Příběh jednoho Chlapečka

Tak, jako většinu věcí, které se mi v životě udály nechtěně, nebo nedopadly tak, jak jsem si přála, nebo se podle mě vůbec neměly stát, budu i tohle považovat za osud. Za něco, co mě dovede někam, kam bych se jinak nedostala.

Díky malému chlapečkovi odkrývám, jako cibuli, vrstvu po vrstvě systém, který je na mnoha místech tak zkostnatělý a lidé v něm se kolikrát chovají jak za minulého režimu. Ani nevím, kde začít, pokusím se to vzít hezky popořadě. Bude to delší, ale je nejspíš potřeba, aby bylo řečeno co nejvíc.

V červenci jsem byla navštívit svou přítelkyni v Motole, byla tam hospitalizovaná již několik týdnů se synem. Už když jsem si s ní domlouvala návštěvu, věděla jsem, že to nebude jednoduché, protože mě upozornila na to, že s nimi na pokoji leží malý chlapeček, který na tom není zdravotně nejlépe, a hlavně, že je tam sám. Představa jakkoli trpícího dítěte ve mě po porodu vyvolává úzkosti, opravdu. Bohužel jsem viděla něco, co už nešlo odvidět. Na posteli ležel malý chlapeček, oblečený pouze v pleně, s PŘIVÁZANÝMA rukama ke konstrukci postele. Ležel tam sám, měl tam dvě hračky, na které pochopitelně nedosáhl. Žádnou hrazdičku, žádný kolotoč nad ním, nic. Bylo mu necelých 7 měsíců. Sevřelo se mi srdce. Nejhorší na tom ale bylo, že přišla sestra, v roušce, která na něj ani nepromluvila, nepohladila ho, strčila mu teploměr do zadku, přebalila ho a odešla. Když vešla sestra jiná, ta první ji instruovala, aby na něj nesahala, že to nemá rád. Bylo mi do pláče, bohužel kamarádka potvrdila, že jen málokterá sestra ho pohladí, nebo snad dokonce pochová. Chtěla jsem „něco“ říct, ale nevěděla jsem co. navíc jsem nechtěla vytvářet hustou atmosféru kvůli kamarádce, která měla svých starostí dost a která tam ještě nějakou dobu musela zůstat a doufat v zázrak. V jejím případě se díkybohu stal.

Věděla jsem, že to tak nemůžu nechat, něco ve mně mi říkalo, že toho chlapečka nevidím naposledy. Taky, že ne. Za kamarádkou jsem chodila i nadále, ale věděla jsem, že jsou na dobré cestě, že mají jeden druhého a hlavně, že se zdravotní stav jejího syna lepší raketovou rychlostí. Chodila jsem tam tedy spíše za chlapečkem, kterému jsem dělala společnost. Donesla jsem mu hračku, dečku, zpívala jsem mu, hladila ho a začala jsem se o něj zajímat. To se samozřejmě nesetkalo s úspěchem u zdravotnického personálu, protože nejsem rodinný příslušník. Ráda bych tady zdůraznila, že jsem si naprosto vědoma, že mi nikdo nesděloval informace o zdravotním stavu a že je pochopitelné, že k nemocnému dítěti nemůžou pustit kdekoho. Nicméně.. Samozřejmě sem tam sestřička něco utrousila, kamarádka pochytila spoustu věcí z konverzace lékařů atd. Zjistila jsem, že chlapeček se narodil o dva měsíce dřív, má nemocné plíce, matka o něj nejeví zájem, a ve svých 7 měsících ještě neopustil nemocnici. Jediný, kdo se o něj trochu zajímá, je babička, která už se stará o 3 (!) malé děti, o jeho sourozence. Požádala jsem ošetřujícího lékaře, který se choval velmi solidně a zdálo se mi, že mu je moje aktivita sympatická, zda by se zeptal babičky, jestli bych mohla chlapečka navštěvovat i nadále, i po tom, co má kamarádka už odešla se synem domů. Požádala jsem, zda by se ji zeptal, jestli mi může dát i její telefonní číslo, abych se s ní mohla spojit a zjistila více informací. Dokonce mi pak pan doktor sám volal, aby mi sdělil souhlas a předal informace.

I když jsem věděla, že na to nemám právo, začala jsem se vyptávat, zajímat, začala jsem se starat. Nevím, zda to bylo tím, nebo pouze jiným personálem, ale za pár dní už chlapeček nebyl přivázaný, byl oblečený a měl nad sebou hrazdičku a hračky. Tak, jak bych to očekávala u tak malého dítěte od první chvíle. Z logiky věci si lze odvodit, že pokud měl dýchací přístroj, musel mít přivázané ruce, aby si ho nestrhl. Opravdu? Několik dní v kuse? A to ani nevím, kolik dní dohromady to bylo. Dokážete si představit sebe, nebo své malé dítě, jak leží několik dní přivázané k posteli, pouze v pleně/ve spodním prádle, a díváte se celé dny do bílého stropu? Já taky ne. Absolutně bez důstojnosti, bez jakékoli laskavosti. Nechápu, jak to mohlo vidět tolik lidí ze zdravotnického personálu a nikdo s tím nic neudělal. Jak to mohlo projít přes toho solidního ošetřujícího lékaře, že neřekl „sakra ženský, chlapeček je tady sám, pochovejte ho, odvažte ho, oblečte ho, věnujte se mu trochu víc.“ Ale k tomu se dostanu.

Spojila jsem se s babičkou, která se stará o tři malé sourozence, protože je matka opustila, abych zjistila o situaci něco víc., abych hlavně nabídla svou pomoc. Nechtěla jsem zjišťovat, proč je opustila, proč za ním nikdo nechodí atd., bylo mi to a musím říct, že pořád je, celkem jedno, nic to nezmění na tom, že chlapeček je celou dobu na všechno sám a celý svůj život strávil sám v nemocnici. Volala jsem jí bez předsudků, s respektem, bez soudů. Byla jsem ráda, když mi povolila ho navštěvovat a měla jsem pocit, že je ráda, že se o něj někdo zajímá. Kdybych se s ní nespojila, nebo nebylo její povolení dostačující, byla jsem připravená jít jakoukoli oficiální cestou, například se stát dobrovolníkem v Motole.

Uběhlo pár týdnů a chlapečka převezli (pro mě z neznámých důvodů) do nemocnice v Ústí nad Labem, kam jsem hned druhý den jela. Byla to asi nejhorší nemocniční zkušenost. Byla jsem zvyklá už z Motola, že se na mě dívají divně, skrz prsty, jak kdybych byla nějaký úchyl, co přišel obtěžovat dítě a hlavně personál. Nikdo mi nedal pocit „jste hodná, že se o něj staráte.“ Nechci křivdit všem sestrám, jedna ke mně byla milá, i se mnou prohodila vždycky pár slov a i ke chlapečkovi se chovala laskavě. Jedna. Ze všech a že jsem jich viděla snad 20. Opravdu jsem nepotřebovala, aby se mi někdo klaněl, nebo děkoval, jen by bylo příjemné, necítit se jako někdo, kdo obtěžuje. Nikdy jsem po nikom nic nechtěla, občas jsem se na něco zeptala, ale jinak jsem šla do pokoje, chlapečka vzala a tři hodiny chovala, zpívala mu, mluvila na něj bez roušky, učila ho paci paci, říkala mu jménem, přebalila jsem ho, většinou jsem počkala, až usne a většinou šla v slzách domů.
No, myslela jsem si, že v Motole se nechovají hezky.. Probudilo mě Ústí. Chování sester a vedoucího lékaře mi málem přivodilo kolaps. Jak tam se mnou jednali, to jsem nechápala. Já jsem jenom chtěla navštěvovat chlapečka a proto, že nejsem z rodiny, jsem věděla, že mi to vlastně může kdokoli zakázat, vždycky jsem se MUSELA chovat velmi mile, pokorně. Věděla jsem, že kdybych na někoho vyjela (a že se mi chtělo strašně a ne jednou), byla bych sama proti sobě. Doktor mě nejdřív pustil s tím, že mu je to vlastně jedno, pak si to ale rozmyslel a vykázal mě z pokoje, že to takhle nefunguje, kdo si myslím, že jsem a co mám vůbec v úmyslu. V klidu jsem mu vysvětlila celou situaci, kdo jsem, co mám v plánu (nic, jen navštěvovat chlapečka) a že jsem chodila i do Motola, že to babička povolila, že by to mělo být v papírech. Konverzace se z neznámých důvodů stále vyostřovala, sestry začaly štěkat, zřejmě proto, že už jsem začala klást nepříjemné otázky. Například, zda ho byl někdo navštívit, když tam předtím byl hospitalizovaný celý měsíc. Nebyl. A zda to oznámily na sociálce. Neoznámili. Proč ne? Neví. Naštěstí babička dorazila chvíli po mně a s doktorem se domluvila, že za ním můžu chodit, pokud matka podepíše formulář, který tam ten doktor hodinu a půl psal na počítači. Dvakrát mi řekl, že se mu zdám podezřelá, že neví, co chci a že asi žiju v nějakém jiném vesmíru. Dost by mě to pobavilo, kdybych se nebavila s ošetřujícím lékařem chlapečka, kterému bylo 8 měsíců, neuměl držet sám hlavičku a jediný člověk, který se o něj zajímal, jsem byla já. Pan doktor mi také zdlouhavě vyprávěl příběh o tom, jak před 30 lety jedna matka trávila u nich na oddělení svou dceru savem a přitom se všem ta matka zdála jako prima ženská. Aha. Dost mi napovědělo, když se pan doktor nechal slyšet, že „za socialismu bychom si mohli jenom podat ruku, ale v dnešní době člověk nemůže věřit nikomu.“, taky když jsem byla u chlapečka na pokoji a on usnul a doktor tam vletěl a začal mi něco říkat, já jsem ho upozornila, že dítě spí, aby se ztišil a on na to řekl „ale to je úplně jedno.“ Tak. No, po cestě domů jsem musela zastavit na benzínce, koupit si krabičku cigaret, kterou jsem si už hodně dlouho nekoupila a vykouřit skoro půlku najednou. Klepaly se mi ruce a nebylo to jen z nadměrného přísunu nikotinu. Druhý den jsem tam jela zase. Sestry měly zřejmě za úkol mě sice pustit, ale znepříjemnit mi návštěvu, jak se dalo. Takže nejdřív jsem musela 15 minut čekat na chodbě, než mě k němu pustily, potom jsem musela opustit pokoj, když ho přebalovaly a když jsem si stoupla do chodby, tak na mě sestra, sedící v sesterně na gauči s chlebíčkem v ruce houkla, ať jdu ven, na chodbu a sednu si na židli.

V Ústí jsem byla asi 4x, když ho převezli do Děčína. Z nemocnice jsem měla mnohem příjemnější pocit, prostředí nebylo vůbec depresivní a paní doktorka (cizinka), byla velmi milá. Sestra rázná, ale přišlo mi, že se k dětem chová laskavě. Nicméně řekla něco, co v podstatě definuje celou tuhle situaci. Když jsem se ptala, zda by mohl dostat chlapeček nějakou extra péči, když je na všechno sám, když jako jediný na oddělení u sebe nemá rodiče, že potřebuje extra rehabilitaci a extra péči, aby začal jíst jinak, než jen tekutou stravu trubičkou do nosu, řekla sestra „na to já nemám čas, extra péči má zajistit matka, mám tu dalších šest dětí na oddělení.“
Nemůžu jí to mít ani za zlé, všichni víme, jak je na tom zdravotnictví s personálem, s financováním… Ale! To dítě za to nemůže, že matka selhala. nemůže za to, do jaké rodiny se narodilo a že je odkázáno na pomoc ostatních. Proboha, vždyť ten malý tvoreček nikdy nezažil pocit bezpečí, lásku, nikdy si ještě s nikým nehrál.. On za to nemůže. Tudíž argument, že to má zajistit matka, je k ničemu, pokud to naštvaně říká mně, cizí ženský, která by právě udělala vše, co je v jejích silách, aby mu tu mámu mohla alespoň trochu nahradit a potažmo ulevit personálu.

V Děčínské nemocnici nastal trochu zlom, kdy babička měla k chlapečkovi mnohem blíž a chodila ho navštěvovat a myslím, že k němu našla i místo v srdci. Cítila jsem velkou úlevu, že za ním dochází, měla jsem pocit, že je o něj postaráno, že nečeká jenom na mě, až ho pochovám, až ho pohladím.
Po pár týdnech byl převezen opět do Motola, prý z důvodů zdravotních komplikací. Nevěděla jsem ani, na jakém oddělení ho hledat. Poprvé jsme se setkala s opravdovou ochotou a laskavostí ze strany personálu, když jsem zvonila po odděleních a hledala ho, pomohl mi lékař a jedna sestra, dokonce mi lékař, u kterého na oddělení ležel předtím řekl, že je na tom dobře, že je na tom líp. To bylo moc milý. Bohužel na lůžkovém oddělení bylo opět vše při starém. Rehabilitace jednou denně na pár minut, jinak nic, nakrmit, přebalit, občas vykoupat. Ležel na pokoji, kde se mezitím vystřídali tři dětští pacienti, ptala jsem se i dětí i jejich rodičů, jak často za ním chodí, zda ho někdo chová, zda se mu někdo věnuje. Ne. Tím nechci říct, že by tam za ním nikdo nechodil, pravidelně ho kontrolovali a jak říkám, přebalit, nakrmit, ale nikdo ho pravidelně nechoval, nepovídal si s ním, nehladil, nevěnoval se mu. Opět trávil celé dny na pokoji v posteli, na zádech, maximálně v lehátku. Zahrnula jsem ho hračkami, plyšáky, knížkami. Donesla jsem mu oblečení, přebalovala jsem ho, stříhala jsem mu nehty. Snažila jsem se bavit se sestrami, snažila jsem se sehnat ošetřujícího lékaře. Marně. Opět se se mnou nikdo nebavil a jen jsem cítila, jak mě tiše trpí, že teda mám podepsaný papír a že to pan doktor dovolil. Nikdo na mě nebyl zlý, nikdo na mě ale nebyl ani milý. Kolikrát jsem plakala na pokoji, když chlapeček plakal, protože ho něco bolelo, nebo jsem byla prostě nešťastná z celé situace.
Neznám doteď pravou anamnézu, nicméně jsem pochopila, že se jeho stav lepší a že z původního „domů se nikdy nepodívá“, se začalo uvažovat o jeho propuštění. Bohužel nedostatek péče se projevil v tom, že chlapeček neuměl a nechtěl jíst. Proto opět místo důkladné péče a trpělivosti mu radši zavedli trubičku z bříška do žaludku a dle mých informací ji má doteď. Nikdo ho nenaučil jíst. Ptala jsem se sester i „spolubydlících“, zda to zkouší. Ne. Samozřejmě to několikrát zkusili, ale nechtěl, nešlo to, tak trubičku. To samozřejmě ovlivnilo i jeho pohybové schopnosti, které byly v podstatě nulové. Vždy, když jsem přišla, několikrát jsem ho otočila na bříško, snažila se trénovat hlavičku i svaly. To bylo ale samozřejmě málo. Kdo máte děti malé, nebo jste to ještě nezapomněli – víte, kolik to je práce, kolik je práce, aby dítě dobře prospívalo, abyste si dali pozor na všechny nástrahy, abyste mu neublížili a do budoucna nepřivodili skoliózu a podobné generační vady. Bohužel chlapeček jen leží a leží a jednou, dvakrát denně ho někdo otočí na bříško.

Ještě když byl v Praze, dostala jsem ty nejlepší zprávy-chlapeček půjde domů, za babičkou. Málem jsem dostala infarkt z toho štěstí, co mnou projelo. Nechtěla jsem tomu ani věřit. Konečně půjde domů, za někým, kdo ho má rád, za sourozenci, prostě pryč z nemocnice. Cokoli lepší, než nemocniční pokoj. Bohužel jak tušíte, moje radost netrvala dlouho, babička ze zdravotních důvodů nemohla za chlapečkem do nemocnice, aby ji naučili, jak se o něj starat a převezli ho opět do Děčína. Bude to více jak měsíc a tady můj nemocniční příběh končí, protože jsem druhý den po převozu přijela do Děčína, abych se podívala, jak se mu daří, jestli má s sebou všechny věci a zkontrolovat, v jakém je prostředí. I přesto, že jsem tam už byla dokonce za doprovodu babičky, měli jsme podepsané papíry a v kartě měl napsáno, že za ním můžu chodit, dovnitř mě nepustili. Nejdřív přišla sestra, pak lékařka a když jsem se nenechala odbýt, volali primářce, která to zamítla. Prý v kartě nic nemá a ty papíry, které tam předtím byly už tam nejsou. V tom vešla jiná sestra a před všemi řekla „jo, tu paní já znám, ta sem chodí.“ Asi ji všichni rychle umlčeli, aby mě tam prostě nemuseli pustit. Paní doktorka byla velmi zdvořilá, mluvila se mnou klidně a vlídně, ale neodpustila si nakonec větu „víte, je to malé dítě, nemůžeme k němu pouštět kdekoho.“. V pondělí jsem volala přímo primářce, která mi nejdřív řekla, že vůbec neví, kdo jsem, když jsem jí řekla, že vím, že ona ví moc dobře, kdo jsem, tak otočila. Nedovolila mi návštěvy, alespoň jsem ji požádala, zda by mohly sestry věnovat chlapečkovi více péče, hladit a chovat ho, že to má moc rád, paní primářka mě ujistila, že to samozřejmě dělají a já jí ujistila, že tomu tak samozřejmě není.


Od té doby jsem chlapečka neviděla a měla jen málo zpráv. Byla jsem a jsem stále v pravidelném kontaktu s babičkou, které jsem doufala, velmi brzy dají chlapečka domů. Někde v hloubi duše jsem tušila, že tomu tak nebude a měla jsem bohužel opět pravdu. Asi před třemi týdny mi babička volala, že sociálka rozhodla, že k ní domů nemůže, že by to nezvládla a jestli bych si ho nevzala domů já. Já bych si ho domů vzala, pokud by záleželo jenom na mě, vzala bych si ho hned a byla bych ochotná se tomu v podstatě obětovat, ale jen na mě nezáleží a mám rodinu a zdravého syna, kterému se chci věnovat a takové rozhodnutí obrátí život o 180 stupňů a jsou lidé, kteří si takovou cestu vybrali dobrovolně a bez nátlaku momentální situace. A takového člověka jsem se rozhodla pro chlapečka najít.

Ještě ten den jsem se spojila se sociální pracovnicí, která měla chlapečka na starosti a chtěla jsem se dozvědět co nejvíce o jeho momentální situaci. Samozřejmě mi nikdo nic nemohl říct, snažila jsem se ptát tedy v obecné rovině a ujistila jsem sociální pracovnici, že vím, že chápu, ale ať ona pochopí i mě a pojďme se bavit narovinu. Nejdřív jsem měla pocit, že můžeme, že já můžu mluvit narovinu a že i ona ke mně bude v rámci možností upřímná. Nakonec jsem měla pocit, že nemůžu jen čekat na to, jak rozhodne OSPOD, protože upřímně, ten taky trochu zaspal celou situaci a mohl a měl to řešit už dávno. Řekla jsem paní sociální pracovnici jasně, že NEDOVOLÍM, ABY ŠEL CHLAPEČEK DO ÚSTAVU. To je to nejhorší, co se mu může stát, to nejhorší, co se může stát v podstatě jakémukoli dítěti. Ústav je v podstatě taková nemocnice bez lékařů. Proti kojeneckým ústavům „bojuji“ a prostě udělám všechno proto, aby tam neskončil. Měla jsem pocit, že OSPOD má ale jiný názor na ústavy a že dát ho tam je samozřejmě plnění kvót a je to mnohem jednodušší, než hledat pěstouny pro „postižené“ dítě.
Kontaktovala jsem hned paní z aliance/společenství pěstounů, s kterou jsem dříve tento rok navázala kontakt. Vysvětlila jsem jí celou situaci a požádala, zda může v celé situaci nějak pomoci. Ta mi vysvětlila, jak se věci mají, jak se každý kraj staví k situaci s umisťováním dítěte do přechodné/pěstounské péči/ústavu jinak a upozornila mě, že ten Ústecký kraj je na tom s komunikací mezi kraji a s pěstouny obecně dost bídně. To jsem si mohla myslet. Nicméně během několika málo dní se nám podařilo zjistit, kde jsou volní přechodní pěstouni a dokonce najít jednu paní, bývalou zdravotní sestru, která by si chlapečka vzala. Měla jsem pocit, že máme vyhráno. Opět jen na chvíli. Sociální pracovnici jsem volala snad každý druhý den, buď mi to nevzala, nebo ještě nevěděla, jak to bude, nebo se kvůli tomu museli ještě na úřadě sejít. S paní od pěstounů se spojila až po mém naléhaní, a to až po několika dnech. A té konkrétní pěstounce se neozvala vůbec. Naše komunikace dospěla do bodu, kdy mi oznámila, že se mnou už nic probírat nemůže, že to matka dítěte zakázala a ať se obrátím na její nadřízenou. Bohužel byla pravda, že to matka chlapečka zakázala, nebudu říkat důvody proč, ale znám je a myslím, že nejsou jen z její hlavy. Babička se mnou ale stále táhne za jeden provaz a souhlasí se všemi kroky, které podnikám a o kterých ji vždy téměř ihned informuji.

Volala jsem tedy nadřízené paní sociální pracovnice, opět jsem jí převyprávěla celý příběh i svou motivaci k případu. Ptala jsem se, proč je to tak, jak to je, proč se nespojili s pěstouny, proč mám pocit, že se jenom čeká na to, až ho budou moct šoupnout do ústavu. Paní mi opět přišla „pro-ústavní“, což je samozřejmě taková bolest na srdci, ale nechci ji křivdit, jak říkala, má 1000 případů a nemůže o všem všechno vědět, to je fér a chápu to, domluvily jsme se, že ona vše zjistí a zavoláme si v pondělí. Když jsem ještě naposledy apelovala na rychlost procesu, že to dítě je už 11 měsíců v nemocnici, řekla mi, že „můžeme být rádi, že je teď o něj dobře postaráno a není někde, kde mu ubližují.“. Takový přístup bych pochopila od laika, který nemá vhled do dětského vývoje ani do vlivu, které na dítě prostředí má a ne od „profesionála“, který by měl mít trochu progresivnější přístup. Protože v tom případě a s touto politikou pojďme dát všechny děti do ústavů, protože tam je přece ta nejlepší péče-jsou pod lékařským dozorem, a to je přeci nejvíc. Ne. Paní vedoucí jsem ještě velmi vlídně a doslovně upozornila, že „nechci, aby to vyznělo nějak agresivně, ale celou kauzu hodlám řešit veřejně, protože nastalo mnoho pochybení.“ Na to mi bylo řečeno, že hlavní pochybení tady nastalo u matky. Opět, ano, má pravdu a já s tím souhlasím, ale opět křičím z plných plic ALE TO DÍTĚ ZA TO NEMŮŽE. A pokud žijeme v sociálním státě, kde existují instituce jako OSPOD a hrajeme si na to, že zájmy dítěte jsou na prvním místě, takovou větu by paní vedoucí říct neměla.

To je k momentálnímu vývoji vše, čekám na pondělí, až zavolám paní vedoucí a modlím se k bohu, aby mi neřekla, že bohužel, pěstouni nejsou, že půjde do ústavu. Paní od pěstounů mi řekla, že možná, že ho k těm pěstounům dají jenom aby měli ode mě pokoj, že jsem prý velmi urputná 😀 Ano jsem a bylo by to úžasné vyústění a i můj pocit malého velkého vítězství, ale co jsem tady za tu „cestu“ poznala, ego je strašně silné a mít moc a moci ji použít, je mnohdy silnější pud, než lidskost a laskavost. Protože ta sestra má moc mi něco zakázat, něco mi neříct, odněkud mě vykázat.

O co mi vlastně jde. Původně jsem „jenom“ chtěla pomoci malému bezbrannému chlapečkovi, který neměl žádné zastání a žádnou kontrolu mimo nemocnici. Věřte mi, že bych mnohem raději našla opuštěného chlapečka, kterého zrovna chová sestra, nebo nějaká externí pracovnice, mnohem radši bych slyšela od doktora „nebojte se, matka ho sice nechce, ale my se o něj postaráme, už jsme kontaktovali OSPOD a ty už pro něj hledají náhradní péči“, mnohem radši bych slyšela „vy jste hodná, že za ním chodíte, to ho určitě potěší.“, mnohem radši bych slyšela „nebojte, je v dobrých rukou, naše fyzioterapeutka mu věnuje speciální péči“. Všechno tohle bych viděla a slyšela radši a mohla bych třeba v klidu spát a moje angažmá by skončilo nabídkou třeba finanční pomoci. Rozhodně bych to viděla a slyšela radši než tu hnusnou píču, co mu strčila ten teploměr do zadku, nic mu neřekla a odešla. Ne, nebylo to ojedinělé a ne, neměla zrovna jen „den blbec“, kamarádka říkala, že se takhle chová i k ní a jedna sestra se nechala slyšet, že umí být ještě horší. Nechápu to, nechápu, jak se tohle může dít. Je mi tak smutno z toho, že tak krásný chlapeček je na úrovni 3měsíčního mimika jen proto, že mu nebyla poskytnuta dostatečná péče. Věřím, že po zdravotní stránce bylo dáno maximum, že lékaři opravdu udělali obrovský kus práce a zachránili mu život. Ale nejsme na světě přeci jen proto, abychom přežívali, ale aby ten život byl nějak kvalitní. Zatím to u chlapečka vypadá na velký špatný. Nechápu, jaktože děti, jako je chlapeček nemají nějaký extra „servis“, extra péči, kterou přeci nemusí zajišťovat zdravotníci. Nechápu, že když převezou takové dítě do nemocnice, není porada a primář neřekne „máme tu dítě, jehož matka o něj nejeví zájem, je to malé miminko, je potřeba udělat to a to, pokud na to nemáme síly a kapacity, zajistěme to externě.“. Vím, že to není standardní, ale určitě nejsem jediná, kdo by takovému dítěti pomohl v takové situaci.

Ještě chci, aby zaznělo několik věcí. Záměrně se vyhýbám obecnému posuzování praktik v nemocnicích, i když se nebojte, k tomu mám hodně co říct, a záměrně nikoho ZATÍM konkrétně nejmenuji. Nezajímám se o chlapečka s cílem někoho očernit, nenechat na nikom nit suchou a zpochybňovat a znehodnocovat práci lékařů, sester a sociálních pracovníků. To všechno přichází samo, čím hlouběji do všeho pronikám a otevírají se mi různé dveře. Vážím si obrovsky kvalitních lékařů, kvalitní práce sester i zapáleným lidem z OSPODu, kteří chtějí dětem pomoct. Koho si nevážím, to jsou zlé, apatické, povýšené sestry a doktoři, kteří s vámi jednají jak s malomocným, protože oni jsou někdo a vy nemáte nejmenší právo zpochybňovat jejich rozhodnutí. Nevážím si laxních úřednic, které se nesnaží, kterým je to možná jedno a které chtějí mít hlavně „splněno“. Proti všem takovým momentálně nechtěně bojuji plus proti systému, který je zkostnatělý a patří mnohdy do minulého režimu, ale který stejně tvoří zase lidi a je na nich, jak se budou chovat k vám, k vašemu dítěti, nebo k malému opuštěnému chlapečkovi.

Moje srdce se otevřelo a našlo ještě jedno místo pro toho malého chlapečka, kterého mi ze začátku bylo jenom líto, ale samozřejmě jsem si k němu vybudovala vztah a i když mi všichni radili „hlavně si ho nepřipusť moc k tělu“, moc k tělu jsem si ho připustila a cítím, že je součástí mého života a myslím a doufám, že vždycky bude. V hlavě stavím vzdušné zámky a představuju si, jak se dostane k hodné rodině a třeba potom zpátky k babičce a já jim budu pomáhat, občas pojede k nám na víkend, s Vašíkem budou kámoši a budou spolu jezdit na tábor. Je to zajímavé, jak mi cizí kluk změnil v podstatě život.
Myslím na něj každý den, posílám mu energii, kterou nevím, jak poslat, ale posílám mu sílu, aby to zvládl, posílám mu lásku, aby věděl, že ho někdo má strašně moc rád, aby se nebál, aby věděl, že jednou to bude dobrý, že se o to postarám.

Posílám lásku všem dětem, které si svoje místo na slunci musí vybojovat, chtěla bych je všechny obejmout a pomoct jim, ale zatím se pokusím pomoct jednomu malému chlapečkovi.

Děkuji všem, kteří mi jakkoli pomáhají, dodávají informace, sílu, kontakty. Děkuji svému manželovi za obrovskou podporu, za to, že mě vždycky ujistí, že nejsem blázen a že dělám dobrou věc. A děkuji všem, kteří dělají dobrou věc a nejsou lhostejní.

Neboj, já tě nedám ❤️
Přivázané ruce k posteli, jenom v pleně. To je má druhá návštěva. Tu dečku jsem mu přinesla já.

278 Replies to “Příběh jednoho Chlapečka”

    1. Jste úžasná za to co pro chlapečka děláte.
      Pláču a přestavuji si jak to musí být pro takové miminko hrozné a vlastně i pro jiné děti….
      Sama mám doma stejně staré dítě a tenhle chladný přístup ze strany zdravotníků úředníků a vlastně celého systému je šíleně deprimující.
      Přeji mnoho štěstí ať malý najde tu správnou rodinku kde ho ,, maminka ,, pochová a opusinkuje každý den ❤️

      To se mi líbí

      1. Jste úžasná. Četla jsem se slzama v očích. Mám dvě úžasné děti 8 a 1,5 a tohle mi rve srdce. Proč, proč se tohle děje. Zkurveny systém!!!
        Preji chlapeckovi, aby měl milující rodinu a byl zdravucky. Vám přeji také hodně síly, zdraví a buďte pořád tak úžasná osubka. Kdyby jste pro chlapečka někdy něco potřebovala určitě dám co můžu.❤️❤️❤️

        To se mi líbí

    2. Kdyby jste potřebovala nějak pomoci, treba poslat nějaké finance, nebo založit účet chlapečkovi, nebo cokoliv jiného, myslím že to udělá jakákoliv ženská, co to má v hlavě v pořádku. Držím pěsti.

      To se mi líbí

    3. Nevzdejte se!!
      Systém a lidi jsou prohnili. Ale láska je něco co je silnější než všechno ve vesmíru. Sama mám dvě malinke děti (necele 3roky holčičku a 6mesicniho chlapečka) a tohle je asi to nejsmutnější co jsem si zatím přečetla. Puka mi z toho srdce. Žádné dítě nemůže za to kde a komu se narodí, každé je čiste a nevíme, a má právo na šťastný život naplněný láskou a pocitem bezpečí! Ten pocit nekonečné beznaděje a samoty co musí ten maličký prožívat je pro matku od dětí neunesitelný a nesnesitelný..
      Jste bojovnice! Vy mu tu lásku a život vybojujete!

      Nemam kontakty na správných místech, ani mě nenapadá jak bych mohla pomoci, i když bych strašně ráda. Ale posílám vám sílu a chlapečkovi lásku! A budu celým srdcem věřit a myslet na to aby byl co nevidět přesně tam kde si tak malé dítě zaslouží už dávno být! V láskyplném objetí milujícího člověka co mu dá pocit bezpečí a jistoty.

      Tim co děláte, děláte svět lepším.
      Chlapečkovi vás sneslo samo nebe..
      Jste jeho anděl!💛

      To se mi líbí

  1. Je neskutečné, jak se dokáží někteří profesionálové chovat tak neprofesionálně. Je mi smutno.

    V Motolské nemocnici ležela i moje čerstvě narozená dcera, kam byla na JIP převezena hned 2 den po porodu. Já jsem tam s ní 5 dní nemohla ani být, prý kvůli tomu, že by neměly kam dát, takže jsem se za ní mohla chodit jen dívat. Jelikož to bylo novorozenecké oddělení, tak bylo asi zřejmé, že tam miminka jen nehybně leží a nic jiného nedělají. Nechci nemocnici nějak hanit, to vůbec ne, vděčím jim za to, že mi zachránili dcerku, ale.. i tam jsem se setkala s pár sestrami, kteří se nechovaly úplně ukázkově. Byly lhostejní nebo je strašně obtěžovalo mi něco vysvětlit. Také tam bylo jedno miminko, které často plakalo a nikdo k němu nikdy nešel a neuklidnil ho. Ale to je personál o personálu. Také jsem tam narazila na moc hodné sestřičky, které se o zdejší miminka chovali s něhou a láskou. A takový by měli být všichni zdravotníci. Bohužel ne všichni takový jsou … Já o tom vím své a mám mnoho zkušeností s těmi, kteří by si neměli ani říkat profesionálové.

    Posílám sílu a objetí. Vám i malému chlapečkovi. Doufám a pevně věřím, že zbytek života už skončí v dobrých rukou, obkopen láskou, kterou si zaslouží.

    To se mi líbí

  2. Jste skvělá, čtu příběh a brečím, sama mám dvě malé děti. Těžko uvěřitelné,že se takto dovedou chovat osoby,které mají sami děti… Tím myslím jak doktory,tak zdravotní sestry. Chápu,že není možné být u pacienta 24/7, ale když je to proboha kojenec a je tam sám?? Zajistí mu životní potřeby a to je veškerá péče? Nevěřím tomu, že nejsou pěstouni nebo rodina, kteří by si chlapecká vzali 🙄🥺😭

    To se mi líbí

  3. Dobrý den, cítím, že vám musím napsat, jste neskutečná ❤️ moc vám držím palce! Ráda bych pomohla, ale nevím jak. Oslovte televizi a seznamte je s tímto srdceryvným příběhem. Je mi ho tak líto broučka. Takové věci by se dít neměli. Ach jo..

    To se mi líbí

  4. V pokojicku spinkaji moji dva mali chlapečci a já brecim v obýváku a říkám si,jak je mnohdy život nespravedlivy a zlý…. 😢 a přemýšlím,co zrovna dela ten onen “chlapeček”,který neměl to štěstí,jako moje děti…..a strašně bych ho chtěla pochovat a říct,ze to bude dobrý,protože tomu věřím a pokud bych tomu mohla jakkoliv,opravdu jakkoliv pomoci jsem tomu otevřená 💙

    To se mi líbí

  5. Dobry vecer, je mi z toho moc smutno , ale zaroven me hreje u srdce, ze existuji dobri lidé jako jste Vy. Jsem v jedne FB skupine, ktera se zabývá právy deti a rodicu v nemocnicích a u lékařů obecně. Vim, ze jim nekolikrat osobne velmi pomohla poslankyně Pirátů Olga Richterova, myslim, ze by stalo za to ji kontaktovat a pozadat o pomoc. Prosim, zkuste to. Drzim palce! Eva

    To se mi líbí

  6. Paneboze… Chudacek. 😦 Aktualne mame pulrocni miminko a tohle si nedokazu predstavit. Jste uzasna, ze jste ho v tom nenechala. Dekuju. Preju mu jen to nejlepsi, snad se docka milujici rodiny…

    To se mi líbí

  7. Máte můj neskutečný obdiv! Každému opuštěnému děťátku bych přála takovou „tetu“, nebo spíš anděla strážného ❤️ doufám, že to dokážete, moc Vám držím palce! 🙏🍀

    To se mi líbí

    1. Mám asi stejně starého chlapečka a po přečtení pláču. Život je hrozně nefér. Normální máma by za svoje dítě dýchala a této “osobě” je její dítě naprosto jedno. Bohužel přístup personálu je kapitola sama o sobě. Věřím, že malému chlapečkovi bude už jen lépe a lépe. Posílám mu na dálku lásku a hodně síly. ❤️ A Vám chci vzkázat, že jste neskutečný anděl!

      To se mi líbí

      1. Jako milující máma tohle asi nikdy nepochopím, jak může?? Jak může vlastní matka opustit malé bezbranné miminko a nevědět, co se s ním děje?! Miminko potřebuji od první chvíle láskyplnou náruč. Je mi z toho neskutečně těžko u srdce. Bohužel přístup personálu mě vůbec nepřekvapuje. Sama jsem se několikrát setkala s nemístnou arogancí.

        To se mi líbí

      2. Jako milující máma tohle asi nikdy nepochopím, jak může?? Jak může vlastní matka opustit malé bezbranné miminko a nevědět, co se s ním děje?! Miminko potřebuji od první chvíle láskyplnou náruč. Je mi z toho neskutečně těžko u srdce. Bohužel přístup personálu mě vůbec nepřekvapuje. Sama jsem se několikrát setkala s nemístnou arogancí.

        To se mi líbí

  8. Jste uzasna! Kez by každý byl jako Vy! Přes slzy jsem skoro nemohla dočíst do konce. Dotýká se me to o to víc, ze mám tříměsíční holčičku a nedovedu si představit, ze se tohle muže tak malým dětem dít! Doufám, ze vše dobře dopadne!

    To se mi líbí

  9. Veškerá vaše péče pro toho malého je úžasná. Nicméně, tuto lhostejnost k pacientovi obecně je potřeba začít měnit systémově. Zde se totiž nejedná pouze o malé dítě na hadičkách, to je pouze vrchol ledovce. On totiž názor pacienta a jeho pohoda je obecně v našich nemocnicích až na posledním místě (určitě to zažil každý, kdy odcházel od doktora s pocitem, že mu vlastně nepomohl a jenom ho odbyl). A změna bohužel bolí a tahle bude bolet dvojnásob. Muselo by se totiž změnit vzdělávání doktorů a zdravotního personálu, nebo systém plateb do systému, které nyní nahrávají vyrábění nekonečně nemocných pacientů (doktor nemá příliš velkou motivaci zapojit opravdu všechny síly, aby někoho vyléčil. Prostě nasadí to, co je běžná praxe a víc do hloubky nikoho neřeší. Nemá na to vlastně ani čas). Za nemocného totiž platbu od pojišťovny dostane, za zdravého nikoliv. Musel by se zavést motivační systém na úřadech, a postup a odměny podle schopností a výsledků a ne podle tabulek a odpracovaneho věku. Úřednice na takto exponovaných postech by měly mít k dispozici psychologickou poradnu, aby nebyly vyhořelé atd. A to vše se může začít měnit pouze pod tlakem veřejnosti, a to tlakem mediálním, tlakem politickým a tlakem zákaznickým. Tlak zákaznický leží na každém z nás, tzn. ozvat se, když nejsem se službou spokojená (já vím, je to těžké se ozvat, arogance lékařské moci je velmi silná a navíc do toho vztahu vstupujeme ve velmi nerovné pozici, my potřebujeme pomoct a hádejte se s někým, kdo vám tu pomoc má poskytnout). Tlak mediální a politický je propojený, takže pokud se takové příběhy budou zveřejňovat, tak se postupně vytvoří takové prostředí, které bude časem systémově takové lidi eliminovat, protože tomu systému budou škodit. Takže, pokud ten příběh máte takto zpracovaný a zdokumentovaný, tak si myslím, že byste se s ním měla obrátit na nějakou redakci, jestli by to nechtěli zveřejnit. Protože jinak se nic nezmění a takové případy budou jen přibývat. A nejde vždy hledat strážného anděla a pomoc na úrovni jednotlivce, který celý systém vlastně „hackne“. Navíc péče o malé a bezbrané dítě o celém systému vypovídá mnohem více, než celé vzepětí v covidovém roce a chvála (zasloužená), která se na zdravotníky valila.

    To se mi líbí

  10. Jako maminku 9ti měsíční skvělé holčičky mě z Vašeho příběhu bolí u srdce a zároveň je krásné, že se najdou lidi jako vy, kterým to není jedno! Chlapeček měl velké štěstí, že jste zrovna přišla na návštěvu, kde ležel on – a věřím, že to není náhoda. Z chování zdravotnického personálu je mi na zvracení, kdo jiný by měl byt srdečný a laskavý, když ne oni?! Držím moc palce.

    To se mi líbí

  11. Dobrý den, narazila jsem na Váš příběh na Instagramu….a brečím, brečím a brečím….trhá mi srdce, že něco takového se může stát a že malé miminko může být takhle opuštěno. Vím že po zveřejnění na Instagramu budete mít hodně nabídek pomoci, ale i přes to, bych ráda nabídla pomoc, jakoukoliv, pro chlapečka a pro další děti zajistit, aby se něco takového nestávalo…. například v nemocnicích využívat „tety“ na mazlení a péči.
    Jste úžasná a silná žena!

    To se mi líbí

  12. Pláču, bolí mě u srdce 😭. Ale jsem na vás strašně hrdá. Jste úžasná paní a moc vám děkuji, že vám jeden cizí život miminka nebyl lhostejný. Vydržte, mějte sílu a doufám, že bude mít tento příběh šťastný konec.

    To se mi líbí

  13. Srdce mi pro nej krvaci. Takova bolest, co musel zazit. Tolik samoty, chladu, tmy….je tak strasne bolestne predstavit si maleho chlapecka, ktery je na tom svete uplne a na vsechno sam, privazany k posteli. Jen to pisu a placu. Citim obrovskou bolest a strasne moc si preji, aby si chlapecek nasel tu svou bezpecnou a laskyplnou naruc 😭 posilam ti spoustu pohlazeni,malicky milacku, preji ti spoustu simrani na brisku, laskyplne cichani k tve vonave hlavicce, spoustu doteku na tve hebke tvaricce, spousty malych pusinek na tve male rtiky, spoustu prstu, ktere budes objimat svyma malinkyma rucickama, spoustu usmevu, ktere te rozesmeji nekolikrat za den….preji ti LASKU ❤️

    To se mi líbí

  14. Pláču, trhá mi to srdce. 💔 Mám doma ročního chlapečka a strašně mě bolí, když nějaké děťátko trpí. Děkuju za Vás, děkuju, že jste v tom chlapečka nenechala. ❤️ Moc si přeji, aby se dostal do rodiny, která ho bude milovat, a aby byl šťastný a zdravý. 🙏🏻
    Pokud byste cokoliv potřebovala, ozvěte se prosím. Jste úžasná, kéž by bylo takových lidí více. Držte se, myslím na Vás i na toho statečného chlapečka. ❤️

    To se mi líbí

    1. Trhá mi to srdce, musím na malého broučka pořád myslet 😥😥. Jste úžasná bytost, tím co pro něho děláte ❤️. Doufám a věřím, že se dostane do rodiny ,která ho bude milovat i přes jeho handikap, který se určitě v milující rodině zlepší. Můžete nás prosím dál informovat o dalším vývoji chlapečka 🙏? Děkuji mockrát

      To se mi líbí

  15. To je mi tak líto. Jsem z Děčína a moje dcera se narodila s vrozenou vývojovou vadou, v Ústecké nemocnici byla tři měsíce. Nejhorší tři měsíce mého i jejího života. Absolutně necitlivé zacházení, personál povýšený, nadřazený…Pláču, když si na to vzpomenu. A ano, také jsem se musela chovat „mile“, přesně, jak popisujete, já jsem po nich něco chtěla – vlídnější péči o moje miminko. Je děsivé, že se toto stále děje. Moc vám děkuji za sdílení, budu na chlapečka také myslet a „vysílat do vesmíru“ prosby o lepší budoucnost.

    To se mi líbí

    1. A proč si ho nevezmete Vy?
      Paní už pro chlapečka udělala až až.

      Až přestaneme přemýšlet stylem kdo jiný někde něco zanedbal nebo co by měl dělat lépe a místo toho začneme přemýšlet, co konkrétně já pro chlapečka mohu udělat a čím mu nejvíce pomohu, tak se zbavíme systému, ve kterém se odpovědnost prehazuje z jednoho na druhého a který zbytečně prodlužuje trápení.

      To se mi líbí

  16. Panebože, je mi úplně úzko, jen na to pomyslím. Pláču, když si představím malé miminko v takové situaci (a že jistě není jediné) a neskutečně vás obdivuji! Jste anděl, že se tak staráte, kéž by takové srdce měli všichni lidé.. alespoň ti zdravotníci (o kterých jsem si to naivně myslela) 😢 kdybych mohla udělat cokoliv jiného než sdílet, ráda budu nápomocná, jen úplně nevím jak, jsem bohužel sama na mateřské a druhým miminkem v Jižních Čechách.

    To se mi líbí

  17. Jste neskutečně silná a obdivuhodná žena. Příběh „Vašeho“ chlapečka jsem přečetla se slzama v očích a žaludek se mi houpal jak na moři při bouři, protože mám sama dva malé chlapečky a vím jak moc potřebují být milovaní a utěšit v náručí, když je jim úzko, nebo je něco trápí. Je strašné, že se i v dnešní době dějou na dětech taková zvěrstva a že k maximálnímu profesnímu nasazení doktorů není pro tyto případy k dispozici v nemocnici personál (věřím, že by se dal sestavit i z řad dobrovolníků), který by nahradil alespoň částečně chybějící náruč rodičů… Kéž má váš příběh šťastný konec a podaří se vám vybojovat pro něj trvalou milující náruč a lepší budoucnost. Pokud byste se pro něj rozhodla vypsat nějakou sbírku, dejte mi prosím vědět na můj email. A děkuji, že jste nebyla lhostejná a dala tomu malému lásku a naději!

    To se mi líbí

  18. Dobry den pani Petro,

    Jen jsem vam chtela rict, jak jste uzasna! Dekuji vam moc, za to, co pro maleho chlapecka delate! Ja mam malou 8 mesicni dcerku a uplne mi lame srdce jen cist o pribehu maleho chlapecka. Prosim informujte nas potom, zda budete mit nejake informace, jestli se teda dostal nekam do rodiny. Moc bych mu to prala, aby mu nekdo vyplnil tu prazdnotu, kterou v srdci ma.

    To se mi líbí

  19. Petro, pokud bude treba,tak maminky z Decina jako jsem i ja, si za Vas stoupnou .Vas pribeh jsem sdilela na fc .Mame tu ruzne organizace, a je mezi nami i mnoho lidi, jak z nemocnice ,tak ze socialky ,doufam ze to rozhoupeme 🙂a zacne se to resit.

    To se mi líbí

  20. Díky za Vás ❤️!!! Pláču a mám pocit, jako by mi někdo rval srdce z těla ven. Moc doufám, že díky Vám bude mít chlapeček domov a lásku, kterou mu zatím dáváte Vy. Žádné dítě by nemělo trpět a je tristní, jak to ve zmíněných institucích (ne)funguje. Za chvíli půjdu spát a jako vždy políbit svoje dvě holčičky. Dnes se u nich trochu déle zdržím a pošleme společně energii, sílu a lásku “Vašemu” chlapečkovi i Vám ❤️

    To se mi líbí

  21. Dobrý den Petro, tak i já brečím a nespím……..Jak už tady padlo, jste úžasná, děkuji za to, co jste pro chlapce udělala a děláte ♥️ Prosim, pokud se najde pěstoun a bude potřeba zaplatit nějaké rehabilitace, dejte prosím vědět, moc rádi přispějeme aspoñ takto.

    Do té doby, se za něj budeme celá rodina modlit, aby co nejdříce už mohl být u nějaké maminky.v náručí…….

    Díky ♥️

    To se mi líbí

  22. … Brečím…
    A vím o čem píšete, byla jsem s dcerou v nemocnici Motol, děkuji za lékaře, zachránili mi dceru, jsou to opravdu profesionálové.
    Sestry udělají svou práci, ale empatie šly stranou( byla jsem zděšená) . Když jsem tam slyšela plakt miminka, které byly sami na pokoji trhalo mi to srdce, vidět přes dveře ty bezmocné miminka, brečela jsem taky ! V tu chvíli jsem je chtěla mít všechny u sebe! Dceři (2měsíce)jsem povídala ať neplače, vždyť tu má mámu,která ji chová! Teď lituji a stydím se , že dotazník,, sokojenosti,, kde jsem tohle psala jsem odvezla domů a roztrhala, nebo jsem na tohle neměla odvahu… Ani sílu! Je mi smutno, když si vzpomenu na ty maličké… brečím…. Nedýchám….
    Děkuji za Vás, že jste!! ❤️

    To se mi líbí

  23. Děkuji, že Vám nebyl lhostejný osud malého bezbranného chlapečka. Krmím svou tříměsíční holčičku, brečím a přemýšlím, jak se vůbec takové věci můžou dít….
    Broučkovi přeju, ať tohle byla jeho jediná špatná zkušenost, ať má milující rodinu, která mu dá nekonečnou lásku… ❤️❤️❤️🍀

    To se mi líbí

  24. Děkuji za lidi jako jste Vy, tohle mi trhá srdce, celý příběh a fotky malého bezbrannehochlapečka. Jsem tak hrozne naštvaná na tu hnusnou p**u jak jste ji nazvala, která nemá ve zdravotnictví absolutně co dělat. Sama jsem zdravotní sestra a máma a tohle mě dokáže tak naštvat. Modlím se za chlapečka, kéž má lepší život. Takhle nesmí trpět žádné dítě, navíc v 21. století v cizilizovane zemi😭🙏

    To se mi líbí

  25. Člověku se nechce věřit, že je toto v dnešní době možné. To, co popisujete je trestuhodné a moc si přeju, aby se o vas a chlapečka po zveřejnění začal zajímat šikovný právník s lidským přístupem , s tím by se přece jen mohla situace rychleji obrátit k lepšímu:(moc bych si přála, abych si tu přečetla, že to pro chlapečka dopadlo dobře, moc by si to zasloužil. Držte se a prosím, bojujte!

    To se mi líbí

  26. Jste bojovnice! Moc vam fandim a obdivuji. Preju chlapeckovi, at jste stale a vic urputna a dotahnete to az k tem taboru. Prosim sdilejte, jak muze normalni clovek pomoct. Chlapecek ma stesti, ze ma vas, ale co ty ostatni? Tohle se musi dat nejak řešit. Dekuji a posílám aspon energii ❤️

    To se mi líbí

  27. Obdivuji vaši odvahu a moc malému chlapečkovi držím palce! Věřím, že to díky vám dobře dopadne. Kéž by se výše jmenovaní chytli za čumák a minimálně by to změnilo přístup k jejich práci a to, jak ji dělají.
    Držím palce!

    To se mi líbí

  28. Je to tak silný příběh;( jsem na vás tak moc pyšná za to, jaká jste a že bojujete, jste úžasná! Doufám, že se povede najít pro chlapečka milující rodiče a bude konečně štastný. proud of you❤️

    To se mi líbí

  29. Páni hned bych si ho vzala domu miláčka mám také o dva měsíce dříve narozenou dceru a s tím vším co nám říkali můžu být vděčná že je úplně zdravá. Neumím si představit že by nebyla se mnou. I se synem, když jsme byli v nemocnici mě překvapilo kolik dětí tam bylo samo, ale neodsuzuju jen je mi líto těch dětiček. Bohužel tenhle je na vše sám nyní má alespoň někoho kdo za něj bojuje ❤️ .

    To se mi líbí

  30. Držím palce a věřím, že zveřejnění příběhu a jeho medializace mu pomůže. Je smutné, že jakmile nikoho nemá, tak je péče opačná. Já jsem byla v Motole na dětské JIP chirurgii v synových 5 dnech a sestry se k dětem chovaly úžasně, jako opravdové tety. Každá sestra ale měla na starosti jen 2 děti, proto mohla být jejich péče lepší. Moje zkušenost je, čím závažnější oddělení, tím lepší péče. Kéž by mohl mít chlapeček lepší život. Pokud uvidím nějakou výzvu k pomoci – ráda se připojím.

    To se mi líbí

  31. Vůbec nevím co na to napsat. Strašný. Neomluvitelný. Jako zdravotní sestra se někdy hluboce stydím a přesně vím, jaká být nechci. Doufám, že vše vybojujete. Pokud zřídíte pro chlapečka účet, určitě nepřispěji sama.

    To se mi líbí

Napsat komentář k Soňa Dvořáková Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: