Jak přežít šestinedělí

Milé ženy,

po menší diskuzi na Instagramu jsem se rozhodla, sepsat něco o tomto prazvláštním, báječném a šíleném období. Nevím, zda se o šestinedělí málo mluví, nebo je to spíš způsobeno sladkou nevědomostí prvorodiček, nebo je to prostě nepřenositelná zkušenost, protože i kdyby nám o tom vyprávělo tisíc kamarádek, musíme to zažít, abychom pochopily.. Je mi jasné, že spousta novopečených maminek proklouzne šestinedělím mrknutím oka a krom lehčí rekonvalescence ničím netrpí. Spousta z NÁS a nebojím se říct většina, ale šestinedělí tak trochu protrpí. Hormony na horské dráze, tělo, které nám nepatří, návštěvy, které nikdo nezval, spánková deprivace a k tomu všemu úplně cizí človíček, který závisí jenom na nás a my si kolikrát ještě nejsme jisté, že ho tak docela milujeme, alespoň ne tak, jak jsme si myslely, že budeme.

Toto je MŮJ PŘÍBĚH a pár mých tipů, jak těch prvních pár týdnů „přežít“ co nejlépe.

Přiznám se na rovinu, mně dalo šestinedělí zabrat. Nechci to uměle dramatizovat, spoustu věcí je už zapomenuto a už nejsem ani tolik razantní v názoru „druhý dítě nepřipadá v úvahu“. Ale bylo to psychicky i fyzicky nejnáročnější období, jaké jsem kdy v životě zažila. Hormony se mi zbláznily, v jednu chvíli jsem se cítila tak šíleně moc šťastná a za pár minut jsem cítila strašlivou úzkost, která mi svírala hrdlo. A já jsem si neuměla poradit ani s tou úzkostí, ani s tím strašným štěstím, obojí mě vyčerpávalo. Z porodnice jsem si odnesla kromě toho malého zázraku i poporodní blues. Více o tom píšu v předchozím článku. Tělo jsem měla jako v ohni a s novou rolí jsme se samozřejmě taky potřebovala nějak vypořádat. Celé šestinedělí se prolínalo bilancováním, přemýšlením, pochybováním i výčitkami. Zpětně si říkám, že to přece nebylo tak hrozný. Měla jsem doma celou dobu manžela, který zastal všechnu péči o mně i o prcka, komfort, pohodu a zlatý dítě, který skoro vůbec neplakalo. Neměla jsme přece nárok cítit se pod psa. A stejně jsem se pod psa často cítila. Chci tím vším říct, že to všechny máme nebo jsme měly jinak, ale že šestinedělí prostě není žádná prdel a není radno ho podcenit. Zde je tedy pár skromných tipů na to, jak tím proplout, připravit se a hlavně si to co nejvíc užít, protože to fakt strašně letí a takhle maličký ty děti jsou jenom na pár vteřin. Pro mnohé díkybohu 😀

*UKLIĎTE SI – pro mnohé nijak převratná rada, v posledním trimestru hnízdění v plném proudu, všechno vyprané, roztříděné, nachystané. Když jsem byla v porodnici, naše mamky šli k nám domů a celý den strávily úklidem. Když jsem přišla domů, cítila jsem se jako v hotelu. Všechno čisté, voňavé, srovnané, převlečené peřiny, uklizená koupelna, vypráno. Dokonce umyly okna a vypraly závěsy. Vzhledem k tomu, že jsme se těch několik týdnů skoro nehnuly z gauče, vydrželo uklizeno opravdu dlouho a bylo to k nezaplacení. Nepřepínejte se, ale zapřáhněte manžela, babičku, mámu, kámošku, nebo si pozvěte paní na úklid, která udělá i ty věci, do kterých se vám nechce. Opravdu není nic lepšího, než přijít z porodnice do krásného, čistého bytu. Jenom si vzpomeňte, jak je vám dobře na duši, když si lehnete do čerstvých peřin, nebo když konečně vydrhnete koupelnu. Pohladí to po duši, a to my po návratu domů potřebujeme!

*MĚJTE VŠECHNO PŘIPRAVENÉ PRO MIMINKO – nespoléhejte se na nákupy na poslední chvíli, nemusíte toho mít mraky, ale základní výbavičku mějte připravenou, uklizenou, umytou, vyprané oblečky a balík plen. Může se to zdát jako prkotina, ale nejedna nastávající se budila v 9. měsíci hrůzou z toho, že nemá to a tohle. Opět je to něco, co oceníte, až se vrátíte z porodnice a budete vědět, že „všechno máte“. Hormony s vámi můžou zacvičit a chybějící balík plen ve vás může vyvolat lítost. A to my nepotřebujeme 🙂

*NAKUPTE SI – středem pozornosti a vesmíru je samozřejmě miminko, ale stejně důležitá je i máma! Zkontrolujte stav spíše a není od věci si udělat si před odchodem do porodnice zásoby potravin, které se nezkazí a drogerie, která by mohla dojít. Nechcete jít z porodnice do Lidlu a do DMka pro toaleťák.

*UVAŘTE SI – jak říkám, já měla luxus, že s námi byl manžel celou dobu a nakupoval, vařil, dělal svačinky. Dokonce obě mamky, krom toho, že uklidily, ještě navařily a nechaly nám v lednici jídlo na dva dny. Ne každý má ale to štěstí, že. Uvařte si pár jídel, které si zamrazíte a pak můžete jednoduše rozmrazit v mikrovlnce. DámeJídlo je sice super, ale leze do peněz a garantuju, že pátý den už nebudete vědět, co si objednat. Super věc je hovězí vývar zamrazit na porce do pytlíku/krabičky. Dodá vám energii a zasytí.

*ČTĚTE A PTEJTE SE – jestli jste v očekávání a čtete tenhle článek, děláte dobře, protože se zajímáte, co bude „po“. Pokud se ocitnete na té hormonální horské dráze a pokud váš vaše emoce překvapí víc, než jste kdy čekala, zjistíte, že je vlastně jedno, jaký druh kočárku máte doma a jakou kosmetiku pro dítě jste koupila. Je dobré být připravený a mít informace i o těch ne moc příjemných věcech jako je poporodní deprese, břišní diastáza, krvácení, zánět prsu apod.

*DOMLUVTE SI LAKTAČNÍ PORADKYNI – tolik problémů s kojením, tolik pláče, slz, špatných informací, nesprávných technik, rozkousaných bradavek. Ughh, já vím. Taky jste si myslely, že kojení je naprosto přirozená věc? Je, ale není jednoduchá. Taky jsem vůbec nevěděla, jak se to dělá, v porodnici jsem u kojení brečela, a to jsem díkybohu němka žádný zánět. jen jsem prostě nevěděla, co a jak. Doma jsem nelenila a zavolala laktační poradkyni, ta přišla hned druhý den a zachránila nám život, prsa a kojení. Věděli jste, že skoro každá (!!!) žena může kojit? Jen to chce vědět jak, co dělat, co nedělat. Spousta žen kojení vzdá, protože se nevytvoří mléko, dostanou zánět a tak dále a tak dále. Většina z nich to potom berou jako obrovské selhání a samozřejmě nemusím dodávat, co se asi děje s psychikou čerstvé maminky, která má pocit, že nedokáže nakrmit své dítě, že selhala. Tolik žen o službách a výhodách laktační poradkyně ani neví. Navíc je možné to proplatit pojišťovnou. Sledujte duly a laktační poradkyně na instagramu/facebooku, zeptejte se ve své porodnici, svého gynekologa. Tenhle bod zvýrazňuji dvakrát!!!!

*ROZMYSLETE SI NÁVŠTĚVY – v korona době s tím nebudete mít tolik problémů, protože je to vyřešeno za vás-žádné návštěvy, alespoň v porodnici ne. Taky vám vždycky připadalo normální pozvat celou rodinu včetně strýčků a tetiček do porodnice? Návštěvy každý den! taky mi to přišlo zvykem. NE!!! Za mě jedno velké ne. Já jsem rodila v koroně a návštěvy k nám nemohly a já jsem za to byla vděčná. Pokoj v porodnici je od 6 od rána do 3 odpoledne jak průchodˇák, uklízečka, vizita, sestra, rehabilitace, zase uklízečka, jídlo, pediatr, jídlo, uklízečka. Když to všechno ve 3 skončilo, nedokázala jsem si představit, že by za nám ještě někdo měl přijít. Byla jsem vyřízená. To samé s návštěvami doma v šestinedělí. Moje rada zní – upozorněte své blízké na to, že nevíte, jak se budete cítit a že jim dáte vědět, zda o návštěvy budete stát. Nebojte se říct ne, dá se to říct laskavě, a to i svým nejbližším. Ano, všichni se na miminko strašně těší a asi neodmítnete návštěvu rodičům, ale třeba vám bude jedna stačit. Miminko si užijí pak až do aleluja. Nás v šestinedělí navštívili po dvou návštěvách oba rodiče a jednou nejbližší přátele. Bylo to tak akorát. Užili jsme si to.

*NASTAVTE SI PRAVIDLA – viz předchozí bod. To, že vám tchýně říká, že je to pro vás dobré ale byste měla tohle a tohle, to si myslí ona, ale vy si to myslet nemusíte. Nastavte si pravidla už v těhotenství, vyhnete se nepříjemné konfrontaci, která vám na psychice nepřidá. Já jsem třeba poprosila obě mamky, aby mi nic nekupovaly a kdyby chtěly, ať se mě zeptají. Vysvětlila jsem jim, že si chci vše vybírat sama a že nechci mít byt plný blbostí, které nevyužiji. Až na výjimky poslechly 😀 Vím, že babičky (mě se to až na výjimky netýká :D) občas mají pocit, že ví všechno nejlíp, že to dělají pro vaše dobro a že vám pomáhají. Vy takový pocit mít nemusíte, jemně je na to upozorněte.

*ŘEKNĚTE, CO PŘESNĚ CHCETE – „umyjte si ruce a nedávejte mu pusu na obličej“, takhle jsem vítala návštěvy u nás doma 😀 Všichni to chápali a já byla v klidu, nemusela jsem být v tenzi z toho, že někdo ocumlává moje dítě. Ne každý je tak asertivní a vím, že někomu se říká to, co chcete těžko, ale strašně se vám uleví. Když nechcete, aby babička vozila, řekněte jí to. „Necítím se ještě na to, abych byla bez malého, nezlob se.“, určitě to všichni pochopí.

*MĚJTE PARŤÁKA – nabízí se samozřejmě přítel, manžel, ale i máma nebo tchyně. prostě někdo, komu můžete říct své obavy, nebo kdo může být prostředník vašich přání. Třeba když chcete vyjádřit svoje obavy, ale nechcete konfrontaci, řekněte manželovi, ať své mamince řekne, že nemá chodit 😀 Jste z obliga a navíc dostanete, co chcete 😀

*ODPOČÍVEJTE – ne každý to umí! Dovolte svému tělu odpočinek, který si zaslouží, i když jste rodila 30 minut bez nástřihu a cítíte se skvěle. Tělo vám za to později poděkuje. Nikam nespěchejte, koukejte na seriály, čtěte si, věnujte se sobě. Samozřejmě za předpokladu, že jste prvorodička a máte hodné miminko :). Pokud máte už doma děti, zkuste se domluvit s babičkou, aby vám je občas pohlídala, abyste měla čas na nového člena rodiny, na spánek, na nicnedělání.

*BUĎTE SPOLU – miminko je stále přivyklé na hluk z dělohy, jen tak něco ho nevzbudí. Nemusíte ho mít v ložnici, „aby mělo klid“ a vy mohla mít puštěnou televizi. Buďte spolu, mějte ho v hnízdečku na gauči, v lehátku v kuchyni. Chce a potřebuje vás vidět a síti a slyšet váš hlas a vy zase potřebujete vidět jeho, obzvlášť pokud k sobě pořád hledáte cestu.

*CHOĎTE NA PROCHÁZKY – až vám tělo dovolí, běžte ven. Nemusí to být na dlouho, ale čerstvý vzduch dělá divy, navíc změna prostředí je taky žádaná.

*NESTYĎTE SE ZA SVÉ POCITY – je to strašně těžké. Sama nevíte, co se sebou, neumíte popsat, co se děje a možná jste z toho sama vyděšená. NEJSTE SAMA. Neděje se to jenom vám. Děje se to v různé míře skoro každé ženě po porodu, nestyďte se za to. Většina mužů to nechápe, ne protože by byla necitlivá, ale protože to nikdy nezažili, neví jak reagovat, neví, jak pomoct. Nečekejte pomoc, ale chtějte pochopení. Vysvětlete doma, že se necítíte dobře, že s vámi cvičí hormony, že potřebujete všechno zpracovat. Nemusíte každému na potkání vyprávět, že procházíte poporodním blues, ale nestyďte se za to, nepotlačujte své pocity a buďte k sobě upřímní.

*VYHLEDEJTE ODBORNOU POMOC – pokud si nevíte rady, nevíte kudy kam a cítíte, že to samy nezvládnete, obraťte se na odborníka. Není na tom nic „velkého“, strašného, ani nic, za co byste se měly stydět. Naopak. Stejně jako u problémů s kojením a nevyhledání laktační poradkyně, i nezahojená poporodní psychika zanechá šrámy na duši, výčitky a strašně moc problémů. Strašně mě štve, že se v dnešní době a v Čechách nedbá n psychické zdraví stejně jako na to fyzické. Potom má spousta lidí pocit, že selhalo, že vyhledalo odbornou pomoc. Naopak, selhání může přijít ve chvíli, kdy ji nevyhledáte. Zeptejte se svého gynekologa, praktika, v porodnici, zapátrejte na internetu a najděte adekvátního psychologa. Můžete se obrátit na různé spolky zabývající se poporodní depresí. Já sama jsem měla pocit, že vyskočím z vlastní kůže a proseděla dny na internetu, četla články, četla příběhy žen, které si prošly tím samým a obrátila se na ženský ze spolku Úsměv mámy. Hrozně mi to pomohlo, už jenom ten pocit, že jsem udělala ten krok, že jsem se svěřila, že jsem prostě věděla, že kdyby něco, mám se kam obrátit. Dbejte na svou psychickou pohodu.

*OBKLOPTE SE POZITIVNÍMI VĚCMI – v dnešní době tahle rada dostává úplně jiný rozměr, co? 😀 Vykašlete se na všechny tatary, porodní báby a bůhví co ještě z Osvětimi a přečtěte si radši Harryho Pottera. Něco, co víte, že vám udělá dobře na duši a navodí prostě pohodu (tady se nabízí reklama na můj román Všechno nejlepší, Anno :D). Podívejte se po stopadesáté na Bridget Jones. Nedívejte se na zprávy a vůbec, vyhněte se všemu, co by vás mohlo rozhodit, a že toho bude :D.

*PŘIJMĚ TE TO – pokud na vád dolehla větší úzkost, depka, nebo se zmítáte v emocích, nepotlačujte to, nesnažte se to za každou cenu vyřešit, prostě to tak je, nebojujte s tím. Pokud chcete brečet, brečte, jestli jste unavené, běžte spát. Nelynčujte se za nepohodu, kterou momentálně prožíváte, není to vaše vina a věřte mi, bude líp! ❤

Doufám, že vám to trochu pomohlo, pomohlo se zorientovat a možná i získat nové informace. Pamatuju si, jak jsem ve chvílích největší úzkosti myslela na všechny ženský, který si prochází něčím podobným, ale který nemají takový štěstí, jako já – milujícího manžela, zdravé dítě, hodnou rodinu, stabilní zázemí. A i mě, když jsem měla všechno, co jsem si kdy mohla přát, to srazilo na kolena. Myslela jsme často na svojí mamku, která mě měla v 19, za totáče, v Sokolově, s tátou, kterej nebyl často po ruce. Obdivuju ji ještě víc, protože teď už spoustě věcem opravdu rozumím ❤

Držte se, ženský, bude líp, opravdu! Já si to nemyslela, myslela jsem si, že mi ten pocit sevřeného hrdla a neštěstí, který jsem viděla všude kolem zůstane. Nezůstalo. I když psychika je pozměněná a navždycky zůstane, už s tím umím líp pracovat a s něčím prostě nebojuju. Nestydím se za to.

Tak čau

Péťa ❤

Na závěr sem vkládám dopis, co jsem dostala od Terky.

Dobrý den, dlouho se odhodlavám Vám napsat, ale ráda bych, aby si můj příběh přečetla třeba ňáka maminka, která v tu chvíli bude vědět,že to co prožívá je normální a bude to jednou dobré. Na Instagramu to téma otevíráte a ja cítím, že je osvěta téhle problematiky pro Vás stejně důležitá, jako se stala pro mě.
Začala bych tím, že s manželem jsme se o miminko dlouho snažili. Dvě čárky na těhotenském testu bylo velké požehnání a radost, kterou jsme už snad ani nečekali. Celé těhotenství jsem měla nádherné, nebylo mi špatně, vypadala jsem dobře, do posledního dne jsem běhala po venku a překypovala energií. Porod byl také pěkný, bez velkých komplikací.
Malý přišel na tenhle svět, my jsme propluli oddělením šestinedělí,kde byli všichni také bezvadní, nešlo nám jen trochu kojení, ale to se prý doma rozchodí,protože malej má náběh na žloutenku. Vše zalité sluncem.
Přišli jsme domů a najednou bylo vše naruby. Náš pes na malého špatně reagoval,takže jsme ho museli odvézt k rodičům, syn začal hodně brečet a mně začal kolotoč. Najednou nebylo nic tak, jako dřív. Všichni byli nadšeni z malého a neustále mi říkali, jak musím být strašně šťastná. Ty bláho a já nebyla. Najednou jsem byla máma, nebyla jsem partnerka, jako dřív pro svého muže, byla jsem uzlíček s hormony na horské dráze. . Ta změna v tu mámu byla strašně rychlá a ty nároky na mě strašně vysoké. Aspoň tak jsem to cítila. Jsem hodně sensitivní,tak jsem čekala, že porod a následné držení dítěte v náručí bude to nejvíc, co jsem doposavad zažila. A ono ne. Neměli jsme doma milovaného psa a místo něj doma neznámou bytost. Věděla jsem, že ten malý uzlíček mám ráda, ale nebyly to emoce,které mi mé okolí neustále podsouvalo. A to byla první vlaštovka mého stavu. Začala jsem o sobě pochybovat. Situaci nepomohlo to, že syn nebrečel protože měl prdy, ale proto, že byl hladový. Musela jsem začít přikrmovat umělým mlékem. Abych si ho neodstavila, tak jsem vše dělala přes stříkačku, do toho jsem vždy i odsávala své mléko a z kojení se stalo strašně martirium. Můj svět začal mít víc starostí, než radostí. Bála jsem se komukoliv cokoli říci. To že nemám ráda syna tak, jak si okolí myslí,že ho ráda mám? Kladla jsem si dokola otázku, co že je špatně, že své dítě nemiluji, když všechny matky na Instagramu,které porodili stejně, dávají fotky u kterých píšou jak je to nehynoucí láska atd.
Trápila jsem se čím dál tim víc.
Až jednou večer jsem to vybalila na svého muže. Zůstal na mě koukat a já se zhroutila. Pevně mě objal, ale nevěděl,jak mi pomoci. Opakování,že to bude dobré k ničemu nevedlo. Věděla jsem, že na tom musím zapracovat sama. Začala jsem hledat články o poporodních depresích a různé organizace, které by mi mohly na dálku pomoci. Strašně moc mi pomohl článek od Vás. Konečně někdo, kdo řekne,jak to opravdu je a nemá mateřství zalité Sluncem.
Postupně jsem zjišťovala, že v tom nejsem sama a to co se mi děje, se stává často, jen se o tom moc nemluví. Místo masáže v podobě chození na předporodní kurzy by se mělo probírat to, co není přirozené, jako porod- ale co dělat v šestinedělí, jak se srovnat s roli matky atd.
Nakonec jsem se odhodlala napsat email do Úsměv mámy. Byl krátký, ale výstižný. Přišla mi ve tři ráno naprosto obsáhlá odpověď na mé trable, v které jsem se našla. Takové ujištění, že jsem dobrá máma, ikdyž nemám vše na prvou, slyšet,že to někdo taky prožil a mluví z vlastní zkušenosti, bylo jak pohlazení po duši. Spadl mi kámen ze srdce. Četla jsem si email stále dokola. Druhý den, měl syn zase brečavý večer a já už nevěděla, co s ním. Vzala jsem si ho k sobě do postele, nabídla mu prso, přitiskla si ho k sobě a oba jsme usnuli. Probudili jsme se jako noví, oba. Ze mě spadla nervozita a pochybnosti, ba co víc. Najednou tam byla ta hormonální exploze v podobě zamilovanosti. Až když se ke mně ten uzlíček přitulil a usnuli jsme tělo na tělo. A syn najednou začal pořádně jíst a už nepotřeboval dokrmovat.
Zamyslela jsem se nad sebou a zjistila jsem, že s žádným chlapem jsem nezažila lásku na první pohled, tak holt ani s tím mým malým. K zamilovanosti a lásce jako trám, jsme se museli propracovat. A myslím, že je to normální. Proto maminky nebuďte smutné, pokud ten ohňostroj nebudete mít hned. Slibuji, on jednou přijde!
Peťo promiňte,že Vám to píší sem, ale na IG by to bylo rozcrcané.
S láskou Terka.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s