Sexuální obtěžování: přecitlivělá, nebo necitlivá společnost?

Jako u většiny horkých témat chodím s křížkem po funuse. Dost často je to z důvodu, že nemám ve věci jasný názor, chci si přečíst nějaké články, komentáře, počkat na jasná fakta, na zklidnění situace. Dost často je to ale taky tím, že jsem líná a něž se k tomu dostanu, je po všem.

Po vzniknutí kauzy Feri jsem se manželovi jen tak mimoděk svěřila s tím, že jsem několikrát zažila, že na mě pokřikovali chlapi na ulici, že když vidím skupinu mužů, radši přejdu na druhý chodník, že často cítím pohledy obzvlášť dělníků na lešení a že se tomu prostě vyhýbám. Na to on mi řekl naštvaně „a proč jsi mi to jako nikdy neřekla?“. Nevím, nepřišlo mi to důležité, protože se to za a děje celý život a za b co by s tím udělal. Taky mi došlo, že můj manžel není zřejmě jediný, který reagoval podrážděně a mě se otázka „proč jsi mi to jako nikdy neřekla“ dotkla. Najednou jsem se cítila vinna. Vinna z toho, že jsem teda nic neudělala, že jsem nic neřekla, cítila jsme hloupě, že to vůbec řeším. A to jsem mluvila „jenom“ a tzv catcallingu, který zažila snad každá žena. Jak se musí cítit někdo, kdo zažil něco horšího.

Tohle je tak komplexní a zvláštní téma, rozepíšu se proto trochu víc.

Tohle téma ve mně rezonuje už nějakou dobu, stejně tak jako nápad na nějaký komentář. hrdě jsem ho původně chtěla začít s tím, že „já jsem s nikdy nesetkala se sexuálním obtěžováním a pokud k tomu mělo někdy dojít, dokázala bych si s tím poradit. Po dlouhých vnitřních úvahách a boji sama se sebou, na které straně barikády stojím, po spoustě ale a přesto a kdyby a zároveň, jsem si sama přiznala, že to není pravda. Ani trochu. Považuji se za silnou osobnost, sebevědomou, mám ráda mužskou společnost, jak na pracovišti tak mezi přáteli, nikdy jsem se nenechala mužem manipulovat a když mě něco štve, dokážu to (většinou) dát jasně najevo. Neměla jsem (donedávna) pocit, že by se se mnou, jako s ženou jednalo jinak, feministickým kecům jsem pohrdala a o své místo ve světě jsme se nebála. A nebojím. Ale.. Je tu velké ale, které jsem si uvědomila asi až s věkem, se zkušenostmi a s hlubším zamyšlením se o problému. Zažila jsem sexuální obtěžování. Několikrát. Teď to může vypadat, že jsem vytáhla až z paty nějaký pseudoproblém, abych mohla k tématu říct víc, abych „vlastně taky zažila sexuální obtěžování“. Je to přesně naopak. Zažila jsem sexuální obtěžování, ale nějak jsem si s tím dokázala poradit sama, neměla jsem pocit, že bych to měla někomu říct, když je přece po všem a nikdy se v mém okolí nikdo nebavil o sexuálním obtěžování a o nutnosti to řešit. Sexuální obtěžování jsem si představovala jako nucený sex sekretářky s šéfem. Znásilnění bylo v úplně jiné kategorii a co nebylo znásilnění v podstatě nebylo tak důležité.

Popíšu vám, co se mi ve třech případech stalo. Byly to silné zážitky, které si stále pamatuji, ale vypořádala jsem se s nimi po svém a žádné následky na mě nezanechaly, nicméně si je pamatuji velmi dobře a rozhodně nejsou normální ani v pořádku.

