London calling

Tenhle nadpis jsem možná někde už použila, ale čert to vem. Koho jiného vykrádat, když ne sebe.

Londýn je úžasnej. Báječnej a jedinečnej. Vím, že co člověk, to jinej názor na tohle město, ale to mě vůbec nezajímá. Londýn je boží. Moje srdcovka, jako celá Anglie. Celej tenhle výlet byl Márův nápad a překvapení k mým 30. narozeninám. Vůbec nevím, jak ho to napadlo, jak zjistil, že bych strašně chtěla do Londýna a na Harryho. Snad to pochytil z konverzace, kdy jsem se ho zeptala, jestli ho nezajímá, co bych si přála k narozeninám:
„Hm, co?“
„Jet do Londýna a do Harry Potter studií. Nebo skútr. Nebo jet do Londýna a Harry Potter studií a skútr.“
„Tak ještě že jsi skromná..“
Ale protože mě Mára miluje (a na skútr neměl), dostala jsem k narozeninám 30 růží a obálku s letenkama do Londýna a vstupenkama do HP studií. Plakala jsem dojetím. Potom i protože jsem nedostala ten skútr, ale první bylo jednoznačně dojetí.
Mára nevěděl, do čeho se uvrtal. Narozeniny mám 11. prosince a do Londýna jsme letěli 7. března. V mezidobí jsem si v pravidelných intervalech (jednou za dva dny) povzdechla „víš na co se tak strašně těším?“ a Mára se už neptal „na co?“, ale rovnou si odpověděl „jo vim, až pojedeme do Londýna! nesnáším Londýn..“.
Bylo to krásný období. Každopádně jsem se strašně těšila a řeknu to hned na začátku-naplnilo to má očekávání!

Londýn je boží. Tolik historie, barevných i oprejskaných uliček, úžasných parčíků, nevšedních obchodů, zajímavý architektury a hlavně – je tam spousta veverek ❤ Má samozřejmě svoje mínusy, těch jsem si vědoma, jako je spousta lidí, spousta divných lidí a spousta naprosto odpudivých lidí, občas bordel a špína a hluk a draho, ale já nad tím přimhouřím oko.

Překvapivě jsem nenechala klasicky všechno na poslední chvíli a ubytování jsem zamluvila hned v lednu a díkybohu za to, protože bydlet na nějakým dobrým místě nedaleko centra za rozumnou cenu a v hezkým prostředí chce štěstí a dobrý hledání. Já štěstí měla a i přesto, že cena za 3 noci byla stejná jako pronájem garsonky v Praze, na Londýn je to přijatelné. Bydleli jsme nedaleko King’s Cross v Studios2Let „bytečku“. Výhoda je super poloha nedaleko všeho, i to, že studio mělo kuchyňku, kde jsme si každý ráno dělali výborný snídaně. Nevýhoda, že to není Mandarin Oriental. Tak příště.

Naše bydleníčko

Přiletěli jsme ve čtvrtek, HP studia byly na programu v sobotu a já měla v hlavě všechny místa, který musíme navštívit. První z nich bylo Pret a Manger, bistro, který máme oba s Márou rádi a na kterým jsme často přežívali, když jsme nezávisle na sobě, v Anglii žili. Mára bydlel a pracoval nedaleko našeho apartmánu a prováděl mě čtvrtí, kudy chodil na pivo, kam chodil do práce, nakupovat a tak. Byla jsem dost překvapená, protože tam pěknou řádku let nebyl a orientoval se téměř bezchybně, a to se dokáže ztratit i na Smíchově.

Po příletu a po svačince jsme si dali malýho šlofíčka na pokoji, byli jsme vyřízený z brzkýho vstávání a dlouhý cesty a Mára tušil, že za ty 4 dny nachodíme hodně, hodně kilometrů. Taky že jo. Měli jsme velký štěstí a bydleli jsme coby kamenem dohodil od knihkupectví Black Books (Kdo neví o čem mluvím, zaprvý styďte se a zarduhý si to vygooglete a na všechno se podívejte. Kam ten svět spěje opravdu.. ), kde prodával skoro opravdovej Bernard Black, nebyl mu moc podobnej, ale protivnej byl stejně, koukal na nás jak na nějaký darmožrouty a čumily. Jako nic jsme si sice nekoupili, ale opovržlivě se na nás dívat nemusel. Anglickej snob.

 

Chuť jsme si spravili na koblihách v Kingly Court v Carnaby street, kde je to posetý zahrádkama a rozkošnýma kavárničkama a kde krajíc chleba stojí jak tejdenní vejplata. Ale je to moc dobrej chleba a moc dobrý koblihy. Seděli jsme asi hodinu v kavárničce Bread Ahead, uskrávali kapučíno, Mára jedl koblihu a já scone with jam and cream, což je ultimátní mňamka. Já jsem relaxovala a nechávala odbrnět nohy a Mára se učil s foťákem. „Jo dobrý vole, nejsem debil, ne“, tvrdil Mára Adamovi, kterej nám foťák půjčoval a snažil se mu vysvětlit, jak to funguje-profi foťák není žádná prdel. Takže děkuju bohu, že Mára občas odsunul ego stranou a díky mému nátlaku udělal pár fotek na auto režim a my díky tomu máme pár nerozmazaných a zaostřených snímků 😀

 

Po rozmrznutí a odbrnění jsme se vydali dál do Národní galerie na Trafalgar square, kde je, jako ve většině muzejí a galerií, vstup zdarma. Nejsme žádný velký znalci umění, ale kvalitu dokážeme ocenit. Třeba se mi hodně líbily nějaký rámy a velký dřevěný dveře, určitě původní z 16. století. Nebo tak něco. Ne, samozřejmě jsme ocenili Van Gogha a Slunečnice, já si připomněla, že jsem toho dřív strašně moc věděla a chtěla to nějak zužitkovat, ale marně a zbytek mnohem významnějších malířů a obrazů jsme si ani nevšimli. Jako nebudu z nás dělat nějaký burany, byl to opravdu zážitek a i když umění nijak extra nemilujete, určitě se tam běžte podívat, už jenom kvůli těm prostorám, který jsou opravdu dechberoucí. A taky tam neprší.

 

Cestou z galerie nás potkal déšť a byl s námi až do konce pobytu. Překvapivě nám to nijak nevadilo, k Londýnu to prostě patří. Kdo aspoň jednou v Londýně nezmoknul, jako by tam vůbec nebyl. S deštěm nad halvou a se zapadajícím sluncem v zádech jsme se vydali k řece, kde jsme se procházeli až do úplný tmy, došli jsme až The Globe Theatre, kde jsme si chtěli dát pivo, ale nebyli jsme jediný, kdo měl tenhle nápad a hospoda praskala ve švech. Typycká anglická hospoda, kde to vonělo dřevem a pečeným vepřovým. Smutně jsme nasáli vůni propečenýho prasátka a smutně se vrátili co nejblíž k ubytování, kde jsme si v taky typycký anglický hospodě, ale už ne tak hezký, dali pivo a šli na pokoj umřít. 22 kilometrů.

54171804-F06A-4F3E-847E-98D1949A218D
You know- Fish, Chips, Cup o‘ tea, bad food, worse weather, Mary fucking Poppins, London!

Další ráno mě doslova vzbudila vůně kávy a rozpečených croisantů. Njedřív jsem se teda vzbudila sama už v 7 a vyšikanovala jsem Máru jít nakoupit, ale pak jsem zase usnula a to kafe mě fakt vzbudilo. Já prostě miluju anglický potraviny. V podstatě všechny „západní“ potraviny, který chutnaj jinak. Líp než ty naše klasický, pokud teda nenakupujete na farmářských trzích nebo si nedojíte vlastní krávu. Hlavně stojí podobně, dokonce něco je i levnější než u nás a ta kvalita.. no nebudu se rozčilovat. Prostě Mára přines výbornou snídani, která nás skvěle nastartovala na další maraton. Na pořadu dne: Camden Town, Borough Market, Tower Bridge, St. Jamses Park, projížďka lodí, Oxford street, pivo, umřít.
Camden Town je rozkošná londýnská čtvrť s trhem, kde si Mára neprozíravě dal oběd u nějakýho hnusnýho čínskýho stánku, i přesto, že jsem ho odrazovala, protože jsme se chystali na Borough Market, kterej je vyhlášenej skvělým jídlem. Já jsem odolala a počkala si. Borough Market je fakt úžasnej každodenní trh s čerstvým vším, co si vzpomente. Ústřice, zelenina, ovoce, maso, sladkosti, slanosti, pití, prostě všechno. Hned jak jsme vešli jsme se do toho místa zamilovala a tekly mi sliny proudem až na zem. Navíc jsem u jednoho chlapíka zahlídla přesně to, co jsem chtěla jíst – stejk s hranolkama! Ale ne jen tak ledajakej, naprosto božsky vypadající stejk s harnolkama (ježíší, zase mám plnou pusu slin). Nemohla jsem to nikde najít, tak jsem odchytila jednu paní, co měla zrovna plnou pusu a ta mi mumláním ukázala za roh. Fronta byla asi na 15 minut, ale stálo to za to! To bylo žraso panečku. Ještě teď se mi o tom občas zdá. Samozřejmě pršelo, takže jsme naše vycházky důkladně prokládali vysedáváním po hospodách na pivu.

IMG_4999

 

Jestli máte taky rádi projížďky lodí, doporučuju pořídit si Oyster card, kterou potřebujete stejně na jízdu metrem, protože palubní vstupenka vyjde skoro na půlku. My jsme se plavili z přístavu u Toweru k Westminster Abbey každej asi za 6 liber. Pršelo. No a jeden z njekrásnějších zážitků – St. Jamses Park ❤ plnej veverek a hus a ptáčků a kytiček #retarded
Bohužel jsem to neměla promyšlený a nevzala jsem s sebou žádný oříšky, takže jsem lákala veverky na suchý klacíky a listí. Sice mě hned prokoukly, ale stejně jsem byla rozumnější než rodiny, co těm nebohým veveřičkám dávali třeba kus snickersky. Atakovaly mě samozřejmě husy, protože vycítily můj strach, ale i tak jsme tam strávili přes hodinu a Mára byl jako rukojmí donucen vše důkladně dokumentovat.
Nemohli jsme vynechat Oxford street a já podnikla jedinou (!!!) výpravu za nákupy (ostuda!) do Primarku a jenom kvůli tomu, že už pršelo fakt hodně a já si šla koupit čepici a šálu. Bylo to velice smutné. Pak už jen pivo a postel. 24 kilometrů.

 

 

DSC_0208
Tohle je můj rajón!

Sobota bylo už jedno velký vzrušení a těšení do HP studií! Ještě předtím jsme jeli autobusem do Nothing Hillu, protože o tom pořád všichni básnili a byla sobota a v sobotu je tam market. Navíc jsme jeli červeným autobusem a v horním patře.
Nothing Hill je opravdu kouzelná residenční čtvrť, plná krásných upravených domků se záhradkama, Land Roverů a kaváren. Trh byl uplně k prasknutí, měli tam všechno, jídlo, pití, hadry, starožitonosti, upomínkový předměty, eko bio ezo věci i věci, co ničí planetu. My jsme si dali arabskou tortilu, koukli se na knihkupectví Williama Thackera, ve kterým je momentálně odpornej obchod se suvenýrama, vyfotili se u dveří Williamova bytu, já Márovi potom vysvětlila, kdo byl William Thacker a jeli červeným doubledeckerem zase nazpátek. Nepršelo. Dali jsme si oběd v Pret a Manger a vyrazili vlakem do Bradavic. Skoro. O tom ale v dalším článku, to je na dýl.

 

DSC_0241
I’m also just a girl standing in front of a boy asking him to love her.

V neděli jsme se už jenom ploužili po našem hoodu, zašli jsme do národního muzea, ale třešničkou na dortu celýho výletu byl jednoznačně nedělní oběd, neboli Sunday roast. Typickej anglickej oběd, jedno z mála jídel anglický kuchyně, který si zamilujete. Yorkshire pudding, plátek veprovýho, jablečný čatný, opečený brambory a zelenina. K tomu jedno pivo a jste v ráji. Pochutnávali jsme si, až se nám dělaly boule za ušima. Naneštěstí jsme se museli s Londýnem rozloučit.  Vlakem jsme dojeli na Luton, kde jsme se naposledy nadlábli v Pret a Manger, ground staff na letišti každýho poctivě prošacoval, jestli nemá víc než JEDNO příruční zavazadlo a letěli jsme domů.

IMG_5163
Sunday roast

Vždycky se těším domů, ale tentokrát bych ještě chvíli zůstala.

Kdybyste to nevěděli, tak Londýn je boží, sice hodně prší, ale i tak to stojí za to. Děkuju za překrásnej dárek k narozeninám ❤

PS: Letos chci do New Yorku
PS2: A skútr

 

 

To jo, to by nám šlo

img_5026
Mára se rád fotí v týhle pozici.. weird

 

IMG_4991
Borough Market
 
45362798-6270-4C48-8596-5B09BDF1C7AA
Tak zase příště! ❤

One Reply to “London calling”

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s