Příběh jednoho Chlapečka

Tak, jako většinu věcí, které se mi v životě udály nechtěně, nebo nedopadly tak, jak jsem si přála, nebo se podle mě vůbec neměly stát, budu i tohle považovat za osud. Za něco, co mě dovede někam, kam bych se jinak nedostala.

Díky malému chlapečkovi odkrývám, jako cibuli, vrstvu po vrstvě systém, který je na mnoha místech tak zkostnatělý a lidé v něm se kolikrát chovají jak za minulého režimu. Ani nevím, kde začít, pokusím se to vzít hezky popořadě. Bude to delší, ale je nejspíš potřeba, aby bylo řečeno co nejvíc.

V červenci jsem byla navštívit svou přítelkyni v Motole, byla tam hospitalizovaná již několik týdnů se synem. Už když jsem si s ní domlouvala návštěvu, věděla jsem, že to nebude jednoduché, protože mě upozornila na to, že s nimi na pokoji leží malý chlapeček, který na tom není zdravotně nejlépe, a hlavně, že je tam sám. Představa jakkoli trpícího dítěte ve mě po porodu vyvolává úzkosti, opravdu. Bohužel jsem viděla něco, co už nešlo odvidět. Na posteli ležel malý chlapeček, oblečený pouze v pleně, s PŘIVÁZANÝMA rukama ke konstrukci postele. Ležel tam sám, měl tam dvě hračky, na které pochopitelně nedosáhl. Žádnou hrazdičku, žádný kolotoč nad ním, nic. Bylo mu necelých 7 měsíců. Sevřelo se mi srdce. Nejhorší na tom ale bylo, že přišla sestra, v roušce, která na něj ani nepromluvila, nepohladila ho, strčila mu teploměr do zadku, přebalila ho a odešla. Když vešla sestra jiná, ta první ji instruovala, aby na něj nesahala, že to nemá rád. Bylo mi do pláče, bohužel kamarádka potvrdila, že jen málokterá sestra ho pohladí, nebo snad dokonce pochová. Chtěla jsem „něco“ říct, ale nevěděla jsem co. navíc jsem nechtěla vytvářet hustou atmosféru kvůli kamarádce, která měla svých starostí dost a která tam ještě nějakou dobu musela zůstat a doufat v zázrak. V jejím případě se díkybohu stal.

Věděla jsem, že to tak nemůžu nechat, něco ve mně mi říkalo, že toho chlapečka nevidím naposledy. Taky, že ne. Za kamarádkou jsem chodila i nadále, ale věděla jsem, že jsou na dobré cestě, že mají jeden druhého a hlavně, že se zdravotní stav jejího syna lepší raketovou rychlostí. Chodila jsem tam tedy spíše za chlapečkem, kterému jsem dělala společnost. Donesla jsem mu hračku, dečku, zpívala jsem mu, hladila ho a začala jsem se o něj zajímat. To se samozřejmě nesetkalo s úspěchem u zdravotnického personálu, protože nejsem rodinný příslušník. Ráda bych tady zdůraznila, že jsem si naprosto vědoma, že mi nikdo nesděloval informace o zdravotním stavu a že je pochopitelné, že k nemocnému dítěti nemůžou pustit kdekoho. Nicméně.. Samozřejmě sem tam sestřička něco utrousila, kamarádka pochytila spoustu věcí z konverzace lékařů atd. Zjistila jsem, že chlapeček se narodil o dva měsíce dřív, má nemocné plíce, matka o něj nejeví zájem, a ve svých 7 měsících ještě neopustil nemocnici. Jediný, kdo se o něj trochu zajímá, je babička, která už se stará o 3 (!) malé děti, o jeho sourozence. Požádala jsem ošetřujícího lékaře, který se choval velmi solidně a zdálo se mi, že mu je moje aktivita sympatická, zda by se zeptal babičky, jestli bych mohla chlapečka navštěvovat i nadále, i po tom, co má kamarádka už odešla se synem domů. Požádala jsem, zda by se ji zeptal, jestli mi může dát i její telefonní číslo, abych se s ní mohla spojit a zjistila více informací. Dokonce mi pak pan doktor sám volal, aby mi sdělil souhlas a předal informace.

I když jsem věděla, že na to nemám právo, začala jsem se vyptávat, zajímat, začala jsem se starat. Nevím, zda to bylo tím, nebo pouze jiným personálem, ale za pár dní už chlapeček nebyl přivázaný, byl oblečený a měl nad sebou hrazdičku a hračky. Tak, jak bych to očekávala u tak malého dítěte od první chvíle. Z logiky věci si lze odvodit, že pokud měl dýchací přístroj, musel mít přivázané ruce, aby si ho nestrhl. Opravdu? Několik dní v kuse? A to ani nevím, kolik dní dohromady to bylo. Dokážete si představit sebe, nebo své malé dítě, jak leží několik dní přivázané k posteli, pouze v pleně/ve spodním prádle, a díváte se celé dny do bílého stropu? Já taky ne. Absolutně bez důstojnosti, bez jakékoli laskavosti. Nechápu, jak to mohlo vidět tolik lidí ze zdravotnického personálu a nikdo s tím nic neudělal. Jak to mohlo projít přes toho solidního ošetřujícího lékaře, že neřekl „sakra ženský, chlapeček je tady sám, pochovejte ho, odvažte ho, oblečte ho, věnujte se mu trochu víc.“ Ale k tomu se dostanu.

Spojila jsem se s babičkou, která se stará o tři malé sourozence, protože je matka opustila, abych zjistila o situaci něco víc., abych hlavně nabídla svou pomoc. Nechtěla jsem zjišťovat, proč je opustila, proč za ním nikdo nechodí atd., bylo mi to a musím říct, že pořád je, celkem jedno, nic to nezmění na tom, že chlapeček je celou dobu na všechno sám a celý svůj život strávil sám v nemocnici. Volala jsem jí bez předsudků, s respektem, bez soudů. Byla jsem ráda, když mi povolila ho navštěvovat a měla jsem pocit, že je ráda, že se o něj někdo zajímá. Kdybych se s ní nespojila, nebo nebylo její povolení dostačující, byla jsem připravená jít jakoukoli oficiální cestou, například se stát dobrovolníkem v Motole.

Uběhlo pár týdnů a chlapečka převezli (pro mě z neznámých důvodů) do nemocnice v Ústí nad Labem, kam jsem hned druhý den jela. Byla to asi nejhorší nemocniční zkušenost. Byla jsem zvyklá už z Motola, že se na mě dívají divně, skrz prsty, jak kdybych byla nějaký úchyl, co přišel obtěžovat dítě a hlavně personál. Nikdo mi nedal pocit „jste hodná, že se o něj staráte.“ Nechci křivdit všem sestrám, jedna ke mně byla milá, i se mnou prohodila vždycky pár slov a i ke chlapečkovi se chovala laskavě. Jedna. Ze všech a že jsem jich viděla snad 20. Opravdu jsem nepotřebovala, aby se mi někdo klaněl, nebo děkoval, jen by bylo příjemné, necítit se jako někdo, kdo obtěžuje. Nikdy jsem po nikom nic nechtěla, občas jsem se na něco zeptala, ale jinak jsem šla do pokoje, chlapečka vzala a tři hodiny chovala, zpívala mu, mluvila na něj bez roušky, učila ho paci paci, říkala mu jménem, přebalila jsem ho, většinou jsem počkala, až usne a většinou šla v slzách domů.
No, myslela jsem si, že v Motole se nechovají hezky.. Probudilo mě Ústí. Chování sester a vedoucího lékaře mi málem přivodilo kolaps. Jak tam se mnou jednali, to jsem nechápala. Já jsem jenom chtěla navštěvovat chlapečka a proto, že nejsem z rodiny, jsem věděla, že mi to vlastně může kdokoli zakázat, vždycky jsem se MUSELA chovat velmi mile, pokorně. Věděla jsem, že kdybych na někoho vyjela (a že se mi chtělo strašně a ne jednou), byla bych sama proti sobě. Doktor mě nejdřív pustil s tím, že mu je to vlastně jedno, pak si to ale rozmyslel a vykázal mě z pokoje, že to takhle nefunguje, kdo si myslím, že jsem a co mám vůbec v úmyslu. V klidu jsem mu vysvětlila celou situaci, kdo jsem, co mám v plánu (nic, jen navštěvovat chlapečka) a že jsem chodila i do Motola, že to babička povolila, že by to mělo být v papírech. Konverzace se z neznámých důvodů stále vyostřovala, sestry začaly štěkat, zřejmě proto, že už jsem začala klást nepříjemné otázky. Například, zda ho byl někdo navštívit, když tam předtím byl hospitalizovaný celý měsíc. Nebyl. A zda to oznámily na sociálce. Neoznámili. Proč ne? Neví. Naštěstí babička dorazila chvíli po mně a s doktorem se domluvila, že za ním můžu chodit, pokud matka podepíše formulář, který tam ten doktor hodinu a půl psal na počítači. Dvakrát mi řekl, že se mu zdám podezřelá, že neví, co chci a že asi žiju v nějakém jiném vesmíru. Dost by mě to pobavilo, kdybych se nebavila s ošetřujícím lékařem chlapečka, kterému bylo 8 měsíců, neuměl držet sám hlavičku a jediný člověk, který se o něj zajímal, jsem byla já. Pan doktor mi také zdlouhavě vyprávěl příběh o tom, jak před 30 lety jedna matka trávila u nich na oddělení svou dceru savem a přitom se všem ta matka zdála jako prima ženská. Aha. Dost mi napovědělo, když se pan doktor nechal slyšet, že „za socialismu bychom si mohli jenom podat ruku, ale v dnešní době člověk nemůže věřit nikomu.“, taky když jsem byla u chlapečka na pokoji a on usnul a doktor tam vletěl a začal mi něco říkat, já jsem ho upozornila, že dítě spí, aby se ztišil a on na to řekl „ale to je úplně jedno.“ Tak. No, po cestě domů jsem musela zastavit na benzínce, koupit si krabičku cigaret, kterou jsem si už hodně dlouho nekoupila a vykouřit skoro půlku najednou. Klepaly se mi ruce a nebylo to jen z nadměrného přísunu nikotinu. Druhý den jsem tam jela zase. Sestry měly zřejmě za úkol mě sice pustit, ale znepříjemnit mi návštěvu, jak se dalo. Takže nejdřív jsem musela 15 minut čekat na chodbě, než mě k němu pustily, potom jsem musela opustit pokoj, když ho přebalovaly a když jsem si stoupla do chodby, tak na mě sestra, sedící v sesterně na gauči s chlebíčkem v ruce houkla, ať jdu ven, na chodbu a sednu si na židli.

V Ústí jsem byla asi 4x, když ho převezli do Děčína. Z nemocnice jsem měla mnohem příjemnější pocit, prostředí nebylo vůbec depresivní a paní doktorka (cizinka), byla velmi milá. Sestra rázná, ale přišlo mi, že se k dětem chová laskavě. Nicméně řekla něco, co v podstatě definuje celou tuhle situaci. Když jsem se ptala, zda by mohl dostat chlapeček nějakou extra péči, když je na všechno sám, když jako jediný na oddělení u sebe nemá rodiče, že potřebuje extra rehabilitaci a extra péči, aby začal jíst jinak, než jen tekutou stravu trubičkou do nosu, řekla sestra „na to já nemám čas, extra péči má zajistit matka, mám tu dalších šest dětí na oddělení.“
Nemůžu jí to mít ani za zlé, všichni víme, jak je na tom zdravotnictví s personálem, s financováním… Ale! To dítě za to nemůže, že matka selhala. nemůže za to, do jaké rodiny se narodilo a že je odkázáno na pomoc ostatních. Proboha, vždyť ten malý tvoreček nikdy nezažil pocit bezpečí, lásku, nikdy si ještě s nikým nehrál.. On za to nemůže. Tudíž argument, že to má zajistit matka, je k ničemu, pokud to naštvaně říká mně, cizí ženský, která by právě udělala vše, co je v jejích silách, aby mu tu mámu mohla alespoň trochu nahradit a potažmo ulevit personálu.

V Děčínské nemocnici nastal trochu zlom, kdy babička měla k chlapečkovi mnohem blíž a chodila ho navštěvovat a myslím, že k němu našla i místo v srdci. Cítila jsem velkou úlevu, že za ním dochází, měla jsem pocit, že je o něj postaráno, že nečeká jenom na mě, až ho pochovám, až ho pohladím.
Po pár týdnech byl převezen opět do Motola, prý z důvodů zdravotních komplikací. Nevěděla jsem ani, na jakém oddělení ho hledat. Poprvé jsme se setkala s opravdovou ochotou a laskavostí ze strany personálu, když jsem zvonila po odděleních a hledala ho, pomohl mi lékař a jedna sestra, dokonce mi lékař, u kterého na oddělení ležel předtím řekl, že je na tom dobře, že je na tom líp. To bylo moc milý. Bohužel na lůžkovém oddělení bylo opět vše při starém. Rehabilitace jednou denně na pár minut, jinak nic, nakrmit, přebalit, občas vykoupat. Ležel na pokoji, kde se mezitím vystřídali tři dětští pacienti, ptala jsem se i dětí i jejich rodičů, jak často za ním chodí, zda ho někdo chová, zda se mu někdo věnuje. Ne. Tím nechci říct, že by tam za ním nikdo nechodil, pravidelně ho kontrolovali a jak říkám, přebalit, nakrmit, ale nikdo ho pravidelně nechoval, nepovídal si s ním, nehladil, nevěnoval se mu. Opět trávil celé dny na pokoji v posteli, na zádech, maximálně v lehátku. Zahrnula jsem ho hračkami, plyšáky, knížkami. Donesla jsem mu oblečení, přebalovala jsem ho, stříhala jsem mu nehty. Snažila jsem se bavit se sestrami, snažila jsem se sehnat ošetřujícího lékaře. Marně. Opět se se mnou nikdo nebavil a jen jsem cítila, jak mě tiše trpí, že teda mám podepsaný papír a že to pan doktor dovolil. Nikdo na mě nebyl zlý, nikdo na mě ale nebyl ani milý. Kolikrát jsem plakala na pokoji, když chlapeček plakal, protože ho něco bolelo, nebo jsem byla prostě nešťastná z celé situace.
Neznám doteď pravou anamnézu, nicméně jsem pochopila, že se jeho stav lepší a že z původního „domů se nikdy nepodívá“, se začalo uvažovat o jeho propuštění. Bohužel nedostatek péče se projevil v tom, že chlapeček neuměl a nechtěl jíst. Proto opět místo důkladné péče a trpělivosti mu radši zavedli trubičku z bříška do žaludku a dle mých informací ji má doteď. Nikdo ho nenaučil jíst. Ptala jsem se sester i „spolubydlících“, zda to zkouší. Ne. Samozřejmě to několikrát zkusili, ale nechtěl, nešlo to, tak trubičku. To samozřejmě ovlivnilo i jeho pohybové schopnosti, které byly v podstatě nulové. Vždy, když jsem přišla, několikrát jsem ho otočila na bříško, snažila se trénovat hlavičku i svaly. To bylo ale samozřejmě málo. Kdo máte děti malé, nebo jste to ještě nezapomněli – víte, kolik to je práce, kolik je práce, aby dítě dobře prospívalo, abyste si dali pozor na všechny nástrahy, abyste mu neublížili a do budoucna nepřivodili skoliózu a podobné generační vady. Bohužel chlapeček jen leží a leží a jednou, dvakrát denně ho někdo otočí na bříško.

Ještě když byl v Praze, dostala jsem ty nejlepší zprávy-chlapeček půjde domů, za babičkou. Málem jsem dostala infarkt z toho štěstí, co mnou projelo. Nechtěla jsem tomu ani věřit. Konečně půjde domů, za někým, kdo ho má rád, za sourozenci, prostě pryč z nemocnice. Cokoli lepší, než nemocniční pokoj. Bohužel jak tušíte, moje radost netrvala dlouho, babička ze zdravotních důvodů nemohla za chlapečkem do nemocnice, aby ji naučili, jak se o něj starat a převezli ho opět do Děčína. Bude to více jak měsíc a tady můj nemocniční příběh končí, protože jsem druhý den po převozu přijela do Děčína, abych se podívala, jak se mu daří, jestli má s sebou všechny věci a zkontrolovat, v jakém je prostředí. I přesto, že jsem tam už byla dokonce za doprovodu babičky, měli jsme podepsané papíry a v kartě měl napsáno, že za ním můžu chodit, dovnitř mě nepustili. Nejdřív přišla sestra, pak lékařka a když jsem se nenechala odbýt, volali primářce, která to zamítla. Prý v kartě nic nemá a ty papíry, které tam předtím byly už tam nejsou. V tom vešla jiná sestra a před všemi řekla „jo, tu paní já znám, ta sem chodí.“ Asi ji všichni rychle umlčeli, aby mě tam prostě nemuseli pustit. Paní doktorka byla velmi zdvořilá, mluvila se mnou klidně a vlídně, ale neodpustila si nakonec větu „víte, je to malé dítě, nemůžeme k němu pouštět kdekoho.“. V pondělí jsem volala přímo primářce, která mi nejdřív řekla, že vůbec neví, kdo jsem, když jsem jí řekla, že vím, že ona ví moc dobře, kdo jsem, tak otočila. Nedovolila mi návštěvy, alespoň jsem ji požádala, zda by mohly sestry věnovat chlapečkovi více péče, hladit a chovat ho, že to má moc rád, paní primářka mě ujistila, že to samozřejmě dělají a já jí ujistila, že tomu tak samozřejmě není.


Od té doby jsem chlapečka neviděla a měla jen málo zpráv. Byla jsem a jsem stále v pravidelném kontaktu s babičkou, které jsem doufala, velmi brzy dají chlapečka domů. Někde v hloubi duše jsem tušila, že tomu tak nebude a měla jsem bohužel opět pravdu. Asi před třemi týdny mi babička volala, že sociálka rozhodla, že k ní domů nemůže, že by to nezvládla a jestli bych si ho nevzala domů já. Já bych si ho domů vzala, pokud by záleželo jenom na mě, vzala bych si ho hned a byla bych ochotná se tomu v podstatě obětovat, ale jen na mě nezáleží a mám rodinu a zdravého syna, kterému se chci věnovat a takové rozhodnutí obrátí život o 180 stupňů a jsou lidé, kteří si takovou cestu vybrali dobrovolně a bez nátlaku momentální situace. A takového člověka jsem se rozhodla pro chlapečka najít.

Ještě ten den jsem se spojila se sociální pracovnicí, která měla chlapečka na starosti a chtěla jsem se dozvědět co nejvíce o jeho momentální situaci. Samozřejmě mi nikdo nic nemohl říct, snažila jsem se ptát tedy v obecné rovině a ujistila jsem sociální pracovnici, že vím, že chápu, ale ať ona pochopí i mě a pojďme se bavit narovinu. Nejdřív jsem měla pocit, že můžeme, že já můžu mluvit narovinu a že i ona ke mně bude v rámci možností upřímná. Nakonec jsem měla pocit, že nemůžu jen čekat na to, jak rozhodne OSPOD, protože upřímně, ten taky trochu zaspal celou situaci a mohl a měl to řešit už dávno. Řekla jsem paní sociální pracovnici jasně, že NEDOVOLÍM, ABY ŠEL CHLAPEČEK DO ÚSTAVU. To je to nejhorší, co se mu může stát, to nejhorší, co se může stát v podstatě jakémukoli dítěti. Ústav je v podstatě taková nemocnice bez lékařů. Proti kojeneckým ústavům „bojuji“ a prostě udělám všechno proto, aby tam neskončil. Měla jsem pocit, že OSPOD má ale jiný názor na ústavy a že dát ho tam je samozřejmě plnění kvót a je to mnohem jednodušší, než hledat pěstouny pro „postižené“ dítě.
Kontaktovala jsem hned paní z aliance/společenství pěstounů, s kterou jsem dříve tento rok navázala kontakt. Vysvětlila jsem jí celou situaci a požádala, zda může v celé situaci nějak pomoci. Ta mi vysvětlila, jak se věci mají, jak se každý kraj staví k situaci s umisťováním dítěte do přechodné/pěstounské péči/ústavu jinak a upozornila mě, že ten Ústecký kraj je na tom s komunikací mezi kraji a s pěstouny obecně dost bídně. To jsem si mohla myslet. Nicméně během několika málo dní se nám podařilo zjistit, kde jsou volní přechodní pěstouni a dokonce najít jednu paní, bývalou zdravotní sestru, která by si chlapečka vzala. Měla jsem pocit, že máme vyhráno. Opět jen na chvíli. Sociální pracovnici jsem volala snad každý druhý den, buď mi to nevzala, nebo ještě nevěděla, jak to bude, nebo se kvůli tomu museli ještě na úřadě sejít. S paní od pěstounů se spojila až po mém naléhaní, a to až po několika dnech. A té konkrétní pěstounce se neozvala vůbec. Naše komunikace dospěla do bodu, kdy mi oznámila, že se mnou už nic probírat nemůže, že to matka dítěte zakázala a ať se obrátím na její nadřízenou. Bohužel byla pravda, že to matka chlapečka zakázala, nebudu říkat důvody proč, ale znám je a myslím, že nejsou jen z její hlavy. Babička se mnou ale stále táhne za jeden provaz a souhlasí se všemi kroky, které podnikám a o kterých ji vždy téměř ihned informuji.

Volala jsem tedy nadřízené paní sociální pracovnice, opět jsem jí převyprávěla celý příběh i svou motivaci k případu. Ptala jsem se, proč je to tak, jak to je, proč se nespojili s pěstouny, proč mám pocit, že se jenom čeká na to, až ho budou moct šoupnout do ústavu. Paní mi opět přišla „pro-ústavní“, což je samozřejmě taková bolest na srdci, ale nechci ji křivdit, jak říkala, má 1000 případů a nemůže o všem všechno vědět, to je fér a chápu to, domluvily jsme se, že ona vše zjistí a zavoláme si v pondělí. Když jsem ještě naposledy apelovala na rychlost procesu, že to dítě je už 11 měsíců v nemocnici, řekla mi, že „můžeme být rádi, že je teď o něj dobře postaráno a není někde, kde mu ubližují.“. Takový přístup bych pochopila od laika, který nemá vhled do dětského vývoje ani do vlivu, které na dítě prostředí má a ne od „profesionála“, který by měl mít trochu progresivnější přístup. Protože v tom případě a s touto politikou pojďme dát všechny děti do ústavů, protože tam je přece ta nejlepší péče-jsou pod lékařským dozorem, a to je přeci nejvíc. Ne. Paní vedoucí jsem ještě velmi vlídně a doslovně upozornila, že „nechci, aby to vyznělo nějak agresivně, ale celou kauzu hodlám řešit veřejně, protože nastalo mnoho pochybení.“ Na to mi bylo řečeno, že hlavní pochybení tady nastalo u matky. Opět, ano, má pravdu a já s tím souhlasím, ale opět křičím z plných plic ALE TO DÍTĚ ZA TO NEMŮŽE. A pokud žijeme v sociálním státě, kde existují instituce jako OSPOD a hrajeme si na to, že zájmy dítěte jsou na prvním místě, takovou větu by paní vedoucí říct neměla.

To je k momentálnímu vývoji vše, čekám na pondělí, až zavolám paní vedoucí a modlím se k bohu, aby mi neřekla, že bohužel, pěstouni nejsou, že půjde do ústavu. Paní od pěstounů mi řekla, že možná, že ho k těm pěstounům dají jenom aby měli ode mě pokoj, že jsem prý velmi urputná 😀 Ano jsem a bylo by to úžasné vyústění a i můj pocit malého velkého vítězství, ale co jsem tady za tu „cestu“ poznala, ego je strašně silné a mít moc a moci ji použít, je mnohdy silnější pud, než lidskost a laskavost. Protože ta sestra má moc mi něco zakázat, něco mi neříct, odněkud mě vykázat.

O co mi vlastně jde. Původně jsem „jenom“ chtěla pomoci malému bezbrannému chlapečkovi, který neměl žádné zastání a žádnou kontrolu mimo nemocnici. Věřte mi, že bych mnohem raději našla opuštěného chlapečka, kterého zrovna chová sestra, nebo nějaká externí pracovnice, mnohem radši bych slyšela od doktora „nebojte se, matka ho sice nechce, ale my se o něj postaráme, už jsme kontaktovali OSPOD a ty už pro něj hledají náhradní péči“, mnohem radši bych slyšela „vy jste hodná, že za ním chodíte, to ho určitě potěší.“, mnohem radši bych slyšela „nebojte, je v dobrých rukou, naše fyzioterapeutka mu věnuje speciální péči“. Všechno tohle bych viděla a slyšela radši a mohla bych třeba v klidu spát a moje angažmá by skončilo nabídkou třeba finanční pomoci. Rozhodně bych to viděla a slyšela radši než tu hnusnou píču, co mu strčila ten teploměr do zadku, nic mu neřekla a odešla. Ne, nebylo to ojedinělé a ne, neměla zrovna jen „den blbec“, kamarádka říkala, že se takhle chová i k ní a jedna sestra se nechala slyšet, že umí být ještě horší. Nechápu to, nechápu, jak se tohle může dít. Je mi tak smutno z toho, že tak krásný chlapeček je na úrovni 3měsíčního mimika jen proto, že mu nebyla poskytnuta dostatečná péče. Věřím, že po zdravotní stránce bylo dáno maximum, že lékaři opravdu udělali obrovský kus práce a zachránili mu život. Ale nejsme na světě přeci jen proto, abychom přežívali, ale aby ten život byl nějak kvalitní. Zatím to u chlapečka vypadá na velký špatný. Nechápu, jaktože děti, jako je chlapeček nemají nějaký extra „servis“, extra péči, kterou přeci nemusí zajišťovat zdravotníci. Nechápu, že když převezou takové dítě do nemocnice, není porada a primář neřekne „máme tu dítě, jehož matka o něj nejeví zájem, je to malé miminko, je potřeba udělat to a to, pokud na to nemáme síly a kapacity, zajistěme to externě.“. Vím, že to není standardní, ale určitě nejsem jediná, kdo by takovému dítěti pomohl v takové situaci.

Ještě chci, aby zaznělo několik věcí. Záměrně se vyhýbám obecnému posuzování praktik v nemocnicích, i když se nebojte, k tomu mám hodně co říct, a záměrně nikoho ZATÍM konkrétně nejmenuji. Nezajímám se o chlapečka s cílem někoho očernit, nenechat na nikom nit suchou a zpochybňovat a znehodnocovat práci lékařů, sester a sociálních pracovníků. To všechno přichází samo, čím hlouběji do všeho pronikám a otevírají se mi různé dveře. Vážím si obrovsky kvalitních lékařů, kvalitní práce sester i zapáleným lidem z OSPODu, kteří chtějí dětem pomoct. Koho si nevážím, to jsou zlé, apatické, povýšené sestry a doktoři, kteří s vámi jednají jak s malomocným, protože oni jsou někdo a vy nemáte nejmenší právo zpochybňovat jejich rozhodnutí. Nevážím si laxních úřednic, které se nesnaží, kterým je to možná jedno a které chtějí mít hlavně „splněno“. Proti všem takovým momentálně nechtěně bojuji plus proti systému, který je zkostnatělý a patří mnohdy do minulého režimu, ale který stejně tvoří zase lidi a je na nich, jak se budou chovat k vám, k vašemu dítěti, nebo k malému opuštěnému chlapečkovi.

Moje srdce se otevřelo a našlo ještě jedno místo pro toho malého chlapečka, kterého mi ze začátku bylo jenom líto, ale samozřejmě jsem si k němu vybudovala vztah a i když mi všichni radili „hlavně si ho nepřipusť moc k tělu“, moc k tělu jsem si ho připustila a cítím, že je součástí mého života a myslím a doufám, že vždycky bude. V hlavě stavím vzdušné zámky a představuju si, jak se dostane k hodné rodině a třeba potom zpátky k babičce a já jim budu pomáhat, občas pojede k nám na víkend, s Vašíkem budou kámoši a budou spolu jezdit na tábor. Je to zajímavé, jak mi cizí kluk změnil v podstatě život.
Myslím na něj každý den, posílám mu energii, kterou nevím, jak poslat, ale posílám mu sílu, aby to zvládl, posílám mu lásku, aby věděl, že ho někdo má strašně moc rád, aby se nebál, aby věděl, že jednou to bude dobrý, že se o to postarám.

Posílám lásku všem dětem, které si svoje místo na slunci musí vybojovat, chtěla bych je všechny obejmout a pomoct jim, ale zatím se pokusím pomoct jednomu malému chlapečkovi.

Děkuji všem, kteří mi jakkoli pomáhají, dodávají informace, sílu, kontakty. Děkuji svému manželovi za obrovskou podporu, za to, že mě vždycky ujistí, že nejsem blázen a že dělám dobrou věc. A děkuji všem, kteří dělají dobrou věc a nejsou lhostejní.

Neboj, já tě nedám ❤️
Přivázané ruce k posteli, jenom v pleně. To je má druhá návštěva. Tu dečku jsem mu přinesla já.

278 Replies to “Příběh jednoho Chlapečka”

  1. Tak to je silný příběh zatím bez happy endu. Priznam se, že jsem si pobrecela.
    Koncem června se nám narodily dvojcata o dva mesice dříve. Vím, jak jsou nedonosenatka bezbranne, zavisle a strašně velcí bojovníci. V nemocnici jsem si zažila i to, co píšete. Zdravotnický personál, který je vyhorely, nevstricny, co všechno a všechno zná. Na každém oddělení byla většinou jedna fajn sestra, která ale nemohla spasit zbytek personálu. Pro každé miminko a zvlášť to nedonosene, je nejvíc nejdůležitější, aby za ním chodili rodiče, aby citilo, že ho někdo miluje, drží ho za ruku a povídá si s ním.
    Tenhle příběh mi trhá srdce. Pracovala jsem na OSPODu a to, co popisujete, je hlavně o lidech. U nás šlo v první řadě vždy o to, aby se miminko dostalo k pestounum co nejdříve. Ovšem je zapotřebí spolupráce se všemi zucastnenymi a ano systém je nesmírně byrokraticky a zkostnately. Vždy jde jen o to, chránit si hlavne svůj zadek a vytvářet papíry pro papíry, pak se v tom všem ztrácí malinké nevinatka. Je mi z toho ouzko a moc na toho velkého bojovníka myslím, aby se vše vzalo za správný konec 🙂

    To se mi líbí

  2. Dobrý den,
    jste neuvěřitelná bojovnice. Nevzdávejte to, prosím. Držím palce, ať vše dopadne nakonec dobře, protože zatím z toho jen puká srdce. Tak mne to zasáhlo, že na Vás i prcka budu myslet každým dnem. Chtěla bych pomoci, jen mne bohužel vůbec nenapadá jak. Chlapečkovi přeji ať se dá dohromady po zdravotní stránce a ať už se na něho konečně usměje štěstí. Snad si veškerou smůlu vybral už na začátku svého života a dál bude jen šťastný a veselý.. A Vám prostě ani nedokážu popsat, jak Vám děkuji a vážím si Vás. Napište jak příběh pokračuje, prosím. 🤍

    To se mi líbí

  3. Zkontaktujte Petru Langovou, skupina Podpoříte mne v osvětě… tel : 603341000 … umí jednat s lidmi ze zdravotnictví i s ospodem atd… určitě vám pomůže 😉 a děkuji za to, co pro malého děláte…

    To se mi líbí

  4. Nejprve chci rict, ze jste neskutecne odvazna, statecna a hlavne vytrvala zena. Vubec nechapu, jak si toto chovani mohou lide dovolit, jak si mohou dovolit male miminko nechat jen v plene, bez jakehokoli obleceni a prikryti perinkou a jeste k tomu privazane,nechapu!jak to mohou dovolit. Co to sakra je?! Zrovna motol, takova znama nemocnice. Je mi z toho uprimne na bliti, jake bezcitne hyeni a svine pracuji v profesi, kde pecuji o lidi, fuj hnus! A takovych pripadu je mnohem a mnohem vic, a jiste i horsi, nechapu, kde si v lidech bere takova bezcitnost a laxnost. Toto by melo jit do TV, nebo i pred soud. Pokud bude nejaka sbirka nebo neco, rada podporim.
    Dekuji, ste bajecna a chlapeckovi preji jen to nejlepsi!

    To se mi líbí

    1. Dobrý den, musím reagovat na Váš komentář. Paní Petra ma mou plnou podporu a souhlasím s tím, co napsala. Aktuální právní situace týkající se dětí není vůbec dobrá. Jsou ale věci, které z Vašeho komentáře působí přehnaně. Píšete, že nechápete, jak personál může dopustit, že dítě leží přivázané k postýlce. Dítě se k postýlce nepřiváže proto, aby se mu uškodilo. Ty kurty mu můžou zachránit život. Pokud by si jednu z hadiček vytrhl, což by určitě udělal, mohl by i zemřít. Sestry na oddělení bohužel nemají kapacitu ho 24 hodin držet v náručí a kontrolovat, aby na hadičky nesahal. Chápu Vaše rozhořčení a celý případ je velmi smutný, jen prosím uvádějme věci na pravou míru a nešiřme informace, které v konečném důsledku mohou působit jako mučící nástroj.

      To se mi líbí

  5. Jste tam uzasna zena. Moc Vas prosim, kdyby bylo mozne nejak pomoci, dodat mu obleceni, hracky, pohlidat ho, kdyby se udelal nejaky fond, kam zaslat penize, kontaktujte me, prosim.

    To se mi líbí

  6. Úplně mi to sevřelo hrudník, když jsem to jedním nádechem četla. Děkuji za vás, doufám v dobrý konec a doufám, že chlapeček všechno dožene a na tohle si nebude pamatovat ♥️

    To se mi líbí

  7. 😭💔 koťátko malé, rvala bych se stejně jako vy, držím pěsti,doufám,že se chlapeček bude mít jak nejlíp to jde,za to co si doteď protrpěl. Prosím,informujte svět o tom, jak to pokračuje. 🙏 Díky za to,že jste ❤️

    To se mi líbí

  8. Dobrý den,
    moc Vás obdivuji a za chlapečka děkuji za vše, co jste pro něj udělala. Přeji malému, ať vše dobře dopadne a díky Vám najde milující rodinu nebo alespoň pěstouna. ❤️❤️❤️

    To se mi líbí

  9. Jste úžasná žena!!! ❤️ Tečou mi slzy, ani nemůžu psát. Nechápu, jak je vůbec možné, že se tohle děje. MOC DRŽÍM PALCE ať se chlapeček dostane do dobré milující rodiny. Děkuji Vám za Vaši úžasnou péči. Moc ráda bych jakkoli pomohla. Ozvěte se. Myslím na Vás a na chlapečka ❤️

    To se mi líbí

  10. Petra prosim Vas dajte vediet ako tento pribeh pokracuje. Prave som ho v slzach so zovretym hrdlom docitala. Ak sa Vam podari este chlapceka objat, obijmite, pohladte a pobozkajte ho aj za mna! Dufam, ze to male stvorenie bude mat niekoho, kto mu da cely vesmir lasky!

    To se mi líbí

  11. Smekám před vámi a všemi lidmi, kteří takto smýšlejí.
    Zajímá mě, jak vše dopadne. Držím chlapečkovi moc palce – už má strážného anděla a určitě veškerou lásku a sílu, které mu posíláte, dostává.

    To se mi líbí

  12. Příběh jsem přečetla jedním dechem. Já sama děti zatím nemám, ale snažíme se, a tím, že se nám zatím nedaří, tak nechápu matky co opustí své dítě, vlastně 4 děti. Nemůžu nikoho soudit, nevím co k tomu paní vedlo, ani co jí vede k tomu se o dětičky nestarat.
    Chci říct, že jste úžasná, jak malému chlapečkovi pomáhate a děkuji Vám, a doufám, že díky Vám chlapečkův, zatím smutný příběh dopadne jen a jen dobře. Držím Vám držet palce

    To se mi líbí

  13. Jste úžasná, držím moc pěsti,ať se Vaše laskavé záměry a všechna ta snaha zúročí a chlapeček se dostane do dobrých rukou!!! ❤…je opravdu trystní, že se dějou takové věci…určitě spousta z těch lidí, co pochybili, sami mají děti a o to víc nerozumím tomu, že to mohlo dojít až tak daleko…

    To se mi líbí

  14. Je úžasné že v dnešní době ještě existují lidé jako jste VY, ale je jich bohužel málo. Dnešní systém je na prd, to je stará známá a o to smutnější věc. Bohužel znám i pěstouny co si berou děti jen proto, protože to je “dobrý byznys” ale děti tam postrádají právě tu mateřskou lásku. Budu doufat s vámi že se snad chlapeček dostane do těch správných rukou a už mu bude v rámci možností dobře.

    To se mi líbí

  15. Dobrý den, doufám, že se Vám podaří boj vyhrát. Děkuji Bohu za takové lidi jako jste Vy a také Vaši chlapi (manžel a syn). Bez jejich podpory by to jistě nešlo.
    Zkuste se obrátit na politiky, pište maily, dopisy. Hlavně na ty, kteří byli pro zrušení ústavní péče.
    Přeji mnoho sil a zdraví.

    To se mi líbí

  16. Som zo Slovenska a myslím, že tu to funguje podobne. Keď som ako 13rocna ležala v nemocnici ležala tam so mnou asi 3 ročné dievčatko s detského domova. Dievčatko ktoré nikto nevybral z postielky,nehral sa s ním. …nič…pamätám si ako som vtedy ako 13rocna volala našim a plakala že ako je toto možné….A myslím že za tých 19rokov sa nič nezmenilo….si silná,inspirujuca žena. Ja som dnes už mama 2 deticiek, a rada by som sa stala pestúnov aby sme aspoň jednému dieťaťu dokázali dať to čo dávam svojim detickam….každé jedno dieťa ktoré dokážem urobiť šťastným je úspech…držím vám palce a verím že tento príbeh bude mať šťastný koniec,keď nič viac aspoň sa za to pomodlim.. prajem pekný deň a veľa síl do ďalších bojov.

    To se mi líbí

  17. Mám slzy v očích a věřím, že Váš příběh dopadne co nejlépe. Zažila jsem situaci v nemocnici, když jsem tam byla s dcerou. Chodili jsme do dětské herničky, kde bývala často zdravotní sestra/asistentka s jedním chlapečkem cca 1 rok. Byl totálně zaostalý😪i v nemocnici byl sám, bez matky, vůbec jsem to nechápala. A je mi strašně ještě teď, když si na něj vzpomenu. Držím palce❤️

    To se mi líbí

  18. Dobrý den, děkuji, že jste a nejste lhostejná! Prosím vydržte a dotáhněte to do, co nejlepšího konce pro toho malého broučka!!! Mám 16M dcerku a tento příběh je pro mě neskutečný. Prosím, dejte mi vědět, kdybych Vás mohla nějak podpořit, jakkoliv!!! Zde je můj
    email: lexi82@seznam.cz. Když budete cokoliv potřebovat nebo jen budete potřebovat ulevit… Bojujme proti lhostejnosti a laxnosti zvlášť, pokud jde o tyto malé andělíčky!!! Když nás bude hodně, budeme víc slyšet!

    To se mi líbí

  19. Tohle mi trhá srdce, bohužel mám také zkušenosti s OSPOD a sociálními pracovníky, kde se zřídka najde někdo lidský většinou si jen „odškrtají své body na seznamu“ aby měli splněno a matka je vždy upřednostňována i když dítě týrala nebo opustila. Tento systém není vážně nastavený dobře a jsem ráda že se o tom nikdo nebojí mluvit veřejně takže Vám za to DĚKUJI!

    To se mi líbí

  20. Jste úžasná kolik energie tomu chlapečkovi věnujete, určitě to smysl má. Je mi tak smutno z přístupu personálu a úřednic, kolektivní slepota a ego, jak píšete, někdy by stačilo jen trochu dobré vůle…
    Pokud bych mohla nějak pomoci, ozvěte se prosím marianavachova@gmail.com.

    To se mi líbí

  21. Dobrý den, díky, co pro něj děláte. Jste skvělá a rve mi srdce, že je bohužel takových dětí víc.
    Dejte nám vědět, jak to dopadlo s pěstouny. Pokud jsem správně četla, tak dneska (25. 10.) byste měla vědět více. Myslím na Vás i na něj a jsem za něj nervózní, aby to vše klaplo 😉

    To se mi líbí

  22. Panebože, to je neskutečné. Díky, že jsou lidé jako vy. Držím palce a moc moc doufám, že vše dobře dopadne a chlapeček dostane novou alespoň přechodnou rodinu, která mu pomůže vše překonat.

    To se mi líbí

  23. Dobrý den,

    za prvé bych Vám chtěla poděkovat za to, že jste se do toho pustila a také, že jste měla žaludek o tom napsat. Já to musela číst na 4x.

    Výsledek je, že mi to nedá spát a cítím strašnou potřebu s tím něco dělat.

    Četla jsem to včera, a vím, že když si popláču, tak to nic nevyřeší. Jsem pevně rozhodnuta pomoci.

    Již jsem psala na investigativni novináře a taky dětskému ombudsmanovi. Investigativci mě sice mile, ale odmítli (zaregistrovali kauzu, ale bohužel se tomu nevěnují), a to je v pořádku.

    Ombudsmanovi jsem napsala s dotazem co s tím.

    Vím, že se už toho chytli i celebrity, a snad se něco pohne, ale nechci to nechat jen na nich.

    Ráda Vám napíšu co jsem zjistila, budu ráda, když napíšete jak se to vyvíjí….

    Přeji hodně zdaru a síly!

    Eva Budinská

    To se mi líbí

  24. To je hrozné. Mám doma 3 měsíčního chlapečka a dočetla jsem to v slzách. Neumím si představit co musí chudáček zažívat. Pokud mohu nějak pomoci, určitě se ozvěte, mám oblečení, pleny, případně mohu koupit. Bojujte!! Jste silná žena a on Vás teď MOC potřebuje.
    A pokud by jste uvažovala, že si jej vezmete, myslím, že by Vás syn nestrádal. Ano bylo by to těžké, ale věřím, že by byli jednou parťáci a Vy by jste zachránila jeden dětský život. Posílám hodně síly! A pusu chlapečkovi.

    To se mi líbí

  25. Jste uzasna! Moc děkuju za to co pro chlapečka děláte. Je hrozně smutné to číst, ale zároveň je tam naděje,že se mu brzy snad povede lépe. Sama jsem zažila otřesne chování sester k tehdy 8 měs. synovi a to jsem tam byla celou dobu s ním..přeji hodně sil!

    To se mi líbí

  26. Dobrý den Petro, včera kamarádka sdílela tento Váš příspěvek, hodně mě to zasáhlo a rozbrečelo. Sama jsem maminka malého 3,5 měsíčního chlapečka a toho malého chudinky je mi neskutečně líto. Přemýšlím, co by s tím dalo dělat, je neskutečné, že je takové chování ještě možné, i když na druhé straně, bohužel si nemyslím, že je ojedinělé. A tak to rozhodně být nemá a neměli bychom to dovolit. Sestra může mít špatný den, ale nemůže to být standardem, že se k miminku, které nikdo nechce, budou chovat takhle. Ze srdce Vám děkuji, že jste o tom napsala, zkusím také na pár míst napsat a nějaké lidi oslovit, třeba se ledy pohnou. Moc se v právních věcech nevyznám, ale našla jsem nějakou Úmluvu o právech dítěte, kde se píše, že děti mají právo na před násilím, ponižováním a vykořisťováním, mimo jiné, což minimálně toto bylo porušeno. Mě tedy původně napsala nějaké porušení základní listiny svobod. Děkuji Vám ještě jednou za to, co jste pro toho maličkého udělala, zkusím také podniknout nějaké kroky. Budu ráda, když mě budete informovat a stejně, jako píší mnozí výše, kdybych mohla s něčím pomoci, klidně se na mě obraťte. Alena

    To se mi líbí

  27. Mila Petro,jsem matkou dvou holcicek (2,5 a 5mesicu)a Vas pribeh a zkusenost me velmi zasahli.Prosim,pokud budete jakkoli potrebovat s chlapeckem pomoci,dejte mi prosim vedet.I ja jsem neco podobneho videla v detske nemocnici,ale to uz je vic jak 10 let zpet.Deti by meli mit extra peci a tento totalitni hnus by uz davno nemel existovat!Prosim,kdyby chlapecek cokkoli potreboval velmi rada poskytnu.Mam sice holcicky,ale obleceni kupuji v neutralnich barvach a hracek mame taky plno.Prosim,dotahnete to do konce a budte tak inspiraci pro dalsi lidi,kterym neni detsky osud lhostejny

    To se mi líbí

  28. Strašné ale bohužel i v dnešní době jsou zde na světě lidi bez srdce. Ráda bych chlapečkovi jakkoli pomohla.Sama mám 3 děti a něco takové je pro mne nepředstavitelné. Bolí mě z toho u srdce. Mohu pomoct jak s návštěvami chlapce, finančně nebo hráčkami. Jakkoli se ráda zapojím.

    To se mi líbí

  29. Mate muj hluboky obdiv,jsem podobny typ cloveka,co kdyz se rozhodne,tak jde za svym…musela jste prozit velke emoce,rozervani,ale i radost a stesti…Bohuzel Vam nemihu nabidnout pomoc fyzicky,ale pokud byste chtela pomoct se sbirkou,nejakou aktivitou nebo tak mam zkusenosti,drzim prsti a verim,kulisek dostane svuj dil lasky a happyendu,zaslouzi si to vic,nez si ted uvedomuje…ty ruce privazany jsou pekelny!!!

    To se mi líbí

  30. Dobrý den, již jsem Vám dnes psala svůj komentář výše, také jsem se do toho vložila a obeslala pár lidí. Napsala jsem do Asociace Dítě a rodina, tam bohužel nepomůžou, viz níže (nezabývají se tím), ale doporučil obrátit se na OSPOD a veřejného ochránce práv. Viděla jsem komentář, že nějaká paní již ombudsmana kontaktovala, tak mu napíši také, ať toho má na stole více..Třeba když každý někam napíšeme, něco se pohne..
    Dobrý den,
    Asociace Dítě a Rodina se bohužel nezabývá jednotlivými případy, spíše problematikou ústavní péče a náhradní rodiny jako celku. Ve Vámi zmíněném případě však pravděpodobně nedochází k pochybení sociálně-právní ochrany dítěte, jako spíš k pochybení ve zdravotnictví. Pokud se nicméně domníváte, že byla porušena práva dítěte, doporučujeme se obrátit například na OSPOD (obecní úřad) nebo na veřejného ochránce práv. Děkujeme za Váš zájem a doufáme, že jsme Vám dokázali alespoň trochu poradit.
    Jménem Asociace přeji hezký týden,
    Jan Košťálek
    koordinátor Asociace Dítě a Rodina, z. s.

    To se mi líbí

  31. Jste skvělá a díky Bohu, že existují na světě ještě hodní a empatičtí lidé jako jste vy. Smekám klobouk před vaší odvahou a časem, který jste chlapečkovi věnovala ❤️❤️❤️ snad vše dobře dopadne 🙏

    To se mi líbí

  32. Dobrý den, Váš příběh, příběh toho malého nebohého chlapečka mi od včerejšího rána nedá pořádně spát. Sama mám doma vyloženě vymodleného osmnáctiměsíčního syna a nedokážu si představit, že by kdy byl v podobné situaci, že by nepoznal během prvního roku života ani krapet lásky a že by k němu někdo přistupoval hůř jak k věci, ke zvířeti. Vím, že Vám nyní píše mnoho lidí a že není ve Vašich silách to vůbec pojmout a ani to není třeba, svých sil jste rozdala už nadmíru ve srovnání s kýmkoliv jiným. Hluboce tímto před Vámi smekám.

    Jen bych tu ráda vyslovila své přání a prosbu směrem k lidem, kteří tomu rozumí a kteří na to mají kapacity. A to tu – aby pokud možno někdo vytvořil nějakou například neziskovku, nadaci, společnost, která by pomáhala malým dětem v podobných situacích, která by vytvořila síť dobrovolníků, kteří by rádi věnovali svůj čas a chodili by pomáhat sestrám a lékařům, kterým na to nezbývá buď čas a nebo jsou již moc apatičtí. Sama bych se pak ráda jako dobrovolnice přihlásila a věřím, že ne jako jediná.

    To se mi líbí

    1. Jsem vystudovaná zdravotní sestra a když jsem byla na skole,nez nam zacaly praxe od 3 rocniku v nemocnicich,meli jsme moznost chodit jako dobrovolnice na detska oddeleni potesit deti,ktere tam byly bez rodicu,pochovat,cist pohadky atd. Byl to rok 2000-2001 takze uz je to nejaka doba,ale mela jsem za to,ze nase zdravotnictvi je moderni a na urovni. Tak se mi ten napad libil a chodila jsem. Presonal me nechal,byla jsem od fochu,ale koukali divne,moc divne. Byly neprijemni,jak kdybych byla vetrelec. Necitila jsem se tam dobre a celkove mi prislo,ze tahle myslenka nemela podporu nikde. A tak nas chodilo cim dal mene. Moc by mi udelalo radost,kdybych se dozvedela,ze se ta situace za ta leta hodne zlepsila.

      To se mi líbí

  33. Přečetla jsem si to a je to dost smutné v dnešní době a vymožeností v zdravotnictví. Péči sice má ale jakou? Nebere se stejný metr na každého, dotyční lidé celý život si ničí návykovými látkami a mají větší péči než druzí . Přeji ať to dobře dopadne a chlapeček dostane milující rodinu a péči takovou kterou potřebuje a ne aby byl přivázaný? To je strašné…… budu sledovat jeho osud na těchto stránkách a určitě to dobře pro něj dopadne tomu věřím…

    To se mi líbí

  34. Dobrý den, ten příběh mě hodně zasáhl. Celkově jsem dlouhodobě nespokojena i s aktuální legislativou ohledně těchto záležitostí. Ač jsem bezdětná, tak tento příběh se mnou dost zamával. Podle mě to je fajn námět na Reportéry ČT nebo pro 168.

    To se mi líbí

  35. Byla jsem pěstounska na přechodnou dobu. A věřte, OSPODU nejde o dítě. Jde o něco úplně jiného. Pěstoun se musí obrnit, vidí a cítí spoustu věcí, která jsou v rozporu s jeho právy, právy jeho vlastních dětí a právy svěřeného dítěte, které pro OSPOD patří státu a věřte, je to to nejhorší co se dítěti může stát – aby patřilo pod OSPOD. Taky mi to nebylo jedno a celou svou cestu pěstounky jsem řešila s Ministerstvem. To ve zprávě o 22 stranách vytknulo krajskému OSPODU vlastně vše v čem nás šikanoval a porušoval naše práva. A co udělal Krajský OSPOD? Zprávu roztrhl a chtěl jet dál ve SVÝCH kolejích jako by se nic nestalo. Pěstounství jsem ukončila. Už jsem nechtěla dálší ponížení, bezpráví a zoufalství, které pěstounky a jejich rodiny zažívají pro sebe ani pro své děti.
    Vše co paní napsala je nepochybně pravda a já věřím všemu, neb vím….

    To se mi líbí

  36. Dobrý den, na Váš příběh jsem narazila náhodou, moc mě to dostalo a skoro jsem brečela, sama mám malého chlapečka.. Jste ohromně statečná, že jste se nenechala odradit a dál za chlapečka bojujete. Dejte určitě vědět, jak to vypadá s pěstouny, pokud by bylo třeba udělat sbírku třeba na Doniu například na speciální rehabilitace nebo na naučení ho jístt(výborné výsledky mají děti, co byly na klinice No tube v rakouském Grazu), tak určitě ráda přispěji, i když jsem na rodičovské.

    To se mi líbí

  37. Matka, která se o dítě nezajímá zakázala návštěvy…..možná hyena, ale ne matka.
    Děkuji, že tu lhostejnost vyvažujete.
    Pomodlím se za Vás i za chlapečka, aby Pán Bůh učinil zázrak, protože on sem poslal tohohle andílka, svěřil ho sem na svět, abysme se o něj postarali.
    Jsem hodně daleko, ale o to víc Vám fandím ❤️

    To se mi líbí

  38. Hluboce před Vámi smekám. Nemůžu se vzpamatovat z toho, že je něco takového v dnešní době možné.
    Věřím, že apoň ted už se OSPOD chytne za nos a bezodkladně pro chlapečka sežene láskyplnou a schopnou pěstounskou rodinu.
    Chtělo by to sehnat schopného právníka, který by podal žalobu na nemocnice i na příslušný OSPOD (pokud matka má už 3 děti v péči jiné osoby, pak o chlapečkovi musel vědět!!), a to nejen z důvodu, že je opravdu strašné, jakým způsobem selhali, ale také proto, že chlapeček bude potřebovat nadstandardní péči jak zdravotní, tak zejména psychologickou, a z vysouzených peněz by bylo možné hradit dlouhodobou terapii, rehabilitace i pomůcky, které mu pomůžou zlepšit život a přinést větší pohodlí. Co na to třeba Liga lidských práv? Monika Šimůnková, zástupkyně ombudsmana pro dětská práva? Český helsinský výbor?
    Děkuji Vám za toho chlapečka, potkal ve Vás svého anděla.

    To se mi líbí

  39. Zůstává mi rozum stát, že je takové zvěrstvo v civilizované zemi 21. století možné. Nesmírně Vám a především chlapečkovi držím palce, aby se mu dostalo adekvátní péče, pořad není nic ztraceno, ale čas běží a nevycházím z údivu, že si to odpovědné orgány neuvědomují, ba co hůř, je jim to jedno. Přeji Vám odvahu a sílu vydržet tu zrůdnou mašinerii a víc než kdy jindy věřím, že vše dobře dopadne. Pokud bude potřeba pomoci, zatím si neumím představit jak, ale třeba časem sbírkou na terapii, budu mezi prvními.

    To se mi líbí

  40. Dobrý den, Váš příběh mě doslova rozsekal.Tak jako všichni jsem z toho zcela rozhozená….Sama jsem zdravotnice..!Pokud bude nějaká šance , třeba i finanční pomoci pomohu…. Děkuji jste více než úžasná Vím, že nemůžete odpovědět všem,jak vše dopadlo,ale byla bych za to moc vděčná.Hodně sil oběma….

    To se mi líbí

  41. Dobrý den, samozřejmě mě příběh zasáhl,a to neskutečně. Jsme mladá rodina (34,36,9 a 3) a s manželkou jsme se dali na dráhu pěstounů, kvůli dětí jako je tento chlapeček. Jsme sice z Karviné a čekáme na zařazení do evidence,ale věřím že bychom mu mohli dát rodinu… Napište mi prosím na tomaskampf@seznam.cz

    To se mi líbí

Napsat komentář k Šárka Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: