Tak, jako většinu věcí, které se mi v životě udály nechtěně, nebo nedopadly tak, jak jsem si přála, nebo se podle mě vůbec neměly stát, budu i tohle považovat za osud. Za něco, co mě dovede někam, kam bych se jinak nedostala.
Díky malému chlapečkovi odkrývám, jako cibuli, vrstvu po vrstvě systém, který je na mnoha místech tak zkostnatělý a lidé v něm se kolikrát chovají jak za minulého režimu. Ani nevím, kde začít, pokusím se to vzít hezky popořadě. Bude to delší, ale je nejspíš potřeba, aby bylo řečeno co nejvíc.
V červenci jsem byla navštívit svou přítelkyni v Motole, byla tam hospitalizovaná již několik týdnů se synem. Už když jsem si s ní domlouvala návštěvu, věděla jsem, že to nebude jednoduché, protože mě upozornila na to, že s nimi na pokoji leží malý chlapeček, který na tom není zdravotně nejlépe, a hlavně, že je tam sám. Představa jakkoli trpícího dítěte ve mě po porodu vyvolává úzkosti, opravdu. Bohužel jsem viděla něco, co už nešlo odvidět. Na posteli ležel malý chlapeček, oblečený pouze v pleně, s PŘIVÁZANÝMA rukama ke konstrukci postele. Ležel tam sám, měl tam dvě hračky, na které pochopitelně nedosáhl. Žádnou hrazdičku, žádný kolotoč nad ním, nic. Bylo mu necelých 7 měsíců. Sevřelo se mi srdce. Nejhorší na tom ale bylo, že přišla sestra, v roušce, která na něj ani nepromluvila, nepohladila ho, strčila mu teploměr do zadku, přebalila ho a odešla. Když vešla sestra jiná, ta první ji instruovala, aby na něj nesahala, že to nemá rád. Bylo mi do pláče, bohužel kamarádka potvrdila, že jen málokterá sestra ho pohladí, nebo snad dokonce pochová. Chtěla jsem „něco“ říct, ale nevěděla jsem co. navíc jsem nechtěla vytvářet hustou atmosféru kvůli kamarádce, která měla svých starostí dost a která tam ještě nějakou dobu musela zůstat a doufat v zázrak. V jejím případě se díkybohu stal.
Věděla jsem, že to tak nemůžu nechat, něco ve mně mi říkalo, že toho chlapečka nevidím naposledy. Taky, že ne. Za kamarádkou jsem chodila i nadále, ale věděla jsem, že jsou na dobré cestě, že mají jeden druhého a hlavně, že se zdravotní stav jejího syna lepší raketovou rychlostí. Chodila jsem tam tedy spíše za chlapečkem, kterému jsem dělala společnost. Donesla jsem mu hračku, dečku, zpívala jsem mu, hladila ho a začala jsem se o něj zajímat. To se samozřejmě nesetkalo s úspěchem u zdravotnického personálu, protože nejsem rodinný příslušník. Ráda bych tady zdůraznila, že jsem si naprosto vědoma, že mi nikdo nesděloval informace o zdravotním stavu a že je pochopitelné, že k nemocnému dítěti nemůžou pustit kdekoho. Nicméně.. Samozřejmě sem tam sestřička něco utrousila, kamarádka pochytila spoustu věcí z konverzace lékařů atd. Zjistila jsem, že chlapeček se narodil o dva měsíce dřív, má nemocné plíce, matka o něj nejeví zájem, a ve svých 7 měsících ještě neopustil nemocnici. Jediný, kdo se o něj trochu zajímá, je babička, která už se stará o 3 (!) malé děti, o jeho sourozence. Požádala jsem ošetřujícího lékaře, který se choval velmi solidně a zdálo se mi, že mu je moje aktivita sympatická, zda by se zeptal babičky, jestli bych mohla chlapečka navštěvovat i nadále, i po tom, co má kamarádka už odešla se synem domů. Požádala jsem, zda by se ji zeptal, jestli mi může dát i její telefonní číslo, abych se s ní mohla spojit a zjistila více informací. Dokonce mi pak pan doktor sám volal, aby mi sdělil souhlas a předal informace.
I když jsem věděla, že na to nemám právo, začala jsem se vyptávat, zajímat, začala jsem se starat. Nevím, zda to bylo tím, nebo pouze jiným personálem, ale za pár dní už chlapeček nebyl přivázaný, byl oblečený a měl nad sebou hrazdičku a hračky. Tak, jak bych to očekávala u tak malého dítěte od první chvíle. Z logiky věci si lze odvodit, že pokud měl dýchací přístroj, musel mít přivázané ruce, aby si ho nestrhl. Opravdu? Několik dní v kuse? A to ani nevím, kolik dní dohromady to bylo. Dokážete si představit sebe, nebo své malé dítě, jak leží několik dní přivázané k posteli, pouze v pleně/ve spodním prádle, a díváte se celé dny do bílého stropu? Já taky ne. Absolutně bez důstojnosti, bez jakékoli laskavosti. Nechápu, jak to mohlo vidět tolik lidí ze zdravotnického personálu a nikdo s tím nic neudělal. Jak to mohlo projít přes toho solidního ošetřujícího lékaře, že neřekl „sakra ženský, chlapeček je tady sám, pochovejte ho, odvažte ho, oblečte ho, věnujte se mu trochu víc.“ Ale k tomu se dostanu.
Spojila jsem se s babičkou, která se stará o tři malé sourozence, protože je matka opustila, abych zjistila o situaci něco víc., abych hlavně nabídla svou pomoc. Nechtěla jsem zjišťovat, proč je opustila, proč za ním nikdo nechodí atd., bylo mi to a musím říct, že pořád je, celkem jedno, nic to nezmění na tom, že chlapeček je celou dobu na všechno sám a celý svůj život strávil sám v nemocnici. Volala jsem jí bez předsudků, s respektem, bez soudů. Byla jsem ráda, když mi povolila ho navštěvovat a měla jsem pocit, že je ráda, že se o něj někdo zajímá. Kdybych se s ní nespojila, nebo nebylo její povolení dostačující, byla jsem připravená jít jakoukoli oficiální cestou, například se stát dobrovolníkem v Motole.
Uběhlo pár týdnů a chlapečka převezli (pro mě z neznámých důvodů) do nemocnice v Ústí nad Labem, kam jsem hned druhý den jela. Byla to asi nejhorší nemocniční zkušenost. Byla jsem zvyklá už z Motola, že se na mě dívají divně, skrz prsty, jak kdybych byla nějaký úchyl, co přišel obtěžovat dítě a hlavně personál. Nikdo mi nedal pocit „jste hodná, že se o něj staráte.“ Nechci křivdit všem sestrám, jedna ke mně byla milá, i se mnou prohodila vždycky pár slov a i ke chlapečkovi se chovala laskavě. Jedna. Ze všech a že jsem jich viděla snad 20. Opravdu jsem nepotřebovala, aby se mi někdo klaněl, nebo děkoval, jen by bylo příjemné, necítit se jako někdo, kdo obtěžuje. Nikdy jsem po nikom nic nechtěla, občas jsem se na něco zeptala, ale jinak jsem šla do pokoje, chlapečka vzala a tři hodiny chovala, zpívala mu, mluvila na něj bez roušky, učila ho paci paci, říkala mu jménem, přebalila jsem ho, většinou jsem počkala, až usne a většinou šla v slzách domů.
No, myslela jsem si, že v Motole se nechovají hezky.. Probudilo mě Ústí. Chování sester a vedoucího lékaře mi málem přivodilo kolaps. Jak tam se mnou jednali, to jsem nechápala. Já jsem jenom chtěla navštěvovat chlapečka a proto, že nejsem z rodiny, jsem věděla, že mi to vlastně může kdokoli zakázat, vždycky jsem se MUSELA chovat velmi mile, pokorně. Věděla jsem, že kdybych na někoho vyjela (a že se mi chtělo strašně a ne jednou), byla bych sama proti sobě. Doktor mě nejdřív pustil s tím, že mu je to vlastně jedno, pak si to ale rozmyslel a vykázal mě z pokoje, že to takhle nefunguje, kdo si myslím, že jsem a co mám vůbec v úmyslu. V klidu jsem mu vysvětlila celou situaci, kdo jsem, co mám v plánu (nic, jen navštěvovat chlapečka) a že jsem chodila i do Motola, že to babička povolila, že by to mělo být v papírech. Konverzace se z neznámých důvodů stále vyostřovala, sestry začaly štěkat, zřejmě proto, že už jsem začala klást nepříjemné otázky. Například, zda ho byl někdo navštívit, když tam předtím byl hospitalizovaný celý měsíc. Nebyl. A zda to oznámily na sociálce. Neoznámili. Proč ne? Neví. Naštěstí babička dorazila chvíli po mně a s doktorem se domluvila, že za ním můžu chodit, pokud matka podepíše formulář, který tam ten doktor hodinu a půl psal na počítači. Dvakrát mi řekl, že se mu zdám podezřelá, že neví, co chci a že asi žiju v nějakém jiném vesmíru. Dost by mě to pobavilo, kdybych se nebavila s ošetřujícím lékařem chlapečka, kterému bylo 8 měsíců, neuměl držet sám hlavičku a jediný člověk, který se o něj zajímal, jsem byla já. Pan doktor mi také zdlouhavě vyprávěl příběh o tom, jak před 30 lety jedna matka trávila u nich na oddělení svou dceru savem a přitom se všem ta matka zdála jako prima ženská. Aha. Dost mi napovědělo, když se pan doktor nechal slyšet, že „za socialismu bychom si mohli jenom podat ruku, ale v dnešní době člověk nemůže věřit nikomu.“, taky když jsem byla u chlapečka na pokoji a on usnul a doktor tam vletěl a začal mi něco říkat, já jsem ho upozornila, že dítě spí, aby se ztišil a on na to řekl „ale to je úplně jedno.“ Tak. No, po cestě domů jsem musela zastavit na benzínce, koupit si krabičku cigaret, kterou jsem si už hodně dlouho nekoupila a vykouřit skoro půlku najednou. Klepaly se mi ruce a nebylo to jen z nadměrného přísunu nikotinu. Druhý den jsem tam jela zase. Sestry měly zřejmě za úkol mě sice pustit, ale znepříjemnit mi návštěvu, jak se dalo. Takže nejdřív jsem musela 15 minut čekat na chodbě, než mě k němu pustily, potom jsem musela opustit pokoj, když ho přebalovaly a když jsem si stoupla do chodby, tak na mě sestra, sedící v sesterně na gauči s chlebíčkem v ruce houkla, ať jdu ven, na chodbu a sednu si na židli.
V Ústí jsem byla asi 4x, když ho převezli do Děčína. Z nemocnice jsem měla mnohem příjemnější pocit, prostředí nebylo vůbec depresivní a paní doktorka (cizinka), byla velmi milá. Sestra rázná, ale přišlo mi, že se k dětem chová laskavě. Nicméně řekla něco, co v podstatě definuje celou tuhle situaci. Když jsem se ptala, zda by mohl dostat chlapeček nějakou extra péči, když je na všechno sám, když jako jediný na oddělení u sebe nemá rodiče, že potřebuje extra rehabilitaci a extra péči, aby začal jíst jinak, než jen tekutou stravu trubičkou do nosu, řekla sestra „na to já nemám čas, extra péči má zajistit matka, mám tu dalších šest dětí na oddělení.“
Nemůžu jí to mít ani za zlé, všichni víme, jak je na tom zdravotnictví s personálem, s financováním… Ale! To dítě za to nemůže, že matka selhala. nemůže za to, do jaké rodiny se narodilo a že je odkázáno na pomoc ostatních. Proboha, vždyť ten malý tvoreček nikdy nezažil pocit bezpečí, lásku, nikdy si ještě s nikým nehrál.. On za to nemůže. Tudíž argument, že to má zajistit matka, je k ničemu, pokud to naštvaně říká mně, cizí ženský, která by právě udělala vše, co je v jejích silách, aby mu tu mámu mohla alespoň trochu nahradit a potažmo ulevit personálu.
V Děčínské nemocnici nastal trochu zlom, kdy babička měla k chlapečkovi mnohem blíž a chodila ho navštěvovat a myslím, že k němu našla i místo v srdci. Cítila jsem velkou úlevu, že za ním dochází, měla jsem pocit, že je o něj postaráno, že nečeká jenom na mě, až ho pochovám, až ho pohladím.
Po pár týdnech byl převezen opět do Motola, prý z důvodů zdravotních komplikací. Nevěděla jsem ani, na jakém oddělení ho hledat. Poprvé jsme se setkala s opravdovou ochotou a laskavostí ze strany personálu, když jsem zvonila po odděleních a hledala ho, pomohl mi lékař a jedna sestra, dokonce mi lékař, u kterého na oddělení ležel předtím řekl, že je na tom dobře, že je na tom líp. To bylo moc milý. Bohužel na lůžkovém oddělení bylo opět vše při starém. Rehabilitace jednou denně na pár minut, jinak nic, nakrmit, přebalit, občas vykoupat. Ležel na pokoji, kde se mezitím vystřídali tři dětští pacienti, ptala jsem se i dětí i jejich rodičů, jak často za ním chodí, zda ho někdo chová, zda se mu někdo věnuje. Ne. Tím nechci říct, že by tam za ním nikdo nechodil, pravidelně ho kontrolovali a jak říkám, přebalit, nakrmit, ale nikdo ho pravidelně nechoval, nepovídal si s ním, nehladil, nevěnoval se mu. Opět trávil celé dny na pokoji v posteli, na zádech, maximálně v lehátku. Zahrnula jsem ho hračkami, plyšáky, knížkami. Donesla jsem mu oblečení, přebalovala jsem ho, stříhala jsem mu nehty. Snažila jsem se bavit se sestrami, snažila jsem se sehnat ošetřujícího lékaře. Marně. Opět se se mnou nikdo nebavil a jen jsem cítila, jak mě tiše trpí, že teda mám podepsaný papír a že to pan doktor dovolil. Nikdo na mě nebyl zlý, nikdo na mě ale nebyl ani milý. Kolikrát jsem plakala na pokoji, když chlapeček plakal, protože ho něco bolelo, nebo jsem byla prostě nešťastná z celé situace.
Neznám doteď pravou anamnézu, nicméně jsem pochopila, že se jeho stav lepší a že z původního „domů se nikdy nepodívá“, se začalo uvažovat o jeho propuštění. Bohužel nedostatek péče se projevil v tom, že chlapeček neuměl a nechtěl jíst. Proto opět místo důkladné péče a trpělivosti mu radši zavedli trubičku z bříška do žaludku a dle mých informací ji má doteď. Nikdo ho nenaučil jíst. Ptala jsem se sester i „spolubydlících“, zda to zkouší. Ne. Samozřejmě to několikrát zkusili, ale nechtěl, nešlo to, tak trubičku. To samozřejmě ovlivnilo i jeho pohybové schopnosti, které byly v podstatě nulové. Vždy, když jsem přišla, několikrát jsem ho otočila na bříško, snažila se trénovat hlavičku i svaly. To bylo ale samozřejmě málo. Kdo máte děti malé, nebo jste to ještě nezapomněli – víte, kolik to je práce, kolik je práce, aby dítě dobře prospívalo, abyste si dali pozor na všechny nástrahy, abyste mu neublížili a do budoucna nepřivodili skoliózu a podobné generační vady. Bohužel chlapeček jen leží a leží a jednou, dvakrát denně ho někdo otočí na bříško.
Ještě když byl v Praze, dostala jsem ty nejlepší zprávy-chlapeček půjde domů, za babičkou. Málem jsem dostala infarkt z toho štěstí, co mnou projelo. Nechtěla jsem tomu ani věřit. Konečně půjde domů, za někým, kdo ho má rád, za sourozenci, prostě pryč z nemocnice. Cokoli lepší, než nemocniční pokoj. Bohužel jak tušíte, moje radost netrvala dlouho, babička ze zdravotních důvodů nemohla za chlapečkem do nemocnice, aby ji naučili, jak se o něj starat a převezli ho opět do Děčína. Bude to více jak měsíc a tady můj nemocniční příběh končí, protože jsem druhý den po převozu přijela do Děčína, abych se podívala, jak se mu daří, jestli má s sebou všechny věci a zkontrolovat, v jakém je prostředí. I přesto, že jsem tam už byla dokonce za doprovodu babičky, měli jsme podepsané papíry a v kartě měl napsáno, že za ním můžu chodit, dovnitř mě nepustili. Nejdřív přišla sestra, pak lékařka a když jsem se nenechala odbýt, volali primářce, která to zamítla. Prý v kartě nic nemá a ty papíry, které tam předtím byly už tam nejsou. V tom vešla jiná sestra a před všemi řekla „jo, tu paní já znám, ta sem chodí.“ Asi ji všichni rychle umlčeli, aby mě tam prostě nemuseli pustit. Paní doktorka byla velmi zdvořilá, mluvila se mnou klidně a vlídně, ale neodpustila si nakonec větu „víte, je to malé dítě, nemůžeme k němu pouštět kdekoho.“. V pondělí jsem volala přímo primářce, která mi nejdřív řekla, že vůbec neví, kdo jsem, když jsem jí řekla, že vím, že ona ví moc dobře, kdo jsem, tak otočila. Nedovolila mi návštěvy, alespoň jsem ji požádala, zda by mohly sestry věnovat chlapečkovi více péče, hladit a chovat ho, že to má moc rád, paní primářka mě ujistila, že to samozřejmě dělají a já jí ujistila, že tomu tak samozřejmě není.
Od té doby jsem chlapečka neviděla a měla jen málo zpráv. Byla jsem a jsem stále v pravidelném kontaktu s babičkou, které jsem doufala, velmi brzy dají chlapečka domů. Někde v hloubi duše jsem tušila, že tomu tak nebude a měla jsem bohužel opět pravdu. Asi před třemi týdny mi babička volala, že sociálka rozhodla, že k ní domů nemůže, že by to nezvládla a jestli bych si ho nevzala domů já. Já bych si ho domů vzala, pokud by záleželo jenom na mě, vzala bych si ho hned a byla bych ochotná se tomu v podstatě obětovat, ale jen na mě nezáleží a mám rodinu a zdravého syna, kterému se chci věnovat a takové rozhodnutí obrátí život o 180 stupňů a jsou lidé, kteří si takovou cestu vybrali dobrovolně a bez nátlaku momentální situace. A takového člověka jsem se rozhodla pro chlapečka najít.
Ještě ten den jsem se spojila se sociální pracovnicí, která měla chlapečka na starosti a chtěla jsem se dozvědět co nejvíce o jeho momentální situaci. Samozřejmě mi nikdo nic nemohl říct, snažila jsem se ptát tedy v obecné rovině a ujistila jsem sociální pracovnici, že vím, že chápu, ale ať ona pochopí i mě a pojďme se bavit narovinu. Nejdřív jsem měla pocit, že můžeme, že já můžu mluvit narovinu a že i ona ke mně bude v rámci možností upřímná. Nakonec jsem měla pocit, že nemůžu jen čekat na to, jak rozhodne OSPOD, protože upřímně, ten taky trochu zaspal celou situaci a mohl a měl to řešit už dávno. Řekla jsem paní sociální pracovnici jasně, že NEDOVOLÍM, ABY ŠEL CHLAPEČEK DO ÚSTAVU. To je to nejhorší, co se mu může stát, to nejhorší, co se může stát v podstatě jakémukoli dítěti. Ústav je v podstatě taková nemocnice bez lékařů. Proti kojeneckým ústavům „bojuji“ a prostě udělám všechno proto, aby tam neskončil. Měla jsem pocit, že OSPOD má ale jiný názor na ústavy a že dát ho tam je samozřejmě plnění kvót a je to mnohem jednodušší, než hledat pěstouny pro „postižené“ dítě.
Kontaktovala jsem hned paní z aliance/společenství pěstounů, s kterou jsem dříve tento rok navázala kontakt. Vysvětlila jsem jí celou situaci a požádala, zda může v celé situaci nějak pomoci. Ta mi vysvětlila, jak se věci mají, jak se každý kraj staví k situaci s umisťováním dítěte do přechodné/pěstounské péči/ústavu jinak a upozornila mě, že ten Ústecký kraj je na tom s komunikací mezi kraji a s pěstouny obecně dost bídně. To jsem si mohla myslet. Nicméně během několika málo dní se nám podařilo zjistit, kde jsou volní přechodní pěstouni a dokonce najít jednu paní, bývalou zdravotní sestru, která by si chlapečka vzala. Měla jsem pocit, že máme vyhráno. Opět jen na chvíli. Sociální pracovnici jsem volala snad každý druhý den, buď mi to nevzala, nebo ještě nevěděla, jak to bude, nebo se kvůli tomu museli ještě na úřadě sejít. S paní od pěstounů se spojila až po mém naléhaní, a to až po několika dnech. A té konkrétní pěstounce se neozvala vůbec. Naše komunikace dospěla do bodu, kdy mi oznámila, že se mnou už nic probírat nemůže, že to matka dítěte zakázala a ať se obrátím na její nadřízenou. Bohužel byla pravda, že to matka chlapečka zakázala, nebudu říkat důvody proč, ale znám je a myslím, že nejsou jen z její hlavy. Babička se mnou ale stále táhne za jeden provaz a souhlasí se všemi kroky, které podnikám a o kterých ji vždy téměř ihned informuji.
Volala jsem tedy nadřízené paní sociální pracovnice, opět jsem jí převyprávěla celý příběh i svou motivaci k případu. Ptala jsem se, proč je to tak, jak to je, proč se nespojili s pěstouny, proč mám pocit, že se jenom čeká na to, až ho budou moct šoupnout do ústavu. Paní mi opět přišla „pro-ústavní“, což je samozřejmě taková bolest na srdci, ale nechci ji křivdit, jak říkala, má 1000 případů a nemůže o všem všechno vědět, to je fér a chápu to, domluvily jsme se, že ona vše zjistí a zavoláme si v pondělí. Když jsem ještě naposledy apelovala na rychlost procesu, že to dítě je už 11 měsíců v nemocnici, řekla mi, že „můžeme být rádi, že je teď o něj dobře postaráno a není někde, kde mu ubližují.“. Takový přístup bych pochopila od laika, který nemá vhled do dětského vývoje ani do vlivu, které na dítě prostředí má a ne od „profesionála“, který by měl mít trochu progresivnější přístup. Protože v tom případě a s touto politikou pojďme dát všechny děti do ústavů, protože tam je přece ta nejlepší péče-jsou pod lékařským dozorem, a to je přeci nejvíc. Ne. Paní vedoucí jsem ještě velmi vlídně a doslovně upozornila, že „nechci, aby to vyznělo nějak agresivně, ale celou kauzu hodlám řešit veřejně, protože nastalo mnoho pochybení.“ Na to mi bylo řečeno, že hlavní pochybení tady nastalo u matky. Opět, ano, má pravdu a já s tím souhlasím, ale opět křičím z plných plic ALE TO DÍTĚ ZA TO NEMŮŽE. A pokud žijeme v sociálním státě, kde existují instituce jako OSPOD a hrajeme si na to, že zájmy dítěte jsou na prvním místě, takovou větu by paní vedoucí říct neměla.
To je k momentálnímu vývoji vše, čekám na pondělí, až zavolám paní vedoucí a modlím se k bohu, aby mi neřekla, že bohužel, pěstouni nejsou, že půjde do ústavu. Paní od pěstounů mi řekla, že možná, že ho k těm pěstounům dají jenom aby měli ode mě pokoj, že jsem prý velmi urputná 😀 Ano jsem a bylo by to úžasné vyústění a i můj pocit malého velkého vítězství, ale co jsem tady za tu „cestu“ poznala, ego je strašně silné a mít moc a moci ji použít, je mnohdy silnější pud, než lidskost a laskavost. Protože ta sestra má moc mi něco zakázat, něco mi neříct, odněkud mě vykázat.
O co mi vlastně jde. Původně jsem „jenom“ chtěla pomoci malému bezbrannému chlapečkovi, který neměl žádné zastání a žádnou kontrolu mimo nemocnici. Věřte mi, že bych mnohem raději našla opuštěného chlapečka, kterého zrovna chová sestra, nebo nějaká externí pracovnice, mnohem radši bych slyšela od doktora „nebojte se, matka ho sice nechce, ale my se o něj postaráme, už jsme kontaktovali OSPOD a ty už pro něj hledají náhradní péči“, mnohem radši bych slyšela „vy jste hodná, že za ním chodíte, to ho určitě potěší.“, mnohem radši bych slyšela „nebojte, je v dobrých rukou, naše fyzioterapeutka mu věnuje speciální péči“. Všechno tohle bych viděla a slyšela radši a mohla bych třeba v klidu spát a moje angažmá by skončilo nabídkou třeba finanční pomoci. Rozhodně bych to viděla a slyšela radši než tu hnusnou píču, co mu strčila ten teploměr do zadku, nic mu neřekla a odešla. Ne, nebylo to ojedinělé a ne, neměla zrovna jen „den blbec“, kamarádka říkala, že se takhle chová i k ní a jedna sestra se nechala slyšet, že umí být ještě horší. Nechápu to, nechápu, jak se tohle může dít. Je mi tak smutno z toho, že tak krásný chlapeček je na úrovni 3měsíčního mimika jen proto, že mu nebyla poskytnuta dostatečná péče. Věřím, že po zdravotní stránce bylo dáno maximum, že lékaři opravdu udělali obrovský kus práce a zachránili mu život. Ale nejsme na světě přeci jen proto, abychom přežívali, ale aby ten život byl nějak kvalitní. Zatím to u chlapečka vypadá na velký špatný. Nechápu, jaktože děti, jako je chlapeček nemají nějaký extra „servis“, extra péči, kterou přeci nemusí zajišťovat zdravotníci. Nechápu, že když převezou takové dítě do nemocnice, není porada a primář neřekne „máme tu dítě, jehož matka o něj nejeví zájem, je to malé miminko, je potřeba udělat to a to, pokud na to nemáme síly a kapacity, zajistěme to externě.“. Vím, že to není standardní, ale určitě nejsem jediná, kdo by takovému dítěti pomohl v takové situaci.
Ještě chci, aby zaznělo několik věcí. Záměrně se vyhýbám obecnému posuzování praktik v nemocnicích, i když se nebojte, k tomu mám hodně co říct, a záměrně nikoho ZATÍM konkrétně nejmenuji. Nezajímám se o chlapečka s cílem někoho očernit, nenechat na nikom nit suchou a zpochybňovat a znehodnocovat práci lékařů, sester a sociálních pracovníků. To všechno přichází samo, čím hlouběji do všeho pronikám a otevírají se mi různé dveře. Vážím si obrovsky kvalitních lékařů, kvalitní práce sester i zapáleným lidem z OSPODu, kteří chtějí dětem pomoct. Koho si nevážím, to jsou zlé, apatické, povýšené sestry a doktoři, kteří s vámi jednají jak s malomocným, protože oni jsou někdo a vy nemáte nejmenší právo zpochybňovat jejich rozhodnutí. Nevážím si laxních úřednic, které se nesnaží, kterým je to možná jedno a které chtějí mít hlavně „splněno“. Proti všem takovým momentálně nechtěně bojuji plus proti systému, který je zkostnatělý a patří mnohdy do minulého režimu, ale který stejně tvoří zase lidi a je na nich, jak se budou chovat k vám, k vašemu dítěti, nebo k malému opuštěnému chlapečkovi.
Moje srdce se otevřelo a našlo ještě jedno místo pro toho malého chlapečka, kterého mi ze začátku bylo jenom líto, ale samozřejmě jsem si k němu vybudovala vztah a i když mi všichni radili „hlavně si ho nepřipusť moc k tělu“, moc k tělu jsem si ho připustila a cítím, že je součástí mého života a myslím a doufám, že vždycky bude. V hlavě stavím vzdušné zámky a představuju si, jak se dostane k hodné rodině a třeba potom zpátky k babičce a já jim budu pomáhat, občas pojede k nám na víkend, s Vašíkem budou kámoši a budou spolu jezdit na tábor. Je to zajímavé, jak mi cizí kluk změnil v podstatě život.
Myslím na něj každý den, posílám mu energii, kterou nevím, jak poslat, ale posílám mu sílu, aby to zvládl, posílám mu lásku, aby věděl, že ho někdo má strašně moc rád, aby se nebál, aby věděl, že jednou to bude dobrý, že se o to postarám.
Posílám lásku všem dětem, které si svoje místo na slunci musí vybojovat, chtěla bych je všechny obejmout a pomoct jim, ale zatím se pokusím pomoct jednomu malému chlapečkovi.
Děkuji všem, kteří mi jakkoli pomáhají, dodávají informace, sílu, kontakty. Děkuji svému manželovi za obrovskou podporu, za to, že mě vždycky ujistí, že nejsem blázen a že dělám dobrou věc. A děkuji všem, kteří dělají dobrou věc a nejsou lhostejní.
TooSweetNothings 
Dekuji za to…. ze tady mezi námi jsou lidé jako Vy. Sama mám doma 1,5roku starou dceru a jsem zdravotní sestra…. ale tohle mě úplně zlomilo. A sama se za to stydím a nikdy by mě nenapadlo, ze pediatricka sestra se bude chovat jako hyena.. Pravděpodobně i ta hyena bude daleko empatictejsi než ta sestra s teplomerem… Drzim Vám palce a dekuji ze se snažíte zlepšit něco, na co ostatní nemaji čas a nevidí ten cely velky průšvih 🥺
To se mi líbíTo se mi líbí
Příběh je zatím neskutečně smutný a doufám, že díky Vám skonči dobře. Navíc jste úžasná a silná žena, díky tomu, co vše jste pro Vašíka zvládla. Pročetla jsem komentáře a souhlasím s tím, že je potřeba jít s tímto přiběhem ven, samozřejmě nikoliv jako pranýřování, ale jako změnu systému, ať již zaměřenou na podporu a motivaci personálu nebo třeba ty „mazlící tety“. Také bych po případě nějak pomohla. Hodně sil a velké díky.
To se mi líbíTo se mi líbí
Jste úžasná žena se srdíčkem na správném místě. Mám dva syny a brečím, když tohle čtu. Snad se chlapeček opravdu dostane do dobré rodiny, ale bohužel systém je nastavený tak, že pokud matka čas od času napíše a zeptá se na něj, tak ho nemůže nikdo adoptovat 😞😞 Přeji hodně sil 😇😇
To se mi líbíTo se mi líbí
No to je ale slátanina
To se mi líbíTo se mi líbí
Ty jsi slátanina
To se mi líbíTo se mi líbí
No to je ale primitivní reakce😤
To se mi líbíTo se mi líbí
A vy jste zlá zrůda!Kdyby jste radši pomohl malému chlapečkovi.Doufám,že nemáte a nebudete mít děti…
To se mi líbíTo se mi líbí
Zřejmě máte jenom základní školu ,to ale neznamená ,že když tomu vy nerozumíte ,je to slátanina .
To se mi líbíTo se mi líbí
Boze,co vy jste za hovado?
To se mi líbíTo se mi líbí
A vy asi idiot
To se mi líbíTo se mi líbí
Může napsat bezcitný chlap
To se mi líbíTo se mi líbí
Milá Petro, přečetla jsem Váš příslěvek jedním dechem….Je to strašné, smutné, neuvěřitelné….☹️ Mám již odrostlé děti, ale když byli mému synovi 7 tydnů, byl hospitalizován v nemocnici na dětském oddělení . Byla jsem s ním od rána do večera, než usnul. Byly to takové ty klasické prosklenné kóje. Vedle ležela pětiměsíční holčička, za kterou tam nikddo nechodil. Měla tedy alespoň hrazdičku přes postýlku, nicméně kromě krmení a přebalení o ni nikdo nejevil zajem. Několikrát se stalo,že usnula a měla nožičky zkroucené a zaseknuté v kovových špriclích postýlky .. Šla jsem tedy za ní, že ji vysvobodím, ale to jsem tvrdě narazila….😳Zrovna šla kolem sestra a sjela mě,že tam nemám co dělat a že tam nesmím…. Vím,že jsou sestry, které jsou laskavé a jejich prace je zároveň jejich posláním, já tam ale na žádnou takovou bohužel nenarazila☹️ Přitom s většinou miminek tam byly maminky, které se o děti po celý den staraly, krmily je, měřily teplotu, zapisovaly, kolik toho jejich děti vypily….dělaly vlastně jejich práci🤔 Od té doby jsem se nesčetněkrat setkala s arogantními, nepříjemnými a povýšenými sestrami i lékaři….Říkàm si, proč dělají oráci, jakou dělají???Vždyť se jednou mohou ocitnout ve stejné situaci a být pacientem….Systém je děsivý….o OSPODu ani nemluvím…😤 S kýmkokiv se ve zdravotnictví potkám a je milý, vstřícný, empatický, velice si ho vážím a žiji z toho několik dní….Vždy mě vytočí ty zprávy a navyšování platů ve zdravotnictví. Ano, bezpochyby jsou lidé,kteří si to zaslouží, ale proč navyšovat plošně? Sestry žijí v tom,že jich je nedostatek, bez nich to nejde a tak si mohou vše dobolit, to je špatně. Stejně tak lékaři….Váš příběh je jeden z tisíce. Obdivuji Vaši sílu a odhodlanost, postavt se systému!!!! Chlapečkovi přeji, aby se dostal do milující rodiny a byl zdravý! ♥️Vám přeji hodně sil, díky za to, co děláte🙏Určitě nam napište, jak příběh pokračuje🍀Držte se ✊Renata
To se mi líbíTo se mi líbí
Dobrý den, děkuji za to jaká jste. Mam dva kluky. Kdyby jste potrebovala jakékoli oblečení. Dejte určitě vědět. Ráda pošlu. Kristynakalova2@seznam.cz
To se mi líbíTo se mi líbí
Jste úžasná 🙏, obavám se, že ta cibule, ze které postupně loupete slupky, jich má ještě moc 😢.
Vůbec jsem nemeěa tušení, jak složitý proces to je, než se děťátko umístí k pěstounům a čím vším si musí projit.
Jsem zdravotní sestra, svou práci miluju a neumím si představit, že bych se chovala jako zmíněný personál . Bohužel je sester málo a zřejmě si nemocnice nemůžou dovolit zavírat oddělení pro nedostatek personálu, ale tenhle VYHOŘELÝ personál, včetně lékařů, bych nechala propustit, nejsou absolutně žádným přínosem 😖.
Přeji hodně sil a pevných nervů 🙏🙏🙏❤️❤️❤️.
Ráda pomůžu 😉
To se mi líbíTo se mi líbí
Děkujeme! Všichni víme,tušíme, že se dějou všeobecně strašný věci, buď si je nepripoustime nebo přehlížíme, nechceme si to přiznat,těžko říct. Ale přece každý člověk aspoň s kouskem citu,tohle nemůže dopustit! Úplně mě šokuje,že se kolem chlapečka protočilo tolik lidi denně a nechali ho jen být. Děti potřebují lásku,a pokud ji nedostávají, tak pravděpodobně, z nich nemůže vyrůst šťastný člověk. A to je snad pro dobro nás všech,aby na světě byli spokojený a šťastný bytosti. Nerozumím tomu, že zrovna doktorům a celkově systému, to nedochází. Nikdo by přece nechtěl být v takovéhle situaci. Naštěstí Vám přišel chlapeček do cesty a zachraňujete mu život láskou Vaši,a teď i láskou od veřejnosti. Držím palce, ať vše dopadne dobře!
To se mi líbíTo se mi líbí
Děkuji za vás. Jste skvělá žena se srdcem na pravém místě. ❤️
To se mi líbíTo se mi líbí
Dočetla jsem a úplně mě z toho mrazí. Na začátek chci napsat , že jste skvělá a on velký bojovník, který měl to štěstí, že jste ho náhodou potkala. Mám dva nedonošené syny. Jeden narozený ve 33.tt a druhý ve 30. týdnu. Vím, jaké to je tedy mít dítě v nemocnici a bezmocně koukat a nemoci pomoct. Vím, jaké to je odcházet domů a nemoci si toho drobečka vzít domů. To mi vždy vytrhlo kus srdce. A vím dobře, jak záleží na okamžité rehabilitaci a dřině a spoustě času a péče, aby dítko mělo “ normální“ život, i když se narodilo a potýká se s nějakými problémy. Sama jsem dřela a cvičila se synkem, aby mohl běhat, jako ostatní děti. Trhá mi to srdce. Jdu obejmout své syny a mrzí mě, že na světě je tolik lhostejnosti… úsměv, pohlazení a vlídnost nic nestojí, ale mnohdy dělá zázraky.
To se mi líbíTo se mi líbí
Jste skvělá, co pro neho děláte a ze pořád bojujete za jeho lepsi život. Hrozné je chovani sester . Vzdyt kolik žen chce mít deti a nemůžou a tady lezi chlapecek co je sam , tak proc neco neudelaji. Drzim palce a doufam,ze se někdo najde, kdo si ho vezme domů. Je to hrozný, plácu.
To se mi líbíTo se mi líbí
🙏🏻Přes slzy nevidím 😢nedejte se🙏🏻Ráda pomůžu 😉
To se mi líbíTo se mi líbí
Jste úžasná,pláču a nejde to zastavit.co bych dala za to ,kdybych si jej mohla vzít ,kdybych mohla mít další miminko.Bohužel s přístupem lékářů a sester s podobným chováním jsem se setkala také a to na orl v Brně v dětské nemocnici .ta bezmoc byla šílená,sestry ve stejném věku jako já ,ale chovali se povýšeně.
Přeji chlapečkovi jen to nejlepší,doufám,že ho už nic špatného nepotká,doufám,že se vše vyřeší a o chlapečka bude postaráno.
Jste skvělá ženská,děkuji za Vás ,děkuji,za chlapečka .❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️
To se mi líbíTo se mi líbí
Dobrý den! Vím o volné přechodné pěstounce z Ústeckého kraje. Možná by mohla pomoci. Klidně se mi ozvěte kdykoliv, propojím Vás.
To se mi líbíTo se mi líbí
Napište mi o ni prosím 608933431
To se mi líbíTo se mi líbí
Dobrý den, už se Vám paní ozvala prosím? Nejde mi na to přestat myslet.
To se mi líbíTo se mi líbí
I já pláču a přeji chlapečkovi aby byl v dobrých rukách pěstounů. Je to neskutečné co se děje. Držím pěsti a před vámi smekám. Jste úžasná. Ať vše dobře dopadne.
To se mi líbíTo se mi líbí
Jste tak moc úžasná!! Přeji mnoho sil.. moje zkušenosti se sestrami z nemocnic byli většinou dost podobné je to hrůza jak tento systém funguje 😢
To se mi líbíTo se mi líbí
Ach jo… Můžeme nějak pomoci?
To se mi líbíTo se mi líbí
Dobrý den, neuvěřitelný příběh. Chtěla bych požádat o kontakt na Vás. Chtěla bych se na něco zeptat. Děkuji 😍
To se mi líbíTo se mi líbí
Rada bych nejak pomohla. Mame o dva mesice drive narozene niminko, takže vím, co vše je potřeba a jak je to náročné. Určitě dejte vědět, jestli bude nějaký způsob, jak pomoct.
To se mi líbíTo se mi líbí
Chtěla bych Vás hrozně moc obejmout, za to co děláte. Mám druhou dceru(2 měs.) a přesně, jak říkáte ve videu, měla jsem hned potřebu je jít obě dvě obejmout. Držím moc pěsti, ať se vše povede a chlapeček se dostane do rodiny. Hned jsem se ptala
svojí sestry, jak to chodí u nás v nemocnici (dělá na novorozrneckém oddělení v Šumperku) a děti předávají do péče pěstounům. Aspoň malá útěcha….
To se mi líbíTo se mi líbí
Když jsem jako studentka byla na praxi v nejmenované nemocnici na dětském oddělení, kde byli umístěny kojenci bez rodičů, z různých zdravotních duvodů – ti, co měli v papírech napsáno causus socialis, ti co se tam dostali v hroznem stavu – opruzené, s respiračními potížemi a bohužel to byl nekonečný kolotoč, kdy se v nemocnici uzdravili, ale za par měsíců tam byli opět opruzené, zavšivené a opuštěné, bylo to velmi smutné.
My jako studenti jsme se o tyhle děti starali jak nejvíc jsme mohli, s láskou jsme je koupali, chovali, krmili, povídali jsme jim.
Místo svačiny jsem trávila pauzu na jejich boxu a chovala jsem je, zpívala jim.
Bohužel těchto hnusných píč je všude plno. Vzpomínám si, jak za mnou přišla jedna ze sester a řekla mi, ať na těch boxech nejsem takhle porad, ze si na to ty děti zvyknou a budou to vyžadovat a bude to pro ne ještě horší. Ať je tolik nechovam, ať udělám co mám a ať si jdu sednout.
Ty děti byli čisté, opravdu se ty děti tam vyléčili, ale jak s nimi zacházeli – ne hrubě, nebo špatně, ale postrádalo to jakoukoliv známku empatie, vlidnosti nebo lásky.
Ne od všech!!
Když jsem viděla ty dětské vyhaslé pohledy, ze ani nečekali, ze by je někdo z nás pomazlil, nebo jen tak pochoval….
Je to opravdu smutné. A já věděla, ze nikdy nechci pracovat na takovém oddělení a přihlížet tomu, jak ty miminka bez rodičů tiše trpí a čekají až se dostanou domů, kde je konečně někdo bude mít zase upřímně rád a to mluvím o dětech, které se měli kam vrátit…
Děkuju za tohohle malého chlapečka a za to, že se konečně díky tomuhle veřejnému sdílení možná něco změní.
Ono, jestli někdo pracuje ve zdravotnictví, moc dobře ví, že je hodně lehké vyhořet, obzvlášť u takových pacientů, kteří se nedokážou sami bránit, kteří si nemůžou postěžovat nebo to říct. Chápu, že personálu je málo a nejde mezi vším tím co člověk musí udělat najít dostatek času ještě na lásku, ale mělo by se to změnit. Měli by se alespon pokusit, nebo využít pomocného personálu – a nebrat to tak, jakoze čím vic budete dítě chovat, tím kratší pauzu na svačinu budete mít. Prosím, kez by se ten systém změnil…
To se mi líbíTo se mi líbí
Děkuju za chlapečka,že za něj bojujete!! Prosím nevzdávejte to! Sama se synem jsem trávila spousty času po nemocnicích (Bulovka,Motol)a nedovedu si představit, že by tam měl být na to všechno sám😳 I teď když už je syn poměrně velký se snažíme vždy být s ním co nejvíce to jde!
Prosím informujte nás jak to s chlapečkem dopadlo.
Jste jeho anděl 👼
To se mi líbíTo se mi líbí
Kritizovat všechny okolo, system atd., ale sama nabízet pomoc limitovanou. Hlavně aby nešel do ústavní péče ale aby šel do nějaké rodiny, ale ne teda zrovna do moji rodiny, ač se tvářím jak největší spasitelka a bojovnice za lidská práva. Kritizovat at to oni nějak vyresi, říkat co kdo jak má a nemá dělat a co kdo jak děla a říká špatne ale sama se ujmout největší pomoci a to poskytnout tomu dítěti domov to ne.
Neříkám, ze je pobyt v nemocnici vždy Ok, ze se některý personal nechová příšerně, ale jednou bych vám to prala zkusit. Pracovat 260 hodin měsíčně, svátky, Vánoce, víkendy, nemít čas na svoji rodinu a v práci byt slunickova a chválit cizi lidi co na oddeleni lezou. Kdyby jste byla psychopatka a něco tomu dítěti udělala, jaká mediální bouře se na personal a primáře strhne to bych nechtěla vidět. Navíc navázat se na ty děti tak jak vy, pak některé z nich zemřou, tak jste po 5 letech vyhorela a jdete si to hodit.
To se mi líbíTo se mi líbí
Alespoň je od paní vidět snaha nějaké pomoci, kdy i cizí opuštěné stvoření jí nebylo lhostejné. Věřte tomu nebo ne, kdyby každý z nás věnoval trochu empatie těm, co jsou na tom špatně, žilo by se nám tu mnohem lépe. A dobrý pocit z toho, že někomu můžete pomoci, je k nezaplacení.
A očividně sestry, které na oddělení byli, jsou už tak nějak vyhořelé. A jestli jsem vyhořela, tak jdu přece doprdele, kór od dětí, které vlastně za svůj stav nemůžou a ani nemůžou ovlivnit to, že v te nemocnici leží. To nejsou alkačové na záchytce.
Bez pardonu, chyťte se za nos, kdyby někdo takhle jednal s Vámi, bylo by to úplně stejné, možná vaše vyjádření mnohem horší, dle vašeho komentáře.
To se mi líbíTo se mi líbí
Jak tohle můžete napsat? Vy sama mate deti? Chtela by jste, aby s nimi nekdo takhle zachazel? Vaše reakce je velmi neslušná… kritizujete jine a obhajujete chování zdravotníků? Věřím, ze existují hodné sestřičky, co se starají i o deti, co tam nikoho nemají a nehledaji jako Vy výmluvy. Myslíte, že pro dítě, co ma diagnozu neslučitelnou se životem sj zaslouží necitlivou, neepatickou péči bez usmevu, pohlazeni a lasky k bliznimu? Jen proto, ze je opuštěné. Myslíte, ze dite muze za to, ze se narodilo nekomu, kdo nemel mit deti? Zkuste se nad sebou zamyslet…
To se mi líbíTo se mi líbí
Vztah si k nim budovat nemusite, to od vas nikto ani nechce, ale nahe dieta, batola,(az v plienke), nezakryte s priviazanymi rucickami a to je OK? Ved to musite byt netvor, aby to s vami nepohlo! Radsej takych ako vy nemat, nestretnut, nepustat do nemocnicie, okamzite dajte vypoved a chodte robit nieco ine! Vyzlecte svoje dieta, nezakryte ho, priviazte mu ruky a chodte spokojne bez vycitiek spat! Kriste Pane, tento svet je naozaj ogrcany!
To se mi líbíTo se mi líbí
Jano doufám,že vy nejste zdravotní sestra! Vaše odpověď plná negativity, ukřivděnosti a zášti mi sedí k té vyhořelé ….
Pokud jste zdravotní sestra doufám, že jen u pacientů kteří se umí a můžou bránit a že uvažujete nad koncem v tomto oboru. Myslím, že to by prospělo jak vám tak i pacientům.
Nikdo vás nenutí dělat sestru..ta práce má být dělaná s láskou a srdcem. Pokud se i vy cítíte vyhořelá jděte pracovat mimo lidi. Bez takových se zdravotnictví obejde! Paní nabídla alespoň nějakou pomoc…vy pouze plivete jedovaté sliny. Ano máte pravdu.. kdyby byla paní psycho mohlo by to skončit blbě to ale nemění nic na tom, že ten chlapeček tam ležel měsíce bez zájmu a nikdo to neřešil. A když se najde někdo kdo s tím chce něco udělat jen má klacky pod nohama. A za co? Za to o co se měl postarat zdravotní personál a OSPOD….za trochu pohlazení, lidskosti a nároku na lepší časy.
To se mi líbíTo se mi líbí
Jste normální ???? Tento Váš komentář je absolutně mimo !!
To se mi líbíTo se mi líbí
Takže je tedy raději lepší, nechat dítě 24/7 přivázané k posteli ? Vždyť je to malé miminko ! 🥺😢😭
Ty sestry v sobě nemají kousek lidskosti a nechápu jak mohou jít v klidu večer spát !! 😡🤯
To se mi líbíTo se mi líbí
Nezlobte se ne me ale vas nazor je zcela zcestny. Ano je pravda ze zdravotni personal neni dobre zaplacen a dela i navic ale musite si uvedomit ze delat lekare nebo sestru neni prace ale poslani. Je to o soucitu a empatii vuci pacientum a zvlast tem malym bezbranym pacientum .Tito lide, byt delaji prescasi a nejsou zcela dobre ohodnoceni, si to vybrali sami a meli by se podle toho chovat. Pokud berou pacienty jen jako dalsi kus masa, mohou jit delat jinam a pak budou mit treba i na sve rodiny cas..ale argumentovat tim ze mam moc prace a necham male bezmocne mimino bez jakehokoliv projevu lasky samotne a nemam to srdce mu projevit nejakou naklonost navic. Tak takovy clovek at jde radsi delat nekam do supermarketu.
A pani nenabizi omezenou pomoc..udelal toho mnohem vic nez udelali lide, kteri jsou za to placeni..pocinaje tim zdravotnim personalem, ktery mel minimalne uvedomit prislusne urady.
Vite kolik je v dnesni dobe lidi, kteri nemohou mit deti a radi by si dite osvojili, ale system funguje tak vyborne ze nez se k vam dite dostane tak ubehne i nekolik let??? Vse se zbytecne zdrzuje a protahuje.
Pani Petra je velmi hodna, ze se pere zajmy miminka o ktere jinak nikdo zajem nema..drzim palce at vse dobre dopadne..
To se mi líbíTo se mi líbí
Neskutečně smutný komentář. 😦 Přesně díky těmhle lidem chlapeček trpěl! Částečně máte naprostou pravdu, ale přeci pokud někdo svou práci nezvládá tak ať ji NEDĚLÁ!
To se mi líbíTo se mi líbí
Jste úžasná. Chlapeček si zaslouží to, že jste ho „našla“. Všechno je to jen o lidech. Od miminka mám za sebou 13 operací, takže velkou část dětství a dospívání jsem prožila v nemocnici ( FN Na Bulovce). Jednou jsem tam ležela přes měsíc v kuse a byla tam holčička, o kterou rodina neměla zájem a obě nožky měla až po kyčle v sádře a chlapeček, který měl blonďaté lokny a modré oči jako andelicek, nemel ale ruce. Jen takove krátké pahýly. Byl z kojeňáku a byl úžasně šikovný. Mě a mým parťákům na oddělení bylo kolem 15. Sestřičky je chovaly a jak mohly, věnovaly se jim. Byly rády, když jsme se nabídly, že si s nimi půjdeme hrát i my,nebo kdo mohl tlačil kočárek po chodbě, nebo nám daly postýlku s broukem na pokoj, když byl den, kdy sestřičky času moc neměly, aby brouci nebyli sami.
To se mi líbíTo se mi líbí
Ach jo, bolí mě z toho srdíčko. Nejedna slza mi ukápla. A vy, vy jste skvělá. Vy jste člověk se srdcem na správném místě. Já dělám ve zdravotnictví, ale v domově pro seniory. Sama staroušky hladím po rukou, vlasech, tvářích a neumím si představit takhle malé miminko, které nikdo nepohladí. A to nemluvím o tom, v jakém stavu ho nechali ležet…z toho je mi zle. Děkuji za tento příběh, za sdílení reality. Chlapečkovi moc moc moc držím palce a budu na něj myslet. ❤️
To se mi líbíTo se mi líbí
Dočítám se slzami v očích😢😭 a je to hnus tento systém
To se mi líbíTo se mi líbí
Děkuji a smekám, vy i vaše rodina máte můj obdiv.
Andělé existují, to vy jste pro toho maleho drobka andělem. Děkuji, že to nevzdáváte, že ten malý ví, že ho má někdo rád.
Nechápu, kam jsme to jako společnost dopracovali. Kam se poděla lidskost a poslání sester a lékařů…je mi na nic.
To se mi líbíTo se mi líbí
Zdravím Vás Petra. V prvom rade chcem povedať, že som vďačná za to, že je na svete niekto taký, ako ste Vy. Že ste toho malého bobka nenechala na holičkách a bojujete za neho. Mám doma dvoch malých prckov, z toho jedno miminko a viem sama, ako mi je hrozne, keď malý plače a neviem mu pomôcť. Nechcem sestričky a lekárov súdiť, pretože si uvedomujem, že majú ťažkú prácu, ale to miminko za to naozaj nemôže. Trocha ľudskosti by nikomu neuškodila. Ak je niečo, čo by som mohla v tomto prípade spraviť, dajte vedieť. Zatiaľ ma napadá, že ja a švagriné máme malé deti a nejaké oblečenie po chlapcoch, ktoré by sme mohli venovať. A ešte ma napadlo, že ak by ste to chcela riešiť cez TV, poznám redaktora z Prima News. Neviem, či by bol zo strany jeho, alebo TV záujem to riešiť v nejakej reportáži, ale ak by ste chceli, mohla by som sa skúsiť poinformovať. Malému aj Vám moc držím palce a bobkovi prajem, aby sa k nemu všetci správali už len s láskou a nežne, ako si chudáčik zaslúži.
To se mi líbíTo se mi líbí
Jste anděl ❤️ Děkuji za vás, chlapečkovi posílám hodně síly ❤️
To se mi líbíTo se mi líbí
Děkuji Vám za chlapečka!! Kéž by bylo více lidí, jako jste Vy!! ❤️ Dočetla jsem příběh se slzami v očích a upřímně nechápu, jak mohou být někteří lidé takto bezcitní a být jim bezbranné děťátko takto ukradené. Neříkám, že by tam s ním měli trávit celé dny nebo se na něho příliš vázat, určitě tam je více dětí, ale když už tam s tím dítětem nějakým způsobem pracuji, proč sakra neprojevit alespoň trochu té empatie, lidskosti a lásky. Ono to děťátko pak bude prospívat taky lépe, než když se s ním bude zacházet jak s nechtěnou věcí! 😢Děkuji Vám a doufám, že to pro chlapečka dobře dopadne a celkově se tento systém změní k lepšímu ❤️🍀
To se mi líbíTo se mi líbí
Tohle nenecha ani jedno oko suche😭😢
Jste skvela!! Mate muj velkej obdiv❤️.
Hodne sil, lasku a zdravi✊
To se mi líbíTo se mi líbí
Posílám sílu! ❤️
Neskutečné, jak „lidé“ dokáží být bezcitní. Srdcervoucí… A kolik dalších dětí může být ve stejné situaci!
Pokud by byla možnost jakkoliv pomoci, sem s tím!
To se mi líbíTo se mi líbí
Díky za to co děláte. Jsem nasranej. Můžu nějak pomoct? Někam volat, na někoho být po telefonu zlej… nebo hodnej?
To se mi líbíTo se mi líbí
Bohužel tohle je realita dětských oddělení. Na dětskou chíru ve FN Motol jsme chodili na praxe na zdrávce. (2010-2012) Bohužel děti z kojeňáků, matek narkomanek jsou na těchto oddělení takové stálice. Děti které tam byly s maminkami, jsme hlídat a chovat mohli. Ale měli jste vidět to čoromoro když jsme to nevydrželi a nějaké to dítě z kojeňáku pomazlili, pochovali, utěšili… sestry pak na nás řvaly, že teď to budou ty děti vyžadovat pořád a oni se z toho řevu tam poto. Podotýkám že většina dětí nepotřebuje extra péči, protože tam má maminku. Těch mimin bez mámy tam zase tolik nebylo, aby se u nich nemohli sestry občas zastavit. Tak hlavně ze mají holky klid na směně a můžou si dat kafe a chlebíček.
To se mi líbíTo se mi líbí
Právě mi v náručí spí můj tříměsíční syn, který má se mnou, tatínkem, či nějakým dalším členem rodiny kontakt 24/7 a já pláču nad osudem jiného chlapečka, kterého vůbec neznám a který to, co můj syn, v životě nezažil. Strašná nespravedlnost. Je mi špatně ze všech těch lidí, kteří s tím mohli něco udělat a neudělali. Jste úžasná, že jste se do toho takhle dala a nebylo vám to jedno. Bojujte a napište zas, jak se to vyvíjí.
To se mi líbíTo se mi líbí
Dočetla jsem to v slzách,je mi chlapečka moc líto a doufám,že to dobře dopadne.Jste pro mě jednoznačně „úžasná‘
To se mi líbíTo se mi líbí
Jen k těm kojeneckým ústavům…všude je to o lidech. Mám adoptovanou holčičku a v jednom kojeneckém ústavu jsrm díky tomu strávila dost času. Byli tam úžasní. Vím, že ústav rozhodně matku nenahradí, není to tam prostě jeden na jednoho, ale všechny ty ženský to dělaly s láskou a bylo vidět, že mají svou práci rády. A vo tom to je. Tak by to mělo být i ve zdravotnictví. Ale to je na dlouhou debatu. Jen jsem chtěla říct, že někdy ten „strašný “ ústav je lepší řešení, než nepříjemná sterilní nemocnice bez empatického personálu.
To se mi líbíTo se mi líbí
Prosim, napiste nam pokracovani, tohle je opravdu zdrcujici pribeh.
Jste skvela, ze jste se ho zastala i pres neprizen systemu.
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Jste úžasná, cením to že Vám chlapeček nebyl lhostejný a prostě Vám ho bylo líto, zastavila jste se a začala se mu věnovat! Kolik lidí to přešlo… Držím Vám celé já, aby byl chlapeček c dobrých rukou! A pamatujte, PRAVDA VŽDY VÍTĚZÍ!!! Nevzdávejte se! Myslím že nejsem jediná kdo stojí za Vámi a vaší aktivitou pro toho chlapečka!!! 😢🍀❤🌸🌈
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Dobrý den, kde se dá prosím zjistit bližší info o chlapečkovi jeho zdravotním stavu a péči kterou vyžaduje ? Jeho příběh mi rve srdce , nerozumím jak se toto může dít . Taje bych rada nějak pomohla, ale vůbec nevím kam obrátit , kde se chlapec nachází jak se jmenuje a jaké jsou všechny možnosti pomoci. Budu rada za informace , děkuji moc a jste skvělý člověk .
To se mi líbíTo se mi líbí
Dobrý den. Děkuji za všechno co pro toho malého drobečka děláte. Jste neskutečná, přeji vám at máte dost sil to všechno dotáhnout dokonce.
Kdybych mohla jakkoliv a čimkoliv pomoct, prosím dejte vědět. Praha
To se mi líbíTo se mi líbí
Tak tohle je hodne silny pribeh ktery me zalil slzami. Jste zena se srdickem na spravnem miste. Zachovala jste se ne jako nejaky laik ale jako odbornik a je dobre ze jste jim volala kazdy den a nepoddala jste se tomu. Smekam pred vami a preji vam hodne sil a dalsich skvelych skutku v zivote s pozdravem Zdenka
To se mi líbíTo se mi líbí
Dobrý večer.
Děkuji, že jste to nenechala být.
Můj syn má 11měsíců a každý den děkuji, že ho mám. Nedovedu si představit ho opustit, ale bohužel si dovedu představit, jak strašné to vše, co jste psala muselo být.
V slzách jsem přečetla celý článek a je mi zle.
Můj manžel je sám zdravotník na oddělení ARO a mluví i na pacienty v umělém spánku, jak proboha někdo může ignorovat tak malé miminko, když můj muž má na ,,ÁRU “ mnoho práce a čas na “pár” slov s pacientem, který spí má..
Jak jsme psala, celý článek jsem proplakala, ale co mě opravdu dostalo, je poslední fotografie.
Jak nemkdo může nechat tak malé miminko v plíně bez deky. I kdybych opomenula úplně vše, co jste napsala a co se stalo, tak přeci nikdo normální by nenechal MIMINKO nahé jen tak v místnosti!
Snad na chlapečka čeká krásný život a snad tohle příšerné jednání čeká co nejméně lidí, dětí.
To se mi líbíTo se mi líbí
Nedávno jsem byla se svým sedmiměsíčním synkem v nemocnici a bohužel jsem tam také viděla dvě miminka, sama v pokoji, nikdo je za celou dobu nenavštívil. Byl to hrozný pohled. Naštěstí sestry se k nim chovaly hezky a pokud mohly povozily je kočárkem popř. pochovaly. Ale i tak, děti tam de facto celý den ležely. Bylo mi jich hrozně líto. Stále mi to vrtá hlavou a po přečtení Vašeho příběhu bych Vám ráda pomohla. Myslím, že se to bude týkat více dětí a nikdo to moc neřeší. Stále nad tím přemýšlím…vždyť přeci jsou dobrovolníci v nemocnicích, tak proč není něco takového pro děti, někdo kdo by je pochoval, hrál si s nimi a věnoval se jim. Přesně jak píšete, jak mohou nechat dítě tak dlouho de facto jen ležet na zádech?! Je to šílené a celý ten systém okolo. Pokud byste měla zájem, prosím ozvěte se, mám jednoho známého, který má kontakty a možná by mohl pomoci alespoň finančně pro chlapečka. Děkuji Vám.
To se mi líbíTo se mi líbí
Jste neskutecna a moc vam dekuji za to, co pro chlapecka delate! Je to vazne skutecny a az nechutny, co se muze dit, jak se k sobe lidi chovaji, k takovemu bezbranemu tvoreckovi. Moc na nej myslim a doufam, ze se dostane do dobrych rukou. Jste uzasna.
To se mi líbíTo se mi líbí
Vedle v pokoji spí moje 8měsíční dcera a já tu v obýváku sedím na sedačce, čtu tento příběh a brečím a brečím. Moc bych si přála, aby byl tenhle příběh jenom hodně dobře zkonstruovaná fikce, protože na realitu je tohle příliš kruté… Máte můj obrovský obdiv za Vaši trpělivost a sílu bojovat s personálem za dobro toho malého, a držím pěsti Vám, abyste byla úspěšná v hledání cesty ven z tohoto systému, a taky tomu malému, aby už brzy (a nikdy znovu) nebyl sám… Už zase brečím :(((
To se mi líbíTo se mi líbí
Tak to je sila 😳😥
Jste uzasna zenska a dekuji za chlapecka! Tohle si neumim predstavit ani v tom nejhorsim snu a ono se to vazne nekde deje 😥 Drzim vam palecky a myslim na vas! Nevzdavejte to prosim , jste pro nej andel s velkym A ❤
To se mi líbíTo se mi líbí
Nemám slov, přes slzy bych je ani nemohla říci. Tohle je celé špatně. Nejhorší je, že těch možností pro změnu systému by bylo dost, ale nikdo pravomocný se k nim nemá.
Alespoň sdílím příběh a posílám síly a lásky v myšlenkách, co jen to jde. Držte se.
To se mi líbíTo se mi líbí
Právě mi spokojeně u kojení usnula tříměsíční holčička, vedle v pokoji spinká tříletý chlapeček. Slova nemohou vyjádřit, co cítím jako matka dvou malých dětí, za které bych dýchala po přečtení Vašeho článku. Kdybych mohla pomoci, finančně nebo zasláním kojeneckých potřeb, určitě mě kontaktujte.
Nikola
To se mi líbíTo se mi líbí
Prosím, bojujte dál, strašně moc držím palce malému chlapečkovi!! Jde nějak pomoci? V nemocnici jsou kolikrát zlí a povýšení i na mě, jako dospělou, natož na malé bezbranné dítě. Je mi z toho zle.
To se mi líbíTo se mi líbí
Zkuste prosim kontaktovat pani Petra Landa ze spolku Juno Moneta na fb skupina “ Podporte me v osvete“ mozna by dovedla poradit ci naspemerovat… skupina se zabyva pravy hospitalizovanych prevazne deti…
To se mi líbíTo se mi líbí
Děkuji vám že je na světě ještě někdo takový jako vy a pomáhá dětem fakt vás obdivuji a držím palečky at je hlavně chlapeček zdravý a ať má sílu v celým jeho životě 💝💝
To se mi líbíTo se mi líbí