Osahával mě doktor. Zní to hrozně a hrozné to je. Pod záminkou alternativní léčby mě osahával na prsou i v klíně. Dělal to velmi rafinovaně a tvářil se profesionálně. Proč jsem mu něco neřekla? Proč jsem to někomu neřekla? Proč jsem něco neudělala? Proč jsem ho nechala? Víte proč? protože se za to stydím. Styděla jsem se, to říct, styděla jsem se, že jsem to neřekla, že jsem ho nechala. Už jsem k němu jednoduše nepřišla a doufala jsem, že všechno výše zmíněné udělá někdo jiný.

Na vysoké mě obtěžoval profesor angličtiny. Byl to velmi milý starší pán, ošuntělého vzhledu, rodilý mluvčí. Chodila jsme do třídy plné cizinců a moje angličtina pokulhávala. Nabídl mi, že mě bude zdarma doučovat výměnou za to, že (ne, to co si myslíte), že ho druhou hodinu zase já budu doučovat česky. Byla jsem nadšená, cítila jsem se vyjímečně a zároveň cítila opravdu šanci, jak se zlepšit v angličtině a zároveň i náročném předmětu. Začalo to velmi nevinně, přátelsky, každý týden jsme chodili do kavárny, kde jsem probírali různá témata anglické gramatiky a já pokaždé zaplatila účet. Potom se přátelství začalo stupňovat a při vysvětlování pravidel anglického jazyka začal profesor používat velmi osobní příklady. „Vypadáš skvěle oblečená a zároveň nahá“. Potom na mě začal příležitostně sahat. Například při výslovnosti waist/waste (pas/odpad), to asi nemusím vysvětlovat. Chtěl mě doprovázet domů. Vše vygradovalo emailem, který mi poslal a ve kterém mě žádal, abych s ním šla nakupovat, že nemá co na sebe, že s žádnou ženou nikde dlouho nebyl ani NIC JINÉHO. Odepsala jsem mu, že mu děkuji za jeho čas a pomoc, ale že už se s ním nechci vídat ani NIC JINÉHO. Do třídy jsem už nepřišla, i když mi hrozila nedostatečná a nezapsání kreditů. Neodevzdala jsem závěrečnou práci a dostala jsem dvojku a kreditů plný počet. naprosto upřímně říkám, že i kdybych dostala nula, nikomu to stejně neřeknu. Proč jsem s ním chodila sama mimo konzultační hodiny? A neoblékala jsem se moc vyzývavě? A co čekáš od starého chlapa, kterej žije sám?

Byl na mě vyvíjen sexuální nátlak. Fyzický, explicitní. Byla jsem na párty s kamarády. Byla to soukromá party v bazénu s vířivkou, spoustou alkoholu a taky trochou drog. Já jsem žádné drogy nikdy neměla, nechlubím se, jen konstatuji pro celistvost příběhu (marihuana se nepočítá, že ne?). Věděla jsem to a byla jsem s tím v pořádku, nevadilo mi to. Postupem času, kdy se večírek rozjížděl, víc se pilo i se víc šňupalo, mi to tam začalo být nepříjemné a nebavilo mě to. Chtěla jsem jít domů. Toho si všimli ale dva kluci, které jsem neznala, ale s kterými jsem se družně bavila. Byla jsem na večírku, byli jsme ve vířivce, bylo to zábavné, sexy a já se do určité chvíle bavila. Když jsme řekla, že jdu domů, nejdřív mě chvíli přemlouvali, ať zůstanu, že bude sranda, ať si s nimi taky něco dám, ať jsme víc v pohodě. To už se mi nelíbilo vůbec a sbalila jsem si věci. V tu chvíli ke mně přišli, zatarasili mi cestu, jeden mě chytil pod krkem, ne nijak bolestivě, ale tak, abych věděla, kdo je tady pánem. Řekli mi, že tohle ode mě nečekali, že si mysleli, že se mnou bude větší sranda a jeden se na mě natlačil celým tělem. Nebyli to nějací kluci ze střední, byli to dva dospělí chlapi. Stála jsem tam, nevěděla jsem, co mám dělat, vím, že jsem dlouho nic neříkala, že jsem jenom čekala, až to skončí. Naštěstí tam to skončilo. Byla jsem nudná, tak mě nechali jít. Ani jsem se neoblékla a vyběhla jsem ven. Byla jsem nasraná. Nevěděla jsem, jak se dostanu domů, byla jsem nasraná na kamarády, co měli dost práce sami se sebou a na ty dva debily. Zvládla jsem to a sama jsem to vyřešila. Byla jsem ale přece na párty, byly tam drogy, bylo to ve vířivce, co jsem čekala?

Chci říct, kdo se takhle kurva chová? Kdo chytne mladou holku pod krkem? Kdo si kurva v šedesáti troufne na mladou studentku, která jednoznačně nemá zájem? Pokud ne násilník, tak minimálně úplnej kokot. Byla jsem na večírcích, kde jsem flirtovala, kde jsem se nakrucovala, kde mě balili kluci a mě to bylo příjemný, kde jsem si nechala sáhnout na zadek, kde mi sáhli na zadek a mě to nebylo příjemný, ale přešla jsem to, protože mi to nevadilo, dokázala jsem si s tím poradit, mávla jsem nad tím rukou a bylo mi to jedno. Stejně tak jsem viděla ožralý holky, co obtěžovaly kluky, aby jim koupili pití, sahaly na ně a podobně. Myslím, že každý normálně uvažující a společensky žijící člověk dokáže vycítit, kdy jde o flirt, namlouvání, sexuální tenzi a kdy jde o obtěžování. Může se mi líbit, když se za mnou kluk na ulici otočí, ale určitě se mi líbit nebude, když na mě zasyčí „hej kočičko čččč“.

Jenom debil se může ohánět argumenty „na každý sexuální akt bude potřeba vyplnit formulář, jestli s tím obě strany souhlasí.“ Chlap. Pokud s tím obě strany souhlasí, není potřeba nic vyplňovat, oba to ví. Pokud mě chlap pozve na večeři, pak na drink, pak k sobě domů, je pochopitelné, že si myslí, že je to na dobré cestě, je přirozené, že to zkusí. není ale pochopitelné, že to zkouší dál, i když nechci. Je na místě argument „a co jsi čekala?“? Není. Taky se mi to stalo, večeře drink, šla jsem nahoru, ale kouzlo pominulo a po pár pusách jsem řekla, že chci domů. Byl naštvanej, ale protože to nebyl (úplnej) debil, samozřejmě mě nechal jít. Už jsem se s ním neviděla. Co kdyby mě jít nenechal a byl to úplnej debil a prostě mě tam držel, zatarasil mi dveře a nutil mě k sexu? Co kdyby mě donutil a znásilnil mě. Brali byste ho jako násilníka? Nebo byste si říkali, že je to přece chlap a že si za to můžu sama?

Pokud si vezmu minisukni a tričko s výstřihem, nedivím se, že se na mě někdo dívá. Mám absolutní právo si to obléknout, ale je pochopitelné, že to přitahuje pozornost. Není ale v pořádku, že se někdo domnívá, že „když si tohle oblíkla, čeká, že se to stane.“

Není v pořádku, že ženský musí přecházet na druhou stranu silnice, když vidí skupinu chlapů, není v pořádku, že chlapi na ženský pokřikujou, není v pořádku, když na vás někdo sahá, když nechcete, nic z toho není v pořádku.
To, že se se to nestalo vám, neznamená, že se to neděje. To, že jste každého debila, kterej zašel dál, než jste chtěla, nakopala do koulí neznamená, že na to každá má odvahu. Nemyslím si, že by ženy byly přecitlivělé a překorektní, myslím, že naopak společnost je málo citlivá a ze všech výše popsaných důvodů u mých osobních připadů je jasné, že se o tom nemluví, že to spoustě lidem připadá „normální“. Spoustu dobrých chlapů o tomhle nemá ani ponětí, že se jejich mnohdy sebevědomé ženy s něčím podobným potýkají, ale neřeší to, protože si s tím sami dokáží poradit. A spousta trochu blbějších chlapů si ani neuvědomuje, že dělají kolikrát něco špatného.

Ani si nemyslím, že by se teď na základě zpřísnění pravidel a otevřením tématu sexuálního obtěžování přestalo flirtovat, chlapi by přestali balit ženský, ženský by přestaly dělat drahoty. Měl by se ale vyslat jasný signál TOHLE NENÍ V POHODĚ A MY SE TO NEBOJÍME ŘÍCT.

Chci se zaměřit opravdu na otázku sexuálního obtěžování, ne na utlačování žen ve společnosti, i když to spolu zcela jistě souvisí. K tomuto tématu řeknu jen velmi zevrubně svůj názor. Já jsem se opravdu nikdy ve společnosti necítila méněceně jen proto, že jsem žena. Ani v práci, ani v rodině, ani mezi přáteli, ani ve vztahu s žádným mým partnerem. Určitě je to i mou povahou, nerada se obecně cítím jako obět a nerada si nechám něco líbit. Ale uvědomuji si, že to, že se to neděje mně, neznamená, že to neexistuje. Žijeme v moderní společnosti, v moderní zemi a moje sociální bublina se obecně skládá ze silných žen. I mužů. Ženy mají v mnohém jiný pohled na věc než muži a naopak. Nevadí mi to, muži jsou v lecčems lepší. Ženy taky. O tom to ale není. Ale žila jsem v zemi, kde práva žen nebyla na stejné úrovni jako mužů. Ale pojdmě zase k nám do toho malého, mnohdy zatuchlého rybníčku. 

Všechny tři případy, které se mi staly a popsala jsem je výše, mají zdánlivě nesouvisejícího, ale přesto dle mého názoru naprosto zásadního jmenovatele: BYLA JSEM HODNĚ MLADÁ. Čerstvých 20. To jsem nevěděla o životě nic. Ne, špatně, DNES vím, že tenkrát jsem nevěděla nic. Tenkrát mi to tak nepřišlo. Naprosto přirozený vývoj, kdy dnes jsem moudřejší, mám toho víc za sebou, jsem vdaná, mám dítě, moje priority jsou jinde a samozřejmě mám na spoustu věcí jiný názor. DNESKA už vím. Vím, že bych toho doktora okamžitě nahlásila, že bych mu (snad) ani nedovolila na mě sáhnout. Dneska bych toho profesora utla hned v zárodku a dost možná bych ho nahlásila. Dneska bych po párty zavolala manželovi a ten by našel způsob, jak dát dvěma chlapům najevo, že sahat na jeho ženu, nebo jakoukoli jinou, není ok. 

Tím směřuji k otázce „a proč to neřekla hned? Proč to vytahuje po takové době?“. Věk určitě není jediný rozhodující faktor, ale zcela jistě hraje zásadní roli. Ve dvaceti málokdo z nás měl v životě jasno, neměl tolik životních zkušeností a často byl ještě v roli dítěte, které dělalo něco, co se nemá. 

Zadruhé je to tak citlivé a nepříjemné téma.. nechcete se o tom bavit, proto to neřeknete, proto radši dláte, že se to nestalo. Cítíte se trapně a stydíte se, nechcete nic vysvětlovat a nechcete, aby vaše rodiče konfrontovali někoho, koho jste na sebe „nechali“ sahat. Nechete odpovídat na otázky „proč jsi nám to hned neřekla?“. Proto chápu ženy ve středním věku, které ve dvaceti zažily sexuální obtěžování a přišly s tím „až teď.“

Nechci pranýřovat každého, kdo se zachová „negentlemansky“. Sama jsem se kolikrát nechovala úplně vhodně ve vztahu k můžům/klukům. Pokud se ale chováte „negentlemansky“, tedy jako debil, mělo by to být pořád hodně daleko od sexuálního nátlaku či obtěžování. Pod negentlemanským chováním si představuju loudění tance či telefonního čísla i potom, co vás holka odpálkuje, větší očekávání, než je nakonec realita, lhaní, podvádění, namotávání, či známé “ošustit, opustit”. I ti nejlepší se zachovali mnohdy negentlemansky. Nechce se mi věřit, že po nevydařeném rande, kdy to kluk zkusí a nic z toho není, by měla jakákoli holka trauma nebo by to považovala za sexuální obtěžování. Za negentlemanské chování bych považovala chování mého profesora na vejce. Pokud by to nebyl můj profesor a nebyl by mezi námi snad 40letý věkový rozdíl.
Tady zase narážím na to, že by před stykem měly obě strany podepsat formulář, kde oba souhlasí.(samozřejmě vím, že to nebylo myšleno vážně). „Ale no tak Petro.. neblbni, nebuď kráva.. no tak jdi do prdele.“ Debil? Dost možná. Sexuální obtěžování? Ani náhodou.

Mělo by se vynechat z tématu o sexuálním obtěžování sexuální chování jako takové. Není totiž vůbec důležité, zda je člověk promiskuitní, nebo ne, zda se líbá na diskotéce s každým druhým, zda nosí vyzývavé oblečení, zda byl opilý nebo si užívá příležitostný sex na jednu noc. Můžeme si o tom myslet své, ale je to každého věc a NE znamená pořád ne. Měli právo mě dva chlapi přitlačit ke zdi, protože jsem byla ve vířivce v bikinách a v ruce jsme měla skleničku sektu? Většina řekne ne, ale bohužel spoustu lidí by řekla inkriminované „ a co čekala?“.

Ženy ohledně sexuálního obtěžování nejsou přecitlivělé. Jen se chtějí cítit bezpečně. Ženy stejně jako muži chtějí sex, chtějí flirtovat, chtějí dobývat a být dobývány. Ano, život není procházka růžovou zahradou a nedějí se nám jenom pěkné věci, každý si za život projde více či méně drsnými zážitky, ne každý se k nám bude chovat s respektem. Ale to nic nemění na tom, že bychom na to měli rezignovat a říct si, že chlapi jsou prasata a co od nich čekat. Je to stejně zvrácené, jako kdyby si muži mysleli, že ženy jsou hloupé krávy. 

Kdybych vám řekla, že vás okradou v metru, určitě neřeknete „to je život, to se prostě stává“. Stává, ale asi nikdo to nepřijme jako svůj úděl a bude dělat vše proto, aby se to nestalo a pokud se to stane, bude právem hodně nasraný a s největší pravděpodobností se odkáže na muže zákona. 

Žijeme v době, kdy chceme všechno a pak najednou máme pocit, že je všeho moc. Ženy chtějí nepřechylovaná příjmení, lidé, co léta žili ve strachu a přetvářce kvůli své sexualitě chtějí být konečně normalizováni a přijímáni, gayové chtějí adoptovat děti a dát jim láskyplný domov, lidé prchající před válkou, chtějí bezpečí pro sebe a své děti, zpovykaní pražané chtějí kulturu a kavárny, ženy nechtějí být ostrakizovány za to, že jim někdo ublížil. Kam ten svět spěje? 

Nemám pocit, že jsme všichni přecitlivělí, jen to, že nejvíc jsou slyšet hlasy debilů a média, honící se za senzací dávají prostor titulkům s nejkontroverznějšími názvy. myslím, že jsme spíš málo citlivý.

Hlavně, aby nám nezmizel smysl pro humor, ten ještě máme v pořádku, protože, jak říká s oblibou můj muž, sranda musí bejt, i kdyby fotra věšeli. 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: