Příběh jednoho Chlapečka

Tak, jako většinu věcí, které se mi v životě udály nechtěně, nebo nedopadly tak, jak jsem si přála, nebo se podle mě vůbec neměly stát, budu i tohle považovat za osud. Za něco, co mě dovede někam, kam bych se jinak nedostala.

Díky malému chlapečkovi odkrývám, jako cibuli, vrstvu po vrstvě systém, který je na mnoha místech tak zkostnatělý a lidé v něm se kolikrát chovají jak za minulého režimu. Ani nevím, kde začít, pokusím se to vzít hezky popořadě. Bude to delší, ale je nejspíš potřeba, aby bylo řečeno co nejvíc.

V červenci jsem byla navštívit svou přítelkyni v Motole, byla tam hospitalizovaná již několik týdnů se synem. Už když jsem si s ní domlouvala návštěvu, věděla jsem, že to nebude jednoduché, protože mě upozornila na to, že s nimi na pokoji leží malý chlapeček, který na tom není zdravotně nejlépe, a hlavně, že je tam sám. Představa jakkoli trpícího dítěte ve mě po porodu vyvolává úzkosti, opravdu. Bohužel jsem viděla něco, co už nešlo odvidět. Na posteli ležel malý chlapeček, oblečený pouze v pleně, s PŘIVÁZANÝMA rukama ke konstrukci postele. Ležel tam sám, měl tam dvě hračky, na které pochopitelně nedosáhl. Žádnou hrazdičku, žádný kolotoč nad ním, nic. Bylo mu necelých 7 měsíců. Sevřelo se mi srdce. Nejhorší na tom ale bylo, že přišla sestra, v roušce, která na něj ani nepromluvila, nepohladila ho, strčila mu teploměr do zadku, přebalila ho a odešla. Když vešla sestra jiná, ta první ji instruovala, aby na něj nesahala, že to nemá rád. Bylo mi do pláče, bohužel kamarádka potvrdila, že jen málokterá sestra ho pohladí, nebo snad dokonce pochová. Chtěla jsem „něco“ říct, ale nevěděla jsem co. navíc jsem nechtěla vytvářet hustou atmosféru kvůli kamarádce, která měla svých starostí dost a která tam ještě nějakou dobu musela zůstat a doufat v zázrak. V jejím případě se díkybohu stal.

Věděla jsem, že to tak nemůžu nechat, něco ve mně mi říkalo, že toho chlapečka nevidím naposledy. Taky, že ne. Za kamarádkou jsem chodila i nadále, ale věděla jsem, že jsou na dobré cestě, že mají jeden druhého a hlavně, že se zdravotní stav jejího syna lepší raketovou rychlostí. Chodila jsem tam tedy spíše za chlapečkem, kterému jsem dělala společnost. Donesla jsem mu hračku, dečku, zpívala jsem mu, hladila ho a začala jsem se o něj zajímat. To se samozřejmě nesetkalo s úspěchem u zdravotnického personálu, protože nejsem rodinný příslušník. Ráda bych tady zdůraznila, že jsem si naprosto vědoma, že mi nikdo nesděloval informace o zdravotním stavu a že je pochopitelné, že k nemocnému dítěti nemůžou pustit kdekoho. Nicméně.. Samozřejmě sem tam sestřička něco utrousila, kamarádka pochytila spoustu věcí z konverzace lékařů atd. Zjistila jsem, že chlapeček se narodil o dva měsíce dřív, má nemocné plíce, matka o něj nejeví zájem, a ve svých 7 měsících ještě neopustil nemocnici. Jediný, kdo se o něj trochu zajímá, je babička, která už se stará o 3 (!) malé děti, o jeho sourozence. Požádala jsem ošetřujícího lékaře, který se choval velmi solidně a zdálo se mi, že mu je moje aktivita sympatická, zda by se zeptal babičky, jestli bych mohla chlapečka navštěvovat i nadále, i po tom, co má kamarádka už odešla se synem domů. Požádala jsem, zda by se ji zeptal, jestli mi může dát i její telefonní číslo, abych se s ní mohla spojit a zjistila více informací. Dokonce mi pak pan doktor sám volal, aby mi sdělil souhlas a předal informace.

I když jsem věděla, že na to nemám právo, začala jsem se vyptávat, zajímat, začala jsem se starat. Nevím, zda to bylo tím, nebo pouze jiným personálem, ale za pár dní už chlapeček nebyl přivázaný, byl oblečený a měl nad sebou hrazdičku a hračky. Tak, jak bych to očekávala u tak malého dítěte od první chvíle. Z logiky věci si lze odvodit, že pokud měl dýchací přístroj, musel mít přivázané ruce, aby si ho nestrhl. Opravdu? Několik dní v kuse? A to ani nevím, kolik dní dohromady to bylo. Dokážete si představit sebe, nebo své malé dítě, jak leží několik dní přivázané k posteli, pouze v pleně/ve spodním prádle, a díváte se celé dny do bílého stropu? Já taky ne. Absolutně bez důstojnosti, bez jakékoli laskavosti. Nechápu, jak to mohlo vidět tolik lidí ze zdravotnického personálu a nikdo s tím nic neudělal. Jak to mohlo projít přes toho solidního ošetřujícího lékaře, že neřekl „sakra ženský, chlapeček je tady sám, pochovejte ho, odvažte ho, oblečte ho, věnujte se mu trochu víc.“ Ale k tomu se dostanu.

Spojila jsem se s babičkou, která se stará o tři malé sourozence, protože je matka opustila, abych zjistila o situaci něco víc., abych hlavně nabídla svou pomoc. Nechtěla jsem zjišťovat, proč je opustila, proč za ním nikdo nechodí atd., bylo mi to a musím říct, že pořád je, celkem jedno, nic to nezmění na tom, že chlapeček je celou dobu na všechno sám a celý svůj život strávil sám v nemocnici. Volala jsem jí bez předsudků, s respektem, bez soudů. Byla jsem ráda, když mi povolila ho navštěvovat a měla jsem pocit, že je ráda, že se o něj někdo zajímá. Kdybych se s ní nespojila, nebo nebylo její povolení dostačující, byla jsem připravená jít jakoukoli oficiální cestou, například se stát dobrovolníkem v Motole.

Uběhlo pár týdnů a chlapečka převezli (pro mě z neznámých důvodů) do nemocnice v Ústí nad Labem, kam jsem hned druhý den jela. Byla to asi nejhorší nemocniční zkušenost. Byla jsem zvyklá už z Motola, že se na mě dívají divně, skrz prsty, jak kdybych byla nějaký úchyl, co přišel obtěžovat dítě a hlavně personál. Nikdo mi nedal pocit „jste hodná, že se o něj staráte.“ Nechci křivdit všem sestrám, jedna ke mně byla milá, i se mnou prohodila vždycky pár slov a i ke chlapečkovi se chovala laskavě. Jedna. Ze všech a že jsem jich viděla snad 20. Opravdu jsem nepotřebovala, aby se mi někdo klaněl, nebo děkoval, jen by bylo příjemné, necítit se jako někdo, kdo obtěžuje. Nikdy jsem po nikom nic nechtěla, občas jsem se na něco zeptala, ale jinak jsem šla do pokoje, chlapečka vzala a tři hodiny chovala, zpívala mu, mluvila na něj bez roušky, učila ho paci paci, říkala mu jménem, přebalila jsem ho, většinou jsem počkala, až usne a většinou šla v slzách domů.
No, myslela jsem si, že v Motole se nechovají hezky.. Probudilo mě Ústí. Chování sester a vedoucího lékaře mi málem přivodilo kolaps. Jak tam se mnou jednali, to jsem nechápala. Já jsem jenom chtěla navštěvovat chlapečka a proto, že nejsem z rodiny, jsem věděla, že mi to vlastně může kdokoli zakázat, vždycky jsem se MUSELA chovat velmi mile, pokorně. Věděla jsem, že kdybych na někoho vyjela (a že se mi chtělo strašně a ne jednou), byla bych sama proti sobě. Doktor mě nejdřív pustil s tím, že mu je to vlastně jedno, pak si to ale rozmyslel a vykázal mě z pokoje, že to takhle nefunguje, kdo si myslím, že jsem a co mám vůbec v úmyslu. V klidu jsem mu vysvětlila celou situaci, kdo jsem, co mám v plánu (nic, jen navštěvovat chlapečka) a že jsem chodila i do Motola, že to babička povolila, že by to mělo být v papírech. Konverzace se z neznámých důvodů stále vyostřovala, sestry začaly štěkat, zřejmě proto, že už jsem začala klást nepříjemné otázky. Například, zda ho byl někdo navštívit, když tam předtím byl hospitalizovaný celý měsíc. Nebyl. A zda to oznámily na sociálce. Neoznámili. Proč ne? Neví. Naštěstí babička dorazila chvíli po mně a s doktorem se domluvila, že za ním můžu chodit, pokud matka podepíše formulář, který tam ten doktor hodinu a půl psal na počítači. Dvakrát mi řekl, že se mu zdám podezřelá, že neví, co chci a že asi žiju v nějakém jiném vesmíru. Dost by mě to pobavilo, kdybych se nebavila s ošetřujícím lékařem chlapečka, kterému bylo 8 měsíců, neuměl držet sám hlavičku a jediný člověk, který se o něj zajímal, jsem byla já. Pan doktor mi také zdlouhavě vyprávěl příběh o tom, jak před 30 lety jedna matka trávila u nich na oddělení svou dceru savem a přitom se všem ta matka zdála jako prima ženská. Aha. Dost mi napovědělo, když se pan doktor nechal slyšet, že „za socialismu bychom si mohli jenom podat ruku, ale v dnešní době člověk nemůže věřit nikomu.“, taky když jsem byla u chlapečka na pokoji a on usnul a doktor tam vletěl a začal mi něco říkat, já jsem ho upozornila, že dítě spí, aby se ztišil a on na to řekl „ale to je úplně jedno.“ Tak. No, po cestě domů jsem musela zastavit na benzínce, koupit si krabičku cigaret, kterou jsem si už hodně dlouho nekoupila a vykouřit skoro půlku najednou. Klepaly se mi ruce a nebylo to jen z nadměrného přísunu nikotinu. Druhý den jsem tam jela zase. Sestry měly zřejmě za úkol mě sice pustit, ale znepříjemnit mi návštěvu, jak se dalo. Takže nejdřív jsem musela 15 minut čekat na chodbě, než mě k němu pustily, potom jsem musela opustit pokoj, když ho přebalovaly a když jsem si stoupla do chodby, tak na mě sestra, sedící v sesterně na gauči s chlebíčkem v ruce houkla, ať jdu ven, na chodbu a sednu si na židli.

V Ústí jsem byla asi 4x, když ho převezli do Děčína. Z nemocnice jsem měla mnohem příjemnější pocit, prostředí nebylo vůbec depresivní a paní doktorka (cizinka), byla velmi milá. Sestra rázná, ale přišlo mi, že se k dětem chová laskavě. Nicméně řekla něco, co v podstatě definuje celou tuhle situaci. Když jsem se ptala, zda by mohl dostat chlapeček nějakou extra péči, když je na všechno sám, když jako jediný na oddělení u sebe nemá rodiče, že potřebuje extra rehabilitaci a extra péči, aby začal jíst jinak, než jen tekutou stravu trubičkou do nosu, řekla sestra „na to já nemám čas, extra péči má zajistit matka, mám tu dalších šest dětí na oddělení.“
Nemůžu jí to mít ani za zlé, všichni víme, jak je na tom zdravotnictví s personálem, s financováním… Ale! To dítě za to nemůže, že matka selhala. nemůže za to, do jaké rodiny se narodilo a že je odkázáno na pomoc ostatních. Proboha, vždyť ten malý tvoreček nikdy nezažil pocit bezpečí, lásku, nikdy si ještě s nikým nehrál.. On za to nemůže. Tudíž argument, že to má zajistit matka, je k ničemu, pokud to naštvaně říká mně, cizí ženský, která by právě udělala vše, co je v jejích silách, aby mu tu mámu mohla alespoň trochu nahradit a potažmo ulevit personálu.

V Děčínské nemocnici nastal trochu zlom, kdy babička měla k chlapečkovi mnohem blíž a chodila ho navštěvovat a myslím, že k němu našla i místo v srdci. Cítila jsem velkou úlevu, že za ním dochází, měla jsem pocit, že je o něj postaráno, že nečeká jenom na mě, až ho pochovám, až ho pohladím.
Po pár týdnech byl převezen opět do Motola, prý z důvodů zdravotních komplikací. Nevěděla jsem ani, na jakém oddělení ho hledat. Poprvé jsme se setkala s opravdovou ochotou a laskavostí ze strany personálu, když jsem zvonila po odděleních a hledala ho, pomohl mi lékař a jedna sestra, dokonce mi lékař, u kterého na oddělení ležel předtím řekl, že je na tom dobře, že je na tom líp. To bylo moc milý. Bohužel na lůžkovém oddělení bylo opět vše při starém. Rehabilitace jednou denně na pár minut, jinak nic, nakrmit, přebalit, občas vykoupat. Ležel na pokoji, kde se mezitím vystřídali tři dětští pacienti, ptala jsem se i dětí i jejich rodičů, jak často za ním chodí, zda ho někdo chová, zda se mu někdo věnuje. Ne. Tím nechci říct, že by tam za ním nikdo nechodil, pravidelně ho kontrolovali a jak říkám, přebalit, nakrmit, ale nikdo ho pravidelně nechoval, nepovídal si s ním, nehladil, nevěnoval se mu. Opět trávil celé dny na pokoji v posteli, na zádech, maximálně v lehátku. Zahrnula jsem ho hračkami, plyšáky, knížkami. Donesla jsem mu oblečení, přebalovala jsem ho, stříhala jsem mu nehty. Snažila jsem se bavit se sestrami, snažila jsem se sehnat ošetřujícího lékaře. Marně. Opět se se mnou nikdo nebavil a jen jsem cítila, jak mě tiše trpí, že teda mám podepsaný papír a že to pan doktor dovolil. Nikdo na mě nebyl zlý, nikdo na mě ale nebyl ani milý. Kolikrát jsem plakala na pokoji, když chlapeček plakal, protože ho něco bolelo, nebo jsem byla prostě nešťastná z celé situace.
Neznám doteď pravou anamnézu, nicméně jsem pochopila, že se jeho stav lepší a že z původního „domů se nikdy nepodívá“, se začalo uvažovat o jeho propuštění. Bohužel nedostatek péče se projevil v tom, že chlapeček neuměl a nechtěl jíst. Proto opět místo důkladné péče a trpělivosti mu radši zavedli trubičku z bříška do žaludku a dle mých informací ji má doteď. Nikdo ho nenaučil jíst. Ptala jsem se sester i „spolubydlících“, zda to zkouší. Ne. Samozřejmě to několikrát zkusili, ale nechtěl, nešlo to, tak trubičku. To samozřejmě ovlivnilo i jeho pohybové schopnosti, které byly v podstatě nulové. Vždy, když jsem přišla, několikrát jsem ho otočila na bříško, snažila se trénovat hlavičku i svaly. To bylo ale samozřejmě málo. Kdo máte děti malé, nebo jste to ještě nezapomněli – víte, kolik to je práce, kolik je práce, aby dítě dobře prospívalo, abyste si dali pozor na všechny nástrahy, abyste mu neublížili a do budoucna nepřivodili skoliózu a podobné generační vady. Bohužel chlapeček jen leží a leží a jednou, dvakrát denně ho někdo otočí na bříško.

Ještě když byl v Praze, dostala jsem ty nejlepší zprávy-chlapeček půjde domů, za babičkou. Málem jsem dostala infarkt z toho štěstí, co mnou projelo. Nechtěla jsem tomu ani věřit. Konečně půjde domů, za někým, kdo ho má rád, za sourozenci, prostě pryč z nemocnice. Cokoli lepší, než nemocniční pokoj. Bohužel jak tušíte, moje radost netrvala dlouho, babička ze zdravotních důvodů nemohla za chlapečkem do nemocnice, aby ji naučili, jak se o něj starat a převezli ho opět do Děčína. Bude to více jak měsíc a tady můj nemocniční příběh končí, protože jsem druhý den po převozu přijela do Děčína, abych se podívala, jak se mu daří, jestli má s sebou všechny věci a zkontrolovat, v jakém je prostředí. I přesto, že jsem tam už byla dokonce za doprovodu babičky, měli jsme podepsané papíry a v kartě měl napsáno, že za ním můžu chodit, dovnitř mě nepustili. Nejdřív přišla sestra, pak lékařka a když jsem se nenechala odbýt, volali primářce, která to zamítla. Prý v kartě nic nemá a ty papíry, které tam předtím byly už tam nejsou. V tom vešla jiná sestra a před všemi řekla „jo, tu paní já znám, ta sem chodí.“ Asi ji všichni rychle umlčeli, aby mě tam prostě nemuseli pustit. Paní doktorka byla velmi zdvořilá, mluvila se mnou klidně a vlídně, ale neodpustila si nakonec větu „víte, je to malé dítě, nemůžeme k němu pouštět kdekoho.“. V pondělí jsem volala přímo primářce, která mi nejdřív řekla, že vůbec neví, kdo jsem, když jsem jí řekla, že vím, že ona ví moc dobře, kdo jsem, tak otočila. Nedovolila mi návštěvy, alespoň jsem ji požádala, zda by mohly sestry věnovat chlapečkovi více péče, hladit a chovat ho, že to má moc rád, paní primářka mě ujistila, že to samozřejmě dělají a já jí ujistila, že tomu tak samozřejmě není.


Od té doby jsem chlapečka neviděla a měla jen málo zpráv. Byla jsem a jsem stále v pravidelném kontaktu s babičkou, které jsem doufala, velmi brzy dají chlapečka domů. Někde v hloubi duše jsem tušila, že tomu tak nebude a měla jsem bohužel opět pravdu. Asi před třemi týdny mi babička volala, že sociálka rozhodla, že k ní domů nemůže, že by to nezvládla a jestli bych si ho nevzala domů já. Já bych si ho domů vzala, pokud by záleželo jenom na mě, vzala bych si ho hned a byla bych ochotná se tomu v podstatě obětovat, ale jen na mě nezáleží a mám rodinu a zdravého syna, kterému se chci věnovat a takové rozhodnutí obrátí život o 180 stupňů a jsou lidé, kteří si takovou cestu vybrali dobrovolně a bez nátlaku momentální situace. A takového člověka jsem se rozhodla pro chlapečka najít.

Ještě ten den jsem se spojila se sociální pracovnicí, která měla chlapečka na starosti a chtěla jsem se dozvědět co nejvíce o jeho momentální situaci. Samozřejmě mi nikdo nic nemohl říct, snažila jsem se ptát tedy v obecné rovině a ujistila jsem sociální pracovnici, že vím, že chápu, ale ať ona pochopí i mě a pojďme se bavit narovinu. Nejdřív jsem měla pocit, že můžeme, že já můžu mluvit narovinu a že i ona ke mně bude v rámci možností upřímná. Nakonec jsem měla pocit, že nemůžu jen čekat na to, jak rozhodne OSPOD, protože upřímně, ten taky trochu zaspal celou situaci a mohl a měl to řešit už dávno. Řekla jsem paní sociální pracovnici jasně, že NEDOVOLÍM, ABY ŠEL CHLAPEČEK DO ÚSTAVU. To je to nejhorší, co se mu může stát, to nejhorší, co se může stát v podstatě jakémukoli dítěti. Ústav je v podstatě taková nemocnice bez lékařů. Proti kojeneckým ústavům „bojuji“ a prostě udělám všechno proto, aby tam neskončil. Měla jsem pocit, že OSPOD má ale jiný názor na ústavy a že dát ho tam je samozřejmě plnění kvót a je to mnohem jednodušší, než hledat pěstouny pro „postižené“ dítě.
Kontaktovala jsem hned paní z aliance/společenství pěstounů, s kterou jsem dříve tento rok navázala kontakt. Vysvětlila jsem jí celou situaci a požádala, zda může v celé situaci nějak pomoci. Ta mi vysvětlila, jak se věci mají, jak se každý kraj staví k situaci s umisťováním dítěte do přechodné/pěstounské péči/ústavu jinak a upozornila mě, že ten Ústecký kraj je na tom s komunikací mezi kraji a s pěstouny obecně dost bídně. To jsem si mohla myslet. Nicméně během několika málo dní se nám podařilo zjistit, kde jsou volní přechodní pěstouni a dokonce najít jednu paní, bývalou zdravotní sestru, která by si chlapečka vzala. Měla jsem pocit, že máme vyhráno. Opět jen na chvíli. Sociální pracovnici jsem volala snad každý druhý den, buď mi to nevzala, nebo ještě nevěděla, jak to bude, nebo se kvůli tomu museli ještě na úřadě sejít. S paní od pěstounů se spojila až po mém naléhaní, a to až po několika dnech. A té konkrétní pěstounce se neozvala vůbec. Naše komunikace dospěla do bodu, kdy mi oznámila, že se mnou už nic probírat nemůže, že to matka dítěte zakázala a ať se obrátím na její nadřízenou. Bohužel byla pravda, že to matka chlapečka zakázala, nebudu říkat důvody proč, ale znám je a myslím, že nejsou jen z její hlavy. Babička se mnou ale stále táhne za jeden provaz a souhlasí se všemi kroky, které podnikám a o kterých ji vždy téměř ihned informuji.

Volala jsem tedy nadřízené paní sociální pracovnice, opět jsem jí převyprávěla celý příběh i svou motivaci k případu. Ptala jsem se, proč je to tak, jak to je, proč se nespojili s pěstouny, proč mám pocit, že se jenom čeká na to, až ho budou moct šoupnout do ústavu. Paní mi opět přišla „pro-ústavní“, což je samozřejmě taková bolest na srdci, ale nechci ji křivdit, jak říkala, má 1000 případů a nemůže o všem všechno vědět, to je fér a chápu to, domluvily jsme se, že ona vše zjistí a zavoláme si v pondělí. Když jsem ještě naposledy apelovala na rychlost procesu, že to dítě je už 11 měsíců v nemocnici, řekla mi, že „můžeme být rádi, že je teď o něj dobře postaráno a není někde, kde mu ubližují.“. Takový přístup bych pochopila od laika, který nemá vhled do dětského vývoje ani do vlivu, které na dítě prostředí má a ne od „profesionála“, který by měl mít trochu progresivnější přístup. Protože v tom případě a s touto politikou pojďme dát všechny děti do ústavů, protože tam je přece ta nejlepší péče-jsou pod lékařským dozorem, a to je přeci nejvíc. Ne. Paní vedoucí jsem ještě velmi vlídně a doslovně upozornila, že „nechci, aby to vyznělo nějak agresivně, ale celou kauzu hodlám řešit veřejně, protože nastalo mnoho pochybení.“ Na to mi bylo řečeno, že hlavní pochybení tady nastalo u matky. Opět, ano, má pravdu a já s tím souhlasím, ale opět křičím z plných plic ALE TO DÍTĚ ZA TO NEMŮŽE. A pokud žijeme v sociálním státě, kde existují instituce jako OSPOD a hrajeme si na to, že zájmy dítěte jsou na prvním místě, takovou větu by paní vedoucí říct neměla.

To je k momentálnímu vývoji vše, čekám na pondělí, až zavolám paní vedoucí a modlím se k bohu, aby mi neřekla, že bohužel, pěstouni nejsou, že půjde do ústavu. Paní od pěstounů mi řekla, že možná, že ho k těm pěstounům dají jenom aby měli ode mě pokoj, že jsem prý velmi urputná 😀 Ano jsem a bylo by to úžasné vyústění a i můj pocit malého velkého vítězství, ale co jsem tady za tu „cestu“ poznala, ego je strašně silné a mít moc a moci ji použít, je mnohdy silnější pud, než lidskost a laskavost. Protože ta sestra má moc mi něco zakázat, něco mi neříct, odněkud mě vykázat.

O co mi vlastně jde. Původně jsem „jenom“ chtěla pomoci malému bezbrannému chlapečkovi, který neměl žádné zastání a žádnou kontrolu mimo nemocnici. Věřte mi, že bych mnohem raději našla opuštěného chlapečka, kterého zrovna chová sestra, nebo nějaká externí pracovnice, mnohem radši bych slyšela od doktora „nebojte se, matka ho sice nechce, ale my se o něj postaráme, už jsme kontaktovali OSPOD a ty už pro něj hledají náhradní péči“, mnohem radši bych slyšela „vy jste hodná, že za ním chodíte, to ho určitě potěší.“, mnohem radši bych slyšela „nebojte, je v dobrých rukou, naše fyzioterapeutka mu věnuje speciální péči“. Všechno tohle bych viděla a slyšela radši a mohla bych třeba v klidu spát a moje angažmá by skončilo nabídkou třeba finanční pomoci. Rozhodně bych to viděla a slyšela radši než tu hnusnou píču, co mu strčila ten teploměr do zadku, nic mu neřekla a odešla. Ne, nebylo to ojedinělé a ne, neměla zrovna jen „den blbec“, kamarádka říkala, že se takhle chová i k ní a jedna sestra se nechala slyšet, že umí být ještě horší. Nechápu to, nechápu, jak se tohle může dít. Je mi tak smutno z toho, že tak krásný chlapeček je na úrovni 3měsíčního mimika jen proto, že mu nebyla poskytnuta dostatečná péče. Věřím, že po zdravotní stránce bylo dáno maximum, že lékaři opravdu udělali obrovský kus práce a zachránili mu život. Ale nejsme na světě přeci jen proto, abychom přežívali, ale aby ten život byl nějak kvalitní. Zatím to u chlapečka vypadá na velký špatný. Nechápu, jaktože děti, jako je chlapeček nemají nějaký extra „servis“, extra péči, kterou přeci nemusí zajišťovat zdravotníci. Nechápu, že když převezou takové dítě do nemocnice, není porada a primář neřekne „máme tu dítě, jehož matka o něj nejeví zájem, je to malé miminko, je potřeba udělat to a to, pokud na to nemáme síly a kapacity, zajistěme to externě.“. Vím, že to není standardní, ale určitě nejsem jediná, kdo by takovému dítěti pomohl v takové situaci.

Ještě chci, aby zaznělo několik věcí. Záměrně se vyhýbám obecnému posuzování praktik v nemocnicích, i když se nebojte, k tomu mám hodně co říct, a záměrně nikoho ZATÍM konkrétně nejmenuji. Nezajímám se o chlapečka s cílem někoho očernit, nenechat na nikom nit suchou a zpochybňovat a znehodnocovat práci lékařů, sester a sociálních pracovníků. To všechno přichází samo, čím hlouběji do všeho pronikám a otevírají se mi různé dveře. Vážím si obrovsky kvalitních lékařů, kvalitní práce sester i zapáleným lidem z OSPODu, kteří chtějí dětem pomoct. Koho si nevážím, to jsou zlé, apatické, povýšené sestry a doktoři, kteří s vámi jednají jak s malomocným, protože oni jsou někdo a vy nemáte nejmenší právo zpochybňovat jejich rozhodnutí. Nevážím si laxních úřednic, které se nesnaží, kterým je to možná jedno a které chtějí mít hlavně „splněno“. Proti všem takovým momentálně nechtěně bojuji plus proti systému, který je zkostnatělý a patří mnohdy do minulého režimu, ale který stejně tvoří zase lidi a je na nich, jak se budou chovat k vám, k vašemu dítěti, nebo k malému opuštěnému chlapečkovi.

Moje srdce se otevřelo a našlo ještě jedno místo pro toho malého chlapečka, kterého mi ze začátku bylo jenom líto, ale samozřejmě jsem si k němu vybudovala vztah a i když mi všichni radili „hlavně si ho nepřipusť moc k tělu“, moc k tělu jsem si ho připustila a cítím, že je součástí mého života a myslím a doufám, že vždycky bude. V hlavě stavím vzdušné zámky a představuju si, jak se dostane k hodné rodině a třeba potom zpátky k babičce a já jim budu pomáhat, občas pojede k nám na víkend, s Vašíkem budou kámoši a budou spolu jezdit na tábor. Je to zajímavé, jak mi cizí kluk změnil v podstatě život.
Myslím na něj každý den, posílám mu energii, kterou nevím, jak poslat, ale posílám mu sílu, aby to zvládl, posílám mu lásku, aby věděl, že ho někdo má strašně moc rád, aby se nebál, aby věděl, že jednou to bude dobrý, že se o to postarám.

Posílám lásku všem dětem, které si svoje místo na slunci musí vybojovat, chtěla bych je všechny obejmout a pomoct jim, ale zatím se pokusím pomoct jednomu malému chlapečkovi.

Děkuji všem, kteří mi jakkoli pomáhají, dodávají informace, sílu, kontakty. Děkuji svému manželovi za obrovskou podporu, za to, že mě vždycky ujistí, že nejsem blázen a že dělám dobrou věc. A děkuji všem, kteří dělají dobrou věc a nejsou lhostejní.

Neboj, já tě nedám ❤️
Přivázané ruce k posteli, jenom v pleně. To je má druhá návštěva. Tu dečku jsem mu přinesla já.

278 Replies to “Příběh jednoho Chlapečka”

  1. Ach, nemám slov.. Peti, máš obrovské a laskavé srdce. Obdivuju tě. Kolik času a energie si chlapečkovi věnovala. Systém je strašný, ale se zveřejněním tohoto příspěvku a tvojí pílí je naděje, že se něco změní. Musí se připojit víc lidí.. Všichni doufáme, že pro chlapečka dopadne všechno dobře. ❤

    To se mi líbí

  2. Dobrý den, shodou okolností mi o tomto příběhu tento týden ve zkratce říkala Leni z lifefoodtravel, takže už při začátku čtení jsem věděla, že to bude náročné na rozdýchání a bohužel to bylo ještě horší, než jsem čekala. Moc Vám fandím a Vaši urputnost obdivuji. Nevím, jak bych mohla pomoci, ale jsem právník, byť bohužel s nulovou zkušeností s právem týkajícím se oblasti péče o děti, přesto, budete-li chtít obraťte se na mne, budete-li mít zájem o nějakou právní radu či posouzení, případně napsání nějaké oficiální písemnosti. Držte se!
    PS: na celé věci mne nejvíc zaráží apatie všech členů personálu, když sestry, byť semleté roky práce v oboru, jsou v drtivé většině samy matkami…

    To se mi líbí

  3. Dobry den. Narazila jsem na vas pribeh nahodou. Nemam zadne paky jak pomoct, ale jsem z Prahy, jsem na materske, mame penize, mam cas i hlidani, tak kdyz bych mohla nejak pomoct, tak to udelam rada! Muj laicky nazor je ten, ze z nej vyroste normalni kluk-ktery se sam naji atd, jen potrebuje naruc nekoho kdo mu da lasku a peci. To co se deje nebudu komentovat, jsem v soku a souhlasim s vami. Dekuji, ze jste, ze jste tomu klouckovi dala lasku. Jitka

    To se mi líbí

  4. Jste tak úžasná ženská ♥️
    Brečela jsem od začátku až do konce. Jste tak silná bojovnice a máte můj obrovský obdiv za malého drobečka. Jde vidět, že se v dnešní době ještě najdou lidé, kterým není lhostejný osud druhých. ♥️ Děkuji, děkuji za takhle úžasné lidi jak jste Vy. Držím palce a doufám, že drobeček se dostane do dobrých rukou a zažije v životě spoustu lásky, obětí a plnohodnotný život. ♥️♥️ S pozdravem Pavlína

    To se mi líbí

  5. Jste úžasná a klanim se před vámi.. Držte se a malému posílám moc sil 🍀🍀🍀🍀♥️♥️♥️♥️♥️ mám doma tři holčičky 8 let 4 roky a 5 měsíců.. Nedokážu si tohle vůbec představit 🙄 Jste opravdu úžasná

    To se mi líbí

  6. Dobrý den, chtěla bych Vám vyjádřit svou podporu, obdiv a nabídnout pomoc. Věřím, ze systém v Česku se muže změnit pouze díky lidem, jako jste Vy. V rámci komentáře je také na me kontakt, budu rada, když mi napíšete. Když víc lidi nebude lhostejných, stejně jako jste nebyla Vy, i velmi zkostnatele struktury se pohnou.

    To se mi líbí

  7. Sakra, tohle je hrozný! Je mi z toho úplně do breku.. to je šílený jak se dokáží sestry v nemocnici chovat, nejednou jsem to zažila, ale i k malému dítěti? Nikdo netuší, jak to vypadá “za zavřenými dveřmi”. Musela bych tu psát slohy, jak mě to štve a mrzí zároveň.. každopádně pokračuj v tom, co děláš, jsi skvělá!

    To se mi líbí

  8. Že já blbec to četla. 😥
    Mám v rodině profesionální pěstounku a musím říct, jak nesmírně si její práce vážím! Pěstounství má VELKÝ smysl a díky všem, co tomu obětovali svůj osobní život. ♥️
    Vám Petro díky za tohle sdílení. Chlapečka jsem si snad zamilovala na dálku..
    Můžu vám jakkoliv pomoct?

    To se mi líbí

  9. Díky moc, že jste ho tam nenechala. Trhá mi to srdce! Prosím zveřejněte to, co nejvíce, je opravdu děsivé, co se děje a jak je to všem jedno! Jak se chovají v nemocnicích ke starým lidem je známé, ale že si dovolí tohle i k malému miminku je neuvěřitelné. Jste úžasná, strašně moc držím palce ať vše dopadne, co nejlépe. Když budete potřebovat s čímkoliv pomoci, dejte vědět!

    To se mi líbí

  10. Jako dvojnásobná máma (syn 4,5r a dcerka necelé 4 měsíce) nerada čtu takové příběhy, ale to neznamená, že před nimi zavírám oči. Pokud nedonutíme systém, aby se změnil, tak samo od sebe to nepůjde.
    Mohu, prosím, nějak pomoct? Jakkoliv – finančně, oblečením, podporou… budu ráda, když dáte vědět.
    S přáním pěkného dne a pevných nervů
    Šárka

    To se mi líbí

  11. Achjo, bulím. Jsem těhotná, hormony cloumaj a ke všemu se stydím, že jsem zdravotní sestra.
    Dlouho sem chtěla jít pracovat k dětem a tohle mě přesvědčilo, že po mateřský k nim chci mít co nejblíž!
    Pochovat, pohladit a dát lásku dětem, kteří jí nedostávaj od lidí od kterých by měly, i přestože je někdo přesvědčen, že to je nad rámec pracovní povinnosti.
    Ach, posílám lásku a objetí všem takovým dětičkám💙 a Vám za tohle všechno taky!
    S láskou
    P.

    To se mi líbí

  12. Jste statečná. Obdivuji Vás.😇Je dobře, že za chlapečka bojujete! Nelíbí se mi, to jak je člověk hned odsouzen, když se snaží někomu pomoci. Přeji Vám hodně štěstí.🍀 Hlapecek, ať se brzo uzdraví a dostane se do dobré rodiny.🌟♥️

    To se mi líbí

  13. Dobrý den. Na vašem blogu jsem poprvé, jen díky tomu, že tenhle článek sdílela kamarádka na Facebooku, ale přiznám se, že po jeho přečtení mi tečou slzy. Je mi to tak strašně líto a hrozně moc si vás vážím za to, co děláte. Přeju vám moc a moc sil. Nenapadá mě, jak bych vám mohla pomoci, ale ráda bych. Kdyby vás cokoliv napadlo, dejte mi prosím vědět. Váš příběh se mě skutečně hluboce dotknul.
    S úctou
    Soňa Dvořáková

    To se mi líbí

  14. Tohle dočíst do konce bylo hodně těžké. Mám syna v tomto věku. Nemuzu uvěřit že se tohle v moderní společnosti může dít, ve společnosti kde jsou všichni vzdělání a erudovani ve všech směrech a neustále někdo omílá důležitost multidisplinarniho přístupu a péče… Strašně moc doufám že chlapeček nakonec vyhraje a dostane potřebnou péči a lásku. A hned potom doufám že nezůstane nit suchá přesně na těch kterých se to týká a kteří selhali, a v tomto případě opravdu selhali…. Nějaká nařízení směrnice a kdesicosi jsou jedna věc, ale selsky rozum by v nich měl hrát velkou roli… A pokud je personál na dětských odděleních takto vyhořelý a otupělý vůči potřebám dítěte, miminka,mělo by se hodně rychle začít něco dít… Strašně vám držím palce abyste vydržela a boj s větrnými mlýny vyhrála!!!!

    To se mi líbí

  15. Dobrý den, jste anděl. Váš příběh mne moc rozesmutnil, ani ne tak kvůli absenci matky, ale chování lidí, kteří by měli být empatičtí, lidští, laskaví a ještě jsou to většinou ženy-matky. Sama mám 11 měsíčního chlapečka. Pokud to bude v mých silách, ráda poskytnu nějake materiální věci pro něj. Momentálně nejsem schopná finančně, ale v blízké budoucnosti i to bych byla schopná. Děkuji za lidi, jako jste vy. Lucka

    To se mi líbí

  16. Dobry den. Pribeh se mnou strasne zarezonoval. Mam nejake kontakty. Jak v mediich,tak ve sferach pomoci detem z dd. Muzu Vam nejak pomoci? Sama mam tri deti. Nejmladsi ma 4m.. vzit si ho, by bylo asi nesmyslne.. ale myslim,ze bych mela nejak pomoct. Budu rada,kdyz se ozvete. A dekuju Vam z celeho srdce za nej! Katerina

    To se mi líbí

  17. Dobrý den, jsem moc ráda co pro chlapečka děláte a patří vám velká poklona.Taky jsem byla s malým v nemocnici v Motole, prodělal operaci ❤️ a co se týče sester,taky jsem nebyla spokojená, kvůli malování oddělení jsem s malým nemohla být 3 dny,jen přijít na 5 minut, zakázali mi na něho šahat,abych ho náhodou nevzbudila a oni ho chuderi museli znovu uspávat.Kdyz už jsem s ním byla na pokoji,tak jsem musela chodit na jinou budovu na obědy, vždycky mě ujistili že malého pohlidaji a pokaždé co jsem se vrátila, malý úplně plakal a nikdo u něho nebyl, takže už jsem na obědy ani nechodila.Maly s toho že tam byl věčně sám měl trauma, musela jsem ho celé dny nosit na rukou a mazlit se s ní.3 měsíce jsem ho dávala do kupy,do dnes má strach z doktorů.Takze vám moc děkuji že jste aspoň vy malého navštěvovala a chovala, držím vám pěsti ať to s chlapečkem dopadne dobře.Dekuji za to jaký jste člověk že máte srdce na správném místě ❤️

    To se mi líbí

  18. Můžeme nějak pomoci? Je vůbec nějaká forma pomoci pro takto odložené děti? Vzít si ho nemohu, ale sama mám 9 měsíčního chlapečka a láme mi to srdce, když vím, že se něco takového děje. Chtěla bych do budoucna, až bude náš malý starší, si vzít do péče takto nechtěné dítě a dát mu lásku. Mohu mít děti, ale přijde mi to moc jednoduché přivézt na svět další dítě, svět dítě, které budu bezmezně milovat, když je tu právě spousta takovýchto odložených dětí, kterým je třeba tu lásku dát, jelikož ji nemají od rodičů, právě když vím, že jsem toho schopná, milovat i jiné než “svoje” dítě, což spousta lidí není. Ještě se však takto musí rozhodnout i můj manžel, který na to ještě připraven není, ale věřím, že k tomu jednoho dne společně dospějeme.

    To se mi líbí

  19. Dobrý den Peti,
    zdravím Vás. Jsem úplně zdrcena z příběhu chlapecka. Jako matka jsem pri jeho čtení plakala. Toto by se meli dozvědět zákonodárci a tento příběh bych medializovala. V ČR opravdu práva a zájmy dětí až na posledním místě 😥. Pokud budete potřebovat nějakou podporu, dejte vědět. Jste úžasná žena.
    Jitka

    To se mi líbí

  20. Zdravím vás a budu se za chlapečka modlit, aby se dostal do dobrých rukou, aby byl zahrnut péči, která by mu alespoň částečně nahradila, co zatím nedostal… Mam 11 měsíční holčičku, kolik péče za svůj život dostala… nedovedu si představit, v jakém traumatu chlapeček musí být. Pokud by se dostal k pestounum, určitě by se našli nejaci odborníci, kteri by uměli pracovat se vzniklym traumatem… napr.bych zkusila kraniosakralni terapii, ve Švýcarsku ji používají jako standartní poporodni péči. Oslovila bych terapeutky a určitě by se našla nějaká, která by poskytla péči zdarma… Snad je ještě naděje a snad se nás zkostnately, chladny systém s ústavy, pravidly otřese v základech… Držím vám palce, jste anděl!!

    To se mi líbí

  21. Posílám tomu díťátku, tu největší lásku, jakou mu můžu dát, takhle na dálku. Přes slzy, ani pořádně nevidím na displej, a svírá se mi žaludek.
    Jste úžasná, velká bojovnice a neskutečně statečná žena ❤️

    To se mi líbí

  22. Dobrý den,
    Placu… Pracuji již par let s dětmi se speciálními potřebami… Setkávám se každý den s dětmi z dětského domova, znám jejich příběhy.
    Jste úžasná, ze chcete pomoci… Kazde dítě si zaslouží milující rodinu!! Jste skvělá, opravdu!

    To se mi líbí

    1. V životě není nic zadarmo, ale žádné dítě by nemělo o lásku bojovat. Ta by mu měla být dávána od začátku a co nejdéle. To, co jste pro chlapečka udělala je úžasné. Jste neuvěřitelná bojovnice a věřím, že to jen tak nevzdáte. Více takových lidí jako jste vy – člověk má na malou chvíli pocit, že lidé, i v dnešní době, neumí a nechtějí být lhostejní.

      To se mi líbí

  23. Pláču, je to otřesné, mám manžela po úraze ležícího 24 let a vím jak se k nemohoucim chová personál v LDN a jinde, u malého děťátka je to pro mě ale k nepochopení, kde jsou při nejmenším city, ty klasické lidské city. Moc smutné a Vám obrovské díky!!! Díky za to, že jste ho neopustila a bojovala!!! Že neni až tak sám a že třeba jednou…Díky za lidi jako jste Vy!!! Me zemřel chlapeček 4 dny před termínem porodu, myslím na něj každý den o to víc je pro mě nepochopitelné takové chování sester a lekarek

    To se mi líbí

  24. Nesla by zoorganizovat nejaka dobrocinna sbirka a pres babicku zaridit, aby chlapecek sel k pestounum treba. To je tak hroz e, neco takoveho cist v dnesni dobe. Dokazeme transplantovat oblicej a nedokazeme se postarat o maleho chlapecka, zachazi tam s nim jako se zviretem. Vzdyt to je strasne. A co napsat do novin, do nejakeho programu, co tyto pripady resi. Prosim, pokuste se o to. Jste uzasna 💚

    To se mi líbí

  25. nejzajímavější ma tom je, že v červenci či srpnu nebylo v UL na kojencích přijaté žádné samotné, opuštěné dítě z Motola, které by se následně překládalo do Děčína…asi by pravdivost měla být prověřena co autorka klidně pustí do světa

    To se mi líbí

  26. Je neuvěřitelné, co se v dnešní době může dít a jak bezcitně se dokáží lidé chovat k malému bezbrannému dítěti. Chce se mi brečet, ale zároveň mám obrovský vztek. Na matku, která sobecky opustí své děti, na personál, který tomuto dokáže každý den přihlížet a nic neudělat;( Jste moc laskavý člověk a věřím, ze díky Vám se malému povede dobře. Věřím🙏 Posílám hodně sil a také bych ráda nabídla pomoc. Kdyby Vás napadlo, jak bych mohla byt užitečná, prosím ozvěte se mi 🙏

    To se mi líbí

  27. Dobrý den, to je neskutečné, co se v dnešní době děje. Mělo by se to zmedializovat, kontaktovat dětského ombudsmana? Ráda Vám pomohu finančně, mohu darovat hračky a oblečení pro chlapečka.

    To se mi líbí

  28. Dobrý den,
    prosím 🤍 nevzdávejte to🤍. Moc ráda jakkoliv! Pomohu.
    Určitě jdu článek nasdílet, aby se o tom dozvědělo co nejvíce lidí.
    Děkuji za vás a prosím aby bylo takových lidí jako jste by více.
    Katka

    To se mi líbí

  29. Obdivuju paní která to nevzdala a bojovala za chlapečka.Jak vidíte náš systém je opravdu strašný.To ubohé dítě za to nemůže.Personál v nemocnicích přeci každý chválí,mají toho moc a stále jim zvyšují mzdu.Ale pak zjistíte že je vše úplně jinak.

    To se mi líbí

  30. Dobrý den, celý článek jsem prožívala😍
    Jen pokud můžu.. Pracuji jako sestra v kojeneckem ústavu.. Ano, je mi líto těch dětí, ale bohužel někdy se pěstouni nenajdou 😞 Ale! Všichni co tam jsme, tak se dětem plně věnujeme. Dělám na oddělení “novorozenců”, kde jsou děti nejmenší a každou službu co tam mám, je mazlím, hraju si s nimi, prostě jako kdyby byli moje vlastní, každý odchod obrečím, ale jsem i moc šťastná, že se jim najde rodina ❤️ Bohužel, nevím, jak je to v jiných kojeneckých ústavech, ale za ten náš, dám ruku do ohně, za to jak se o dětičky staráme❤️

    To se mi líbí

  31. Tečou mi slzy, to není možné . Každý by měl znát slovo psychická deprivace ,co to u dítěte zanechá . Je mi děťátka strašně líto ,a před vámi smekam jste uzasna. Nevzdávejte se ❤️

    To se mi líbí

  32. Dobrý den, Příběh je až neskutečný a rada bych Vam nějak pomohla. Zkuste se spojit s Daniela Pilařová ( najdete ji na FB, pracuje pro rádio ). Určitě by Vám mohla pomoci. Pokud chcete, ráda Chlapečkovi pošlu hračky, pleny, oblečení. Napište co chlapeček uvítal. 🙂 můj e-mail valatovaj@seznam.cz.
    Jana

    To se mi líbí

  33. Jste skvělá. Brečím tu jak kráva. Všem těm sestrám bych nafackovala, rozum mi zůstává stát nad takovým chováním. Prosím vás, nechcete založit třeba nějaké nadační konto pro toho chlapečka? Ráda mu přispěju. Také ráda nabídnu oblečení, hračky, i do Motola přijedu a pomazlím ho <3.

    To se mi líbí

  34. Nemam slov. Pripada mi ted n8cotne, jak jsem se citila blbe, jake se mnou zachazely, zeny-sestricky, v porodnici. Ty nemluvnatka nemaji zastani, to je silene utrpeni, co popisujete! Vubec nevim, kudy a jak pomoci, system tvori lidi. Nechci placet slovy. Az odroste dcerka zacnu se zajimat o pestounskou peci.
    A neni prosim nejaka.organizace nabizejici dobrovolniky do nemocnic za opustenyma detma?

    To se mi líbí

  35. Dobrý den, jen bych vás všechny chtěla ubezpečit, že nejsou všechny sestry stejné. Tento chlapeček u nás na oddělení ležel svých prvních 7 měsíců života a měl se, jako by byl náš. Všechny jsme ho rozmazlovaly, nosily mu hračky, pouštěly pohádky a dětské písničky z cd přehrávače. Chovaly ho. Docházela za ním 2* denně rehabilitační pracovnice, která ho rozvíjela a 1* denně ergoterapeutka, která ho učila pít mléko. Bohužel na naší péči už byl „starý“. Všechny jsme se s ním těžce loučily. V mnohém s Vámi souhlasím, bohužel jste neměla přístup k informaci o zdravotním stavu a proto z pochopitelných důvodů jsou Vaše závěry o dalším vývoji zkreslené. Nicméně Vám chci jménem našeho kolektivu poděkovat za péči o “ našeho“ chlapečka. Děkuji.

    To se mi líbí

  36. Jste opravdu úžasná. Jsem vděčná Bohu za to, že existují lidé jako jste V.y. Jsem zdravotní sestra čerstvě po studiu VOŠ a nyní studuji ještě VŠ v Praze. Také nabízím svou pomoc, jak se zdravotní péčí nebo finanční podporou a nebo jakkoliv jinou. Mám slzy v očích, protože nic horšího než tohle se dít nemůže. Pojďme to všichni sdílet ať se dostane co nejdál! Moc vám držím palce, buďte silná a bojujte!

    To se mi líbí

  37. Já jsem při čtení měla před očima jeden příběh, na to doteď nezapomenu. Kamarádky mamka si před lety vzala do pěstounské péče dvě děti, sourozence. Byl to docela dlouhý boj a příběh. Tenkrát, shodou okolností jsme byli společně a jeli jsme na chvíli do kojeneckého ústavu podívat se na chlapečka, brali jsme ho ven. A bylo to zrovna v jeho případě docela náročné, taky bohužel neuměl nic, byť mu byli skoro dva roky. Nechodil, nemluvil, vlastně jen sedel v kočářku. Od té doby kamarádky mamku obdivuju ještě víc, vracím se k tomu v myšlenkách. Uběhlo už dost let a to, jak se o ně postarala, to jakou cestu společně ušli. Nedokážu si představit, že by byl v ústavu dýl. A je mi z toho vždycky hrozně smutno. Moc držím palce a obdivuju tě. Udělalas něco tolik krásného a smysluplného.

    To se mi líbí

  38. Petro. ♥️
    Děkuju,že jste!!!🙏🏻
    Děkuju, že nejste lhostejná!🙏🏻
    Moc Vám děkuju za Vaší urputnost, lásku a snahu dělat svět lepší.♥️
    Katka

    To se mi líbí

Napsat komentář k Eva Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: