruka se za pár týdnů uzdraví, šrámy na duši se někdy nedaří uzdravit celý život.

Já jsem děsně šťastný člověk. Mám víc, než o co můžu žádat a uvědomuji si to každý den. Mám zdravého a naprosto úžasného syna, milujícího manžela, báječné rodiče a přátelé, kteří tu jsou pro mě. A všechno si to do sytosti užívám. Nepíšu tohle všechno proto, abych si stěžovala. Naopak, píšu to proto, že vím, že je těžké si postěžovat, že je těžké přiznat, že občas ve sprše brečíte, že si občas nevíte rady, že nedokážete kontrolovat svoje emoce a pocity, že byste strašně chtěly, abyste někomu mohli všechno říct, ale stydíte se, nebo vám to přijde “blbý”. Nejste v tom samy. Naštěstí se poporodní deprese začíná řadit mezi běžná témta u nastávajících i novopečených maminek a vznikají organizace, které získávají na podpoře a oblibě. Sama jsem oslovila Úsměv mámy, aby se mi dostalo pomoci a abych i já pomohla ostatním ženským, které potřebují pomoc, ať se jedná o cokoli. Občas pomůže jenom ta upřímná otázka “jak se máš” nebo pocit, že v tom člověk není sám. 

Pokud to čtou nastávající maminky, nechci nikoho děsit, třeba se s něčím takovým vůbec nesetkáte. Ale co bych za to dala, kdybych si o tomhle tématu přečetla něco dřív, než jsem porodila. Kdybych měla trochu hlubší znalosti, nebyla bych tak překvapená a vyděšená “co se to děje”. 

Myslím na vás všechny, které teď s něčím bojujete, jste smutné, nešťastné nebo si nevíte rady. 

Mít dítě je ten nejkrásnější dar a všechny nejúžasnější věci v životě s sebou přinášejí i ty největší výzvy ❤

2 Replies to “Poporodní psychika”

  1. 
    Dobrý den, dlouho se odhodlavám Vám napsat, ale ráda bych, aby si můj příběh přečetla třeba ňáka maminka, která v tu chvíli bude vědět,že to co prožívá je normální a bude to jednou dobré. Na Instagramu to téma otevíráte a ja cítím, že je osvěta téhle problematiky pro Vás stejně důležitá, jako se stala pro mě.
    Začala bych tím, že s manželem jsme se o miminko dlouho snažili. Dvě čárky na těhotenském testu bylo velké požehnání a radost, kterou jsme už snad ani nečekali. Celé těhotenství jsem měla nádherné, nebylo mi špatně, vypadala jsem dobře, do posledního dne jsem běhala po venku a překypovala energií. Porod byl také pěkný, bez velkých komplikací.
    Malý přišel na tenhle svět, my jsme propluli oddělením šestinedělí,kde byli všichni také bezvadní, nešlo nám jen trochu kojení, ale to se prý doma rozchodí,protože malej má náběh na žloutenku. Vše zalité sluncem.
    Přišli jsme domů a najednou bylo vše naruby. Náš pes na malého špatně reagoval,takže jsme ho museli odvézt k rodičům, syn začal hodně brečet a mně začal kolotoč. Najednou nebylo nic tak, jako dřív. Všichni byli nadšeni z malého a neustále mi říkali, jak musím být strašně šťastná. Ty bláho a já nebyla. Najednou jsem byla máma, nebyla jsem partnerka, jako dřív pro svého muže, byla jsem uzlíček s hormony na horské dráze. . Ta změna v tu mámu byla strašně rychlá a ty nároky na mě strašně vysoké. Aspoň tak jsem to cítila. Jsem hodně sensitivní,tak jsem čekala, že porod a následné držení dítěte v náručí bude to nejvíc, co jsem doposavad zažila. A ono ne. Neměli jsme doma milovaného psa a místo něj doma neznámou bytost. Věděla jsem, že ten malý uzlíček mám ráda, ale nebyly to emoce,které mi mé okolí neustále podsouvalo. A to byla první vlaštovka mého stavu. Začala jsem o sobě pochybovat. Situaci nepomohlo to, že syn nebrečel protože měl prdy, ale proto, že byl hladový. Musela jsem začít přikrmovat umělým mlékem. Abych si ho neodstavila, tak jsem vše dělala přes stříkačku, do toho jsem vždy i odsávala své mléko a z kojení se stalo strašně martirium. Můj svět začal mít víc starostí, než radostí. Bála jsem se komukoliv cokoli říci. To že nemám ráda syna tak, jak si okolí myslí,že ho ráda mám? Kladla jsem si dokola otázku, co že je špatně, že své dítě nemiluji, když všechny matky na Instagramu,které porodili stejně, dávají fotky u kterých píšou jak je to nehynoucí láska atd.
    Trápila jsem se čím dál tim víc.
    Až jednou večer jsem to vybalila na svého muže. Zůstal na mě koukat a já se zhroutila. Pevně mě objal, ale nevěděl,jak mi pomoci. Opakování,že to bude dobré k ničemu nevedlo. Věděla jsem, že na tom musím zapracovat sama. Začala jsem hledat články o poporodních depresích a různé organizace, které by mi mohly na dálku pomoci. Strašně moc mi pomohl článek od Vás. Konečně někdo, kdo řekne,jak to opravdu je a nemá mateřství zalité Sluncem.
    Postupně jsem zjišťovala, že v tom nejsem sama a to co se mi děje, se stává často, jen se o tom moc nemluví. Místo masáže v podobě chození na předporodní kurzy by se mělo probírat to, co není přirozené, jako porod- ale co dělat v šestinedělí, jak se srovnat s roli matky atd.
    Nakonec jsem se odhodlala napsat email do Úsměv mámy. Byl krátký, ale výstižný. Přišla mi ve tři ráno naprosto obsáhlá odpověď na mé trable, v které jsem se našla. Takové ujištění, že jsem dobrá máma, ikdyž nemám vše na prvou, slyšet,že to někdo taky prožil a mluví z vlastní zkušenosti, bylo jak pohlazení po duši. Spadl mi kámen ze srdce. Četla jsem si email stále dokola. Druhý den, měl syn zase brečavý večer a já už nevěděla, co s ním. Vzala jsem si ho k sobě do postele, nabídla mu prso, přitiskla si ho k sobě a oba jsme usnuli. Probudili jsme se jako noví, oba. Ze mě spadla nervozita a pochybnosti, ba co víc. Najednou tam byla ta hormonální exploze v podobě zamilovanosti. Až když se ke mně ten uzlíček přitulil a usnuli jsme tělo na tělo. A syn najednou začal pořádně jíst a už nepotřeboval dokrmovat.
    Zamyslela jsem se nad sebou a zjistila jsem, že s žádným chlapem jsem nezažila lásku na první pohled, tak holt ani s tím mým malým. K zamilovanosti a lásce jako trám, jsme se museli propracovat. A myslím, že je to normální. Proto maminky nebuďte smutné, pokud ten ohňostroj nebudete mít hned. Slibuji, on jednou přijde!
    Peťo promiňte,že Vám to píší sem, ale na IG by to bylo rozcrcané.
    S láskou Terka.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s