Příběh jednoho Chlapečka

Tak, jako většinu věcí, které se mi v životě udály nechtěně, nebo nedopadly tak, jak jsem si přála, nebo se podle mě vůbec neměly stát, budu i tohle považovat za osud. Za něco, co mě dovede někam, kam bych se jinak nedostala.

Díky malému chlapečkovi odkrývám, jako cibuli, vrstvu po vrstvě systém, který je na mnoha místech tak zkostnatělý a lidé v něm se kolikrát chovají jak za minulého režimu. Ani nevím, kde začít, pokusím se to vzít hezky popořadě. Bude to delší, ale je nejspíš potřeba, aby bylo řečeno co nejvíc.

V červenci jsem byla navštívit svou přítelkyni v Motole, byla tam hospitalizovaná již několik týdnů se synem. Už když jsem si s ní domlouvala návštěvu, věděla jsem, že to nebude jednoduché, protože mě upozornila na to, že s nimi na pokoji leží malý chlapeček, který na tom není zdravotně nejlépe, a hlavně, že je tam sám. Představa jakkoli trpícího dítěte ve mě po porodu vyvolává úzkosti, opravdu. Bohužel jsem viděla něco, co už nešlo odvidět. Na posteli ležel malý chlapeček, oblečený pouze v pleně, s PŘIVÁZANÝMA rukama ke konstrukci postele. Ležel tam sám, měl tam dvě hračky, na které pochopitelně nedosáhl. Žádnou hrazdičku, žádný kolotoč nad ním, nic. Bylo mu necelých 7 měsíců. Sevřelo se mi srdce. Nejhorší na tom ale bylo, že přišla sestra, v roušce, která na něj ani nepromluvila, nepohladila ho, strčila mu teploměr do zadku, přebalila ho a odešla. Když vešla sestra jiná, ta první ji instruovala, aby na něj nesahala, že to nemá rád. Bylo mi do pláče, bohužel kamarádka potvrdila, že jen málokterá sestra ho pohladí, nebo snad dokonce pochová. Chtěla jsem „něco“ říct, ale nevěděla jsem co. navíc jsem nechtěla vytvářet hustou atmosféru kvůli kamarádce, která měla svých starostí dost a která tam ještě nějakou dobu musela zůstat a doufat v zázrak. V jejím případě se díkybohu stal.

Věděla jsem, že to tak nemůžu nechat, něco ve mně mi říkalo, že toho chlapečka nevidím naposledy. Taky, že ne. Za kamarádkou jsem chodila i nadále, ale věděla jsem, že jsou na dobré cestě, že mají jeden druhého a hlavně, že se zdravotní stav jejího syna lepší raketovou rychlostí. Chodila jsem tam tedy spíše za chlapečkem, kterému jsem dělala společnost. Donesla jsem mu hračku, dečku, zpívala jsem mu, hladila ho a začala jsem se o něj zajímat. To se samozřejmě nesetkalo s úspěchem u zdravotnického personálu, protože nejsem rodinný příslušník. Ráda bych tady zdůraznila, že jsem si naprosto vědoma, že mi nikdo nesděloval informace o zdravotním stavu a že je pochopitelné, že k nemocnému dítěti nemůžou pustit kdekoho. Nicméně.. Samozřejmě sem tam sestřička něco utrousila, kamarádka pochytila spoustu věcí z konverzace lékařů atd. Zjistila jsem, že chlapeček se narodil o dva měsíce dřív, má nemocné plíce, matka o něj nejeví zájem, a ve svých 7 měsících ještě neopustil nemocnici. Jediný, kdo se o něj trochu zajímá, je babička, která už se stará o 3 (!) malé děti, o jeho sourozence. Požádala jsem ošetřujícího lékaře, který se choval velmi solidně a zdálo se mi, že mu je moje aktivita sympatická, zda by se zeptal babičky, jestli bych mohla chlapečka navštěvovat i nadále, i po tom, co má kamarádka už odešla se synem domů. Požádala jsem, zda by se ji zeptal, jestli mi může dát i její telefonní číslo, abych se s ní mohla spojit a zjistila více informací. Dokonce mi pak pan doktor sám volal, aby mi sdělil souhlas a předal informace.

I když jsem věděla, že na to nemám právo, začala jsem se vyptávat, zajímat, začala jsem se starat. Nevím, zda to bylo tím, nebo pouze jiným personálem, ale za pár dní už chlapeček nebyl přivázaný, byl oblečený a měl nad sebou hrazdičku a hračky. Tak, jak bych to očekávala u tak malého dítěte od první chvíle. Z logiky věci si lze odvodit, že pokud měl dýchací přístroj, musel mít přivázané ruce, aby si ho nestrhl. Opravdu? Několik dní v kuse? A to ani nevím, kolik dní dohromady to bylo. Dokážete si představit sebe, nebo své malé dítě, jak leží několik dní přivázané k posteli, pouze v pleně/ve spodním prádle, a díváte se celé dny do bílého stropu? Já taky ne. Absolutně bez důstojnosti, bez jakékoli laskavosti. Nechápu, jak to mohlo vidět tolik lidí ze zdravotnického personálu a nikdo s tím nic neudělal. Jak to mohlo projít přes toho solidního ošetřujícího lékaře, že neřekl „sakra ženský, chlapeček je tady sám, pochovejte ho, odvažte ho, oblečte ho, věnujte se mu trochu víc.“ Ale k tomu se dostanu.

Spojila jsem se s babičkou, která se stará o tři malé sourozence, protože je matka opustila, abych zjistila o situaci něco víc., abych hlavně nabídla svou pomoc. Nechtěla jsem zjišťovat, proč je opustila, proč za ním nikdo nechodí atd., bylo mi to a musím říct, že pořád je, celkem jedno, nic to nezmění na tom, že chlapeček je celou dobu na všechno sám a celý svůj život strávil sám v nemocnici. Volala jsem jí bez předsudků, s respektem, bez soudů. Byla jsem ráda, když mi povolila ho navštěvovat a měla jsem pocit, že je ráda, že se o něj někdo zajímá. Kdybych se s ní nespojila, nebo nebylo její povolení dostačující, byla jsem připravená jít jakoukoli oficiální cestou, například se stát dobrovolníkem v Motole.

Uběhlo pár týdnů a chlapečka převezli (pro mě z neznámých důvodů) do nemocnice v Ústí nad Labem, kam jsem hned druhý den jela. Byla to asi nejhorší nemocniční zkušenost. Byla jsem zvyklá už z Motola, že se na mě dívají divně, skrz prsty, jak kdybych byla nějaký úchyl, co přišel obtěžovat dítě a hlavně personál. Nikdo mi nedal pocit „jste hodná, že se o něj staráte.“ Nechci křivdit všem sestrám, jedna ke mně byla milá, i se mnou prohodila vždycky pár slov a i ke chlapečkovi se chovala laskavě. Jedna. Ze všech a že jsem jich viděla snad 20. Opravdu jsem nepotřebovala, aby se mi někdo klaněl, nebo děkoval, jen by bylo příjemné, necítit se jako někdo, kdo obtěžuje. Nikdy jsem po nikom nic nechtěla, občas jsem se na něco zeptala, ale jinak jsem šla do pokoje, chlapečka vzala a tři hodiny chovala, zpívala mu, mluvila na něj bez roušky, učila ho paci paci, říkala mu jménem, přebalila jsem ho, většinou jsem počkala, až usne a většinou šla v slzách domů.
No, myslela jsem si, že v Motole se nechovají hezky.. Probudilo mě Ústí. Chování sester a vedoucího lékaře mi málem přivodilo kolaps. Jak tam se mnou jednali, to jsem nechápala. Já jsem jenom chtěla navštěvovat chlapečka a proto, že nejsem z rodiny, jsem věděla, že mi to vlastně může kdokoli zakázat, vždycky jsem se MUSELA chovat velmi mile, pokorně. Věděla jsem, že kdybych na někoho vyjela (a že se mi chtělo strašně a ne jednou), byla bych sama proti sobě. Doktor mě nejdřív pustil s tím, že mu je to vlastně jedno, pak si to ale rozmyslel a vykázal mě z pokoje, že to takhle nefunguje, kdo si myslím, že jsem a co mám vůbec v úmyslu. V klidu jsem mu vysvětlila celou situaci, kdo jsem, co mám v plánu (nic, jen navštěvovat chlapečka) a že jsem chodila i do Motola, že to babička povolila, že by to mělo být v papírech. Konverzace se z neznámých důvodů stále vyostřovala, sestry začaly štěkat, zřejmě proto, že už jsem začala klást nepříjemné otázky. Například, zda ho byl někdo navštívit, když tam předtím byl hospitalizovaný celý měsíc. Nebyl. A zda to oznámily na sociálce. Neoznámili. Proč ne? Neví. Naštěstí babička dorazila chvíli po mně a s doktorem se domluvila, že za ním můžu chodit, pokud matka podepíše formulář, který tam ten doktor hodinu a půl psal na počítači. Dvakrát mi řekl, že se mu zdám podezřelá, že neví, co chci a že asi žiju v nějakém jiném vesmíru. Dost by mě to pobavilo, kdybych se nebavila s ošetřujícím lékařem chlapečka, kterému bylo 8 měsíců, neuměl držet sám hlavičku a jediný člověk, který se o něj zajímal, jsem byla já. Pan doktor mi také zdlouhavě vyprávěl příběh o tom, jak před 30 lety jedna matka trávila u nich na oddělení svou dceru savem a přitom se všem ta matka zdála jako prima ženská. Aha. Dost mi napovědělo, když se pan doktor nechal slyšet, že „za socialismu bychom si mohli jenom podat ruku, ale v dnešní době člověk nemůže věřit nikomu.“, taky když jsem byla u chlapečka na pokoji a on usnul a doktor tam vletěl a začal mi něco říkat, já jsem ho upozornila, že dítě spí, aby se ztišil a on na to řekl „ale to je úplně jedno.“ Tak. No, po cestě domů jsem musela zastavit na benzínce, koupit si krabičku cigaret, kterou jsem si už hodně dlouho nekoupila a vykouřit skoro půlku najednou. Klepaly se mi ruce a nebylo to jen z nadměrného přísunu nikotinu. Druhý den jsem tam jela zase. Sestry měly zřejmě za úkol mě sice pustit, ale znepříjemnit mi návštěvu, jak se dalo. Takže nejdřív jsem musela 15 minut čekat na chodbě, než mě k němu pustily, potom jsem musela opustit pokoj, když ho přebalovaly a když jsem si stoupla do chodby, tak na mě sestra, sedící v sesterně na gauči s chlebíčkem v ruce houkla, ať jdu ven, na chodbu a sednu si na židli.

V Ústí jsem byla asi 4x, když ho převezli do Děčína. Z nemocnice jsem měla mnohem příjemnější pocit, prostředí nebylo vůbec depresivní a paní doktorka (cizinka), byla velmi milá. Sestra rázná, ale přišlo mi, že se k dětem chová laskavě. Nicméně řekla něco, co v podstatě definuje celou tuhle situaci. Když jsem se ptala, zda by mohl dostat chlapeček nějakou extra péči, když je na všechno sám, když jako jediný na oddělení u sebe nemá rodiče, že potřebuje extra rehabilitaci a extra péči, aby začal jíst jinak, než jen tekutou stravu trubičkou do nosu, řekla sestra „na to já nemám čas, extra péči má zajistit matka, mám tu dalších šest dětí na oddělení.“
Nemůžu jí to mít ani za zlé, všichni víme, jak je na tom zdravotnictví s personálem, s financováním… Ale! To dítě za to nemůže, že matka selhala. nemůže za to, do jaké rodiny se narodilo a že je odkázáno na pomoc ostatních. Proboha, vždyť ten malý tvoreček nikdy nezažil pocit bezpečí, lásku, nikdy si ještě s nikým nehrál.. On za to nemůže. Tudíž argument, že to má zajistit matka, je k ničemu, pokud to naštvaně říká mně, cizí ženský, která by právě udělala vše, co je v jejích silách, aby mu tu mámu mohla alespoň trochu nahradit a potažmo ulevit personálu.

V Děčínské nemocnici nastal trochu zlom, kdy babička měla k chlapečkovi mnohem blíž a chodila ho navštěvovat a myslím, že k němu našla i místo v srdci. Cítila jsem velkou úlevu, že za ním dochází, měla jsem pocit, že je o něj postaráno, že nečeká jenom na mě, až ho pochovám, až ho pohladím.
Po pár týdnech byl převezen opět do Motola, prý z důvodů zdravotních komplikací. Nevěděla jsem ani, na jakém oddělení ho hledat. Poprvé jsme se setkala s opravdovou ochotou a laskavostí ze strany personálu, když jsem zvonila po odděleních a hledala ho, pomohl mi lékař a jedna sestra, dokonce mi lékař, u kterého na oddělení ležel předtím řekl, že je na tom dobře, že je na tom líp. To bylo moc milý. Bohužel na lůžkovém oddělení bylo opět vše při starém. Rehabilitace jednou denně na pár minut, jinak nic, nakrmit, přebalit, občas vykoupat. Ležel na pokoji, kde se mezitím vystřídali tři dětští pacienti, ptala jsem se i dětí i jejich rodičů, jak často za ním chodí, zda ho někdo chová, zda se mu někdo věnuje. Ne. Tím nechci říct, že by tam za ním nikdo nechodil, pravidelně ho kontrolovali a jak říkám, přebalit, nakrmit, ale nikdo ho pravidelně nechoval, nepovídal si s ním, nehladil, nevěnoval se mu. Opět trávil celé dny na pokoji v posteli, na zádech, maximálně v lehátku. Zahrnula jsem ho hračkami, plyšáky, knížkami. Donesla jsem mu oblečení, přebalovala jsem ho, stříhala jsem mu nehty. Snažila jsem se bavit se sestrami, snažila jsem se sehnat ošetřujícího lékaře. Marně. Opět se se mnou nikdo nebavil a jen jsem cítila, jak mě tiše trpí, že teda mám podepsaný papír a že to pan doktor dovolil. Nikdo na mě nebyl zlý, nikdo na mě ale nebyl ani milý. Kolikrát jsem plakala na pokoji, když chlapeček plakal, protože ho něco bolelo, nebo jsem byla prostě nešťastná z celé situace.
Neznám doteď pravou anamnézu, nicméně jsem pochopila, že se jeho stav lepší a že z původního „domů se nikdy nepodívá“, se začalo uvažovat o jeho propuštění. Bohužel nedostatek péče se projevil v tom, že chlapeček neuměl a nechtěl jíst. Proto opět místo důkladné péče a trpělivosti mu radši zavedli trubičku z bříška do žaludku a dle mých informací ji má doteď. Nikdo ho nenaučil jíst. Ptala jsem se sester i „spolubydlících“, zda to zkouší. Ne. Samozřejmě to několikrát zkusili, ale nechtěl, nešlo to, tak trubičku. To samozřejmě ovlivnilo i jeho pohybové schopnosti, které byly v podstatě nulové. Vždy, když jsem přišla, několikrát jsem ho otočila na bříško, snažila se trénovat hlavičku i svaly. To bylo ale samozřejmě málo. Kdo máte děti malé, nebo jste to ještě nezapomněli – víte, kolik to je práce, kolik je práce, aby dítě dobře prospívalo, abyste si dali pozor na všechny nástrahy, abyste mu neublížili a do budoucna nepřivodili skoliózu a podobné generační vady. Bohužel chlapeček jen leží a leží a jednou, dvakrát denně ho někdo otočí na bříško.

Ještě když byl v Praze, dostala jsem ty nejlepší zprávy-chlapeček půjde domů, za babičkou. Málem jsem dostala infarkt z toho štěstí, co mnou projelo. Nechtěla jsem tomu ani věřit. Konečně půjde domů, za někým, kdo ho má rád, za sourozenci, prostě pryč z nemocnice. Cokoli lepší, než nemocniční pokoj. Bohužel jak tušíte, moje radost netrvala dlouho, babička ze zdravotních důvodů nemohla za chlapečkem do nemocnice, aby ji naučili, jak se o něj starat a převezli ho opět do Děčína. Bude to více jak měsíc a tady můj nemocniční příběh končí, protože jsem druhý den po převozu přijela do Děčína, abych se podívala, jak se mu daří, jestli má s sebou všechny věci a zkontrolovat, v jakém je prostředí. I přesto, že jsem tam už byla dokonce za doprovodu babičky, měli jsme podepsané papíry a v kartě měl napsáno, že za ním můžu chodit, dovnitř mě nepustili. Nejdřív přišla sestra, pak lékařka a když jsem se nenechala odbýt, volali primářce, která to zamítla. Prý v kartě nic nemá a ty papíry, které tam předtím byly už tam nejsou. V tom vešla jiná sestra a před všemi řekla „jo, tu paní já znám, ta sem chodí.“ Asi ji všichni rychle umlčeli, aby mě tam prostě nemuseli pustit. Paní doktorka byla velmi zdvořilá, mluvila se mnou klidně a vlídně, ale neodpustila si nakonec větu „víte, je to malé dítě, nemůžeme k němu pouštět kdekoho.“. V pondělí jsem volala přímo primářce, která mi nejdřív řekla, že vůbec neví, kdo jsem, když jsem jí řekla, že vím, že ona ví moc dobře, kdo jsem, tak otočila. Nedovolila mi návštěvy, alespoň jsem ji požádala, zda by mohly sestry věnovat chlapečkovi více péče, hladit a chovat ho, že to má moc rád, paní primářka mě ujistila, že to samozřejmě dělají a já jí ujistila, že tomu tak samozřejmě není.


Od té doby jsem chlapečka neviděla a měla jen málo zpráv. Byla jsem a jsem stále v pravidelném kontaktu s babičkou, které jsem doufala, velmi brzy dají chlapečka domů. Někde v hloubi duše jsem tušila, že tomu tak nebude a měla jsem bohužel opět pravdu. Asi před třemi týdny mi babička volala, že sociálka rozhodla, že k ní domů nemůže, že by to nezvládla a jestli bych si ho nevzala domů já. Já bych si ho domů vzala, pokud by záleželo jenom na mě, vzala bych si ho hned a byla bych ochotná se tomu v podstatě obětovat, ale jen na mě nezáleží a mám rodinu a zdravého syna, kterému se chci věnovat a takové rozhodnutí obrátí život o 180 stupňů a jsou lidé, kteří si takovou cestu vybrali dobrovolně a bez nátlaku momentální situace. A takového člověka jsem se rozhodla pro chlapečka najít.

Ještě ten den jsem se spojila se sociální pracovnicí, která měla chlapečka na starosti a chtěla jsem se dozvědět co nejvíce o jeho momentální situaci. Samozřejmě mi nikdo nic nemohl říct, snažila jsem se ptát tedy v obecné rovině a ujistila jsem sociální pracovnici, že vím, že chápu, ale ať ona pochopí i mě a pojďme se bavit narovinu. Nejdřív jsem měla pocit, že můžeme, že já můžu mluvit narovinu a že i ona ke mně bude v rámci možností upřímná. Nakonec jsem měla pocit, že nemůžu jen čekat na to, jak rozhodne OSPOD, protože upřímně, ten taky trochu zaspal celou situaci a mohl a měl to řešit už dávno. Řekla jsem paní sociální pracovnici jasně, že NEDOVOLÍM, ABY ŠEL CHLAPEČEK DO ÚSTAVU. To je to nejhorší, co se mu může stát, to nejhorší, co se může stát v podstatě jakémukoli dítěti. Ústav je v podstatě taková nemocnice bez lékařů. Proti kojeneckým ústavům „bojuji“ a prostě udělám všechno proto, aby tam neskončil. Měla jsem pocit, že OSPOD má ale jiný názor na ústavy a že dát ho tam je samozřejmě plnění kvót a je to mnohem jednodušší, než hledat pěstouny pro „postižené“ dítě.
Kontaktovala jsem hned paní z aliance/společenství pěstounů, s kterou jsem dříve tento rok navázala kontakt. Vysvětlila jsem jí celou situaci a požádala, zda může v celé situaci nějak pomoci. Ta mi vysvětlila, jak se věci mají, jak se každý kraj staví k situaci s umisťováním dítěte do přechodné/pěstounské péči/ústavu jinak a upozornila mě, že ten Ústecký kraj je na tom s komunikací mezi kraji a s pěstouny obecně dost bídně. To jsem si mohla myslet. Nicméně během několika málo dní se nám podařilo zjistit, kde jsou volní přechodní pěstouni a dokonce najít jednu paní, bývalou zdravotní sestru, která by si chlapečka vzala. Měla jsem pocit, že máme vyhráno. Opět jen na chvíli. Sociální pracovnici jsem volala snad každý druhý den, buď mi to nevzala, nebo ještě nevěděla, jak to bude, nebo se kvůli tomu museli ještě na úřadě sejít. S paní od pěstounů se spojila až po mém naléhaní, a to až po několika dnech. A té konkrétní pěstounce se neozvala vůbec. Naše komunikace dospěla do bodu, kdy mi oznámila, že se mnou už nic probírat nemůže, že to matka dítěte zakázala a ať se obrátím na její nadřízenou. Bohužel byla pravda, že to matka chlapečka zakázala, nebudu říkat důvody proč, ale znám je a myslím, že nejsou jen z její hlavy. Babička se mnou ale stále táhne za jeden provaz a souhlasí se všemi kroky, které podnikám a o kterých ji vždy téměř ihned informuji.

Volala jsem tedy nadřízené paní sociální pracovnice, opět jsem jí převyprávěla celý příběh i svou motivaci k případu. Ptala jsem se, proč je to tak, jak to je, proč se nespojili s pěstouny, proč mám pocit, že se jenom čeká na to, až ho budou moct šoupnout do ústavu. Paní mi opět přišla „pro-ústavní“, což je samozřejmě taková bolest na srdci, ale nechci ji křivdit, jak říkala, má 1000 případů a nemůže o všem všechno vědět, to je fér a chápu to, domluvily jsme se, že ona vše zjistí a zavoláme si v pondělí. Když jsem ještě naposledy apelovala na rychlost procesu, že to dítě je už 11 měsíců v nemocnici, řekla mi, že „můžeme být rádi, že je teď o něj dobře postaráno a není někde, kde mu ubližují.“. Takový přístup bych pochopila od laika, který nemá vhled do dětského vývoje ani do vlivu, které na dítě prostředí má a ne od „profesionála“, který by měl mít trochu progresivnější přístup. Protože v tom případě a s touto politikou pojďme dát všechny děti do ústavů, protože tam je přece ta nejlepší péče-jsou pod lékařským dozorem, a to je přeci nejvíc. Ne. Paní vedoucí jsem ještě velmi vlídně a doslovně upozornila, že „nechci, aby to vyznělo nějak agresivně, ale celou kauzu hodlám řešit veřejně, protože nastalo mnoho pochybení.“ Na to mi bylo řečeno, že hlavní pochybení tady nastalo u matky. Opět, ano, má pravdu a já s tím souhlasím, ale opět křičím z plných plic ALE TO DÍTĚ ZA TO NEMŮŽE. A pokud žijeme v sociálním státě, kde existují instituce jako OSPOD a hrajeme si na to, že zájmy dítěte jsou na prvním místě, takovou větu by paní vedoucí říct neměla.

To je k momentálnímu vývoji vše, čekám na pondělí, až zavolám paní vedoucí a modlím se k bohu, aby mi neřekla, že bohužel, pěstouni nejsou, že půjde do ústavu. Paní od pěstounů mi řekla, že možná, že ho k těm pěstounům dají jenom aby měli ode mě pokoj, že jsem prý velmi urputná 😀 Ano jsem a bylo by to úžasné vyústění a i můj pocit malého velkého vítězství, ale co jsem tady za tu „cestu“ poznala, ego je strašně silné a mít moc a moci ji použít, je mnohdy silnější pud, než lidskost a laskavost. Protože ta sestra má moc mi něco zakázat, něco mi neříct, odněkud mě vykázat.

O co mi vlastně jde. Původně jsem „jenom“ chtěla pomoci malému bezbrannému chlapečkovi, který neměl žádné zastání a žádnou kontrolu mimo nemocnici. Věřte mi, že bych mnohem raději našla opuštěného chlapečka, kterého zrovna chová sestra, nebo nějaká externí pracovnice, mnohem radši bych slyšela od doktora „nebojte se, matka ho sice nechce, ale my se o něj postaráme, už jsme kontaktovali OSPOD a ty už pro něj hledají náhradní péči“, mnohem radši bych slyšela „vy jste hodná, že za ním chodíte, to ho určitě potěší.“, mnohem radši bych slyšela „nebojte, je v dobrých rukou, naše fyzioterapeutka mu věnuje speciální péči“. Všechno tohle bych viděla a slyšela radši a mohla bych třeba v klidu spát a moje angažmá by skončilo nabídkou třeba finanční pomoci. Rozhodně bych to viděla a slyšela radši než tu hnusnou píču, co mu strčila ten teploměr do zadku, nic mu neřekla a odešla. Ne, nebylo to ojedinělé a ne, neměla zrovna jen „den blbec“, kamarádka říkala, že se takhle chová i k ní a jedna sestra se nechala slyšet, že umí být ještě horší. Nechápu to, nechápu, jak se tohle může dít. Je mi tak smutno z toho, že tak krásný chlapeček je na úrovni 3měsíčního mimika jen proto, že mu nebyla poskytnuta dostatečná péče. Věřím, že po zdravotní stránce bylo dáno maximum, že lékaři opravdu udělali obrovský kus práce a zachránili mu život. Ale nejsme na světě přeci jen proto, abychom přežívali, ale aby ten život byl nějak kvalitní. Zatím to u chlapečka vypadá na velký špatný. Nechápu, jaktože děti, jako je chlapeček nemají nějaký extra „servis“, extra péči, kterou přeci nemusí zajišťovat zdravotníci. Nechápu, že když převezou takové dítě do nemocnice, není porada a primář neřekne „máme tu dítě, jehož matka o něj nejeví zájem, je to malé miminko, je potřeba udělat to a to, pokud na to nemáme síly a kapacity, zajistěme to externě.“. Vím, že to není standardní, ale určitě nejsem jediná, kdo by takovému dítěti pomohl v takové situaci.

Ještě chci, aby zaznělo několik věcí. Záměrně se vyhýbám obecnému posuzování praktik v nemocnicích, i když se nebojte, k tomu mám hodně co říct, a záměrně nikoho ZATÍM konkrétně nejmenuji. Nezajímám se o chlapečka s cílem někoho očernit, nenechat na nikom nit suchou a zpochybňovat a znehodnocovat práci lékařů, sester a sociálních pracovníků. To všechno přichází samo, čím hlouběji do všeho pronikám a otevírají se mi různé dveře. Vážím si obrovsky kvalitních lékařů, kvalitní práce sester i zapáleným lidem z OSPODu, kteří chtějí dětem pomoct. Koho si nevážím, to jsou zlé, apatické, povýšené sestry a doktoři, kteří s vámi jednají jak s malomocným, protože oni jsou někdo a vy nemáte nejmenší právo zpochybňovat jejich rozhodnutí. Nevážím si laxních úřednic, které se nesnaží, kterým je to možná jedno a které chtějí mít hlavně „splněno“. Proti všem takovým momentálně nechtěně bojuji plus proti systému, který je zkostnatělý a patří mnohdy do minulého režimu, ale který stejně tvoří zase lidi a je na nich, jak se budou chovat k vám, k vašemu dítěti, nebo k malému opuštěnému chlapečkovi.

Moje srdce se otevřelo a našlo ještě jedno místo pro toho malého chlapečka, kterého mi ze začátku bylo jenom líto, ale samozřejmě jsem si k němu vybudovala vztah a i když mi všichni radili „hlavně si ho nepřipusť moc k tělu“, moc k tělu jsem si ho připustila a cítím, že je součástí mého života a myslím a doufám, že vždycky bude. V hlavě stavím vzdušné zámky a představuju si, jak se dostane k hodné rodině a třeba potom zpátky k babičce a já jim budu pomáhat, občas pojede k nám na víkend, s Vašíkem budou kámoši a budou spolu jezdit na tábor. Je to zajímavé, jak mi cizí kluk změnil v podstatě život.
Myslím na něj každý den, posílám mu energii, kterou nevím, jak poslat, ale posílám mu sílu, aby to zvládl, posílám mu lásku, aby věděl, že ho někdo má strašně moc rád, aby se nebál, aby věděl, že jednou to bude dobrý, že se o to postarám.

Posílám lásku všem dětem, které si svoje místo na slunci musí vybojovat, chtěla bych je všechny obejmout a pomoct jim, ale zatím se pokusím pomoct jednomu malému chlapečkovi.

Děkuji všem, kteří mi jakkoli pomáhají, dodávají informace, sílu, kontakty. Děkuji svému manželovi za obrovskou podporu, za to, že mě vždycky ujistí, že nejsem blázen a že dělám dobrou věc. A děkuji všem, kteří dělají dobrou věc a nejsou lhostejní.

Neboj, já tě nedám ❤️
Přivázané ruce k posteli, jenom v pleně. To je má druhá návštěva. Tu dečku jsem mu přinesla já.

278 Replies to “Příběh jednoho Chlapečka”

  1. Pokud chcete rada bych Vám pomohla. Mám pár kontaktů u médií. A myslím si že by stálo za to tento příběh sdílet. Pak se i nepohyblivé věci dají do pohybu. Jsem maminkou malého syna a nedokážu si představit, že je tohle jenom možné…. 😭

    Líbí se 1 osoba

    1. Dobrý den, Petro, já bych kontakty na média moc uvítala. Už delší dobu zvažuji publikaci toho, co se děje nám, resp. našemu dítěti v kontaktu se státním systémem (soudy, OSPOD), kdy na jeho práva nikdo nebere ohled a navzdory jeho psychickým i zdravotním následkům se spravedlnosti nemůžeme dovolat… Ráda se s Vámi spojím (tel., mailem). Děkuji, Jana.

      To se mi líbí

  2. Moc se me tento pribeh dotknul.
    Je naprosto odporne ze maly chlapecek zustane zaostaly protoze se mu nikdo ze sester v nemocnici nevenoval, jako by nestacilo ,ze je tam chudacek uplne sam. Jak mu to mohli udelat!
    Jde mu nejak pomoct? Muze si ho nekdo osvojit nebo adoptovat?

    To se mi líbí

  3. Já nemůžu uvěřit, že se malé miminko může dostat do takové situace. Trhá mi to srdce a doufám, že se vám podaří přesvědčit OSPOD, aby chlapečka umístili do pěstounské péče. Prosím napište, ze se vám to podařilo.

    To se mi líbí

  4. Dobrý večer Petro, mě se tento příběh tak dotkl, já tomu pořád nerozumím, jak zdravotnický personál může být tolik neempatický a necitlivý. Já tomu prostě nerozumím. Ano, kolik všichni dennodenně vidíme arogantních namyšlených zdravotníků. Tak bych byla ráda, kdyby tohle se změnilo a kdyby konečně zdravotníci pochopili, že tady jsou pro pacienty i ty nejmenší a není to obráceně. Petruško, vy jste absolutní anděl a hned bych Vám chtěla pomoct. Nedejte se!

    To se mi líbí

  5. Čtu Váš a chlapečkův příběh a pláču… mám podobnou negativní zkušenost s nemocničním personálem v Brně, kde jsme s dcerou strávily 4 dny… ne všechny děti měly u sebe rodiče.. jedno miminko v noci tolik plakalo.. nikdo ho nešel utišit a pochovat.. plakalo několik hodin, dokud neuslo únavou… trhalo mi to srdce a dodnes to slyším v hlavě… chápu, že sestry i lékaři musí především obstarat zdravotní stránku a povinou základní péči všem dětem na daném oddělení, ale kde se z nich vytratila lidskost, laskavost a city… kde se v rámci systému ztratily tyto hodnoty… jistě by se našlo mnoho dobrovolníků, kteří by se rádi zapojili a nemocničnímu personálu v “nadstandardní” péči o takové děti pomohly, ale systém a očividně ani sami zdravotníci o to vlastně nestojí… kde se ztratily lidské hodnoty a přirozené ochranitelské pudy vůči dětem, nedokážu to pochopit… a Vás neskutečně obdivuji, že jste se nebála a nenechala odradit jejich jednáním… právě mám u sebe přitulenou svou 6ti měsíční dceru, spokojeně si ze spánku odfukuje, a bolí mě u srdce, že někde může ležet neviňátko ve stavu, jaký jste popsala… chlapečkovi posílám alespoň v myšlenkách mnoho lásky, pohlazení a něhy.. v případě případné sbírky také moc ráda pomohu alespoň takto, aby měl šanci na lepší osud…

    To se mi líbí

  6. Dobrý den, nemůžu uvěřit, že v tomto byrokratickém státě nebyl kontaktován OSPOD ihned po porodu, když jej matka odmítla!!!!! Tohle chování – sester a doktorů a soc.pracovnic mě trhá srdce . Každý kdo tomu miminku nepomohl by měl být potrestán za týrání nevinného miminka!!!! První rok je pro dítě nejdůležitější pro získání důvěry, pro jeho psychický a fyziologický vývoj!!! Po přečtení Vašeho článku všichni lidé z tohoto příběhu, kteří nemají srdce by měli dostat výpověď!!

    To se mi líbí

  7. Dobrý den,
    Velmi podobný příběh jsem zažila na dětském infekčním oddělení Měla jsem syna 10mesicu a na pokoji 18mesicni holčička To co sestry dělaly se nedá ničím omluvit
    O mašličkou jsem se starala po 10dnech se sestry rozhodly, že jim vadí, že vidím a řeším co se jí děje a tak nás přesunuly na jiný pokoj
    Jedna jediná mladá sestřička vzala za celou dobu naší hospitalizace malou na ruku a dokonce na 20minut do kočáru ven
    Měla mámu a sourozence, ale ta nechtěla s dcerkou být v nemocnici
    Od té doby se nenechám nikdy odbit a 2x jsem jela do jiné nemocnice, když mi oznámili, že pro matku nemají místo, ač jim to zákon ukládá
    Úplně ji vidím Pribehla stará zlá sestra teploměr, nebudeš pít, jist nebo brečet dostaneš injekci Měla takovou tu velkou co se už roky nepoužívá Když přesto malinká okamžitě nejedla odešla a vrátila se na oběd a opět kolečko Já ji krmila hladila zpívala, ale jim se to nelíbí…. Pořád jsem se modlila, aby co nejdříve byla v pořádku a šla domů jenže takto stresovaná miminko, v takovém prostředí, s takovými lidmi, bez blízkého člověka se těžko léčí
    Napsala jsem to primáři a nikdy nedostala odpověď 🤢😭

    To se mi líbí

  8. Jste úžasná ! Prosím, adoptujte si chlapečka. Buďte tu pro nej i nadále 😢 potřebuje VÁS.
    Udělala jste toho tolik, ze to přece jen tak nezahodite. Rodina s Vámi urcite bude souhlasit a syn bude za brášku moc rad.
    Prosím, přimlouvám se za chlapečka 😢😢

    To se mi líbí

  9. Dobry den, Petro, diky za Vasi dosavadni peci o jednoho Chlapecka, za Vasi silu, odhodlani, za to, ze Vam nebyl lhostejny! Vim, ze to neni zdaleka jeste zadny happy end, ale nezbyva nez verit, ze medializace pribehu pomuze… Chlapeckovi samozrejme predevsim, podpore pestounske pece i odkryti tohoto nepopularniho tabu taktez. Pokud budete pribeh jednoho Chlapecka dale sledovat a privitala byste treba pomoc (materialni, financni atd.), urcite budu rada, kdyz budu treba v mailing listu. S uctou, EK

    To se mi líbí

  10. Tenhle příběh mě dostal jako dlouho nic..
    Obrovská poklona a dík Vám, že jste nebyla jedna z těch lhostejných, a že jste se o chlapečka zajímala. ❤️ Praská mi srdce žalem, když si představím toho malýho prcka, jak tam sám bezmocně leží a nikdo si ho nevšímá. Každé dítě potřebuje lásku, péči a tyhle věci. Prosím dejte nám všem sem potom vědět, jak to celé dopadlo.
    PS: nechci být hnusná, ale na každou svini se vaří voda a ty sestry to pocítěj, až budou ležet starý někde na LDN a budou se k nim lidi chovat tak, jak se chovaly ony k tomu maličkému zázraku.

    To se mi líbí

  11. Mohla bych pomoct, ujala bych se ho mám 2 děti a třetí bych zvládla levou zadní pocházím ze 6 sourozenců tudíž by to nebyl problém jen nevím jak postupovat kdyby jste se mi ozvala na tel. číslo 704 239 349 určitě udělám vše pro to aby nešel do ústavu a mohla bych se ho ujmout

    To se mi líbí

  12. Dobrý den, také bych ráda nějak pomohla. Jakkoliv. Děkuji za to co děláte. Nemám opravdu slov a vím, že mají všichni moc práce a asi si chtějí držet odstup ale to není výmluva na to, že trocha lidskosti se nenašla na tolika místech a u tolika lidí 🥲🥲.

    To se mi líbí

  13. Máte dobré srdíčko a moc vás prosím nedovolte aby se mu něco stalo ne aby byl v tom ústavu… Pomozte mu najít rodinu která ho bude milovat 😭 kdybych to bylo možné hned bych si ho vzala… Mám také malou dceru a bolí mme srdíčko když jsem tohle četla.

    To se mi líbí

  14. Osvojení a adopce jsou totožné procesy. Zřejmě máte namysli pěstounskou péči vs. osvojení. Bohužel v případě pěstounské péče se nejprve hledá v blízké rodině, až poté je dítě nabídnuto pěstounům zvenčí. Je několik možností, nejsnažší by bylo získat souhlas matky, ale i tento proces je velmi dlouhý. Matka má odvolací právo a lhůty pro pěstounskou péči i definitivní adopci mohou trvat i rok. Teď je důležité získat přechodného pěstouna, tím chlapeček získá rok času, po který u pěstounů může být a ten čas, kdy ho někdo měl rád, už mu nikdo nevezme…

    To se mi líbí

  15. Paní Petro, ve vašem příběhu mi chybí jedna zásadní věc. Chlapečkovi ze všeho nejvíc chybí rodiče. To, že je nemá, je opravdu základní problém, sama to v textu uznáváte. Sociální a zdravotní systém je jen záchranná síť; v mnoha ohledech si zaslouží erudovanou kritiku; a milující rodiče nikdy plně nenahradí. Ale udivuje mě, že Vaše rétorika je tak útočná vůči zdravotníkům a sociálním pracovníkům, zatímco rodičům dítěte věnujete jen pár slov. Člověk by řekl, že pokud Vám na tom dítěti skutečně záleží, budete se v prvé řadě intenzivně věnovat možnostem nápravy poměrů v jeho vlastní rodině. Je jeho matka drogově závislá? Psychiatricky nemocná? Na ulici? Alkoholička? To jsou problémy, které se dají řešit. Řešila jste je? A co jeho otec? Zjišťovala jste o něm něco? V textu se pojem „otec“ nevyskytuje ani jednou! Samozřejmě, pokud oba sedí ve vězení a své děti týrali, je možnost pomoci minimální, ale Vy o tom nic nepíšete. Na začátku dokonce sama píšete, že Vás důvody, proč matka dítě opustila, vlastně ani nezajímají. Jak můžete říkat toto a zároveň tvrdit, že na jejím dítěti Vám záleží? Zato sestru, jejíž povinností je poskytovat zdravotní péči skupině dětí na JIP, označujete slovy „hnusná píča“. (Přitom „hnusná píča“ by tu teplotu nešla změřit. Ta by si ji vymyslela.) Tak silná slova a prudkou emotivní kritiku systému bych od Vás čekala až poté, co vyčerpáte všechny možnosti, jak vrátit dětem jejich vlastní rodiče a pomoci jim, aby fungovali. A pokud to není možné, proč o tom nepíšete? Neuvědomujete si, že pokud jste to nezkusila, tak selháváte úplně stejně, jako systém, který kritizujete? Zjišťovala jste, zda a jak se nějaký sociální pracovník pokusil rodičům pomoci? Připadá Vám dostatečné konstatovat, že „matka selhala“ ? Co to znamená? Když matka zakázala, aby dítě v nemocnici navštěvovala neznámá žena, vidíte to jako negativní věc. Já bych naopak řekla, že je to známka toho, že není úplně mimo. Je mi chlapečka líto, příběh je samozřejmě hrozně smutný. Ale v té poloze, v jaké je sepsán, vyvolává řadu otázek a nepůsobí zcela důvěryhodně. Péče v okresních nemocnicích tak, jak ji popisujete není v pořádku. Ale kritizovat systém, zdravotníky a sociální pracovníky je vždy snadné a vždy to vyvolá spoustu emocí a pozornosti.

    To se mi líbí

  16. Dobrý den. Chtěla bych se zeptat na jednu věc…proč jste se nakonec nestala tím dobrovolníkem v Motole? Jednu dobu jsem s nimi byla v kontaktu; i se zdravotními klauny, kteří v Motole působí, na oddělení dětí chodí snad každý den a jsou skvělí. Vím, že jsou to přístupní lidé, kteří se snaží dělat pro děti maximum. Měla byste potom k chlapečkovi přístup, od personálu respekt…
    Co Vás odradilo?

    To se mi líbí

  17. Viděla jsem video a rozplakalo mě to. Sama mám dvě děti a nedokážu si představit, ze by nedostali každou chvíli pusy nebo nebyly objaty či hlazeny. Ten kontakt je přece hrozně důležitý. To je něco strašného 😭 prosím napište jestli se něco deje dále, myslet na nej budu ještě dlouho. Ten pocit, ze tam někde leží sám, opuštěny …

    To se mi líbí

  18. Toto je velmi jednostranný pohled…Ano… Věřím, že na něho v nemocnici kašlou ale… mohla jste zkontaktovat OSPOD sama od sebe ne čekat až to udělá nemocnice… Pěstouni nejsou… V TV mluví hovadiny… Opravdu nejsou a pokud už tedy jsou taky to není žádná výhra bohužel… Je dost alibisticky napsat já si ho vzít nemůžu mám svoji vlastní rodinu… To mě teda nadzvedlo… Ano jsou kolegyně kterým je to jedno ale třeba u nás holky z náhradní rodinné péče tak moc vždycky chtějí dostat dítě do rodiny a z kraje je jim řečeno že bohužel pěstouny nemáme… A boj proti kojenakum? Největší zvěrstvo jaký může být… Ano je to ústav ale proboha kam pak po jejich zrušení půjdou všechny ty děti když pěstounů je nedostatek? Půjdou k pestounum který budou narychlo schvalovani jen aby byli… A bohužel to je jeden obrovskej průser… Už teď nám pěstouni ničí děti ptz projdou úplně vsichni…

    To se mi líbí

  19. Peti, již před časem jsem Vám sem psala, že to se mnou neuvěřitelně zamávalo.. A teď…… čtu článek, že drobek bude letošní Vánoce trávit již u pěstounky. Touto cestou bych Vám chtěla strašně moc poděkovat, protože tohle celé je jen Vaše zásluha. Úžasné, konečně. Jste skvělá.. Více slov není potřeba 🤍

    To se mi líbí

  20. Prosim Vas, jak to s chlapeckem dopadlo? Ma uz pestouny po tom co se jeho pribeh prohnal televizi?
    Me se jeho pribeh moc dotknul. Kazdy vecer zpivam pisnicku svym detem. Zpivam jejich jmena a pridavam deti, ktere nemaji takove stesti, aby jim nekdo zpival.protoze neznam chlapeckovo jmeno tak mu rikam Peter. Bylo vy hezke slyset, ze to s nim dobre dopadlo

    To se mi líbí

Napsat komentář